Červen 2005

Stalin nad Prahou

Rudolf Cainer, Kateřina Krátká, Marek Švehla

Na první máj před padesáti lety byl v Praze odhalen Stalinův pomník. Byla to pozoruhodná stavba, která vznikla i zanikla v podivné době a do značné míry tuto dobu také symbolizuje. Příběh pomníku je také dobrou výpovědí o tom, jak se u nás v relativně nedávné době žilo.

Atmosféru roku 1949, kdy se rodí plány na stavbu obří sochy „vůdce světového proletariátu“ Josifa Vissarionoviče Stalina, opravdu není možné jejím aktérům závidět. Jen namátkou: noviny, rádio nebo filmové týdeníky jsou plné budovatelského nadšení, také ale nenávisti ke všemu, co se jen trochu vymyká z totální kontroly komunistického centra – živnostníkům, samostatným zemědělcům, církvím, intelektuálům, nejrůznějším spolkům a vůbec jakýmkoli svobodným projevům. Zásobování obchodů základními potravinami vázne. Stačí jediný nevinný vtip a naděje mladého člověka končí po sovětském vzoru v táboře nucených prací a po propuštění celoživotním kádrovým škraloupem. Jít s ruksakem na nádraží a vyjet někam na Plzeň znamená riskovat zatčení a problémy kvůli obvinění z pokusu o emigraci. Komunisti spouštějí „Akci B“, během níž vyhánějí z velkých bytů příslušníky prvorepublikové střední třídy a přidělují je svým věrným, nebo je po místnostech parcelují pro dělnictvo. Rozjíždí se také akce „75 tisíc úředníků do výroby“, podle slov premiéra Zápotockého kvůli „zmenšení přebujelého a neproduktivního aparátu“. Ve skutečnosti jde o akt zjevné politické perzekuce: „přeškolit“ se šli vesměs lidé politicky nespolehliví a nestraníci. „A tak jsme u nás počali potkávat zedníky, kteří byli doktory práv, a nakladače písku, kteří uměli latinsky. Bylo to úděsné mrhání národní kvalifikovaností,“ píše ve svých pamětech literární kritik Václav Černý.

Do Prahy přijíždějí tajemní Stalinovi pobočníci, tzv. poradci, kteří se usazují na ministerstvech obrany, vnitra, ale také v centrech ekonomického plánování, těžby uranu a zbrojních programů. Mají větší slovo než ministr, a tak si vyděšení úředníci zvykají chodit rovnou za nimi a v ničem jim neodporovat, byť by navrhovali sebevětší hloupost. Jejich úkol je dohlížet na zavádění sovětského modelu v Československu a jejich slovo, často vyřčené jen v nejasných náznacích, je považováno za svaté.

Podlézavost vůči kremelskému vládci přitom nezná mezí. V prosinci 1949 vyjíždí z Prahy speciálně vypravený vlak s dary československého lidu drahému Stalinovi. Jde o nejroztodivnější snůšku věcí počínaje automobilem a konče nejrůznější lidovou tvořivostí. Akce je organizována z komunistického centra, které žene snaha zalíbit se Stalinovi víc než kolegové z dalších vazalských států. Dary se ale scházejí i zcela spontánně od milujících občanů. Stalin má v té době na svědomí desítky milionů mrtvých uvnitř Sovětského svazu, poválečné čistky v Polsku, Maďarsku a dalších státech východní Evropy. Také se ale pyšní pověstí osvoboditele, vítěze nad Hitlerem a revolucionáře; jeho říše – Sovětský svaz – je považována za komunistický ráj na zemi. O skutečných událostech uvnitř jejích hranic se mnoho neví, a pokud něco ano, převládají představy, že všechny špatnosti se dějí za Stalinovými zády.

