Červen 2005

Můžeme za nemoc trestat?

Hana Čápová

Je možné zavřít tady za mříže člověka, který vůbec nic neprovedl? A zakazovat mu měsíce či roky i tu nejkratší procházku po nemocničním parku jako trest za to, že jej potkalo veliké neštěstí? Kdo má dojem, že odpověď zní ne, prohrává.

Tady jste nikdo

Když Marcele Pražákové (33) před dvěma a půl lety lékaři pražské nemocnice na Bulovce řekli, že má tuberkulózu, nemohla tomu uvěřit. Trápil ji sice těžký kašel, ale tuhle zprávu nečekala. „Nevím, jak jsem k tomu přišla,“ říká mladá úřednice. „Snad v tramvaji? Nebo na nákupu? Nevím. Vždycky jsem si myslela, že tubera je nemoc bezdomovců, a teď najednou ji mám já?“ Po dvou měsících v nemocnici přišla další rána: „Lékař si stoupl k mé posteli a řekl, že umírám. Bakterie totiž na žádné léky nereagovaly.“ Jedinou špetku naděje skýtalo specializované pracoviště v Prosečnici kousek za Prahou, které se na multirezistentní tuberkulózu zaměřuje.

Bílé domy uprostřed parku vypadaly zvenku vlídně. Pacientka je pozorovala oknem sanitky a vzpomínala na romány, ve kterých se lidé nemocní tak jako ona léčí odpočinkem na čerstvém vzduchu. Uvnitř ji však čekal šok. „Když jsem viděla ty špinavé zdi, oprýskanou lednici, potlučený nábytek, napadlo mě – odtud už živá neodejdu, tohle je poslední štace,“ říká. A za ní se jako stvrzenka pocitů hrůzy ozvalo cvak cvak. „Oni mě zamkli,“ otřásá se ještě dnes paní Pražáková. A to ještě nevěděla, že ji čeká sedm měsíců života v prostoru vymezeném pokojem, chodbou se čtyřmi lavicemi a balkónem s pytli špinavého prádla.

Co se týká její nemoci, měla štěstí, během krátké doby se doktorům podařilo najít takovou kombinaci antibiotik, která zabrala. Musela ale v léčebně zůstat tak dlouho, než léky bakterie úplně zahubí – a testy ukáží, že v sobě nemá žádné jejich zárodky. „Ptala jsem se, proč nemohu jít do parku – aspoň na chvíli se jednou nebo dvakrát týdně projít. Ujišťovala jsem lékaře, že jsem si dobře vědomá toho, jak je moje nemoc nakažlivá, a jinak než s rouškou bych ani nikam nešla. Nechápala jsem, proč to nejde, když na rentgen jsem chodila přes celou budovu a čekala mezi jinými pacienty.“ Odpověď byla stále stejná: „Ven nemohu, mohla bych někoho ohrozit. Jen prý vyhledávám spory.“

Drtivým důsledkem toho, že doktoři zbavili pacienty léčebny práva rozhodovat o sobě, bylo chování personálu. Lidé postavení do nedůstojné pozice v jeho očích rázem důstojnosti opravdu pozbyli. „Vůbec vás neberou jako člověka. Ze dne na den, jen kvůli tomu, že jste nemocný, se z vás stane nikdo,“ říká Marcela Pražáková a vypráví dvě příhody, které to ilustrují: „Po několika týdnech pobytu v léčebně mi sestra přestala vykat. Jednou ráno přišla, hodila mi prádlo a řekla – Tak, Marcelo, koukej si povlíct peřiny. Jindy zas naštvaná sestra, která se asi zrovna s někým pohádala, běžela po chodbě a křičela: Já tady ošetřuju ty tuberácký sračky a teď ještě tohle, to nemám zapotřebí. Říkala jsem si: Tak vidíš, už nejsi člověk, jsi tuberácká sračka.“

Lidé z jejího oddělení sice nad ztrátou svobody a důstojnosti reptali, ale jen mezi sebou, doktorům si nic říct netroufli. Stejně těžce jako Marcela Pražáková nesl situaci jen čtyřiadvacetiletý mladík z Čečenska. Ten se v zoufalství pokusil o sebevraždu, ale našli ho včas a vypumpovali mu žaludek. Když se zotavil, rozhodl se utéci: seskákal z balkónu na balkón ze čtvrtého patra. Ozval se paní Pražákové z rakouské kliniky a pochvaloval si, že tam jsou procházky naopak povinnou součástí léčby.

