Červen 2005

Německá vina a ruská nevinnost

Vladimir Batšev

Dějiny neznají podmiňovací způsob. V okamžiku, kdy historik napíše "pokud by, pak...", stává se autorem sci-fi. Zároveň ale platí, že bez "jestli" nelze zachytit obraz dějin v celé jeho šíři. Není v tom protimluv. Pokud by Jan Masaryk neřekl "ne", sovětští čekisté by ho nevyhodili z okna. Pokud by Beneš neřekl "ano", nedostával by peníze z Lubljanky a osud Československa by se sotva utvářel v roce 1948 tak tragicky. Prostý popis nám zkrátka k pochopení dějin nestačí. Snad i z tohoto důvodu měli za posledních třicet let obrovský vliv na to, jak veřejnost vnímá sovětsko-německou válku v letech 1941-1945 nikoliv historici, ale spisovatelé. Nemluvím jen o čtenářském publiku v Rusku nebo Německu. Týká se to lidí na celém světě.

Neznám žádnou jinou knihu, která by na čtenáře (na jednotlivce, na politiky i na celou společnost) zapůsobila tak, jako Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Na veřejnost postsovětských států pak měl mimořádný vliv Viktor Suvorov a jeho Ledoborec a Den M. Suvorov totiž přišel s jiným pohledem nejen na počátky sovětsko-německé války, ale i celé druhé světové války.

Osvobození od fašismu a od svobody

Mýty o sovětsko-německé válce jsou poslední, které zůstaly v arzenálu kremelské propagandy. Tato válka ale nebyla ani "velkou" ani "vlasteneckou". Ve skutečnosti to byla válka hnědé totality s rudou totalitou. V ruské historiografii se dodnes zamlčuje například úloha antikomunistických ilegálních a partyzánských skupin. Pražské povstání se vydávalo a dosud vydává za povstání vedené komunisty. A to přesto, že si komunisté "osedlali" Českou národní radu až třetí den povstání, když už byla Praha částečně osvobozena 1. divizí Vlasovovy ROA. A právě komunisté v čele s Josefem Smrkovským požadovali odchod vlasovců z Prahy slovy: "My jsme vás nezvali, čekáme na vojska maršála Koněva."

Německý historik Ernst Nolte v knize Evropská občanská válka 1917-1945. Nacionální socialismus a bolševismus mluví o tom, co si může pamatovat každý obyvatel Ruska, který prožil německou okupaci. Jde o to, že uvnitř "evropské občanské války" probíhala ruská občanská válka mezi stoupenci a odpůrci stalinistického režimu.

Skutečnost, že bez ohledu na hitlerovské zločinné metody si velké množství obyvatel východní Evropy přálo porážku Sovětského svazu, je přesvědčivým dokladem toho, do jaké míry lidé nenáviděli komunistický systém. Je tu ovšem rozdíl v motivacích: Lidi žijící na územích obsazených Němci, Litevce a další baltské národy, Bělorusy a Ukrajince, vedly nacionální protiruské pohnutky. Ti, kteří sympatizovali s Němci a žili na území kontrolovaném Stalinovým režimem, tak činili z čistě lidského odporu ke komunismu. Pochopitelně bylo mnoho výjimek na obou stranách. S tím, jak se hitlerovské metody stávaly nesnesitelnými a lidé jimi byli rozčarováni, se měnily nálady v neprospěch Němců.

Hitlerova rozhodnutí pouze budila zdání státní politiky, ve skutečnosti to byl řetěz nepředpokládaných, leckdy šílených činů konkrétního jedince. Jako ukázka nevyzpytatelnosti jeho emocionálně vypjatých nápadů může posloužit konfúzní teorie o "židovském bolševismu", stejně jako argument, s nímž tento "politik" vysvětloval v roce 1939 odmítnutí paktu proti kominterně, který sám dříve dával dohromady - "Německo vedlo válku s Ruskem jen jednou a víckrát už to nikdy neudělá." Stejně jako v tomto smyslu používali komunisté (byť ne v zájmu pravdy, ale kvůli svým vlastním cílům) přesnější terminologii: hitlerovská politika, hitlerovský vpád, hitlerovské metody.

Zvrácenosti se odehrávají v každé válce, ale válečné zločiny většinou poškozují jednu z bojujících stran a pomáhají druhé. Vítězná strana poté zpochybňuje jejich zločinný charakter. Tak se zločin z nesporné skutečnosti stává čímsi diskutabilním. Zločinnost Hitlerových činů byla však patrná od samého počátku, stejně jako jejich nesmyslnost. Vždyť v jejich důsledku utrpěli značné škody dokonce i ti, kteří se jich dopouštěli. Především v tomto smyslu, nikoliv co do kvantity, byly Hitlerovy zločiny "horší" než zločiny bolševiků. Bolševici jich sice napáchali víc, ale jejich zločiny se stávají "spornými", neboť odpovídaly jejich vlastním zájmům. Hitlerovy zločiny nebyly v ničím zájmu, naopak se staly bezprostřední příčinou německé porážky.

Němci mají ke svým dějinám bolestný vztah. Občas se to blíží až k masochismu. Na jednu stranu se v Německu pokládá za společensky nevhodné mluvit na veřejnosti o období nacismu a druhé světové války. Současně ale neuplyne týden, aby na některém z německých televizních kanálů nešel dokumentární či hraný film o pronásledování Židů, o individuálních či rodinných tragédiích v době války. Pocit viny, který je v Němcích stále pěstován, prostě stále ovládá veřejný prostor.