Vítěz proti své vůli

Na pozadí těchto kulis se v hlavách prezidenta Gottwalda, šéfa komunistů Slánského, ministra informací Kopeckého, premiéra Zápotockého a ministra kultury Nejedlého rodí představa kolosálního pomníku v Praze, kde dosud žádný Stalin nestojí. Rychle vzniká plán, že by socha i s podstavcem měla být vysoká 30 metrů (to je půl Petřínské rozhledny) a stát na kraji Letenské pláně, odkud je ideální rozhled na Prahu. „Postavíme sochu Stalina, že bude vidět až z Kolína!“ zarecitoval si prý tehdy Zápotocký. V roce 1949 vzniká vládní výbor pro stavbu pomníku a na projekt je vypsána soutěž. Jenže velikost a tematická náplň sochaře nijak zvlášť neoslovily a do termínu se schází málo návrhů. Ministr Kopecký zuří a zve si všechny současné sochaře na společné setkání a účast v soutěži vysvětluje jako „politickou nutnost“. Po této výhrůžce se schází zhruba devadesát návrhů.

V zasvěcených kruzích se všeobecně předpokládalo, že soutěž vyhraje návrh akademického sochaře Pokorného, tehdy jediného sochaře s titulem zasloužilého umělce, a architekta Krohy, který byl pro změnu umělec národní. Jenže soudruhy nadchl netradiční nápad akademického sochaře Otakara Švece, znázorňující Stalina se zástupem českého a sovětského lidu za zády. Jeho představa generalissima jako jednoho z lidu zapadala do politického kontextu doby lépe než Stalin kazatel s rozpaženýma rukama nad Prahou, jak jej znázorňovala většina návrhů. Švecovo zpodobnění Stalina upřednostňoval i předseda vlády Antonín Zápotocký, který byl v čele vládního výboru pro vybudování pomníku. „To je ono, Stalin s lidem! Jedna hmota!“ jásal.

Překvapivý vítěz ale jako by se ani moc nehodil do doby, která si v něm našla velkého tvůrce. Otakar Švec rozhodně nebyl žádný prominent režimu a zřejmě ani řadový komunista. Koncem čtyřicátých let žil životem nenápadného umělce živořícího na okraji, který už měl všechna svá důležitá díla za sebou a v posledních letech ani nic většího nezhotovil. Ve dvacátých letech patřil mezi mladé avantgardisty, studoval v Paříži a účastnil se mezinárodních výstav. V roce 1924 vytvořil svoji patrně nejvýznamnější plastiku s názvem Motocyklista, pak dvojportrét Voskovce a Wericha, sochu významného legionáře plukovníka Jiřího Švece, který po přechodu svých vojáků k bolševikům spáchal sebevraždu. Otakar Švec jej vyobrazil stojícího na útesu s revolverem v ruce.

Přichází i několik veřejných zakázek, například výzdoba spořitelny v Kolíně, pomník padlým rumburským hrdinům v Rumburku, sochařská výzdoba spořitelny v Lounech, dnes zřejmě jediné veřejné místo, kde se Švecovy sochy zachovaly. „Měl nesporně velký umělecký talent, jako člověk byl ale neprůbojný a nedokázal získat žádnou větší zakázku. Špatně to nesl a trpěl depresemi,“ říká o Švecovi historik architektury Zdeněk Lukeš.

Na konci čtyřicátých let po nástupu lůzy k moci už byl zřejmě bez větších ambicí. Architekt Jan Šturma, který Švecovi s návrhem pomáhal, později v novinovém rozhovoru prohlásil, že vítězství rozhodně nečekali, maximálně některé z dalších ocenění, které by jim přineslo nějaké peníze a také klid. První cena ale znamenala výhru 500 tisíc korun, vedle toho ale čtyři roky stresující práce, intenzivní dohled StB a tragický konec.

Zatýkáme, popravujeme, stavíme

Podle scénáře vyzkoušeného Stalinem napřed v Rusku a po válce v celé východní Evropě se roztáčejí kola komunistického teroru i v Československu. Nastává doba urputného hledání nepřátel a demokratickým politikům, kteří nestihli uprchnout na Západ, jde o život. Začátkem prosince 1949, kdy Letná ožívá stavbou pomníku a prezident Gottwald pokládá základní kámen, referuje šéf KSČ Rudolf Slánský na poradě krajských tajemníků o odhalení velké protistátní národně socialistické skupiny pod vedením bývalé poslankyně Fráni Zemínové. Koncem května 1950 začíná první monstrproces s „vedením záškodnického centra“, do jehož čela byla postavena Milada Horáková, bývalá poslankyně Národního shromáždění za národní socialisty. Jeden z největších a také nejostudnějších politických procesů moderní Evropy trvá devět dní, během nichž soudci dostanou 6300 rezolucí, ve kterých „pobouření občané“ žádají pro obžalované trest smrti. Popsané papíry se hemží výrazy jako „zlotřilá chamraď“, „krvaví psi“, „přisluhovači válečných štváčů“. Nadekretovaná chuť po krvi je soudem ukojena: padají čtyři rozsudky smrti (kromě Horákové ještě intelektuálové Jan Buchal, Oldřich Pecl, Záviš Kalandra), čtyři tresty doživotního kriminálu a zbývajících pět jde za mříže na 15 až 20 let.

