Květen 2005

Tajemství Hessova letu

Ladislav Josef Beran

Velmi zajímavá tvrzení z recenze níže uvedené knížky poněkud oslabuje fakt, že se objevují tak pozdě po válce. Velký časový odstup věrohodnost snižuje, zejména tehdy, není-li při ruce přijatelné vysvětlení jejich pozdního objevení (zveřejnění). Vzpomeňme v této souvislosti zprávu v první polovině 90. let o třetí jaderné bombě svržené Američany v roce 1945 na Japonsko, která nevybuchla a posléze se dostala do rukou SSSR, nebo článek zcela nedávné doby o jaderné explozi v Duryňsku na začátku roku 1945 (o obou případech referoval seriózní, byť levicový, Der Spiegel). Zatímco v prvním případě mohli mít Američané, stejně jako Britové v níže uvedených příčinách Hessova letu do Skotsko, enormní zájem věc utajit, v případě německé jaderné exploze podobný motiv utajování chybí. A navíc – je nepravděpodobné, že by se ztráta jedné ze tří atomových pum, nebo příčin Hessovy mise zdařilo utajit po několik desítek let. Potud poznámka redakce CS-magazínu.

Nejdříve český překlad recenze knihy Martina Allena: Churchillova mírová léčka. Tajemství Hessova letu 1941.

Téměř šest desetiletí přemýšleli historikové o tajemství letu Rudolfa Hessa do Anglie. Letěl do Velké Británie na vlastní pěst nebo na příkaz Hitlera? S kým se měl ve Skotsku skutečně setkat? Měl s sebou mírový plán? Jaké byly německé návrhy a komu je chtěl předložit, snad Churchillovi? Jaký byl skutečný důvod, proč nebyl Hessovi po jeho extrémně odvážném letu s neozbrojeným Me-110 přiznán status vyjednávače a proč byl v Norimberku odsouzen na doživotí?

Řekněme to hned předem. Ovšemže Hess nebyl žádným samotářským podivínem, který by v záchvatu pomatenosti letěl na vlastní pěst do Anglie a po ztroskotání tuto roli hrál i v Norimberku (musel nebo chtěl hrát?). Letěl na Hitlerův příkaz a měl v kufru úžasný mírový návrh. Rozřešení této historické hádanky má světově historický význam. Martin Allen dospěl ve své nové knize „Churchillova mírová léčka: Tajemství Hessova letu 1941“ k rozřešení, které je silněji překvapující a daleko spektakulárnější než všechny dosavadní domněnky. Největší zásluhy si tento britský historik dobyl odhalením motivů britské vlády.

Rudolf Hess nebyl jen zástupce Hitlerův v NSDAP a ministr bez portefeuille, nýbrž disponoval též hlubokou zahraničně politickou reputací. Jako žák geopolitika a vysokoškolského učitele profesora Karla Haushofera a přítel jeho syna Albrechta, rovněž profesora a vedoucího „Společnosti pro zeměvědu“ v Berlíně, profitoval nejen z jejich mimořádných vědomostí, nýbrž také z jejich skvělých společenských a politických styků ve Velké Británii. Kromě toho byl Hess jediným nacionálně socialistickým politikem, který byl v polovině svých čtyřicátých let ve vynikající sportovní kondici a byl též výborných letcem. Jakožto emisař byl navíc zvláště kvalifikován, protože byl jedním z mála nacionálně socialistických politiků, kteří se ještě nestali cílem žádné publicistické štvavé kampaně demokratického tisku; právě v Anglii byl Hess znám jako muž cti a rozumu, který neměl nadarmo pověst „svědomí strany“ a přáteli byl přezdíván se sympatizující ironií jako její „zeď nářků“.

