Červen 2005

Mlč a nastav rameno

Hana Čápová

Zatímco v západní Evropě rozhodují o očkování svého dítěte rodiče, v postkomunistických zemích včetně Česka je to povinnost daná zákonem. Lékař a otec čtyř dětí Lukáš Dostal proti tomu vytáhl do boje. Chce pro sebe a pro zdejší občany svobodu po západním vzoru.

Jiný mrav

Lukáš Dostal vidí zdejší zdravotnictví očima člověka se zkušeností ze západní Evropy. První čtyři roky po skončení studia na pražské medicíně pracoval v německých a švýcarských nemocnicích. Když se před deseti lety – spolu s manželkou z Norimberka – vrátil domů a nastoupil jako doktor na internu, zažil civilizační šok. „Přístrojové vybavení a vědomosti zdejších lékařů jsou srovnatelné,“ říká. „Ale jejich postoj k pacientům mě šokoval.“ Na každém kroku narážel na to, že doktoři nevidí v pacientovi rovnocenného partnera, ale objekt, který se má hladce podvolit jejich péči. Projevovalo se to stejně tak averzí vůči těm, kterým se něco nezdálo na zvolené léčbě, jako tlumicími léky pro staré lidi – aby v noci „nezlobili“.

Dnes Lukáš Dostal vede firmu, která prodává přírodní kosmetiku a léčiva – považuje je totiž za cenný doplněk či náhradu léků klasických. Proti jednomu projevu zdejšího paternalismu – povinnému očkování – ale vytáhl do boje. Ve většině západních zemí totiž odborníci jen doporučují, kdy a proti čemu dát dítě očkovat – rozhodnutí je na rodičích. Naopak u nás je očkování proti deseti nemocím zákonem daná povinnost. Praxe dobrovolného očkování je k dětem a rodičům daleko vstřícnější nejen proto, že mají svobodu volby. Navíc, protože rodiče musí dát informovaný souhlas, se dozví o výhodách a rizicích očkování. Lékař je totiž, stejně jako u jiných výkonů, ze zákona povinen jim je srozumitelně popsat. Třeba v Německu mají lékaři k ruce dvacetistránkový manuál, který jim radí, o čem všem rodiče před očkováním poučit. Se zdejšími rodiči se nikdo takhle nebaví, vždyť očkování je ze zákona. Místo informací jsou pro ně připraveny sankce – pokuta až deset tisíc korun či obvinění rodiny z „nedostatečné péče“. V krajním případě může sociální odbor dítě poslat do ústavu. „Takový nátlak je nepřijatelný,“ kritizoval zdejší rigidní přístup k očkování ombudsman. Několikrát také vyzval ministerstvo zdravotnictví, ať změní právní úpravu. Marně – připravovaný zákon o zdravotní péči povinné očkování zachovává a navíc zavádí i povinné prohlídky.

Riziko proti riziku

Jiný pohled Lukáše Dostala na očkování způsobila jak jeho profese a zahraniční zkušenost, tak údiv jeho manželky nad zdejší praxí. Dostalovi o očkování svých čtyř dětí uvažovali tak, jak je v Německu běžné. To v českých podmínkách znamená hned několik porušení zákona. Jednak žádné očkování v prvních dnech a měsících života, ale až po roce. „Dítě tu musí přijmout v prvním roce hned sedm různých nemocí – a protože se některá očkování opakují, tak celkem osmnáctkrát,“ říká paní Dostalová. „Myslím, že pro zrání jeho imunitního systému není dobře ho tolik zatěžovat.“ Její laickou obavu doplnil manžel odbornými údaji. Například už třetí rok se zdejší plicní lékaři snaží prosadit změnu – očkovat proti tuberkulóze teprve mezi sedmým a dvanáctým měsícem, a ne hned v prvních dnech po porodu. Argumentují tím, že vážných komplikací po vakcíně od roku 2001, kdy byla zavedena dvě nová očkování (proti žloutence typu B a proti bakterii, která vyvolává zánět mozkových blan), výrazně přibylo. Po tomto dalším očkování totiž oslabené dětské tělo dá novou šanci bakteriím tuberkulózy a už zhojená jizva nebo uzliny začnou hnisat. „Navíc čtvrtý den po narození se neví o vrozených poruchách imunity – během posledních let šest dětí s touto poruchou tuberkulózou onemocnělo, dvě z nich zemřely,“ říká Pavla Nykodýmová ze společnosti plicních lékařů. Přesto ministerstvo posun termínu odmítá se zdůvodněním: Když se očkuje rovnou v porodnici, nikdo se tomu nevyhne.