Tím se teror rozjíždí na plné obrátky. Koncem června 1950 vydává komunistické ústředí pokyn, aby se podobné procesy jako s Horákovou připravily i v krajích. Výsledkem je 10 trestů smrti, 48 trestů doživotního žaláře, souhrn dalších trestů 7 830 let.

Otáčky se ale zvyšují dál. Procesy aktivně vymýšlejí a připravují sovětští „poradci“ a politicky je kryje Gottwaldovo a Slánského vedení, Stalin s nimi však spokojen není. Počet odhalených sabotérů, špionů, zrádců a přisluhovačů všemožných nepřátel se mu zdá stále nízký. A hlavně – loví se stále jen ve vodách „politicky nespolehlivých“. Avšak po odpadnutí jugoslávského vůdce Tita je nutno názorně dokázat, že zrádci a nepřátelé se skrývají i na špičkových funkcích komunistických stran. Ve všech zemích východního bloku začaly čistky v řadách mocných. Stalin nařídil výměnu „poradců“ a do Prahy přijeli „ostří hoši“. Během krátké doby se již v lednu 1951 ocitlo ve vězení dvacet stranických funkcionářů z Brna, koncem ledna se kruh rozšířil a následovalo je přes padesát dalších „odhalených záškodníků“ z řad nejvyšších stranických a státních funkcionářů. Byli mezi nimi ministr zahraničí Clementis, náměstkové ministra London a Hajdů či hlavní propagátoři a strůjci stalinismu na Slovensku Husák a Novomeský. V návaznosti na tato zatýkání byli stejně postihováni funkcionáři na nižších stupních, zvláště pokud nějak spolupracovali s těmi, kteří se náhle ocitli v nemilosti. Zprávy o jejich zatčení a vyšetřování byly předloženy, jako při ostatních procesech, komunistickému ústředí a Slánskému. Ten proti další vlně zatýkání nic nenamítá, i nad ním už se ale stahují mraky.

Otesánek chce ještě víc

Právě v této době se rozehrává jedno z nejabsurdnějších dějství divadla zvaného 50. léta v Čechách a na Moravě. Hlavním aktérem je hlava státu – „první dělnický prezident“ Klement Gottwald.

V létě 1951 se pro jeho přítele a druha, generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, se kterým Gottwald prožil emigraci v Rusku a spolupracoval více než dvacet let života, připravovala veliká oslava k příležitosti padesátých narozenin. Gottwald chystal státní vyznamenání, ministr Václav Kopecký oslavný projev. Jenže týden předtím se vrátila komunistická delegace z Moskvy. Stalin měl ostré námitky proti „liknavosti KSČ v odhalování nepřátel socialismu“ a poslal Gottwaldovi dopis, ve kterém mu nařizuje odstranění Slánského. Gottwaldovi bylo těžko. Přitom ale jako starý bolševický harcovník věděl, že neuposlechnout Stalina znamená smrtelné nebezpečí. Ovšem odstranit druhého nejmocnějšího muže státu a generálního tajemníka vládnoucí strany taky není jen tak: na věc se muselo šalamounsky. Velkolepá oslava Slánského narozenin tedy proběhla, jako by se nic nedělo – a měsíc poté zrušil Gottwald funkci generálního tajemníka. Aby se Slánský nepolekal, vytvořil pro něj nové, zdánlivě honosné, ve skutečnosti už bezvýznamné místo náměstka předsedy vlády. Ještě v říjnu se pak šli všichni podívat do Domu výtvarného umění U Hybernů na výstavu modelů připravovaného Stalinova pomníku. O měsíc později, 23. listopadu 1951, v den Gottwaldových pětapadesátých narozenin, chtěl Slánský s rodinou jako každý rok gratulovat a předat kamarádovi dar. Gottwald se ale zbaběle vymluvil na nemoc. Byl ovšem natolik zdráv, že se u něj ten den konala porada za účasti Zápotockého a sovětského poradce Bezčasnova, kde byl určen den a hodina zatčení Rudolfa Slánského. Tento Stalinův „dar“ ke Gottwaldovým narozeninám zřejmě nebyla pouhá náhoda. „Vůdce světového proletariátu“ si tak ověřoval slepou poslušnost svých poddaných.