Krkolomný let, který podnikl 10. května 1941, byl jen posledním článkem dlouhého řetězce. Z jednoho dokumentu britského ministerstva zahraničí vyplývá, že Hitler se do 10. května 1941 42krát (čtyřicet dvakrát!) přes různé kanály pokusil nabídnout mírové návrhy a příměří. Zahraniční zprostředkovatelé, němečtí diplomaté, nejužší spolupracovníci, dokonce i Vatikán, ti všichni navázali v tomto směru s britskou vládou kontakt. A vždycky, když měly tyto kontaktní osoby slibné výsledky nebo se zdržovaly ve vzdálené cizině, riskoval Hess při letech na střední vzdálenosti svůj život.

Letěl se svým Me-110 (poznávací značka VJ-OQ) 28. července 1940 z Augsburku do Lisabonu, aby se tam setkal se zvláště Německu nakloněným britským ex-monarchou Edwardem VIII., vévodou Windsorským. Ten chtěl působit jako kontaktní osoba k Angličanům nakloněným míru. Když se o tom dozvěděl Churchill, donutil bývalého krále, aby okamžitě přerušil vyjednávání a nechal se „za trest“ přeložit jako britský guvernér na Bahamské ostrovy.

Když byl tento kanál zasypán, počítalo se v Německu nadále s tím, že je ve Velké Británii řada špičkových politiků – dokonce nadstranická mírová frakce - kteří jsou nakloněni ve vhodné chvíli Churchilla vyslovením parlamentní nedůvěry svrhnout a uzavřít s Německou říší příměří. A s těmito lidmi, k nimž patřili také ministr zahraničí Lord Halifax, mnozí z vysoké šlechty a britský velvyslanec ve Španělsku, sir Samuel Hoare (dřívější „apeaser“), musel být udržen kontakt. „Sedmibodový mírový plán“ byl už diskutován s vévodou Windsorským a později byl též předložen papeži. Ten byl o opravdovosti německé nabídky plně přesvědčen, stejně jako o neuvěřitelných koncesích, ke kterým byl Hitler ochoten, aby dosáhl okamžitého míru. Udělaly na něj takový dojem, že byl ochoten působit jako zprostředkovatel.

To bylo v listopadu 1940 a ukazuje to, že Hitler „nevystrčil mírová tykadla“, jen aby mohl vést válku na východě, nýbrž že si přál opravdový evropský mír. O tom svědčí také starost o roli a trvání evropského vlivu ve světě, a výslovně o nenarušenost britského impéria, kterou vyjádřil vůči domnělým britským vyjednávačům.

A Rudolf Hess chtěl tento dojem pomoci posílit. Proto letěl ke konci roku vícekrát do neutrálního Španělska a především do Švýcarska, aby se tam inkognito setkal se sirem Samuelem Hoare. O tom svědčí dopis na rozloučenou ze 4. listopadu 1940; výpovědi vedoucího mechanika Messerschmidtových závodů v Augsburku dokazují navíc další lety do Švýcarska v prosinci 1940. Německé vedení muselo zpozorovat, že to s ním Britové protahují. Chtělo konečně vidět osoby ochotné při jednáních na neutrální půdě ukázat svoje záměry i svoji tvář, když kontaktní most přes Albrechta Haushofera se zdál sahat až do Buckinghamského paláce.

Ve Velké Británii se Churchillova koaliční vláda dostala vojensky do vážných potíží. Ale nebylo ztraceno ze zřetele, že vzdor mnohým neúspěchům chránila čtyřicetikilometrová vodní bariéra ostrov před přímým zásahem německých jednotek. Bylo pozorně sledováno, jak se Hitler chová vzdor svým vojenským úspěchům, že se zoufale snaží za každou cenu znovu nastolit mír a dosáhnout s Anglií vyrovnání, které by oběma stranám dovolilo zachovat tvář. Anglická „mírová tykadla“ byla nástrojem, pomocí něhož mohla být patová situace protahována. Domnělá mírová frakce byla fintou britské tajné služby, která měla v Hitlerovi vyvolat přesvědčení, že může počítat s brzkým mírem. Ve skutečnosti byly všechny důležité osoby zasvěceny a speciální jednotka SOE (Special Operations Excutive) ministerstva pro vedení hospodářské války, která operovala z venkovského sídla vévody z Bedfordu ve Woburnském opatství, zhruba 100 km severně od Londýna, dozírala na všechny kontakty a řídila je.

