Květen 2005

Kdybych byl sudetský Němec

Petr Chudožilov

Dialog mezi Čechy a sudetskými Němci, spíše však dva paralelně běžící monology, se ocitly na mrtvém bodě. Tento dojem se mnou sdílí nejen řada českých přátel, kteří se stejně jako já stydí za vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z poválečného Československa, a svůj názor dali mnohokrát veřejně najevo, nýbrž i někteří moji přátelé sudetoněmečtí. Co mělo být řečeno, v posledních patnácti letech už řečeno bylo a v dohlednu se myslím mnoho nového nedovíme.

A jestliže přece jen pořád jenom dokolečka debatovat, tak spíš o společné budoucnosti, což se mi zdá být užitečnější než přetřásat tak zvané dilema.

Nedávno jsem v čekárně u svého pražského zubaře vzal do rukou nějaký obrázkový magazín, určený spíše méně náročnému čtenáři. Dočetl jsem se, že "Němci směli u nás v Československu po roce 1918 zůstat, odsunuli jsme je teprve po válce v roce 1945". Tento citát skvěle ilustruje, jak pro některé Čechy je veškerá osvětová práce zbytečná a marná, protože zkrátka chtějí setrvat ve svém po mnoho let pečlivě pěstovaném názoru na věc. Nikdo a nic je nepřesvědčí, že poválečné vyhnání postihlo kromě aktivních nacistů - ti ostatně většinou utekli sami před očekávaným trestem - také statisíce, když už ne milióny lidí, kteří se ničím neprovinili, snad jen tím, že mateřským jazykem jim byla němčina. Tato část Čechů - neodvažuji se odhadnout, jak velké procento představuje - má raději zděděné klišé než věcný dialog a nepříjemná historická fakta v jejich hlavách už asi nikdy nezdomácní, v jejich zaškatulkovaném schématu je jim dobře, a například i naprosto nevinné snahy o uchování společného česko-německého kulturního dědictví jsou jim krajně nevítané a podezřelé, poněvadž Němci jsou zkrátka historickým nepřítelem a dobře, že jsme se jich zbavili.

Tato urputnost někdy přináší skutečně groteskní plody: například někdejší československý prezident Edvard Beneš, který byl, jak si zřetelně pamatuji, Čechy po dlouhá desetiletí vnímán spíše jako neúspěšný politik, selhavší jak v roce 1938, tak později v únoru 1948, se po listopadu 1989 poznenáhlu stal téměř symbolem českého národního vzdoru, záštitou vůči ohrožení zvenčí, z nepřátelské ciziny, nacionalistickou identifikační protézou. Beneš je dnes v mnohé české hlavě, lhostejno, zda náleží levici nebo pravici, uchováván jako národní klenot a rodinné stříbro. Jsou po něm pojmenovávány ulice, na náměstích vztyčovány jeho pomníky, jakoby Němcům natruc byl dokonce uctěn zákonem. Proslulé Benešovy dekrety se tak staly součástí tisíciletého národního písemnictví.

Pojem dilema ve vztazích česko-sudetoněmeckých kromě popisu nepopiratelné skutečnosti v sobě skrývá jedno velmi nebezpečné úskalí: obě etnika, Češi i sudetští Němci, jakoby se navzájem definovala výlučně skrze utrpená bezpráví a křivdu; nejpřirozenější hodnota, definovat se pozitivně, sebou samým, vlastní kvalitou, je stále vytlačována do zákulisí. Sudetoněmecké etnikum se může pyšnit nejen skvělými výkony historických postav jako byl třeba Gregor Mendel, ale i celou plejádou moderních osobností, jež se po válce ve vyhnanství proslavily jako spisovatelé, herci, lékaři, hudebníci, výtvarníci a politici. Skvělý kolektivní výkon podali také sudetoněmečtí dělníci, řemeslníci a příslušníci nejrůznějších dalších povolání, kteří vydatnou měrou přispěli k vybudování dnešního demokratického, mírumilovného Německa, kulturní velmoci a pořád ještě jednoho z hospodářských motorů Evropy.

Valná část sudetoněmeckých vyhnanců se nikdy nepřestala na rodné Böhmen dívat jako na svoji vlast, nikdy nepřestali milovat kraj kde se narodili, kde žily generace jejich předků, kde mají kořeny, kde je zkrátka jejich doma. Kromě jiného o tom svědčí stavební památky v zdevastovaném pohraničí, obnovené za sudetoněmecké peníze, a to zdaleka nejenom po roce 1989. Osobně jsou mi známa nejméně dvě jména sudetských Němců, kteří značnými částkami a v naprosté anonymitě přispívali k duchovní záchraně rodného kraje dávno před pádem železné opony. Dalším dobrým příkladem pozitivního sebedefinování se mohou stát knihy celé řady sudetoněmeckých autorů, známých i těch méně známých, doposud čekající na překlad do češtiny. Kdo dnes v Čechách zná jména Friderike Hübner nebo Rosa Tahedl?

