Červen 2005

Ideje střídají manévry

Silvie Blechová

Co přináší nový premiér Jiří Paroubek. Zřídkakdy se stane, že spojenci i protivníci jedné osoby najdou společnou řeč. U Jiřího Paroubka se to stane, když se jich zeptáte, jaký pravděpodobně nový český premiér je. Příštích čtrnáct měsíců nám bude podle těchto hlasů vládnout člověk velmi schopný, pracovitý, pragmatický. Solitér. Nehledí na spojence, nehledí na své včerejší názory. Pan Nikdo (před jedenácti lety pro Pavla Dostála). Politicky prozíravý. Lidsky studený. A ochotný dohodnout se s kýmkoli.

Kapitalista z Národní fronty

Rodák z Olomouce vstoupil do politiky už v osmnácti letech, těsně po příchodu na Vysokou školu ekonomickou. Psal se rok 1970 a stal se členem jedné ze stran Národní fronty – Československé strany socialistické. „Těžko říci, co mě k tomu vedlo, bylo to před pětatřiceti lety,“ říká dnes Paroubek. „Byli jsme teprve na prahu normalizace, věřil jsem, že se dá navázat na pražské jaro a dělat dobré věci.“ Z počátečních ideálů prý vystřízlivěl, když zjistil, že strana byla určená jen na „sbírání starých kostí a papíru“. Poznání mu však trvalo celých šestnáct let a během nich se stačil dostat do širšího vedení strany.

Nový předseda vlády se o této epizodě v oficiálním životopise ani nezmínil. Svou předlistopadovou kariéru hájí takto: „Nikdo o mně nemůže říci, že bych se zachoval nečestně nebo že bych projevoval názory konformní s normalizační politikou.“ To ale vzhledem k jeho vyššímu stranickému postavení budí pochybnosti. „Nedovedu si představit, že by tam člověk nedělal žádné úlitby. Ale na druhou stranu určitě nebyly tak velké jako u KSČ,“ říká politolog Bohumil Doležal. „On byl vždy ambiciózní a šel houževnatě za svým. Proto se dostal až do vedení a proto potom nejspíš i odešel, když měl pocit, že mu to překáží v kariéře,“ tvrdí Paroubkův někdejší kolega z ČSS Přemysl Votava.

Nepolitickou kariéru dělal Jiří Paroubek od skončení VŠE v roce 1976, kdy se stal hlavním ekonomem ve státních podnicích Restaurace a jídelny, v Obuvi Praha či Prefě Malešice. Bývalí spolupracovníci z Restaurací a jídelen, s nimiž zůstal dodnes ve styku, ho Hospodářským novinám popsali jako člověka, který „měl tehdy až kapitalistické názory – vždycky říkal, že socialistická ekonomika je jeden velký chlév, že všichni kradou a pak na stát nic nezbyde“, jak řekl tehdejší provozovatel hotelu Ostaš Jiří Marek.

Funkcionář strany Národní fronty a vysoce postavený muž státního podniku upoutal pozornost Státní bezpečnosti. StB se snažila kontakt navázat třikrát v průběhu sedmdesátých let a přidělila Paroubkovi krycí jméno Roko. Nakonec ale, koncem roku 1982, na mladého ekonoma naléhat přestala, protože prý „nemá takové možnosti a styky“.

Schopný organizátor

Těsně po listopadu 1989 naskočil třicátník do rozhýbaného vlaku sociální demokracie a podle lidí z tehdejšího vedení sehrál při obrodě strany zásadní roli. „Jiří Paroubek byl člověk na svém místě, energický, schopný. Podařilo se mu zorganizovat stranu tak, že během pěti měsíců měla osm a půl tisíce členů – organizoval zakládání místních organizací a radil jim, jak nabírat nové členy. Taky se staral o finance a zajistil pomoc od rakouských socialistů,“ říká tehdejší čestný předseda ČSSD Slavomír Klaban. Snaživý organizátor se sblížil s prvním předsedou ČSSD Jiřím Horákem a skupinou, jíž se později začalo říkat rakovnický proud. „To byla skupina silně antikomunisticky zaměřená a víc vpravo,“ říká bývalý místopředseda ČSSD Jaromír Kuča. „Jiný směr představovala skupina Miloše Zemana.“

Spory se vedly o komunisty a o taktiku vůči ODS. Horák a Paroubek viděli hlavní nebezpečí v komunistech a požadovali jejich zákaz, a chtěli proto s Klausem spolupracovat (Horák mluvil přímo o velké koalici), pro Zemana však byl největším strašákem jeho pozdější opozičně-smluvní partner. A Paroubek jako osobnost? „Rázný, svědomitý. Vždy si prosazoval svůj názor bez ohledu na to, zda se to líbilo vedení. Když je postaven před zbytečný kompromis, raději úplně odejde,“ charakterizuje nového premiéra Kuča.