U Rusů to je jinak, ti se nepokládají za viníky v ničem. Komunistické stereotypy, které jim začali vtloukat do hlavy před šedesáti lety, jsou jim vštěpovány i dnes. Stačí se podívat na ruské televize nebo internetové stránky. Je to úplně stejné jako na konci války: Rusové osvobodili Evropu od fašismu, Rusové přinesli svobodu národům východní Evropy! Jako by kromě nich s německým fašismem nikdo jiný nebojoval. A navíc - o jakém osvobození je vlastně řeč? Od nacismu - to ano. Ale bohužel také od svobody: celá východní Evropa se stala komunistickou, všechny státy se změnily v sovětské satelity. Na takové kritické námitky vám ovšem každý třetí Rus bude jako kolovrátek opakovat: Osvobozovali jsme je! O tom, že po porážce hnědého fašismu vítězové nastolili fašismus rudé barvy, nebude při oslavách konce války v Rusku nikdo mluvit. Proč se loučit s tak populárním ideologickým mýtem.

"Novátorské" přístupy ve vztahu k druhé světové válce a především sovětsko-německé válce ovšem narážejí i u německých historiků. Proč se Suvorovova kniha Ledoborec, která líčí Stalinovy přípravy na útok proti Hitlerovi, v Německu setkala s takovým odporem? Protože pokud by přijali Suvorovovy argumenty, museli by němečtí autoři uznat, že měl Hitler pravdu v tom, že napadení Sovětského svazu bylo prevencí, že tak předešel útoku protivníka. A přijetí této teze by samozřejmě Němcům vyneslo osočení, že "opakují nacistickou propagandu".

Hanba ulpěla i na Spojencích

Sovětští i němečtí historici dodnes neradi mluví o zvěrstvech, která v Evropě páchala sovětská armáda. A že jich bylo! Statisíce lidí prchaly před útočící rudou hordou. Věděli, že s ní přichází otroctví, ničení, smrt a byli odhodlaní se jakýmkoliv způsobem dostat na Západ, co nejdál od Sovětů. Asi půl milionu uprchlíků se shromáždilo v Drážďanech. Byly to především ženy a děti. Na Stalinovu prosbu svrhlo 775 britských letadel v noci 13. února 1945 na toto centrum světové kultury bomby o celkové váze 2700 tun. Krátce na to americká letadla, nejspíš na základě téže prosby, svrhla další 771 tunu. Město o rozloze dvaceti kilometrů čtverečních se proměnilo v ohnivé moře, v němž zahynulo 230 tisíc nevinných lidí. I když vlastně ne, byli vinni - nechtěli žít v sovětském otroctví.

Také z tohoto důvodu němečtí vědci diskutují na téma "Je možné pokládat Winstona Churchilla za válečného zločince?". Podle jejich údajů byly během jediného dne na samém konci války zabity při spojeneckých náletech v Německu tisíce civilních obyvatel. Spojenecké letectvo nešetřilo své nepřátele, ale ani přátele. V roce 1944, v první den pravoslavných Velikonoc, zaútočilo na Bělehrad, město obývané většinou pravoslavnými. Nikomu nebylo líto ani bomb, které padaly na tábory vojenských zajatců v Německu či na tábory lidí odvlečených na nucené práce.

Práce německého historika Jörga Friedricha Oheň. Německo pod bombami inspirovala dokumentaristy k natočení filmu, který se nedávno promítal v německé televizi. Friedrich uvádí, že při britských náletech zahynulo asi 636 tisíc německých civilistů, mezi nimi bylo na 75 tisíc dětí. Nejmasivnější bombardování mezi lednem a dubnem 1945 přitom podle něj nemělo žádný vojenský význam. Výsledek války byl v té době již prakticky rozhodnut. Počet obětí dvakrát převyšoval srovnatelný údaj z doby německých náletů na Coventry.

Spojenci pokračovali v bombardování již zničeného Německa. Pravda, šetřili města, která se měla stát jejich sídlem. Frankfurt nad Mohanem tak byl počínaje dubnem 1944 opakovaně bombardován (z celého města se zachovala jen věž dómu chrámu sv. Bartoloměje), ale vedle ležící Wiesbaden byl ušetřen. Proč, když například i nedaleký Darmstadt se proměnil v ruiny? Nu, proto, že Američané plánovali umístit ve Wiesbadenu hlavní štáb okupačních vojsk.

Spojenci si ostatně ušpinili ruce i tím, že vydali kremelskému hrdlořezovi na popravu sto tisíc antikomunistů, vojáků Vlasovovy armády a kozáků, kteří se vzdali Spojencům. Tito lidé přitom doufali v oddanost Spojenců velkým ideálům demokracie a svobody.

Šedesát let, které uplynou od konce druhé světové války, nám dává šanci podívat se jasně na události oněch let, které jsou stále zamlženy legendami, šablonami a mýty. Je nutné dobře umýt okno do dějin, abychom se mohli podívat vlastníma očima zpět. Za současného společenského klimatu v Rusku není bohužel myslitelné všestranné a objektivní vylíčení druhé světové války. V jistém smyslu se to obrací proti dnešnímu Rusku -vždyť ani prezident Boris Jelcin, ani Vladimir Putin se nebyli schopni zříci při hodnocení války stalinistických formulací. A Putin je opakuje dodnes.

V Německu není toto téma tak politicky žhavé, i když je pravda, že v době vlády křesťanských demokratů nikdo s Ruskem tak nekoketoval, jako nyní sociální demokraté. Nepamatuji si přesně, zda se východoněmecký vůdce Erich Honecker líbal se sovětským kolegou Leonidem Brežněvem tak vášnivě jako nynější kancléř Gerhard Schröder s Putinem. Ale to, že si to nepamatuji, neznamená, že tomu tak není.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)