Červen 2005

Vzestup a tragický konec ruské emigrace v Československu

Vladimír Bystrov

Květen 1945 nepřinesl republice jen svobodu. Pro české Rusy se stal počátkem katastrofy. Ve středu dopoledne (11. 05. 2005 – poz. red. CS-magazínu) se u pravoslavného chrámu na pražských Olšanech tradičně sejde několik desítek většinou již nemladých žen a mužů. Přijdou také někteří politici i umělci, pár studentů, vnuků a pravnuků pamětníků a letos slíbil přijít i prezident republiky. Nepůjde však o vzpomínku na oběti před šedesáti lety skončené války, ale na první padlé z války další, tehdy teprve začínající a pokračující ještě čtyři následující desetiletí.

V nové vlasti

Pro ty, kdož budou vzpomínáni, začala však tato válka ještě o více než čtvrtstoletí dříve, v dalekém Rusku, které se sice v březnu 1917 zbavilo neschopné monarchie, ale vzápětí v říjnu téhož roku se ocitlo tváří v tvář mocenským zájmům a teroru bolševiků. Násilí provázející prosazování ideálů komunistické utopie vyvolalo ozbrojený odpor nejrůznějších vrstev tehdejší ruské společnosti. Postupně proti bolševikům stálo přes třicet armád a dobrovolných ozbrojených formací. Hned v říjnu 1917 vznikla také Dobrovolnická armáda proslulá tím, že ji tvořili především mladí demokraticky orientovaní důstojníci, junkeři, kadeti, posluchači vysokých škol a studenti posledních ročníků gymnázií a seminářů.

Ruští protibolševičtí politici nedokázali však tuto sílu využít. Proto po 1092 dnech zápasu vydal vrchní velitel ruské armády generál Pjotr Vrangel 11. listopadu 1920 rozkaz ukončit boj a odejít z Ruska. Přesun téměř čtvrtmilionové takzvané bílé armády do Turecka byl ukončen o necelý týden později a potom následovala již jen emigrace.

Československá republika tehdy velkoryse nabídla mladým demobilizovaným příslušníkům Dobrovolnické armády dokončení vzdělání na našich školách. Velkorysost takzvané ruské pomocné akce samozřejmě neznamenala, že naše tehdejší politická reprezentace a veřejnost přesně pochopily pohnutky, které vedly ruské elity k odmítnutí komunisty nastolovaného modelu společnosti. Šlo také do značné míry o pragmatický čin, diktovaný i zcela utilitárními ambicemi a konkrétními zájmy. Naše vysoké školy měly připravit kádry, které by buď mohly být efektivně zhodnoceny v rozvíjejícím se domácím národním hospodářství, nebo eventuálně posloužit jako naše výhodná zahraničněpolitická investice po tehdy stále ještě očekávaném návratu nekomunistických ruských sil k moci.

První mladí ruští emigranti k nám začali přicházet koncem roku 1921. Jen do roku 1928 jich u nás pak více než dva tisíce získalo různé doktorské a inženýrské tituly a další ještě na vysokých školách studovali.

V Československu nalezlo nový domov také mnoho bývalých ruských důstojníků. Generál Sergej Vojcechovskij, který se proslavil již v československých legiích v Rusku, se záhy stal třetím nejvyšším funkcionářem naší branné moci v činné službě, když byl jmenován do čela zemského vojenského velitelství v Praze.

Emigranti byli státními i soukromými úředníky, mnoho ruských inženýrů pohltily rozrůstající se Škodovy závody a další průmyslové podniky, další se prosazovali jako umělci. Rusky píšící spisovatel Konstantin Čcheidze vydával své kritikou i čtenáři nadšeně přijímané romány pouze v češtině, Boris Suchoručkov-Choslovskij byl majitelem renomované filmové půjčovny. Jiní se uchytili jako lékaři, uznávaní projektanti a architekti, uplatnili se ve vědeckých ústavech, podnikali a nejeden vybudoval vlastní obchod nebo továrnu. Zakládali rodiny s Češkami a Slovenkami a vychovávali děti. Ve druhé polovině třicátých let bylo více než 3000 bývalých ruských emigrantů již československými občany.