Tentýž večer se ve vile předsedy vlády Antonína Zápotockého konala společná večeře se sovětskou obchodní delegací, které se zúčastnil také náměstek Slánský s manželkou. Zápotocký, dlouholetý komunistický kolega, věděl, co se za pár hodin Slánskému stane, ale tvářil se stejně přátelsky jako jindy. V noci, po příjezdu domů, byl Slánský ve své vile zatčen a ještě v noci krutě vyslýchán. V prosinci byl zbaven všech funkcí a začala příprava největšího monstrprocesu komunistické éry v Československu.

Nabitý 3. prosinec 1952

Stavba pomníku mezitím pokračuje, jako by se nic nedělo. A ono se skutečně nedělo nic, jak alespoň přesvědčovala komunistická propaganda. Nic než to, že se chystá další spravedlivý trest pro další nepřátele lidu.

V únoru 1952 byl schválen návrh architektonického řešení okolí pomníku a začaly práce na staveništi. Nutno dodat práce, jaké Praha dlouho nezažila. Bylo nutné odbagrovat kus letenského kopce a vybetonovat mohutný, patnáct metrů vysoký sokl. Všechno ale vázlo na různých potížích, takže původní plány na dokončení sochy do listopadu 1952 vzaly brzy za své. Vše bylo příliš velké, masivní, složité. A nároky nekonečné.

Švec se napřed pustil do metrového a pak třímetrového hliněného modelu, který měl být posléze převeden v pětinásobné velikosti do žuly. Přestěhoval se do bývalého Myslbekova ateliéru, kde mimo jiné vznikala i známá socha Žižky na koni, jediného místa v Praze vhodného pro výrobu tak veliké sochy. Tam neustále docházela jak StB dozírající, jestli se Švec neloudá, tak i politici v čele s ministrem Kopeckým, kteří hlídali, nakolik se drží předlohy. Popoháněli ho do práce, zasypávali připomínkami. Jednou se jim nezdálo tohle, podruhé zase něco jiného, několikrát musel model přepracovávat. Problém nastal například v okamžiku, kdy potentáti zjistili, že postavy vojáků stojí hned za Stalinem. To by mohlo znamenat, že ho zatýkají. Vojáky tedy posunuli dozadu. Když byl druhý model hotový, nelíbilo se Kopeckému, že postavy lidu a Stalina jsou stejně velké. Musely se proto změnit proporce v prospěch Džugašviliho. Profesor Nejedlý potom namítal, že to celé vypadá jako shromáždění kolem katafalku. Bylo tedy nutno zakrýt střední část sousoší prapory. Otakar Švec si vzal k ruce skupinu schopných sochařů, kteří modely přepracovávali. I tak ale tyto přípravné práce trvaly celý rok 1952. Pak se hliněný model odlil do sádry, kterou štukatéři rozřezali na jednotlivé části a připravili pro kameníky na staveništi.

S koncem roku finišuje nejen příprava stavby, ale také procesu se Slánským. I v tomto případě trvalo „vyšetřování“ téměř rok. Tak dlouhou dobu potřebovali zatčení lidé k tomu, aby na mučení přiznali své nikdy nespáchané „zločiny“ a aby se nazpaměť naučili výpovědi před chystaným tribunálem. Po několika zkouškách dalo komunistické vedení souhlas a 20. listopadu 1952 mohlo divadlo začít. Proces trval osm dní a probíhal hladce. Obžalovaní pečlivě opakovali naučená doznání a podrobně líčili všechny své údajné zločiny: špionáž pro Američany a sionisty, snahu zavraždit revoluci, uškodit co nejvíc pracujícím. Opět se rozpoutal „hněv lidu“ a soud byl znovu zaplaven rezolucemi žádajícími co nejpřísnější potrestání „psů“. Ty nejpřísnější tresty pro sebe ostatně žádali i sami obžalovaní. O jejich výši pak rozhodla schůze vedení KSČ, na které prezident Gottwald žádal „jedenáct špagátů“. Soud byl téhož mínění. Žádosti o milost všech odsouzených pak Gottwald šmahem zamítl. Třetího prosince 1952 ráno odvedli bachaři Slánského a deset dalších vrcholných komunistů na popraviště. Tentýž den o několik hodin později se v Ševcově ateliéru schází Vládní výbor pro stavbu Stalinova pomníku a schvaluje jeho konečnou podobu. Stavba může začít.

