Červen 2005

Německo chce vystoupit ze stínu Osvětimi

Jan Dobeš

Hitler nacházel mezi Němci dobrovolný a nadšený souhlas, říká německý historik Peter Reichel, autor knihy Svůdný klam Třetí říše.

LN Říkáte, že nacistický režim nespočíval pouze v teroru, násilí a útlaku, ale že byl schopen získat si i podporu společnosti. Bylo pro Němce těžké si to přiznat? Kdy si to vlastně uvědomili?

Neuvědomili si to vlastně skutečně dodnes. Prvních dvacet nebo třicet let po válce neexistovala vůle přiznat si, že Hitler nacházel i dobrovolný a nadšený souhlas, podle některých autorů minimálně do bitvy u Stalingradu. Zhruba dva nebo tři roky předtím, než jsem začal psát knihu Svůdný klam Třetí říše, vypukl skandál okolo osoby Phillipa Jenningera, tehdejšího předsedy Spolkového sněmu. Ten veřejně hovořil o takzvané fascinaci Hitlerem, tedy o masovém nadšení pro něho. Takové názory tehdy patřily do myšlenkové výbavy extrémní pravice a obecně nebyly přijímány.

LN Nespočívá příčina vysoké podpory režimu mezi obyvatelstvem ve spojení mezi tajemnými a působivými mýty (Vůdce, Třetí říše) na jedné straně a používáním moderních prostředků - třeba rozhlasu - na straně druhé?

Myslím, že to lze doplnit ještě o jeden bod. V Německu se v současné době intenzivně diskutuje o nové knize historika Götze Alyho Hitlers Volksstaat (Hitlerův lidový stát). Věnuje se třetímu pilíři, na němž spočíval systém. Moc Třetí říše se v jádru opírala jednak o teror a represe, jednak o "svůdný klam", o atraktivní stránku. Ale žádný systém nemůže stát pouze na krásných obrazech a na strachu. Musel dojít také k materiálnímu uspokojení. A když v polovině třicátých let byli o majetek oloupeni Židé, stát získal, jak právě Aly dokládá, dodatečné materiální zdroje na to, aby obyvatelstvu hmotně přilepšil. Ve 30. a částečně ještě i ve 40. letech tak nastal jistý blahobyt, který obyvatelstvo získal pro režim.

LN Pro českou zkušenost je zajímavé vaše zjištění, že nacisté nepotřebovali, a ani to nebylo žádoucí, aby "v každém filmu pochodovaly přes plátno jednotky SA", tedy aby každý film byl prvoplánově propagandistický.

Minimálně stejně důležité byly romantické příběhy nebo komedie, v nichž mohla propaganda působit skrytě a navíc se jejich prostřednictvím dalo zapomenout na obtížné životní podmínky. Také v Česku se mnoha umělcům vytýká, že hráli v komunistických filmech, účinkovali v dobových estrádách apod. a oni se brání tvrzením, že se nejednalo o žádnou politiku, že dělali pouze svoji práci, která neměla s politikou nic společného. Tento postoj není vlastní pouze umělcům, ale i vědcům, technikům, kteří se v Německu také hájí podobnými argumenty - byli profesionálové a jejich úkol nespočíval v tom, aby se starali o politické poměry. Pochybné je na tom přirozeně to, že těmto osobám chybí povědomí o rozdílu mezi veřejným vystupováním umělce nebo vědce v diktatuře a v demokracii. V demokracii, v otevřené společnosti neexistuje žádný bezprostřední vztah mezi takovým vystupováním a politikou - nanejvýš vztah zprostředkovaný. V diktatuře jde naproti tomu o vztah přímý. A z toho plyne i spoluzodpovědnost lidí jako Leni Riefenstahlová nebo Veit Harlan. Tato spoluzodpovědnost vzniká nezávisle na tom, jestli určité umělecké dílo samo o sobě obsahovalo přímé politické sdělení nebo jestli šlo o pouhou masovou zábavu, která přispívala ke spokojenosti obyvatel či k jejich smíření s režimem.

LN Zdá se, že v poslední době se vztah Němců k druhé světové válce mění. Stále častěji se ozývají hlasy přesvědčující Němce, že nebyli jen viníky, ale také oběťmi války. Mimo Německo to ale vyvolává nervozitu a strach. Je taková změna společenské atmosféry v Německu projevem normálního vývoje nebo je nebezpečná?

Za skutečné nebezpečí to nepokládám. Jedná se do určité míry o normální proces. Alespoň z hlediska samotné společnosti, která cítí, že se dlouhou dobu nemohlo hovořit o některých událostech a jevech z konce války, jako je bombardování německých měst či vyhánění německého obyvatelstva. Proto považuji za normální, pokud se o tom dnes, šedesát let od konce války, začíná hovořit. Nikoliv snad nebezpečné, ale určitě pochybné je to, že v posledních dvou nebo třech letech, během debaty nad knihou Jörga Friedricha o bombardování německých měst Spojenci nebo nad aktivitami předsedkyně Svazu vyhnanců paní Steinbachové dochází k nepřijatelnému srovnávání, relativizaci, v nichž se ztrácí skutečnost, jež by měla zůstat mimo jakoukoliv pochybnost - německé útrapy byly logickým důsledkem války, kterou Německo pod Hitlerovým vedením rozpoutalo.

LN Souvisí tyto změny se znovusjednocením Německa?

Jistě to k tomu patří. Německo má nyní osmdesát milionů obyvatel a jako velký sjednocený národní stát vstoupilo do nové etapy svých dějin. Není žádným tajemstvím a nelze to přehlédnout, že Německo se stalo evropskou velmocí. Významnější roli než dříve hraje v rámci NATO, a bude-li to možné, vzroste také jeho úloha v OSN. To je i jeden z projevů definitivního konce doby po druhé světové válce. Německo chce vyjít ven ze stínu, který na něj po dlouhá léta vrhalo vyvražďování evropských Židů. To se ale jistě neobejde bez pochybností. Nacházíme se v přechodné době, která není nebezpečná, ale z politického hlediska přináší určité pochybnosti. Německá věda, zejména disciplíny jako politologie nebo soudobé dějiny, by je měla reflektovat a veřejně energicky a kriticky vystupovat. To se také děje - proti projevům paní Steinbachové se zvedla vlna kritického nesouhlasu, kritiky nezůstala ušetřena ani zmíněná kniha Jörga Fridricha nebo vysoce oceňovaný film o posledních dnech Hitlera.

LN Celá Evropa si připomíná 60. výročí konce druhé světové války. Považují Němci květen 1945 za porážku, nebo osvobození? Je možné, aby vnitřně - nikoliv pouze z povinnosti - považovali 8. květen za den svého osvobození?

Větší část německé společnosti si tento postoj postupně osvojila, nejpozději po významném projevu bývalého spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera z roku 1985. Od té doby se začalo prosazovat pojetí 8. května jako dne osvobození. Já to nepovažuji za nijak zvlášť pozoruhodné, neboť daleko největší část dnešní německé společnosti se narodila po roce 1945 a k tomuto datu nemá přímý vztah na základě vlastní zkušenosti. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda se tento den bude nazývat osvobození, porážka, zhroucení nebo konec války. Myslím, že 8. květen v Německu brzy ztratí svůj význam. Mnohem důležitější je pro ty, kteří proti nacistickému Německu bojovali - pro Rusy a Američany jako hlavní síly protiněmecké koalice.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)