Část starších emigrantů, kteří nebyli spojeni krvavou zkušeností z frontových bojů s bolševiky a jejichž odchod z Ruska byl vyvolán pouze různě motivovanou neochotou přijmout komunistickou chiméru, se sice snažila bránit hlubší asimilaci a setrvávala v diaspoře, pro kterou se používá označení Rusko mimo Rusko. Ale také tato skupina byla vkořeněna do československé společnosti a vyhovoval jí její liberálně demokratický duch. Praha byla jediným městem na světě, které ruská emigrace přijala jako svůj nový domov natolik, že si zde vybudovala dokonce vlastní družstevní domy.

Na podzim 1938, v době celonárodních příprav na konflikt s nacistickým Německem, se začal v Praze z ruských emigrantů, kteří neměli československé občanství, oficiálně formovat dobrovolný kozácký jízdní oddíl „pro boj se severním sousedem“. Ostatní nastoupili v rámci všeobecné mobilizace k obraně republiky. Generál Sergej Vojcechovskij byl tehdy jmenován velitelem obrany Čech a do posledního okamžiku patřil k těm nejvyšším představitelům branné moci, kteří odmítali přijetí mnichovského diktátu. O půl roku později byl také mezi zakladateli vojenské složky domácího protifašistického odboje. Četní někdejší ruští emigranti pak bojovali v květnu 1945 na pražských barikádách.

Z Prahy do gulagu

Závěr války a vstup Rudé armády na československé území postavil ruské emigranty, kteří si u nás vybudovali nové životy, opět před volbu. Několik desítek jich podstoupilo další exodus a hledalo útočiště v neutrálních zemích, Jižní Americe nebo alespoň na území v operačním dosahu amerických a britských vojsk. Jejich děti žijí dnes v mnoha zemích světa a hrdě se deklarují jako Rusové z Prahy. V Los Angeles vybudovali pomník prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi.

Většina však novou vlast už opustit nehodlala. Jejich tragédie se začala naplňovat téměř okamžitě. Již 11. května 1945 byli první z nich zadrženi jednotkami NKVD a odvlečeni do Sovětského svazu.

Počátkem roku 1945 působilo v rámci vojsk 1. ukrajinského frontu, která osvobozovala Prahu, 7331 příslušníků NKVD. Zasahovali bez opory v jakémkoliv právu a jejich zvůle československou politickou reprezentaci zjevně zaskočila. Její prosovětský oportunismus však nedokázal čelit importu sovětského státního teroru a ani zabránit pronásledování vlastních občanů. Opatrné diplomatické kroky, snažící se o osvobození odvlečených, byly Sovětským svazem přijímány s nelibostí a na víc se československé politické kruhy nezmohly. Kromě toho již působily síly, zejména na komunisty ovládaném ministerstvu vnitra, které působení orgánů NKVD dokonce ochotně napomáhaly.

Mezi prvními byl hned 11. května 1945 odvlečen architekt Michail Kovalevskij, spoluautor projektu Jiráskova mostu v Praze, téhož dne padl do rukou NKVD poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij, 12. května byl odvlečen generál Sergej Vojcechovskij a s ním téhož dne bývalý velitel těžké bombardovací letky československé armády štábní kapitán Nikolaj Petrov. Zatím bylo doloženo téměř 400 případů únosů.

Bývalí ruští emigranti byli sovětskými soudy okamžitě odsuzováni do nejtěžších trestních táborů. Jen necelé pětině se podařilo po letech s nenávratně podlomeným zdravím vrátit se ke svým rodinám do Československa a dnes již nikdo z nich nežije. Většina však útrapy sibiřských táborů nepřežila, byli pohřbeni do bezejmenných hrobů a stali se posledními padlými ve válce, kterou bolševičtí vizionáři vnutili nejprve Rusku, a prvními padlými ve válce, která tenkrát před šedesáti lety na nás teprve čekala.

(Respekt, www.respekt.cz)