Konec sochařů v Čechách

O tři měsíce později sice umírá Stalin a týden po něm i jeho česká varianta Gottwald, ale pro Letenskou pláň se tím nic nemění. Vládní výbor na postavení pomníku má proto v té době starostí nad hlavu. Především přichystat několik lomů na lámání potřebného kamene. Největší kvádr, určený na Stalinovu hlavu, váží před opracováním 52 tun. Ostatní jen o málo méně. Na všech přístupových trasách ku Praze je třeba pro tento náklad zpevnit mosty. Do práce je povoláno šest set lidí, Samotné sousoší tesá 23 kameníků v třísměnném provozu. Do akce nastupují i týmy statiků a geologů, kteří počítají, kolik betonu se musí pod sochu nalít. Do skály se zapouštějí pilíře, na ně se pokládá několik betonových podlaží, čímž pod pomníkem vznikají prostory. V tom nejvyšším o ploše půl hektaru plánují projektanti vybudovat později Stalinovo muzeum. Samotné sousoší má mít železobetonovou konstrukci se žulovým obkladem.

V červenci 1953 přichází další komplikace. Dozvuky měnové reformy, kvůli které vypukly v Plzni dělnické bouře, doléhají i na letenskou stráň: také stavaři Stalinova pomníku zahajují protestní stávku. Na staveniště tedy přijíždí Gottwaldův prezidentský nástupce Antonín Zápotocký. Promlouvá ke svým „kolegům kameníkům“ (je totiž vyučený kameník, jak několikrát zdůrazňuje) a protest brzo končí.

Mezitím přicházejí z Polska a Maďarska první hlasy zpochybňující dosud nedotknutelný Stalinův kult, první pravdivé informace o tyranovi. Československo je ale tímto zvratem nedotčeno a politické procesy pokračují. Počet odsouzených v roce Stalinovy smrti dokonce dosahuje rekordní výše – 18 tisíc lidí. V dalším roce tato vražedná produktivita klesá na 12 tisíc, což je úroveň roku 1951.

Masa kamene sice nezadržitelně roste, Otakar Švec ale v té době zažívá zřejmě nejhorší chvíle svého života. Na staveništi se objevuje jen málo, osobně přichází poopravit nepřesnosti vzniklé pětinásobným zvětšením modelu nebo dopracovat rysy mohutné Stalinovy hlavy. StB jej hlídá, aby ho náhodou nenapadlo od rozdělané práce odejít, kamarádi a sousedi ho přestávají zdravit. Docházejí mu anonymy, někdo hází kameny do oken. Na jaře 1954 páchá sebevraždu jeho žena a Švec zůstává doma v depresích sám (děti nemají). Čtvrtého dubna 1955 si pomocí puštěného plynu bere život také. Režim se tím už příliš netrápí – do odhalení pomníku zbývá měsíc a sochařovy služby už nejsou potřeba.

Ohně a pak demolice

První květen 1955. Účast v prvomájovém průvodu je opět velkolepá. Jak by také ne, v minulých dnech obcházely město agitační dvojice, které jako každý rok lidem připomínají, co je jejich socialistická povinnost. Podobné instrukce dostává každý i v práci a těch, kteří tyhle výzvy ignorují, je menšina. Tentokrát se ale hlavní sláva soustřeďuje na večer. Necelý rok před slavnou chruščovovskou zprávou o strašných Stalinových zločinech Praha v záři hořících ohňů odhaluje největší a nejdražší pomník Evropy, později ironiky nazvaný Fronta na maso. Ohně po jeho stranách budou hořet ještě šest let, i když postupně s většími a většími přestávkami.

