Červen 2005

Válka skončila, začaly čistky

Jan Dobeš

Podpisem příměří a ukončením bojů v květnu 1945 ani zdaleka nenastal v Evropě klid. Vřavu, která se po celém kontinentě rozlila a postupně nabývala rozměrů téměř apokalyptických, nebylo možno ukončit jediným podpisem. Vedle hlavních protivníků na největších frontách, vesměs již toužících po míru, stálo mnoho dalších aktérů, kteří měli naopak dobré důvody se míru obávat, a proto často v zoufalství odmítali složit zbraně. Bylo jen otázkou času, kdy se tyto dílem válečné zločince a dílem nešťastníky podaří zneškodnit, což podle situace a atmosféry v té které zemi znamenalo buď fyzicky zlikvidovat, nebo alespoň odzbrojit, uvěznit a postavit před soud. Nešlo však pouze o ty, kteří se zdráhali uznat, že se ve válce ocitli z vlastní vůle, a kteří neprojevovali ochotu akceptovat svoji porážku a setrvávali v marném odporu.

Nově ustavované vlády poražených států (resp. orgány, které na jejich území převzaly moc) a těch zemí, které se zbavily cizí okupace, musely řešit obdobný problém, spočívající v několika na sebe navazujících otázkách: jak hluboký má být předěl mezi epochou končící a nastupující, jak hodnotit to, k čemu během války v té či oné zemi došlo, a v neposlední řadě - jak zacházet s lidmi, kteří svržený režim reprezentovali a všelijak z něj těžili?

Vyrovnání s minulostí

Za pozornost stojí nejen konkrétní odpovědi a postupy zvolené v jednotlivých zemích, ale též skutečnost, o níž se příliš nemluví - snad je tak banální, až se přehlíží. Vlastně všude tam, kde byly zmíněné otázky položeny, odvíjely se příslušné úvahy a plány ze stejného východiska: S minulostí se musíme vypořádat jak na rovině obecně politické, tak i na rovině osobní. Druhá světová válka přinesla kromě šokujícího poznání toho, čeho všeho je civilizovaný člověk schopen, také jeden nový fenomén, který se mezitím rozvinul do podoby dobového rituálu, módy i epidemie zároveň. Právě po druhé světové válce se totiž začalo promýšlet a uplatňovat tzv. vyrovnávání s minulostí.

Již svým průběhem přesvědčovala druhá světová válka současníky, že jsou svědky zcela ojedinělých dějů. Do té doby nepředstavitelné hrůzy nebyly páchány jen v bezprostřední souvislosti s "klasickými" válečnými aktivitami, ale také mimo ně - na bezbranném obyvatelstvu. Po mimořádné akci ovšem následovala i mimořádná reakce, která se též nedržela všech politických a právních pravidel lidského soužití. Schvalovaly se nové zákony s retroaktivní působností, ustavovaly se nové soudy postupující podle nových zásad. Neposuzovaly a netrestaly se už pouze kriminální činy, ale též politické strategie a politická rozhodnutí. Právo získávalo nové poslání - používalo se k hodnocení a odsuzování minulosti.

Ačkoliv základní cíl se v jednotlivých zemích výrazně nelišil, výchozí situace a průběh procesu označovaného obvykle jako očista politického a veřejného života, stejně tak jako záměry s ním spojované, byly určeny místními tradicemi, způsobem, jakým ta která země válku prožívala, a jejími poválečnými osudy. Jinak tedy vypadala "očista" v zemích, jež byly za války okupovány cizí mocností, a jinak tam, kde se udržela určitá forma samostatné státní existence. Odlišně se projednávaly případy lidí podezřelých ze zrady a válečných zločinů ve státech, kde se rozvinula tradice nezávislé justice, a jinak ve státech, kde bylo soudnictví vždy úzce provázáno s politickými zájmy. S jistou rozhodností a tvrdostí se postupovalo v zemích, které po válce znovu přijímaly principy politického pluralismu, a s mnohem větší razancí v zemích, které kráčely vstříc začlenění do sovětského mocenského bloku.

