Červen 2005

Intelektuálové proti moskevským oslavám

Bohumil Doležal

Moskevské oslavy konce druhé světové válce dostaly přítomností významných světových státníků zcela zvláštní význam. Stala se z nich via facti letošní nejvýznamnější společná oslava spojeneckého vítězství. Znamenaly zároveň faktické uznání dominantního postavení někdejšího SSSR v boji proti nacismu: Svět potvrdil někdejší sovětskou ideologii, jejíž základní teze byla, že SSSR přinesl nejvíc obětí a proto mu mezi spojenci náleží první místo. Toto uznání má mimořádný význam pro Ruskou federaci, nástupnický stát Sovětského svazu, která se ke svým sovětským kořenům čím dál tím otevřeněji hlásí.

Z tohoto hlediska je třeba ocenit otevřený dopis pětasedmdesáti veřejně činných osobností z Evropy a Ameriky, který vyšel – s jakýmsi malým zpožděním – 9. května jako placená inzerce v britském listě Financial Times. Autoři označili zcela otevřeně moskevské oslavy za problematické. Tím téma desakralizovali a otevřeli diskusi. Nejde ostatně jen o oslavy v Moskvě, ale byť i jen nepřímo i o způsob, jak se západní demokracie vyrovnávají s dědictvím druhé světové války. Kritika je v těchto dnech záležitost nepříliš přitažlivá, a není tedy divu, že se dopisu nedostalo velké publicity (u nás o něm sice psalo např. Právo, ale plný text s podpisy zveřejnily jen Události – www.bohumildolezal.cz).

Smysl následujících řádek není problematizovat tento základní význam dopisu. Mám k němu připomínky, které mi nebrání jej ocenit, i když by mi patrně nedovolily připojit pod něj svůj podpis. Chtěl bych ho použít tak, jak jej ostatně asi jeho autoři zamýšleni – jako východisko ke kritické úvaze nad tím, co se vlastně v Moskvě 9. května tohoto roku událo.

Autoři dopisu zcela oprávněně poukazují na problematičnost dnešního Ruska. Konstatují, že „ústup Ruska od svobody a demokracie se ještě nikdy v postsovětské éře nezdál být rychlejší a neprobíhal v takové šíři jako právě dnes“ a žádají účastníky oslav, aby „tlumočili ruskému vedení… obavy v souvislosti s erozí principů demokracie a spravedlnosti v dnešním Rusku“. Považují za problém, že oslavy hostí „jeden z nejméně demokratických a nejrepresivnějších evropských režimů dneška“.

Tu je třeba podotknout, že povaha dnešního Ruska je jen jedna stránka „nevhodnosti“ oslav. Pokud by ruský stát oslavoval pouze své vítězství nad Hitlerem, těžko by mohl někdo něco namítat a nebylo by důvodu, proč by takové oslavy nemohly zúčastnit i reprezentativní delegace ze zahraničí. Bez ohledu na povahu dnešního ruského režimu. Ostatně ten Stalinův byl ještě horší a před válkou si s Hitlerovým příliš nezadal. Mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Ruskem byl vlastně jen jeden rozdíl, formální, ale podstatný: spočíval v tom, že Hitler Rusko zákeřně napadl s neskrývaným úmyslem je úplně zničit. Proto byla ruská věc spravedlivá. V Moskvě však šlo letošního devátého května o něco jiného: o vzkříšení ideologie spojenectví z válečné a těsně poválečné doby. Z ruského hlediska jde o zcela cílevědomou politiku, součást stále těsnějšího navazování na imperiální tradice komunistického SSSR. Západ se přizpůsobil a prokázal tak znovu, že se s odkazem druhé světové války dodnes nedokázal vyrovnat.