Teprve 17. listopadu 1961 KSČ na schůzi svého vedení rozhoduje podle sovětského vzoru o odstranění pomníků J. V. Stalina ze všech měst a přejmenování ulic, závodů a institucí nesoucích jeho jméno. Následný návrh demoličních odborníků na rozmetání pomníku ale soudruzi kategoricky zamítají, musí se postupovat postupně. Stalinova hlava se z piety nesmí rozstřílet, ale rozlámat sbíječkami. Navíc tu byly i bezpečnostní důvody. Pokud by se tahle mnohatunová koule skutálela dolů k řece, zřejmě by zdemolovala most.

První odstřel proběhl v říjnu 1962. Do 6. listopadu pomník J. V. Stalina díky tuně a půl plastické trhaviny zmizel úplně.

V roce 1963, pár měsíců po likvidaci pomníku, byl občansky a právně rehabilitován Rudolf Slánský. Tak se oba osudy – Slánského i pomníku – uzavřely. Otakara Švece dnes připomínají jenom slovníky výtvarného umění.

„Kdo chtěl vidět absurditu, mohl,“ říká historik Jaroslav Cuhra

Bylo tehdy pro sochaře možné práci na Stalinově pomníku odmítnout?

Přímo by si to nikdo nedovolil. Snad jedině nějak nepřímo, něco na způsob – nejsem toho hoden, netroufám si, nemám nápad.

Jak byl Stalin v Československu po válce oblíbený?

Těžko se to říká, ale sympatie měl. Stalinismus neměl onen zlověstný nádech, jak jej známe my. Značná část národa ho obdivovala, lidi potřebovali sympaťáka. Výjimkou byla snad jedině katolická veřejnost. Po roce 1948 byly sympatie ke Stalinovi už pudem sebezáchovy. Mezi prostým lidem, ale také třeba západními politiky byl rozšířen názor, že rozumný Stalin o případných problémech neví. Tohle si myslela celá západní elita. Navíc válka stvořila velkou stalinovskou legendu.

Probíhající rudý teror názory na Stalina neovlivnil?

Řada lidí říká, že o něm nevěděla. Možná lžou, ale nevím. Historie každodennosti po roce 1945 je u nás velmi málo zpracovaná. O Horákové a Slánském slyšeli všichni, prý si ale mysleli, že to je v pořádku. Propaganda byla chytrá, používala pojmy, které vzbuzovaly strach. O Horákové říkali, že chce rozpoutat třetí světovou válku, o církvi, že jsou přisluhovači cizí mocnosti, další byli nepřátelé národa.

Do jaké míry tedy lidé věděli, co se kolem nich děje?

Výpovědi se velmi liší: někdo říká – žili jsme v hrůze, jiný – ničeho jsme si nevšimli. I nekomunisti říkají, že atmosféra strachu nebyla tak všudypřítomná, jak se nám dnes zdá. Také tu nebyly žádné informace. Svobodná Evropa začala vysílat až v padesátých letech, samizdaty neexistovaly. Na druhou stranu ale oproti normalizaci existovalo mnohem větší povědomí o tom, co je a není normální. Pokud tedy chtěli vidět absurdity, tak mohli. Mimochodem v skutečném zajetí strachu žili sami komunisti. Zvlášť potom, co se tu objevili ti tzv. poradci. Nikdy si nebyli jisti, jestli si pro ně v noci někdo nepřijde.

Proč se u nás stavěl pomník i po Stalinově smrti, kdy už jeho hrůzovláda pominula?

Polská a maďarská veřejnost se dostaly do pohybu mnohem dřív. Už v roce 1954 a 1955 u nich přišla částečná amnestie, lidi se vraceli z kriminálu, začalo opatrné odhalování zločinů minulosti. U nás nic takového nebylo. Počet procesů se snižuje jen nepatrně. V Polsku a Maďarsku navíc represe začaly hned po válce, u nás později. Také tu byla lepší hospodářská situace. Socha tak vzniká v atmosféře, která je nesrovnatelná s okolními státy. O ničem se nemluví a mluvit nehodlá.

(Respekt, www.respekt.cz)