Hlavní střet mezi dvěma pohledy na budoucnost ČSSD se odehrál na klíčovém sjezdu v Hradci Králové v roce 1993. „Paroubek se angažoval, když bylo jasné, že Jiří Horák už nemůže být dál předsedou,“ říká bývalý tajemník ČSSD Ivan Havlíček. Přestože Paroubek sklidil u delegátů slušný úspěch a Zeman napoprvé nedostal nadpoloviční počet hlasů, kandidát rakovnického proudu dobrovolně odstoupil po prvním kole a podpořil „horákovce“ a pozdějšího místopředsedu ČSSD Pavla Nováka. Zeman ale nakonec uspěl.

O směřování ČSSD tak bylo na dlouho rozhodnuto. Kdysi zářivá hvězda strany sice zůstala ještě tři roky v jejím širším vedení, ale pak až do letošního roku vyšla na prázdno. Sám Paroubek to vysvětloval tak, že měl jako „člověk s nálepkou Zemanův oponent“ cestu vzhůru uzavřenou. Jako místo pro vyjádření alternativních názorů nicméně založil před jedenácti lety měsíčník Trend a dodnes stojí v jeho čele. Pro úplnost obrazu zbývá jen dodat, že jako první začal v ČSSD mluvit o labouristickém vůdci Tonym Blairovi jako o příkladu hodném následování.

Přesto se v několika momentech názory Miloše Zemana a jeho protivníka protnuly – třeba v okamžiku, kdy šéf ČSSD uzavíral po volbách v roce 1998 opoziční smlouvu s Václavem Klausem, musel Paroubek cítit zadostiučinění. Dávní rivalové si určitě, alespoň na dálku, notovali i v časech Grossovy krize, kdy se stal Paroubek – někdejší člen antikomunistického křídla v ČSSD – hlasitým zastáncem menšinové vlády s podporou KSČM. Ten samý politik pak bez zaváhání stanul v čele vlády s lidovci a unionisty. „Já neměním názory, měním politickou strategii. Jedna věc jsou ideje a druhá praktická politika. Když jsem psal o Blairovi, situace byla jiná než dnes. ČSSD nebyla vládní strana, potřebovala nové myšlenky. Dnes je vláda poslední institucí státu, kterou nemá v rukou ODS, a v hledání řešení situace nastal čas na manévrování,“ vysvětluje Paroubek.

Život na dluh

Když Paroubek zmizel z vedení sociální demokracie, ambice uspokojoval funkcí ve „státě ve státě“ – na pražské radnici, kde byl od roku 1998 finančním náměstkem primátora. Zde prokázal svoji schopnost dohodnout se s každým, když pomohl uzavřít koalici s ODS. Díky této dohodě mu zastupitelstvo nezamítlo jediný z desítek návrhů, které za šest let ve funkci náměstka předložil.

Kritici mu nicméně vytýkali, že za jeho vlády vzrostl dluh města z 11 na 23 miliard korun a docházelo k nadměrnému vydávání dluhopisů. V roce 2003 jej opozice vyzvala k demisi, protože jak Nejvyšší kontrolní úřad, tak i audit ukázaly, že většina veřejných zakázek z let 1998 až 2003 nebyla zadána průhledně.

Zdena Javornická, zástupkyně ředitele pro finanční oblast a Paroubkova blízká spolupracovnice, zažívala jeho schopnost domluvit se téměř s kýmkoli při sestavování městského rozpočtu. „On si zadá úkol a je mu jedno, jestli ho splní s člověkem levicového nebo pravicového smýšlení,“ říká Javornická. „Je velmi pragmatický a pečlivý. Snaží se dohodnout s každým. Taky je uzavřený. Ačkoli jsme spolu spolupracovali dlouho, tak já ho neznám jinak než po pracovní stránce.“

Paroubkova velká chvíle přišla, když se do čela ČSSD dostal Stanislav Gross a pražského náměstka povolal do funkce ministra pro místní rozvoj. Na březnovém sjezdu byl dávný tajemník ČSSD zvolen na post místopředsedy do nového „modernistického“ vedení. Na druhou stranu jeho nástup na ministerstvo komentoval poslední předseda exilové sociální demokracie Karel Hrubý slovy „konečně pravý socialistický ministr“; není divu – Paroubek přišel s plány jako nederegulovat nájemné, ale přispívat majitelům domů.

Zleva doprava

Premiérem se pak stal vlastně náhodou, když tento post odmítl diplomat Jan Kohout či Bohuslav Sobotka a jiní Grossovi kandidáti, jako například bývalý ministr obrany Miroslav Kostelka, by zřejmě neprošli. Jaký směr Paroubek nastoupí, je díky jeho proměnlivosti obtížně odhadnutelné. Moc nenapovídá ani tým, kterým se ve Strakově akademii obklopuje – z Grossova týmu na místech poradců zůstávají ekonom Jan Mládek či hybatel modernizačních plánů ČSSD Ota Novotný a ve vládě zůstali Martin Jahn a Bohuslav Sobotka. Zároveň si do Strakovy akademie přivedl dva muže, kteří s ním stáli u zrodu ČSSD – ekonoma Valtra Komárka, který se staví zdrženlivě ke škrtům v sociální oblasti, či někdejšího poslance sociální demokracie Zdeňka Trojana, který vytrvale „opravuje“ Paroubkovu pověst pravicového sociálního demokrata.

(Respekt, www.respekt.cz)