Červen 2005

Německý bod nula

Ralf Dahrendorf

Výročí 8. května mi vždycky připomene květen 1945, protože pro mne byl konec války v Evropě vždy bodem nula. Když se v naší uličce v západním předměstí Berlína objevili první sovětští vojáci, věděli jsme, že jatka už končí. Můj otec, který byl v odboji, se vrátil z věznice v Braniborsku. Nemusel jsem se už skrývat jako po propuštění z tábora Gestapa na začátku února. Tak nějak začal nový život.

Nejdřív však nastal chaos. Nacisté byli pryč a okupační mocnosti ještě nezavedly žádnou správu. Všichni jsme šli rabovat místní obchody; ještě pořád mám tenký svazek romantické poezie, který jsem v šestnácti sebral z knihkupectví. Okupační vojáci zuřili. Potraviny nebyly k dostání. Můj otec byl odvezen z vězení přímo do centra Berlína, kde mu bylo řečeno, aby zřídil úřad pro dodávky energie pro Berlín. Byl to úkol, který se měl splnit doslova z ničeho. V té době nebyla elektřina, doprava ani žádný druh organizovaného života. Byla to porážka, nebo osvobození?

Němci na tuto otázku neodpovídali snadno, i když naše rodina byla v každém případě osvobozena. Tehdejší otázka zněla: Osvobozeni pro co? Kam směřujeme? "Musíš pomáhat," říkala mi matka. Proto jsem nabídl své služby místní sovětské správě a pomáhal jsem rozdávat základní potraviny několika obchodům v našem obvodě Zehlendorf. O pět týdnů později jsem nicméně byl zpátky ve škole. Nosil jsem speciální průkaz jako "oběť fašismu", ale ostatní ukazovali Železné kříže, které dostali za pozdní vojenské akce. Někteří byli uprchlíci z Východu, mnohým zničily domovy nálety, skoro všichni truchlili za ztracenými blízkými.

Přesto bod nula netrval dlouho. Je to skoro neuvěřitelné, ale o tři roky později liberalizace, která přišla po měnové reformě, zahájila známý německý ekonomický zázrak. Abychom byli přesní: tak začal západoněmecký hospodářský zázrak. Německý případ ukazuje, jak rozdílné mohou být okupační mocnosti. V sovětské okupační zóně byl pokrok velmi pomalý a především byl spojen s novým zotročením. Dokonce i koncentrační tábory jako Buchenwald sice vyměnily stráže a zajaté, ale stále sloužily. Na druhé straně západní mocnosti v Německu po určitém období studených vztahů zahájily řízené předávání moci. Během jednoho roku po skončení války už fungovala administrativa, za dva roky byly volby. Demokracie se pouze nevelebila, ale uváděla do života a mohla se budovat na německé tradici. Samozřejmě to vše nebyla jen benevolence ze strany okupačních velmocí. Byl to rovněž výsledek studené války a touhy obou stran zkonzolidovat "svou" část Německa.

Přesto z tohoto procesu lze vyvodit jistá poučení. Přinejmenším o dvou stojí za to se zmínit. Jedno je ekonomické a souvisí s Marshallovým plánem. Možná je to politováníhodné, ale platí, že demokracii se daří tam, kde se zlepšuje ekonomika. Toto zlepšení vyžaduje především vlastní aktivitu, aktivitu jednotlivců, kteří se nadlouho nesmíří s mizérii bodu nula. Vlastní aktivitu lze podněcovat vhodnou politikou (přesně to udělal v Německu Ludwig Erhardt, otec sociálně tržní ekonomiky), ale i k tomu je zapotřebí startovní kapitál. Právě v tomto bodě sehrál americký Marshallův plán významnou roli. Podobně jako nyní pomáhá Evropská unie postkomunistickým zemím.

Druhé poučení má morální rozměr a je obtížnější. Norimberský proces ukázal nade vší pochybnost vinu nacistických pohlavárů, pokud vůbec v myslích Němců nějaká pochybnost být mohla. I když je to důležité, Německo nevkročilo na svízelnou cestu od bodu nula s tím, že by si dělalo starosti o minulost. Adenauerova léta po roce 1949 mnozí popisují jako léta obnovy, protože až příliš mnoho menších nacistických činitelů zůstávalo na svých pozicích. Určitým způsobem Německo jednoduše ignorovalo svou minulost a postupovalo vpřed. Po letech, kdy už fungovala tržní ekonomika a politická demokracie, Německo se vrátilo k vyrovnání s minulostí. A učinilo tak efektivně.

Německá nacistická minulost je mimořádně strašlivá. Takže srovnání s jinými zeměmi, které mají rovněž poskvrněnou historii, jsou zavádějící. Nicméně Polsko svým způsobem postupovalo po roce 1989 stejně: nejdříve to nové a teprve pak pokus o vyrovnání se s minulostí. Když se to tak srovnává, zdá se, že je to lepší metoda, jak naložit s bodem nula, než to dělat opačně. V Evropě je tedy 8. květen 2005 příležitost pohlédnout nazpět se zármutkem a hněvem. Je to také příležitost podívat se dopředu s hrdostí na to, co bylo dosaženo v posledních desetiletích. A mít tudíž naději.

(Ekonom)