Troufnu si tvrdit, že jeden jediný úspěšný koncert Jihomoravského pěveckého divadelního souboru, založeného roku 1952 ve Stuttgartu, může pro česko-sudetoněmeckou budoucnost přinést víc a trvaleji než politická kancelář v Praze. Nahrávka "Židovská hudba z českých zemí" v provedení tohoto souboru patří k hudebním pokladům se silným nábojem kulturně-politickým. Činnost souboru - měl jsem tu čest, spolupracovat s ním textově na kratičké komické opeře - považuji za jeden z nejskvělejších příkladů pozitivního sudetoněmeckého sebedefinování, tak jak jej mám na mysli. (Mimochodem: dnešní omlazená podoba souboru dokládá, že "sudetoněmecký problém" asi v nejbližší době nezanikne sám od sebe, biologicky.) S velkou radostí jsem dnes ráno slyšel v české televizi, že spisovatelka a výtvarnice Erica Pedretti, po válce s rodiči vyhnaná z Československa a žijící ve Švýcarsku, právě dostala čestné občanství svého rodného Šternberka.

Myslím že jediná dobrá "sudetoněmecká" kniha přeložená do češtiny je pádnějším argumentem než sto politických memorand. Rád bych viděl české dítě, které by odmítalo nádherné knížky libereckého rodáka Otfrieda Preusslera z toho důvodu, že je to přece sudeťák! Který český čtenář, milující spontánní vypravěčský tok a spád, odolá půvabům knížek Friderike Hübner "Aus Tante Maritschel's Knopf-Schachtel" (Z knoflíkové krabice tety Maričely – pozn. red. CS-magazínu) nebo "Knoblauch, Kunst und Kindheit in Prag"? (Česnek, umění a dětství v Praze – pozn. red. CS-magazínu.)

Následující text, pocházející z první citované knížky, jsem četl s překvapením a podivem: "Wir hatten in Prag eine tschechische Köchin, die wir Kinder heiss liebten, weil sie aus allem Spass machte. (Měli jsme v Praze českou kuchařku, kterou jsme, my děti, milovali, protože dělala legraci.) Marianka heiss sie und war eine Meisterin der Gewürze, beim Kochen war es der Knoblauch, bei ihren Geschichten der Humor und die Spannung. (Marjánka se jmenovala, při vaření používala česnek, při vyprávění humor a napětí.) Nie began sie mit ,es war einmal´, sondern immer so: ,Passt's auf Kinder, nämlich, was ich jetzt erzähl, es ist alles wahr, alles extra absolutum wahr´". (Nikdy nezačínala slovy „Bylo nebylo“, nýbrž „Dávejte pozor, děti, na to, co vyprávím, to vše je pravda, absolutní pravda“.) Und Wahres fasziniert immer. (A pravdivé vždy fascinuje – překlad CS-magazín)" Jako kdybych slyšel slavné zvolání Bohumila Hrabala: "Dávejte všichni pozor, teď vám něco řeknu!"

Skupina poslanců z Bavorska neměla hlasovat proti přijetí České republiky do Evropské unie, ať už byl jejich motiv jakýkoli. Čechům určitě neuškodili, sobě samým ano. Přistihl jsem se poslední dobou několikrát při úvaze, jak bych si sám počínal, co by mi prospívalo a co ne, kdybych byl sudetský Němec, ať už po válce vyhnaný, anebo náležející k těm, kdo po roce 1945 směli, potažmo museli zůstat kvůli své hospodářské nepostradatelnosti. Jde to vůbec, opravdu se vcítit do pocitů druhé strany, zvláště, bylo-li člověku odmalička vštěpováno, že je to strana úhlavně nepřátelská? Všimnul jsem si, že kritická slova, jimiž jsem po roce 1989 v českých médiích vyjádřil nesouhlas s vyhnáním německy mluvícího obyvatelstva, doprovázeném krutostmi, jež si mnohdy nezadaly s nacistickými zvěrstvy, byla přijata se zadostiučiněním především od sudetských Němců. Musím prozradit, že se stejným respektem a uznáním naslouchám sudetských Němcům, kriticky hodnotícím vlastní selhání za nacistické éry.