A právě Churchillův ministr, poslanec za Labour Party Hugh Dalton, který byl jako muž tajné služby podle vlastní výpovědi zpočátku pro to, aby ve válce proti „Hunům“ byly nasazeny všechny neférové prostředky až po „hraní kuželek do kolen“, nyní způsobil krach s Churchillem. Dozvěděl se, že předseda vlády se vyjádřil: „Nemůžeme už zvítězit v evropské válce – zbývá jen světová válka!“ Tím se pokoušel udržet válkou unavené ministry své vlády v zapojení, neboť jim dal jasně na srozuměnou, že se britské tajné službě do konce roku podaří jak Spojené státy, tak Sovětský svaz zatáhnout do války. A to bude znamenat jistý konec Hitlera a Německé říše. Daltonovi bylo jasné, že vzájemné poštvání Němců a Rusů si nevyžádá několik desítek tisíc mrtvých jako v Polsku a v tažení na Západě, nýbrž miliony, ačkoliv bylo možné dosáhnout míru bez jediného výstřelu za podmínek, které by zachovaly Anglii tvář vítěze střetnutí.

Napsal v tom smyslu Churchillovi a též ministru zahraničních věcí Anthony Edenovi dopis, v němž jim sděluje, že si není jist, může-li to sladit se svým svědomím a prosí je, aby záležitost ještě jednou zvážili. Soukromý tajemník John Colville se vyjádřil, že ještě nikdy neviděl Churchilla tak zuřit, jako po obdržení tohoto dopisu. A není divu, vždyť už několik měsíců před tím bylo v interních papírech dosaženo ujednání v úmyslu, proti čemu bude vedena válka. V dopisu Edenovi objasnil stálý tajemník britského ministerstva zahraničních věcí, sir Robert Vansittart, člověk s přímo paranoidní germanofobií, svému ministrovi skutečné důvody britského vstupu do války: „Nepřítelem je Německá říše, ne snad nacismus; a ti (v britských úřadech), kdo to dosud nepochopili, nepochopili vůbec nic... Všechny možnosti kompromisu jsou passé, a nyní zbývá už jen boj až do konce, a sice až do trpkého konce... Máme více než dost“ (snažení o mír) „lidí jako Dahlerus, Goerdeler, Weissauer a spol.“ Zatímco bylo v tisku vlastnímu obyvatelstvu předstíráno, že jde o konečný boj mezi demokracií a diktaturou, šlo ve skutečnosti o střetnutí dvou impérií: evropské kontinentální moci Německá říše a britského Empire. Místo o ideologii jednalo se jako vždycky o čistou mocenskou politiku a o zničení aktuelně nejsilnější kontinentální moci.

Co tak zarazilo britského ministra tajné služby Hugha Daltona, stejně tak jako papeže, byly vícekrát předložené mírové návrhy Hitlerovy. Zde jen nejdůležitější koncese, ke kterým byl Hitler bez dalšího jednání ochoten:

1. Norsko, Dánsko, Nizozemí, Belgie a Francie se opět stanou nezávislými státy, které samy určí své ústavy i své vlády

2. Německo je ochotno uhradit reparace zemím, které byly poškozeny západním tažením, ačkoliv západní mocnosti Hitlerovi vypověděly válku

3. Všechny útočné zbraně mají být zničeny a vojenské síly států vedoucích (v současnosti) válku mají být redukovány na míru, která odpovídá hospodářským a strategickým poměrům té které země

4. Německá říše požaduje své staré kolonie s výjimkou Jihozápadní Afriky zpět, odškodní ale mezitím vzniklé, většinou britské, vlastníky, pokud budou chtít zemi opustit

