Červen 2005

Nic pro slabé nátury

Pavel Bělina

Mrazivě věcný pohled amerického historika Schamy na Francouzskou revoluci. Kniha nazvaná Občané střízlivě a zasvěceně účtuje s řadou mýtů, kterými obalila jádro Francouzské revoluce především marxistická a pseudomarxistická historiografie.

Úctyhodné dílo amerického historika Simona Schamy nese podtitul Kronika Francouzské revoluce. Autor tak i po formální stránce vlastně říká: k pochopení této dějinné události by nebyl nutný tak velký odstup. To by se však zmapování a výkladu revoluce nesmělo na tak dlouho chopit politické a ideologické stranictví; mezi čestnými výjimkami potvrzujícími pravidlo je na prvním místě právem uveden Alexis de Tocqueville.

Schama nedává v tradičním sporu mezi historiky zaměřenými na institucionálně-právní a socioekonomický vývoj jednoznačně za pravdu ani jedné ze stran. Aktivními protagonisty dějin, ale i hříčkami osudu jsou mu konkrétní lidé: nejznámějšími osobnostmi počínaje a takřka zapomenutými členy komparsu konče. Někteří z nich provázejí čtenáře celou objemnou knihou (král Ludvík XVI., generál Lafayette, státník Talleyrand), další se do čtenářova povědomí zapíší naráz a víceméně jednou (královna Marie Antoinette, dramatik Beaumarchais a mnozí další). Jiní jsou přítomni víceméně prostřednictvím svých idejí (například filozof Rousseau). Schama -výtečný znalec dobové dramatické tvorby - ví, že "history" je v prvé řadě "story", a navíc umí propojit dějiny veřejné s těmi soukromými.

Francouzská frustrace

Francouzská revoluce autorovi není marxisticky zákonitým vyústěním krize "starého režimu", jenž ztratil oporu v celospolečenském konsenzu proto, že neprováděl nezbytné reformy. Naopak: režim oporu paradoxně ztratil proto, že reformy prováděl nešetrně, překotně, bez koncepce. Nejdynamičtějším faktorem politického kvasu poslední třetiny 18. století ve Francii zjevně nebyla "buržoazní třída" nebo "třetí stav", nýbrž sociální skupina, pro niž Schama razí označení "občanská šlechta". Proslulé soupisy stížností této občanské šlechty totiž obsahovaly nejen požadavek svobody, ale i rovnosti, což posléze vyústilo v poměrně spontánní odložení stavovských privilegií. S podobnými požadavky se nadšeně ztotožnili i "revoluční notáblové" (advokáti, lékaři a příslušníci dalších svobodných povolání).

Ve chvíli, kdy se pod heslem "jídlo a svobodu" podařilo prostřednictvím žurnalistiky, publicistiky a obrazové propagandy, stejně jako komentářů v kuloárech a mobilizujících proslovů na veřejnosti, vnutit nemajetným vrstvám představu, že reformy osvícenského absolutismu jsou neúčinné a očekávání vložená do Ludvíka XVI. marná, byla cesta k pouličním bouřím jako předehře revolučního násilí otevřena. Schama tedy oprávněně považuje občanství za kulturní konstrukt a zdůrazňuje, že pojmy občan a občanská společnost byly do značné míry identické s označeními patriot a národ. Francouzský patriotismus pak Schama nikoliv bez důvodu považuje za plod frustrace z drtivého neúspěchu v sedmileté válce (1756 - 1763), kdy se Velká Británie stala na úkor Francie vládkyní moří a zmocnila se většiny jejích kolonií. To Francouze vedlo k podpoře vzbouřených britských kolonií v Severní Americe, čímž se rodícímu francouzskému veřejnému mínění dostalo přitažlivého revolučního vzoru, avšak francouzský státní dluh dosáhl v důsledku této podpory nevídané výše.

Nelze si pomoci

Ve věcném líčení živého světa, nepohřbeného tu v učených výkladech, upoutají obzvláštní pozornost momenty, kdy Schama, integrovaný a necynický člověk, jako by ztrácel svoji duševní vyrovnanost. Nejlépe je to vidět při líčení zářijového "čištění věznic" roku 1792: tehdy radikální revoluční předáci v čele s Dantonem dali - pod hrozbou úspěšného postupu intervenčních vojsk do nitra Francie - pokyn k brutální likvidaci politických vězňů, kteří však nepřátelství vůči revoluci dosud nestihli fakticky prokázat. Autor se neprojevuje nijak hystericky, nicméně ve svém údivu balancuje nad propastí nevysvětlitelného. Ve Francouzské revoluci totiž mimo jiné nabyly zřetelných rysů dosud latentní prvky moderního totalitarismu. Například při prvním výročí pádu Bastily, v červenci 1790, se Francie ústy své revoluční elity veřejně navždy zřekla útočné války a o dva roky později se v důsledku lživých zpráv o "vnější hrozbě a vnitřním nebezpečí" rozhodla vyhlásit první z řady válečných tažení na účet "kontrarevolučních" mocností.

Nelze si zkrátka pomoci, pokud Schamův reálně vykreslený obraz francouzského Revolučního tribunálu evokuje roli nacistického Volksgerichtu či pokud řádění "pekelných odřadů", nasazených proti vzbouřeným roajalistům, připomíná činnost protipartyzánských Jagdkommand. Nelze si pomoci, pokud se při zmínce o poctách prokazovaných mimořádně plodným matkám vybaví Mutterkreuz - jediný řád s faksimilí podpisu Adolfa Hitlera - a pokud "pluky naděje", složené z chlapců od sedmi do dvanácti let, připomenou Hitlerjugend. Jak nemá vyrazit dech výzva člena pařížské městské rady (komuny) Rossignola, adresovaná chemiku Fourcroyovi, aby prozkoumal účinek kouřových a důlních plynů za účelem možného "uspání nebo udušení nepřítele", a návod jiného učence na využití stažené kůže pobitých "kontrarevolucionářů" k podšití jezdeckých kalhot francouzské revoluční armády? Je pouhou náhodou, že popravy gilotinou byly kromě ve Francii zavedeny už jen ve třetí říši a že prototypem francouzských "stromů svobody" byl dub?

A co vůbec říci o agresivní propagandě apelující na "rodinu, půdu a krev"? Nelze přitom opomenout, že posledně jmenovaná se důsledně dělila na čistou a nečistou, jak ostatně dodnes dokládá i refrén Marseillaisy. A už nic netřeba dodávat k výzvě Dantonova přítele, básníka a dramatika Fabreho d'Englantine, aby se nečistá krev zrádců stala pro francouzskou svobodu "první zápalnou obětí" (le premier holocauste)!

Pohled do zrcadla oslavované Francouzské revoluce není ani po dvou staletích pro slabochy. Nedivím se, že jej politikové a ideologové dosud vesměs nesnesli, pokud ovšem neinspiroval jejich vlastní zhovadilost. Ale že totéž bude možno ještě dnes říci o spoustě historiků, publicistů a žurnalistů, to je vskutku na pováženou.

Simon Schama: OBČANÉ. Kronika Francouzské revoluce, přeložil Martin Pokorný, odborná revize Daniela Tinková, Prostor, Praha 2004, 972 stran, náklad neuveden, doporučená cena 799 korun.

(MFDNES)