Květen 2005

Politici a lež

Benjamin Kuras

Pravda nudí

Politici nelžou, oni jen upřímně, v nejlepší vůli, v zájmu státu, svobody a míru a pro blaho národa nerozeznávají fakta od výmyslů. A nám obyčejným smrtelníkům neuškodí se zamyslet, zda nám tím skutečně pokaždé škodí, či zda nám naopak někdy nedělají laskavost, bez níž by svět byl nudný, pochmurný a těžko snesitelný. Připomeňme si, jak šedivé by bylo celé Clintonovo prezidentování bez něžných úst Moniky Lewinské a jeho slavných výroků:

"Neměl jsem sex s tou ženskou - slečnou Lewinskou".

"No, lhal, nelhal - to záleží na tom, jak definujete sex."

"Měl, neměl, to záleží na tom, jak definujete měl."

Na překrucování či zamlčování pravdy často závisí kromě zábavy i civilizovaný život, slušné chování a poklidné lidské vztahy. Většinu času většina lidí pravdu slyšet nechce, není-li přinejmenším trochu přikrášlená. Mnoha lidem se z pravdy dělá zle, jiným pravda škodí. "Chcete-li lidem říkat pravdu, musíte je rozesmát, nebo vás zabijí," říkával Oscar Wilde.

Za antropologickou studii by stála otázka, zda Čechy neudržuje v malosti, bezmocnosti a remcavosti jejich národní slogan dávající jim iluzi, že pravda vítězí. Zda jej na ně neušil nějaký německý taškář. A zda by se jim nedařilo lépe, kdyby si jako každý pořádný národ trochu víc vážili onoho důmyslného nerozeznávání faktů od výmyslů a intelektuální vynalézavosti, která patří mezi základní dovednosti politického řemesla. Odkud vlastně tolik Čechů bere domněnku, že kdo má moc a vládu, má povinnost nelhat?

Pravda ubíjí

Důsledná pravdomluvnost ostatně i mimo politiku ubijí tvůrčí fantazii a optimismus. "Potřebujeme lži k tomu, abychom dokázali žít s děsivou realitou," napsal Nietzsche. Lež a klam jsou podstatou všeho lidského umění a estetiky, tvrdil Picasso, když definoval umění jako "lež, která nám umožňuje uvědomovat si pravdu". Pro Oscara Wildea je "lhaní, čili vyprávění krásných nepravd, tím pravým smyslem umění".

Podle Darwina jsou lež a klam důležité nástroje přežití a evoluce. Jeho současník, filozof Herbert Spencer dokonce pokládal schopnost klamat za legitimní nástroj etického pokroku, který spočívá v adaptaci měnícím se podmínkám života. Lež tedy může být za určitých okolností i eticky správná.

Aristoteles definoval pravdu jako sdělení, které odpovídá skutečné události. Ale už Plato do filozofické literatury zavedl mistrné lháře, debatéry se jmény Euthydemos a Dionysodoros, kteří dokáží každý výmysl podložit argumenty tak, že se jeví nepochybně pravdivý, a hned na to přednést stejně věrohodně argument tuto nově prokázanou pravdu zpochybňující, takže si nakonec nikdo není jist, jaká vlastně byla skutečnost. Sokratův současník Protagoras pokládal fikci za nutnou k životu, určitou dávku lhaní za terapeutickou a rozdíl mezi pravdou a výmyslem za pomyslný, neboť "cokoli člověk dokáže vymyslet, je pravda."

Byli to všechno učitelé tehdejších politiků. A je-li v politice něco, co by se dalo nazvat uměním, či přinejmenším dovedností, je to právě technika stírání rozdílů mezi pravdou a lží.

Pravda jako zdroj dobra?

Po celé lidské dějiny se bralo za samozřejmé, že člověk smí lhát, je-li to pro dobro něčeho vyššího, co je potřeba bránit. Boha, církev, stát, národ, klan, rodinu, sebe. Navíc, člověk tak jako tak nemá dostatečnou schopnost rozeznávat pravdu od nepravdy a je ochoten uvěřit čemukoli, k čemu ho tlačí dobře spředené argumenty nebo názory okolní většiny. Placatá země byla po jedno tisíciletí nepopiratelnou pravdou celé velké civilizace.