5. Polský stát bude ve svých etnických hranicích znovu zřízen; tento příslib může být učiněn jen pro německy obsazenou část

6. Česko zůstane dále jako protektorát u Německé říše, ale Češi mohou svoji řeč a svůj národní charakter svobodně pěstovat

7. Pro poválečnou Evropu má být zvážen nějaký způsob hospodářské solidarity v řešení stávajících hospodářských otázek, u nichž mají být vzaty v úvahu pokud možno celoevropské úmluvy

Nic nebylo pro britskou válečnou, stejně jako poválečnou politiku důležitější než zabránit, aby se obyvatelstvo, nejen vlastní, kdy dozvědělo, za co muselo následujících pět let bojovat a trpět. Stejně tak se to nesměli dozvědět evropští sousedé, kteří by museli být více než pobouření, kdyby zjistili, že mohli o pět let dříve a bez krveprolití ukončit německé obsazení. Britská diplomacie by se stala na desítiletí nevěrohodnou a s jejími zástupci by bylo po celém světě jednáno jako s párii.

Ale zpět k Hessovu letu: Když už se „podnik Barbarossa“ nedal zastavit, chtěl mít Hitler jistotu o záměrech domnělé mírové frakce v Anglii. Požadoval jednat se „zástupcem vlivného muže“ a byl ochoten k tomu účelu vyslat do Anglie emisaře. U „vlivného muže“ se jednalo o krále George VI., neboť pouze on měl možnost Churchilla propustit. Jeho zástupcem nebyl nikdo jiný než jeho bratr, vévoda z Kentu. Britové přistoupili na to, aby tyto osoby čekaly na německého emisaře ve skotském Dungavel House. Z německé strany byl navržen župní vůdce zahraničních Němců Ernst Bohle, neboť se znal se všemi těmito osobami. Britové ho akceptovali, protože měli v úmyslu vést jednání tak, aby se Ernst Bohle při nesnázích musel dotazovat zpět v Německu – šlo jim o získání času.

V Berlíně rozhodl Hess při rozhovoru s Hitlerem několik dní před odletem, že poletí místo Bohleho sám. Byl zplnomocněný, mohl vést sám jednání až k příměří, s ním nebylo možno rozhovory protahovat. Za večera letu čekaly v Anglii na třech místech zasvěcení na přílet Bohleho: Churchill v Dichtley Park, svém venkovském sídle během války, britská tajná služba ve Woburn Abbey a vévoda z Kentu v Dungavel House. Když Hess krátce před svým příletem dal rádiem vědět, kdo sedí v letadle, propadli hned Britové panice. Všechno jim bylo milejší než vést skutečná jednání. Osvětlení přistávací dráhy bylo zhasnuto, neboť teď doufali, že se problém s Hessem vyřeší jeho zřícením. Ostatní už je známo. Hitlerovo tiskové prohlášení, v němž byl Hess prohlášen za pomateného, dal také Churchillovi možnost s Hessem nejednat jako s vyjednávačem.

Že se Hitler nechtěl se zajetím svého zástupce smířit, je nyní též prokázáno. Několik málo týdnů potom, co byl vzat do zajetí, nechal při jednom klamném náletu vysadit tři německé parašutisty v blízkosti ústředí tajné služby ve Woburn Abbey, protože věděl, že tam britský ministr zahraničních věcí jezdí každou sobotu, aby se nechal informovat. Tito agenti měli Antony Edena unést, vyptat se ho, kde je Hess zadržován a za Hesse ho pokud možno vyměnit. Byli ale odhaleni, mučeni a vyslýcháni, a protože se zdráhali pro Brity pracovat, byli v londýnském Toweru zastřeleni.