Izolace versus svoboda

Matka a přítel Marcely Pražákové napsali stížnost na ministerstvo zdravotnictví s otázkou, zda nemocná žena skutečně nemůže ani do parku. Úředníci z ministerstva předali dopis řediteli nemocnice. „Vaše dcera má velice infekční onemocnění – a dle zákona o ochraně veřejného zdraví musí být pacient s takovou chorobou izolován,“ odepsal Jiří Pubrdle. „S ohledem na to pokládám stížnost za neoprávněnou.“

Jenže ředitelem zmíněný zákon neříká, že izolace rovná se právo doktorů zamknout člověka na oddělení. Ze zákona je člověk nakažený infekční chorobou povinen jen „podrobit se lékařskému dohledu“ a „dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných osob“. Proč tedy přednostka Václava Bártů nechává lidi zamykat na oddělení? „Jak jinak mi zaručíte, že někdo z nich neodejde?“ ptá se lékařka. „Jak mi zaručíte, že nesedne na první autobus, neodjede do Prahy a nepůjde třeba do divadla? Musíme před nemocnými lidmi ostatní chránit.“ Námitce, že přece většina z nich má dost odpovědnosti, aby nic takového nedělala, se přednostka jen směje: „Proč by takový člověk měl být odpovědný? Je nemocný, a o ostatní mu nejde.“

Jenže s omezením osobní svobody člověka, byť má nakažlivou chorobu, to není tak jednoduché. Poučná je v tom kauza doktorky z pražských Vinohrad Hany Burešové. Před soud se dostala proto, že „nezatkla“ člověka, u kterého rentgen naznačoval podezření na tuberkulózu; slíbil, že na speciální vyšetření dojede sám, a ona ho nechala. Mladý muž ale nikam nešel, o pár dní později na ulici zkolaboval a zemřel. Doktorka Burešová pak po štvanici televize Nova skončila před soudem a dostala půlroční podmínku. Pražský městský soud ale verdikt zrušil se zdůvodněním: „Osobní svoboda pacienta je nedotknutelná.“

Lékaři si však z kauzy své kolegyně dnes už nepamatují soudní rozsudek, jen televizní štvanici. „Ukázalo se, co některá média umějí, když se nemocný člověk octne jen pár hodin na ulici,“ říká první místopředseda České pneumologické společnosti Vítězslav Kolek. „Musíme izolaci dělat pečlivě.“ Také předseda společnosti Stanislav Kos hájí prosečnickou praxi: „Je mi jasné, že pacientovi to nepřidá. Také riziko, že někoho nakazí při procházce v parku s rouškou na ústech, se blíží nule. Ale vyloučit se nedá. Takže držet takového člověka v izolaci – v zájmu ostatních – je nutné.“ Zákonnou oporu takového věznění vidí předseda Stanislav Kos ve větě, že pacient musí dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných osob. A co když se někdo zvůli doktorů zpěčuje? „Nepřizpůsobiví pacienti,“ říká předseda Stanislav Kos, „jsou pod zámkem na uzavřeném oddělení psychiatrie.“

„Je to nelidské,“ říká Josef Kubinyi, exministr zdravotnictví

Víte, jak se zachází s pacienty, kteří onemocněli například multirezistentní tuberkulózou?

Shodou okolností vím. Také jsem lidi izoloval. Dělal jsem v nukleární medicíně a ti, kdo mají aplikovanou radioaktivní látku, se stávají zářičem. Jsou jeden až tři týdny nebezpeční svému okolí. Zaběhlá praxe byla, že tu dobu prožili ve speciální místnosti s olověnou vložkou na dveřích. Společnost se brání lidem, od kterých jí může něco hrozit – zločince pošle do kriminálu a tyto lidi do izolace. Nic neprovedli, je třeba jim to omezení osobní svobody co nejvíc zpříjemnit. V místnosti dva krát tři metry strádali. Jako přednosta kliniky jsem se proto spojil s úřadem pro jadernou bezpečnost a ten mi povolil pouštět je ven. Vycházel z racionální úvahy – zákon stanoví, že nikdo nesmí být ohrožen. To je třeba při procházce v parku splněno, když se k nikomu nepřiblíží na méně než pět metrů.

Pacienti dodržovali domluvená pravidla?

Jen jednou se nám stalo, že pacient pravidla porušil – dvacetiletá dívka utekla za svým přítelem.

Zákon říká, že pacient musí dodržovat poučení lékaře. O zamykání na pokoji v něm není ani slovo. Jak je tedy možné, že to doktoři přesto dělají?

Jsou dvě možnosti. Praxi mohou změnit lékaři, kteří tak jako já budou chtít po pacientech jen omezení, která jsou s ohledem na ochranu ostatních skutečně nutná a rozumná. Druhá možnost je čekat, až se nějaký pacient vzbouří a dotáhne to až k soudu. Lidé se musí naučit bránit – zdejší pacient přistupuje na to, že když projde branou nemocnice, vzdává se dobrovolně všech práv. Přitom on je majitelem svého zdraví, doktor jeho průvodcem a pomocníkem.

Jenže nemocní jsou příliš slabí a lékaři dobrou vůli nemají.

Dalo by se to rozetnout také ministerskou prováděcí směrnicí. Nebo podrobnějším zákonem, který by ji suploval. To se mi ale nelíbí, stát, kde je všechno v zákoně, funguje špatně.

(Respekt, www.respekt.cz)