Je pravda skutečně cennější než falešnost, a jestliže ano, proč, ptal se Nietzsche. A pokusil se odpovědět takto: "Hodnota pravdy se musí měřit podle toho, jak napomáhá vzkvétání života." Vzkvétání života, včetně zdraví, si Nietzsche zvolil za kritérium dobra. A jako zdroj dobra se mu pravda zdála neefektivní, místy nebezpečná, nezdravá a nepřirozená. Všechen život se zakládá na zdání, tricích, klamu, individuálních názorech. Lidem se daří lépe, když jsou klamáni, než když žijí v pravdě. Pravda je snesitelná jen mimořádným (nenormálním) jednotlivcům jako jsou hrdinové, světci, kacíři a mučedníci. Většina z nás dokáže pravdu brát jen v malých dávkách, silně oslazených iluzemi.

Už bibličtí proroci věděli, že aby mohl člověk jednat a přetvářet život k něčemu lepšímu, musel si nad aktuální každodenní realitu povýšit iluzorní vizi, k níž směřovat. Takováto vize byla lepší než realita z hlediska životadárnosti (viz Nietzsche), ale těžko ji nazvat "pravdou" ve významu sdělení odpovídajícího skutečným událostem (viz Aristoteles).

Vývoj historie - a to, čemu rádi říkáme pokrok - je hnán kolektivními iluzemi, halucinacemi, ideály a mýty, nikoli "pravdou". Ty vítězí proto, že se jim daří realitu degradovat na nepravdu a iluze povýšit na vyšší pravdu, Boží pravdu, historickou pravdu, národní či rasovou pravdu, abstraktní pravdu a tím je udělat realizovatelné. Abstraktní pravda se pak stává "nadpravdou" právě proto, že není žádnými skutečnostmi a událostmi prokazatelná. A protože se takovýchto halucinací lidstvo nedokáže na dlouho vystříhat - a je často ochotné za ně umírat i zabíjet - neuškodí nám držet se Nietzscheho konzervativního hodnocení podle stupně jejich životadárnosti.

A tak filozofům nezbývalo, než Aristotelovu jednoduchou definici pravdy obohatit o zkušenosti a fakta dějin. Wittgenstein to zkusil takto: "Pravda je pravdou v našem kontextovém rámci." Což znamená, že pravdou je to, co určitá společnost či kultura za pravdu přijímá. Zkusme touž pravdu tvrdit mimo její kontext a stává se lží nebo iluzí. A jsme po krk v relativistické postmoderně. Po Wittgensteinovi je pravda nepravděpodobná. Po Clintonovi záleží na tom, jak si vykládáte pojem pravda. Po bin Ládinovi je pravda opět smrtelně nebezpečná, protože ať už je jakákoli a ať ji má kdokoli, smí se pro ni zabíjet. Po Bushovi je pravda to, co je v zájmu Spojených států. A po Chiracovi je pravda to, na čem Francie vydělává peníze na úkor Spojených států.

Pravda politická

Samotný nápad, že politici by mohli, či dokonce měli mluvit pravdu, vznikl teprve z romantického liberalismu 19. století. Jako teoretický důvod, proč by měli říkat pravdu, se uvádělo to, že aby je mohl někdo volit, potřebuje k nim mít důvěru. Proto se taky od té doby volební kampaně hemží nekonečnou lavinou pravdomluvných politiků vzbuzujících naši důvěru takto:

"Říkejte mně co chcete a já vám to slíbím. Vám vpravo slíbím tohle, vám vlevo tamto, vám uprostřed obojí. Jakmile budu zvolen, budu dbát, aby se to, co jste chtěli, dostalo na pořad jednání, z toho prostého a jediného důvodu, že o něčem se jednat musí. Zároveň vám pak vysvětlím, že to nepůjde splnit proto, že všichni ostatní politici každému naslibovali spoustu jiných věcí, které zas nebudou moci splnit oni, vzhledem k tomu, co jsem já nasliboval vám. Proto nesplníme žádný nic, protože kdybychom splnili cokoli, bylo by to nefér k těm, kterým jsme slíbili něco, co pak nesplníme. Žádného politika nezajímá, co by mohl udělat pro vás. Zajímá ho jen, co vy byste mohli udělat pro něho. Účelem politiky je zákonně vás okrást o co možná nejvíc, abychom my politici měli z čeho důstojně žít. V tom jsou všichni politici zajedno. Já jsem lepší, než jiní politici, v tom, že vím, jak vás okrást, aniž by vás to moc bolelo, protože si toho ani nevšimnete. Budu to taky dělat šikovněji než oni, abyste mě příště zvolili znovu, protože nemám tušení, čím bych se jinak živil. Demokracie je o tom, jak vypěstovat a důstojně živit co možná nejvíc demokratických politiků, od státních, přes krajské, po obecní. Čím jsou demokratičtější, tím důstojnější živobytí se jim musí zajistit, aby nemuseli přijímat úplatky. Jestliže úplatky přijímají - jako já tuhle předevčírem - není to proto, že by nebyli poctiví, nýbrž proto, že se jim málo platí. Proto mou prioritní demokratickou strategií bude prosadit politikům zvýšení platů, aby nemuseli přijímat úplatky. Budou-li úplatky přijímat dál, platy zvýšíme ještě víc. Dělám to pro vás, protože vím, že chcete mít politiky důstojné, za něž byste se nemuseli stydět. Tutéž politickou prioritu mají všichni ostatní politici, takže vám mohu stoprocentně zaručit, že tento nedostatek rychle napravíme, aby se všichni politici mohli důstojně zabývat všemi zbývajícími úkoly. Kde se na to peníze seženou, zjistíme dodatečně, ale mohu vám zaručit, že to bude z vašich daní, vaším demokratickým přispěním k demokratickému procesu. Proto volte mě, za poctivější a otevřenější demokracii pro všechny a za důstojnost a prosperitu svých politiků. Někdo vám přece vládnout musí, mohlo být hůř, a zaplať Pánbůh za tu naši demokracii."

Takhle bychom je alespoň všechny slyšeli, kdybychom se obtěžovali poslouchat mezi řádky. Jenže i kdybychom se obtěžovali, tak bychom jim to nevěřili. Mysleli bychom si, že si z nás utahují. Tak jako si kdysi všichni čeští demokraté mysleli, že si z nich utahoval ten jeden z mála pravdomluvných politiků, když říkal: "My se do Moskvy jezdíme učit, jak vám zakroutit krkem." Blahé paměti Klement Gottwald, který taky dodržel, co slíbil. Někdo nám holt vládnout musí.

Pravda demokratická

Takto demokratickou vládu definoval před půl stoletím otec americké žurnalistické jízlivosti H. L. Mencken: "Vláda se skládá z bandy lidí přesně stejných jako vy a já. Nemají celkem vzato žádný zvláštní talent pro vládní činnost, mají pouze talent pro získávání a udržování politické kariéry. Jejich základním trikem k tomuto účelu je vyhledávat skupiny, které prahnou a baží po něčem, co nemohou získat, a slíbit jim to. V devíti z deseti případů je tento slib bezcenný. V desátém případě se splňuje oloupením pana A na uspokojení pana B. Vláda je zprostředkovatel lupičství a každé volby jsou předem pořádaná aukce uloupeného majetku."

Menckenův následník a náš současník P. J. O'Rourke v hloubkové analýze demokracie pokračuje: "Naše demokracie, naše kultura, náš celý způsob života je velkolepý triumf blábolu." Blábol vítězí, řekla by česká sloganotvornost.

Demokratická politika je žonglování s fakty a idejemi takovým způsobem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - jak se říká po česku, nebo aby se člun nerozhoupával - jak se říká po anglicku. K uchování demokracie stačí zdání, že existují alespoň dvě strany, které se od sebe zdánlivě liší v názoru na to, jak nejlépe postupovat, aby se nic nezměnilo, kromě toho, aby se politici měli lépe. Tato hra spočívá v tom, že tatáž fakta se jednu dobu ohýbají jedním směrem, jindy druhým. Jejich pravdivost závisí na tom, jak se to jeví v tu či onu dobu většině voličů - z té menšiny, která se obtěžuje jít volit.

A je to stále ten systém nejlepší. Jestli o tom ještě pochybujete, spočítejte si, z kterého systému do kterého prchá víc lidí.