Všichni budou potrestáni

Bez ohledu na místní rozdíly ale společně fungovalo přesvědčení, že bez očisty nebude možné provést reformy a vytvořit na státní i mezistátní úrovni systém lépe zabezpečený proti válečným katastrofám. V oněch průkopnických dobách "vyrovnávání s minulostí" se snad ještě věřilo, že až budou všichni viníci potrestáni, bude možné minulost konečně odvrhnout a směle se dívat kupředu. K těmto radikálním myšlenkám měli vždy blízko komunisté, kteří pochopitelně ve většině případů požadovali maximálně přísné trestání a zároveň se starali o to, aby toto téma nemizelo z veřejné diskuse. Tu ovšem vedli podle vlastních pravidel - pomocí zjednodušujících hesel, demagogie a nálepkování svých politických protivníků.

V konkrétní rovině lze téměř všude odlišit období "divokých", živelných čistek, vyznačujících se masovým zatýkáním, internacemi a často i fyzickými útoky, od etapy následující, v níž již převažovaly spíše soudní procesy. Kromě toho ještě obvykle probíhalo přezkoumávání spolehlivosti státních úředníků podle speciálních pravidel. Zřetelný rozdíl existoval mezi počínáním centrálních institucí a místních orgánů, které se snáze uchylovaly k různým výstřelkům. S použitím výše zmíněných kritérií můžeme rozdělit země, v nichž po válce probíhala "očista", do dvou základních skupin. Zcela zvláštní případ pak představovalo především Německo.

Do první skupiny můžeme zařadit země, které prodělaly okupaci, jejich obyvatelé byli vystaveni útlaku i pronásledování, ale po válce obnovovaly demokratické uspořádání politické a soudní moci. Patří sem například Francie nebo Holandsko. V prvních poválečných dnech a týdnech zde byly, přirozeně bez splnění náležitých formalit, uvězněny desetitisíce lidí - ve Francii dokonce více než 120 tisíc, v Holandsku 20-25 tisíc ještě před koncem války a celkově pak 120-150 tisíc. Ve Francii docházelo během druhé poloviny roku 1944 i k poměrně početným popravám. Údaje o počtu lidí, kteří jim padli za oběť, se velmi různí, čímž se dostáváme k problematickému bodu celkového výzkumu. Často totiž není k dispozici dostatek hodnověrných pramenů. O svévolných popravách se z pochopitelných důvodů většinou nevedly žádné záznamy.

V případě Francie se vyskytovala i tvrzení o tom, že poválečná odplata stála život padesát nebo i sto tisíc lidí. Bez vzedmutých vášní, které občas vedly i ke srovnávání válečných zločinů s údajnou "krvavou lázní" způsobenou po válce, se dochází k závěrům o zhruba 10 tisících "mimosoudních" exekucích, z nichž ovšem většina proběhla ještě na sklonku okupace a v rámci skutečných bojů.

V Holandsku, kde byl počet zatčených (např. právě ve srovnání s mnohem lidnatější Francií) relativně vysoký, se tato doba obešla bez větších projevů násilí. Holandská vláda protiněmeckou a protikolaborantskou atmosféru spíše mírnila, protože udržování internačních táborů bylo drahé a vojáků bylo potřeba v Indonésii. Kromě těchto hmatatelných důvodů se ale v holandské veřejnosti ozývaly hlasy upozorňující na jednu podstatnou skutečnost, jež by se v souvislosti se "zpracováváním" minulosti neměla přehlížet: Příliš tvrdý postup, který ze společnosti plošně vylučuje určité skupiny nebo vrstvy obyvatelstva, narušuje politickou a sociální stabilitu. Poukazovat na toto nebezpečí v srpnu 1945, jak to učinil poradce holandského ministerstva spravedlnosti prof. F. Duynstee, to chtělo notnou dávku odvahy a prozíravosti. Od té doby se však na tento názor až dodnes často odvolávají ti, kteří se minulostí vůbec zabývat nechtějí a nejraději by za ní učinili pověstnou "tlustou čáru". V samotném Holandsku ale byly tresty za kolaboraci a válečné zločiny relativně přísné: poslední odsouzení opustili vězení až v roce 1989.

Mírněji než v těchto státech proběhla okupace a válka například v Norsku, čemuž odpovídala i podoba tamního "vyrovnávání s minulostí". V zemi, ze které pocházel symbol kolaborace Vidkun Quisling, docházelo jen ve zcela minimální míře k násilným excesům, třebaže i zde se krátce po kapitulaci německých jednotek zvedla vlna hromadných internací lidí podezřelých z vlastizrady a válečných zločinů. Jinak ovšem z mezinárodního srovnání vyplývá, že norská "očista" se v rámci možností držela formálního práva a jen v malé míře byla ovlivňována politickým vměšováním.