Po 63 letech chtěl jeden německý televizní tým natáčet ve Woburn Abbey. Majitel, vévoda z Bedfordu, nejdřív souhlasil, potom svůj souhlas omezil a několik dní před začátkem natáčení kategoricky odřekl. Není divu, neboť v listopadu 2003 bylo ve zprávách BBC hlášeno, že při stavebních pracech na golfovém hřišti u někdejšího sídla tajné služby byl nalezen masový hrob s více než 400 neznámými pohřbenými, starý asi 60 let. Jedná se při tom o německé špiony, anglické dvojité agenty nebo vůbec o defétisty, kteří byli britskou tajnou službou ilegálně popraveni. Svět si mne oči a je překvapen, že mučeno a popravováno bylo nejen v berlínských vězeních gestapa, nýbrž též v „liberální“ Velké Británii. Existuje ale velký rozdíl. V Woburn Abbey nebude nikdy odhalen pomník... A pomník, který byl 1992 zasazen na místě, kde Rudolf Hess přistál, byl členy židovské náboženské obce v Glasgowě sbíječkami před běžícími televizními kamerami roztříštěn. Událost, která je téměř tak zahanbující jako zavraždění špandavského vězně, když ho chtěli Sověti, jako gesto humanity, propustit, a které hraničí s jistotou.

Allenovi bylo nápadné, že především Britové zničili mnoho ukořistěných dokumentů, které mohly jejich politiku uvést do nepříznivého světla a dát podnět k nepříjemným otázkám. Martin Allen ukazuje ve svém bestselleru... že to byl Churchill, kdo chtěl pokračovat za každou cenu ve válce, a sice ne jako v boji proti nacionálsocialismu (jak britský tisk neustále zdůrazňoval), nýbrž aby zničil obtížného konkurenta, Německou říši, a sice jednou provždy (doslova!). Protože věděl, že Velká Británie nemůže vyhrát evropskou válku, nechal svoji tejnou službu přehodit výhybky tak, aby byly Sovětský svaz a USA do války zataženy.

Hitler naivně věřil, že v Anglii je v chodu velká „mírová koalice“, která má v úmyslu vyslovením nedůvěry Churchilla svrhnout a po převzetí moci parlamentem ihned uzavřít s Německou říší příměří. Britové byli o tom zpraveni a tajná služba předstírala, že na to chtějí přistoupit. Po měsících pokusů o jednání uhodila 10. května 1941 konečně hodina pravdy: Hitler chtěl mít jasno a Hess letěl jako zplnomocněnec říšského kancléře sám a s nasazením vlastního života do Skotska, aby předložil okamžité příměří a čestné mírové podmínky. Britové ale očekávali někoho jiného, zhasli přistávací osvětlení a donutili tak „zástupce vůdce“, aby ze svého Me-110 vyskočil. Hess byl zajat (a nebyl mu přiznán status vyjednávače), nesměl nikdy promluvit o svém letu, byl 46 let uvězněn a – když jej Sověti pod Gorbačovem chtěli propustit – zavražděn.

Britská diplomacie by byla na desítiletí mezinárodně zkompromitovaná, kdyby se svět dozvěděl, jakými metodami byla válka z ostrova prodloužena, především ale, jaké mírové podmínky byl Hitler na vrcholu své moci ochoten nabídnout... A to v listopadu 1940, tedy v okamžiku, když preventivní úder proti Sovětskému svazu nebyl ještě ani plánován. Sám papež byl tímto návrhem tak pohnut, že se sám nabídl působit jako zprostředkovatel.

Že Hitler byl o všem informován, není už žádnou domněnkou... Ale s tím vším a mnohým dalším se může čtenář podrobně seznámit na 430 stranách Allenovy knihy.