Pravda clintonovská

"Není pravda, že jsem lhal, nýbrž je pravda, že jsem neřekl úplnou pravdu," vysvětlil Bill Clinton v interview s britským televizním moderátorem Dimblebym. "A víte co," zvedl hlas, "já už toho mám dost. Vy se pořád všichni zaobíráte jednou titěrnou epizodou mého vládního období a zapomínáte, co jsme udělali pro ekonomiku a sociální progres amerického národa. Mírovější svět. Méně dětí nemocných na astma."

"Skutečně jste si myslel, že orální sex není sex?" ptal se neodbytně Dimbleby.

"Tím jen nahráváte pravicové propagandě a reakčnímu republikánskému spiknutí," rozčílil se Clinton. "Přečtěte si v mé knížce, kolik dobrého jsme vykonali."

Clintonův politicko-literární kýč zvaný vynalézavě Můj život dává celé aféře Lewinské a následné křivé přísaze tři odstavce z tisícistránkového spisu. Zato je nekonečně plný pompézních klišé politického a sociálního pokroku. "Dokud budou Američané ochotni držet se za ruce, můžeme kráčet s jakýmkoli větrem," vysvětluje Clinton svou pokrokovou vizi Ameriky. Můžeme "přecházet mosty, přebrodit řeky, šplhat na vrcholy hor".

Víc o Clintonově sebechvalném spisu nepotřebujte vědět, ceníte-li si své zdravé mysli. Hlavně byste v něm marně hledali, co po jeho odchodu z Bílého domu odhalili vládní vyšetřovatelé. Totiž to, že Clintonovi si odvezli z prezidentského paláce majetek v hodnotě 400.000 dolarů, nikoli 200.000, jak vykázali. Že za posledního prezidentského letu do posledního porcelánového talíře a stříbrné vidličky vyrabovali kompletní vybavení prezidentského letadla. A že dalších 400.000 si vydělali v posledních týdnech prezidentství na právnických poplatcích za omilostnění pěti set usvědčených zločinců.

Takže už se všichni demokraté těší na přímého a chlapského Johna Kerryho. A ten se zas tuhle vyznamenal, když si mezi loveckými voliči zahrál na jednoho z nich, jak už to kandidáti rádi dělají. "Musím říci, že jeleny," odpověděl na otázku, co nejraději loví, z obav, že by ho nezvolili, kdyby se přiznal, že neloví. "Chodím do lesů se svou spolehlivou dvanáctinábojovou dvouhlavňovkou a plazím se po břiše. Tomu panečku říkám lovení."

Rozesmál tím pár opravdických lovců, kteří věděli, že na jeleny se střílí vstoje zpoza stromu. Ale vem to čert, lež je to neškodná, jako ten Clintonův sex. Jenže jak si můžeme kdy být jisti, že když nám někdo lže v triviálnostech, nebude nám lhát ve věcech, které se nás silně dotýkají? A proč by nám na tom vůbec mělo záležet?

Protože společnost, z níž se zcela vytratí smysl ne-li pro pravdu, tak přinejmenším pro pravdivost, upřímnost, přesnost a spolehlivost jako kritérium, od něhož se lze tu a tam odchýlit, je politicky, sociálně, ekonomicky a institučně neovladatelná a mění se v anarchii. Bez tohoto kritéria nemůže fungovat úspěšná ekonomika, vzdělání, administrativa či média. Jestliže se tímto kritériem nedokáží řídit politici, dávají nám všem najevo, že jsou nerelevantní a společnost může hladce fungovat bez nich.

Čím méně pravdivosti budeme od politiků očekávat, tím míň nás na nich co překvapí a tím míň nám polezou na nervy. Někdo nám vládnout musí. A připomínejme si stále, že by to mohlo být horší. Jednoho dne se možná naučíme posuzovat jejich kvality i podle toho, jak mistrně dovedou lhát a bavit nás svou fantazií, než aby nás nudili holými fakty. Budeme jejich lhaní brát jako jednu z dovedností, které politiky dělají pro jejich profesi způsobilé a pro které je volíme.

Budeme si jich pak moci víc vážit jako komiků - a celou politiku brát jako zábavu. A mudrovat, jako P. J. O'Rourke, o zavedení politického systému bez politiky, v němž bychom do vlády dosazovali lidi, kteří nad nikým v žádné politické konkurenci nevítězí.