Právě intenzita, s jakou do těchto (nejen soudních) procesů vstupovaly politické zájmy, dělí od sebe dvě hlavní skupiny. Politika samozřejmě byla a je s těmito otázkami spojená všude, záleží ale na tom, zda se omezuje na určení celkového rámce a poskytování impulsů, nebo zda přímo určuje zaměření "očisty", výši trestů a jiné cíle než jen potrestání skutečných viníků. Přesně to se dělo v zemích, které můžeme zařadit do druhé skupiny a jejichž společným znakem je postupné začlenění do sovětské sféry vlivu. V jejím rámci se pak ještě odlišují země jako Polsko nebo Československo, které byly okupovány a patřily k vítězným spojencům, a země jako Maďarsko, Rumunsko nebo Bulharsko, tedy státy, které bojovaly po boku Německa a Itálie. Zatímco v prvním případě se pozornost zaměřovala na Němce zde žijící, na představitele okupační moci a jejich domácí spolupracovníky, v případě druhém se jednalo téměř výlučně o vzájemný konflikt dvou částí jednoho národa, kdy dosavadní opozice zamýšlela zúčtovat s protagonisty svrženého režimu. Východisko ale bylo ve všech případech stejné: okupační nebo formálně samostatné režimy neoplývaly žádnými ohledy ke svým odpůrcům, takže ani jejich představitelé nemohli očekávat jemné zacházení. V celoevropském měřítku tak právě zde nabyly poválečné čistky obzvláště tvrdé a nemilosrdné podoby.

Násilné činy proti dřívějším představitelům státu a členům různých fašistických organizací byly běžné. Nastal čas krvavé odplaty za skutečné nebo domnělé křivdy. V Bulharsku tak byly stovky lidí zastřeleny bez soudu a lepší vyhlídky neměli ani ti, kteří se soudu dožili - přes 2600 osob bylo odsouzeno k smrti a více než 1200 k doživotnímu vězení. Maďarsko zase kromě jinde obvyklých výstřelků sužovaly násilné deportace statisíců jeho občanů do SSSR.

Jugoslávská jatka

Úzkou souvislost poválečných dějů s průběhem války potvrzuje Jugoslávie. Mimořádná síla odporu proti okupaci, ustašovskému režimu v Chorvatsku a některým s Němci nebo Italy spolupracujícím skupinám se přeměnila v mimořádně krvavou formu zúčtování. Rozměry odvetných akcí se dodnes částečně vymykají našemu poznání - ještě v 90. letech byly objevovány dosud neznámé masové hroby. Partyzánská válka v Jugoslávii byla oboustranně vedena velmi tvrdě. Takovou po několik let "pěstovanou" atmosféru nešlo ihned po válce opustit. K tomu navíc přistupovalo tradiční národnostní napětí.

Poválečná "očista" ve střední a jihovýchodní Evropě se od podobných procesů v Evropě západní a severní nelišila pouze v míře nesmlouvavosti. Mnohem důležitější rozdíl, který opravňuje hovořit o dvou odlišných skupinách, tkví v tom, že v zemích vznikajícího sovětského bloku rozhodně nešlo o potrestání zrádců a válečných zločinců. Takzvaná očista politického a veřejného života totiž kromě toho měla přispět k hlavnímu cíli vývoje v těchto zemích - ke změně systému. Za tím účelem bylo nutno zlikvidovat tradiční společenské elity, které dostaly nálepku reakčních sil posluhujících fašistům. Jakožto zrádci národa museli jejich příslušníci opustit důležité pozice ve státní správě, průmyslu, školství, soudnictví i sdělovacích prostředcích. Např. v Maďarsku se očista mnohem víc zaměřovala proti příslušníkům konzervativních kruhů, kteří zemi chtěli vyvázat z války, než proti členům nacistické organizace Šípových křížů, pocházejícím většinou z nižších společenských vrstev, kteří tvořili slibný voličský potenciál komunistické strany.

Pokud by se nacistická teorie a praxe měly stát obecnou normou, znamenalo by to pravděpodobně zánik lidstva. Ale ani zvolené metody odvety, pokud by se rozšířily nad nejnutnější možnou míru, by ze světa neučinily přívětivé místo k životu. Když se těžká nemoc léčí silnými prostředky s nepříjemnými vedlejšími účinky, ptáme se: Byly oprávněné? Určitě ne vždy a všude. Vzhledem k poválečné situaci snad lze lecjaký krok pokládat za pochopitelný, což však vůbec neznamená totéž co ospravedlnitelný.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)