Stopy této nejistoty západního světa tváří v tvář druhé světové válce a náchylnosti přijímat dávnou ideologii jsou patrné i v dopise: mluví se tu o „největším vítězstvím lidstva nad tyranií“, o „principech, kvůli nimž bylo vítězství v druhé světové válce vybojováno“, o „vrcholné oběti, položené ve dvacátém století ve prospěch evropské svobody“. To jsou velmi silná slova.

O zrůdné povaze nacistického režimu a o tom, že bylo dobře, že byl poražen, samozřejmě nelze pochybovat. To však nemůže zastínit některé problémy na straně vítězů. Hitlerově vzestupu napomohly západní demokracie nesmyslnou politikou appeasementu, stejně jako Stalin naivní a vyčuranou představou o tom, že válce zabrání, když se s Hitlerem podělí o plody jeho úspěchů v oblasti přiléhající k hranicím SSSR. Spojenectví západních demokracií a Stalinova Ruska bylo spojenectví zaskočených a bylo to spojenectví zájmů, nikoli zásad. Rusko na prahu války bylo zaostalá orientální tyranie, systém vládnutí mělo sice poněkud odlišný než Třetí říše (opíralo se o staleté tradice ruského samoděržaví přinejmenším stejně silně jako o upravenou leninskou formu marxismu), pokud jde o nelidskost společenského uspořádání a imperialistické ambice, zdárně nacistickému Německu konkurovalo. Díky tomu bylo spojenectví Západu a Ruska vratké, smrtelné a zakrátko po válce vzalo za své. Zbyla po něm melancholická vzpomínka, kterou se dnes snaží Putinovo Rusko využít ve svůj prospěch a Západ mu ze sentimentality (oč byl tehdy svět jednodušší) a nedostatku střízlivé reflexe jde na ruku.

A další problém: válka sama o sobě je věc krutá a surová. Krutost a surovost se nevyhýbá žádné z bojujících stran, ani těm, jejichž věc je spravedlivá. Svést všechno na poraženého je alibismus vítězů. Za normálních okolností vydrží jen pár let a pak ustoupí nepředpojatému střízlivému pohledu. Dnes jsme konfrontováni s podivnou anomálií: alibismus vítězů vydržel celých šedesát let.

Dokud trvají iluze o povaze někdejšího spojenectví a dokud se zodpovědnost za vše, i za to, co zcela evidentně ze svobodného rozhodnutí učinily vítězné země, svádí účelově na poraženého, není věc války uzavřena: a to znamená není zaručeno, že se všechno nebude v málo pozměněné podobě opakovat. Samozřejmě ne tak, že by se Německo vzchopilo a obnovilo svůj boj proti celému světu. To je zcela nemožné už proto, že se v důsledku války a toho, co následovalo, definitivně stalo pouhou regionální mocností, v jejichž silách by snad bylo ohrožovat toho či onoho bezprostředního souseda, ale v žádném případě světový mír. Nebezpečí znamená znovuprobuzení ruského imperialismu. A zase: ne snad v tom smyslu, že by se snad obnovil tzv. bipolární svět z období studené války, na to dnešní Rusko, zdeptané porážkou ve studené válce, nemá. Západu však nezbývá nic jiného než se s ním (opět) spojit v boji proti novému globálnímu nebezpečí, islámskému terorismu. Je to sice válka jiné povahy než ta poslední světová, ale nepřítel je stejně nebezpečný. A nikde není psáno, že Rusko své nynější a budoucí nepostradatelnosti nezneužije podobným způsobem jako v roce 1945 a v letech následujících. Pokud se na Západě uchytí přesvědčení, že jde opět o spojenectví zásad, je na malér spolehlivě zaděláno.

Tohle nebezpečí se dá odstranit jen jediným způsobem: demaskováním falešné mytologie druhé světové války a definitivním pohřbením upírů, kterým nekalé úmysly Ruska a nečisté svědomí západních demokracií dodávají krev, potřebnou k životu. V Moskvě měli devátého května ples a západní demokracie mu asistovaly. To by se nemělo opakovat.

(www.bohumildolezal.cz)