Dále Dostalovi zvažovali, která z očkování jejich děti podstoupí a která ne. Z deseti povinných si jich vybrali pět – pro závažnost nemocí nebo pro jejich možný dopad na lidi kolem – proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli a dětské mozkové obrně. „Tetanus je vážná a obtížně léčitelná nemoc. Pro dětskou mozkovou obrnu jsme se rozhodli hlavně ze sociálních důvodů – nejsme schopni zajistit, aby se nemoc nekontrolovaně nešířila,“ říká Lukáš Dostal. „O dětském dávivém kašli jsme hodně přemýšleli – patří sice mezi kdysi běžné dětské nemoci a ohrožuje dítě jen v prvních šesti měsících – právě v tomto věku je ale ochrana očkováním sporná, protože první vakcína na ni často nestačí, ale pečovat o dítě s dávivým kašlem je hrozně náročné.“

Z očkovacího kalendáře si naopak vyškrtli spalničky, zarděnky, příušnice, virovou žloutenku typu B a skupinu bakterií, která vyvolává škálu nemocí od obyčejné rýmy a zánětu středního ucha až po hnisavý zánět mozkových blan a nebezpečný zánět hrtanu. První tři proto, že běžné dětské nemoci si dítě může prodělat. „Pravděpodobnost, že naše dítě dostane zarděnky a zároveň nakazí těhotnou ženu v citlivé fázi těhotenství, kdy nemoc může ohrozit plod, je tak nízká, že jsme tento argument vyloučili,“ říká Lukáš Dostal. Hodně uvažovali o pátém očkování – nakonec si ale řekli, že tohle riziko je přijatelné. „Zánět mozkových blan je sice vážná nemoc a každé dvacáté dítě umře,“ říká Lukáš Dostal, „ale riziko nákazy je hodně malinké – za rok onemocní 20 až 50 dětí z jednoho a půl milionu.“

Když se Dostalovi rozhodovali, netušili ještě, jakou projdou zkouškou. Loni na podzim jejich tehdy půlroční Kristýnka dostala zánět mozkových blan – způsobený právě tou bakterií, proti které je povinné očkování. „Měli jsme strach. Ta nemoc končí v pěti procentech případů trvalými následky,“ říká Lukáš Dostal. Všechno dobře dopadlo. „Protože jsme se rozhodovali důkladně, nevyčítali jsme si, že jsme dceru nenechali očkovat,“ říká Lukáš Dostal. „Vyčítali jsme si ale něco jiného – měli jsme ji pečlivěji sledovat. Ta nemoc měla dvě bariéry – rýmu a zánět středního ucha – my jsme je přehlédli. Stačilo včas nasadit antibiotika.“

Šance na změnu

Zvláštní kapitolou je očkování proti žloutence typu B. Bylo – pro kojence a dvanáctileté děti – zavedeno teprve před čtyřmi lety. Hlavní hygienik si předtím nechal udělat studii od předního odborníka Jaroslava Helcla ze Státního zdravotního ústavu. Její závěr byl jednoznačný – proti povinnému plošnému očkování. Posledních dvacet let u nás totiž výskyt této nemoci stále klesá. Smysl má očkovat jen rizikovou skupinu – děti matek, které tuto žloutenku mají. Lukáš Dostal si dal tu práci a pohrál si s čísly. Srovnal riziko, kterému své dítě vystaví, když ho nechá očkovat a když ho očkovat nenechá. Pravděpodobnost závažných nežádoucích účinků očkování (včetně úmrtí) je 1:20 000, pravděpodobnost, že se jeho dítě nakazí touto žloutenkou, je 1:150 000.

Lukáš Dostal ucítil šanci, jak se povinnému očkování postavit veřejně. Dosud se mu totiž vyhýbal pokoutně. „Stačí se domluvit s dětskou doktorkou, aby nás nehlásila na hygienu, nebo si sehnat potvrzení odborného lékaře, že dítěti – ze zdravotních důvodů – to či ono očkování nedoporučuje,“ říká. „Měl jsem z toho ale pocit, že tohle už odněkud znám. Jako jediný z ročníku jsem nebyl v SSM, nechtěl jsem mít s tou patologickou organizací nic společného. Ale když se mě na to někdo z fakultních funkcionářů strany zeptal, začal jsem se kroutit, že to nic neznamená, jen nemám dost času, abych se práci v SSM věnoval.“

Sehnal si právníka z Ekologického právního servisu a vytáhl do boje. „Šance něco změnit je teprve u ústavního soudu,“ vysvětlil mu právník. „Nejdřív ale musím absolvovat celé to kolečko – nahlásit na hygieně, že Kristýnku očkovat proti žloutence nedáme. Pak se proti sankcím a povinnému očkování odvolat k ministerstvu zdravotnictví. Až potom můžeme jít k soudu.“ Jeho kauza se ale nečekaně na dva roky zadrhla. Pardubická hygiena má totiž ze sporu strach a její právník přišel na to, jak ho oddálit. Průzkumem vyhlášek zjistil, že běžně se sice očkuje mezi 9. a 12. týdnem – ale je možné počkat až do konce třetího roku. Inna Valentová z pardubické okresní hygienické stanice spoléhá na to, že odhodlání Lukáše Dostala během následujících dvou let poleví. Mladý lékař chce ale, bez ohledu na průtahy, věc dotáhnout do konce: „Řeším svůj osobní problém, očkování svého dítěte. Ale myslím si, že změna od státem diktovaného očkování k rozhodnutí rodičů je ve veřejném zájmu. Proto jsem se do toho dal.“

(Respekt, www.respekt.cz)