10. prosince 2003 očekávaly tisíce televizních diváků s napětím příspěvek vysílače n-tv, který byl ohlášen v internetu a v teletextu: Anglický historik Martin Allen objevil senzační dokumenty související s Hessovým letem, které vrhají zcela nové světlo na události 10. května 1941. Ale v 17.55 zmizel tento příspěvek z programu a byl nahrazen zprávou o novém převratném katalyzátoru pro dieselovy motory. Za kulisami byl odpovědný redaktor konfrontován s příspěvkem o Hessovi a Churchillovi a viděl, že se zde jedná o historický explozivní materiál, kterým by byla britská Churchillova válečná vláda tak zatížena, že by se otázka válečné viny mohla náhle stavět zcela jinak. Musely se objasnit dvě otázky:

1. Byly dokumenty ukázané ve filmu pravé, a

2. když ano, jednalo se přesto o odvážné interpretace velmi osobitého historika nebo sdílejí tento výklad také „koryfejové budoucnosti“?

Z tohoto důvodu byly opatřeny dvě expertízy, které vyhotovili: Dr. Michael Stenton, historik a docent na Cambridgeské univerzitě a ... (údaj momentálně schází, bude dodatečně doplněn). Film měl být mezitím na n-tv několikrát odvysílán.

Recenze: Olaf Rose, překladatel Allenovy knihy do němčiny.

Potud překlad recenze Olafa Roseho do češtiny. Pro náležitou apercepci obsahu předložené recenze je užitečné připomenout si válečnou situaci v dotyčné době. Při napadení Polska vyhlásili jeho západní spojenci, Francie a Velká Británie, Německu válku, která ale zůstala, i po dobytí Polska, až do jara 1940 na západě studenou, prakticky se nebojovalo. Až v květnu zahájil Hitler francouzské tažení. Britské jednotky se při německém bleskovém postupu stáhly přes kanál a po dobytí Francie boje s Německém prakticky nepokračovaly. Tehdy by tedy byla optimální doba pro německá jednání s Velkou Británií o příměří a míru.

Ale Hitler chtěl pokračovat v bleskové válce a už 12. srpna začal velkou leteckou ofenzívu proti Anglii, která měla být přípravou vylodění a obsazení Velké Británie. Napadeny byly zprvu především letiště, radarové stanice, letecké továrny. Už 23. srpna byl ale těžce bombardován i Londýn, tentokrát v důsledku navigačního omylu. Jako odveta byl Brity bombardován Berlín, poprvé s malým „úspěchem“, 28. srpna ale velmi zdařile. Jako pomstu ohlásil Hitler nadcházející „vygumování“ britských měst. V září dosáhla v intenzivních leteckých bojích bitva o Anglii vrcholu. 7. září začaly další těžké nálety na Londýn. V dalších dnech nastala pro Anglii krizová situace a vypadalo to, že Německo nad ní dosáhne vzdušné převahy. Ale 15. září nastal obrat, Britové se dokázali stíhačkami ubránit. Následující týdny trvaly silné nálety na britská města, ale německé letectvo utrpělo těžké ztráty, které vlastně akutní nebezpečí pro Anglii odstranily. Německé námořnictvo bylo tehdy oslabeno norským tažením a tak byla na podzim 1940 invaze do Velké Británie zažehnána.

Půl roku po této letecké válce, vlastně po pokusu o invazi, s rozbombardovanými městy, nebylo zavilé britské a Churchillovo nepřátelství a touha po pomstě tak nepochopitelné, jak se zdá předložená recenze sugerovat zvláště, když se britské sebevědomí úspěšnou obranou opět zotavilo.

A německé mírové nabídky se také vyjímají jinak, když si připomeneme, jak bylo Německo na jaře 1941 zaměstnáno na jiných bojištích. Na podzim 1940 vpadli Italové na Balkán, ale utrpěli v Řecku takový neúspěch, že bylo Německo „nuceno“ Itálii svým (původně neplánovaným) balkánským tažením podpořit. V únoru 1941 obsadilo Rumunsko a Bulharsko, v březnu obsazovalo Jugoslávii, nejdřív s ní byl, jako s předchozími zeměmi, uzavřen pakt, který s Chorvatskem trval, ale odboj vyvolal úder proti Srbsku. Pak teprve mohli Němci přispět na pomoc italskému spojenci v Řecku. V důsledku balkánského tažení byl o čtyři týdny odsunut plán Barbarossa, tedy vpád do Ruska (a v důsledku tohoto odkladu byli pak Němci před Moskvou přepadeni ruskou zimou, která jejich bleskový postup zastavila).