Bohužel se mi zdá, že mnozí moji sudetoněmečtí přátelé jsou spíše náchylní ke kritice české strany; přesně stejně jako ti Češi, kteří rádi a oprávněně mluví o hrůzách heydrichiády, ale nechtějí nic slyšet třeba o zmasakrování několika stovek karpatských Němců, převážně žen a dětí, v Přerově. Přece jenom asi tu společnou minulost každý vnímáme trochu jinak. Nedávno jsem jedné své sudetoněmecké známé dal přečíst povídku z mé zatím poslední knížky Papír je poslední domov, pojednávající o krutém a nezaslouženém osudu sudetoněmeckého děvčete, jejíž otec byl za války postrachem jednoho koutu Jizerských hor. Povídka se zakládá na skutečných událostech. "Ach, tohle věčné SS-klišé!" odepsala mi moje známá a já už od té doby nemám příliš velkou chuť se s ní vídat, protože jsem v životě potkal příliš mnoho lidí, jimž SS nebyli žádným klišé, nýbrž strašlivou skutečností.

Kdybych byl sudetský Němec a věděl, že moji rodiče nebo prarodiče přispěli za nacistické éry aktivně ke zkáze Evropy, styděl bych se teď hlásit o ztracený majetek po předcích, u vědomí, že zmařený lidský život je hodnota nenahraditelná. Docela klidně bych se však o své dědictví přihlásil v případě, že můj otec jako německy mluvící osoba byl po válce s celou rodinou vyvlastněn a vyhnán, přestože byl za války vězněn v koncentračním táboře; taková osoba se mi stala přítelem právě zde, v šumavské Horní Plané. Kupodivu o ztracený majetek se však právě on nehlásí, nýbrž se aktivně podílí na česko-německé spolupráci.

Kdybych byl sudetský Němec, zkoumal bych samotné dnešní pojmenování mého etnika. Národnost sudetský Němec totiž českému uchu podsouvá nesprávný dojem, že německy mluvící obyvatelstvo žilo jen v pohraničí, a zamlžuje skutečnost, že historické Böhmen byly po dlouhá staletí zemí dvojího lidu. Mnohý "sudeťák" o sobě jak známo říká: "Ich bin ein Böhme deutscher Zunge" (Jsem Čech /zemsky, ne jazykově pojatý/ německého jazyka – překlad CS-magazín). Jak tuto větu správě přeložit do češtiny? Moje mateřština pro slovo Böhme nemá ekvivalent a nesprávně ho překládá jako Čech. Heinrich Pleticha v přednášce Böhmische Identität, proslovené loni v Mnichově, připomíná, že "Zwar wurde der Ausdruck Deutschböhmen verwendet, blieb aber ein Streitbegriff in der politischen Auseinandersetzung und wurde von den tschechischen Intellektuellen immer wieder in Frage gestellt. Damit aber wurde seit dem ausgehenden 19. Jahrhundert ein semantischer Odsun eingeleitet, der den tatsächlichen vorbereitete." (Sice se používá výraz německý Čech, ale zůstává sporným pojmem v politických potyčkách a byl vždy českými intelektuály zpochybňován. Tím se z počátku 19. století zavedl sémantický „odsun“, který onen skutečný připravil – překlad CS-magazín.)

Byl Adalbert Stifter sudetský Němec, Rakušan, Böhme nebo ein Böhmerwalder? (zemsky pojatý Čech, Šumavan – překlad CS-magazín) ptá se Pleticha. Můžeme se ptát: co takový Karel IV., císař Svaté říše římské národa německého, oprávněně milován Čechy i Němci jako otec vlasti, jaká byla vlastně jeho nacionalita? Listuje-li český návštěvních Bavorska v bezesné noci místními telefonními seznamy, nemůže se vynadivit všem těm Sedlatschkům, Matejitschkům a Ruzitschkům, právě tak jako německého návštěvníka Prahy mohou zaskočit jména Müller nebo Schwarz, jimiž se to v adresáři jenom hemží. Má si český občan německého původu, jehož rodičům se podařilo uniknout odsunu, jenž dnes žije dejme tomu v Praze a za Čecha se nepovažuje, říkat sudetský Němec?

Přežijí sudetští Němci v diaspoře jako etnikum, anebo je potká spíš podobný osud jako české emigranty, jejichž děti, jak mám možnost často pozorovat, většinou tíhnou ke splynutí s prostředím do nějž se narodily a v němž vyrostly? Kolik zůstane sudetských Němců po páté generaci? Třista tisíc, nebo tři tisíce? Budoucnost německy mluvícího etnika Böhmen, ať už bude samo sebe nazývat jakkoliv, se mi zdá být zcela jasně v rukou těch, kdo žijí v České republice, ať už jich je padesát tisíc nebo půl milionu.

(Mírně zkrácený referát na Hornoplánských rozpravách 2004, organizovaných Centrem Adalberta Stiftera v šumavské Horní Plané.)

(Babylon)