Kromě toho probíhaly mezi Německem a Velkou Británií boje na Blízkém východě a v Africe, v nichž v březnu 1941 zaznamenaly německé síly úspěchy, které mohly v případě pokračování znamenat pro mocenské postavení Velké Británie těžké rány.

Sir Winston Spencer Churchill, 1874-1965, byl skutečně starým válečníkem britského impéria a politikem se strmou kariérou: 1897/98 byl důstojníkem a válečným dopisovatelem v Indii a v Súdánu, 1899/1900 v Burské válce, 1900 konzervativním poslancem, později u liberálů, v 31 letech byl státním podsekretářem, ve 33 ministrem obchodu, 1910 pak ministrem vnitra, od 1911 ministrem námořnictva, jako takový se silně podílel na vedení první světové války, 1917 se stal ministrem munice a hospodářství, 1919-21 ministrem války, zasazoval se o podporu bělogvardějců, 1924 zastupoval opět konzervativce. Deset let byl pak bez politické funkce, podnikal cesty, byl zaměstnán historicko-politickými pracemi, pořádal přednášky, psal knihy, napsal knihu o světové válce Světová krize ve 4 svazcích. Od 1933 varoval intenzívně před Německem. 1939 se stal opět ministrem námořnictva, 1940-45 ministerským předsedou. Po válce byl vůdcem opozice, inicioval založení NATO a Evropské rady. 1951-55, v době vrcholné studené války, byl opět ministerským předsedou. 1948-55 napsal rozsáhlé Vzpomínky v 6 svazcích, 1956-58 Dějiny anglicky mluvících národů.

Rudolf Hess (korektně: Heß), 1894- 1987. Od roku 1920 člen NSDAP, v listopadu 1923 se podílel na Hitlerově pokusu o převrat, spolu s Hitlerem pak uvězněn v pevnosti Landsberg, kde Hitlera (především intelektuálně) podporoval při psaní jeho spisu Mein Kampf. Od té doby oba spojoval úzký osobní vztah. Po propuštění byl Hess Hitlerovým osobním tajemníkem, po uchopení moci zástupcem.

Ze stati William J.: Snyder, Warum Rudolf Hess nach Schottland flog, in: Geheime Kommandosache: Hinter den Kulissen des Zweiten Weltkriegs. Stuttgart: Das Beste, 1965, 2. Aufl. 1969, str. 152 nn, jsou zajímavé následující pasáže:

Po Hessových výsleších se Kirkpatrick s jeho návrhy odebral k britské vládě. Američané byli o plánu též informováni. Londýn a Washington podnikaly opakovaně kroky, aby Rusko před německými údery varovaly. Ruští vůdcové tomu nechtěli věřit – nebo předstírali, že nevěří.

Teprve když Hess vypověděl, co chtěl a věděl, a nemohl podat žádnou další užitečnou informaci, bylo mu sděleno, že jeho plán je zamítnut a Anglie se už s Ruskem spojila. Zděšením a zklamáním se Hess nervově zhroutil. Na nějakou dobu se prohlášení nacistů o Hessově pomatenosti přiblížilo pravdě. Když se dozvěděl o zániku křižníku Bismarck, plakal celý den.

Hess prosil, aby byl poslán zpět do Německa, protože přišel jako posel a má právo na bezpečný návrat. Ale britská vláda mínila jinak. Uvěznila jej pro dobu trvání války na jednom velkém, dobře hlídaném venkovském sídle, kde se mohl poměrně volně pohybovat.

Po konci války, v říjnu 1945, byl Hess postaven v Norimberku jako válečný zločinec před soud. Pro svoji duševní nevyrovnanost ušel trestu smrti a byl odsouzen k doživotnímu vězení.