Červen 2005

Rusko a my

Bohumil Doležal

Prezident Klaus pronesl v poslední době v souvislosti s výročím vítězství Spojenců nad nacistickým Německem několik projevů a před časem taky napsal dopis lotyšské prezidentce Freibergové. Měli jsme příležitost se dozvědět, že roku 1945 je nutné rozumět z prožitků tehdejších lidí a že dnes je (zřejmě v rozporu s těmi prožitky) potlačován „prvek osvobození“ na úkor toho, co přišlo později, tj. komunistické diktatury. A že reflexe citlivých otázek minulosti musí být prováděna tak, aby nenarušila současné a budoucí vztahy mezi jednotlivými evropskými státy, což např. předchozím tvrzením Klaus zároveň názorně předvedl). Nebude to asi jednoduché, protože současná ruská politika vystavuje tuto přehnaně dobrou vůli velké zkoušce.

Když byl 5. 5. t. r. před odletem z Německa prezident Putin dotázán reportérem ARD na ruskou anexi baltských států v roce 1940, odpověděl, že to byla pro ty národy tragédie, že ovšem Nejvyšší sovět SSSR už v roce 1989 odsoudil tehdejší ujednání mezi Stalinem a Hitlerem jako Stalinovo osobní rozhodnutí, které bylo v rozporu se zájmem Sovětského svazu. A tak pokud jde o omluvu, dodal dotčeně: „Chci zopakovat: už jsme to udělali. Máme to snad dělat každý den, každý rok?“

Je poněkud nelogické, že Rusko odmítá učinit něco (opakovaná omluva), co se od Německa předpokládá jako samozřejmost. To ale není podstatné. Podstatné je, že v této věci je mezi odpovědnými ruskými politiky podivný nesoulad.

Tak např. ministr Lavrov prohlásil minulý týden, že podle něho vstup Rudé armády na území baltských států a jejich připojení k SSSR nebyly v rozporu s tehdejším mezinárodním právem, protože vlády těch tří zemí o to SSSR samy požádaly. Ruský přidělenec při EU Jastřembskij řekl totéž, jen šel ještě o něco dále a odkázal přímo na pakt Ribbentrop – Molotov. A ještě dále zašel ruský velvyslanec v Praze Fedotov v rozhovoru pro páteční Právo: v pobaltských republikách prý nyní probíhá heroizace nacismu, což je projev černého nevděku za to, že je SSSR vyprostil z Hitlerových spárů a zachránil tak od jisté zkázy.

Je tedy velká otázka, koho v té věci brát vážně. Respektive lze li vůbec někoho vážně brát a nepatří-li tato skutečnost k podstatným rysům nynější ruské politiky. Již zmíněný ruský vyslanec v Praze ostatně řekl i mnoho dalších zajímavých věcí. Tak například Bělorusko je prý v mnoha ohledech demokratičtější než USA, proběhly tam svobodné volby. A že jsou tam, s demokracií problémy – kde by nebyly. NATO musí vzbuzovat obavy u každého, vůbec se nezměnilo, zatímco Varšavská smlouva zanikla. Condoleeza Riceová zase plní jen „politickou objednávku z jistých kruhů, jejichž zájmy v americké administrativě zastupuje“ (jak důvěrně známý tón!). Pokud jde o Riceovou, ministr Lavrov jí poslal námitky k programu evropské cesty prezidenta Bushe. Jakého druhu námitky to jsou, naznačil tajemník ruského velvyslanectví ve Washingtonu: „Jak si může obyčejný Rus představit partnerství, které musíme vytvořit s USA, když Bush zneklidňuje Rusko návštěvami okolních států?“

Ruská politika se pomalu probouzí z dlouhého ochromení, způsobené krachem komunismu a rozpadem SSSR. Z uvedených náznaků to vypadá, že se vrací ke svým imperialistickým tradicím a v souvislosti s tím usiluje o rehabilitaci minulosti. Oslavy vítězství nad Hitlerem oživují vratkou ideologii spojenectví se západními demokraciemi z let 1941 - 45: proti nejhoršímu nepříteli lidstva se spojily ideově odlišné politické systémy: přitom stranou zůstává, že ten ruský se tehdy od toho německého zase až tak nelišil, zato se velmi podstatně odlišoval od západní demokracie. Dnešní Rusko je někde na půl cesty mezi oběma, koncem osmdesátých let se mu otevřela velká šance, teď se zdá, že bude promarněna.

Frustrace ruské společnosti a ruské politiky se dnes trochu podobná té, kterou zažívali Němci v době Výmarské republiky. Možná je ještě o něco hlubší. Rusko vysílá výmluvné signály o tom, že se v evropské a světové politice opět stává nevypočitatelným a nebezpečným hráčem. Proto je třeba se poučit z let 1945 - 48, ale docela jinak, než jak to provozuje současná česká politika a prezident Klaus v první řadě.

Naše postavení je v mnoha ohledech jiné a lepší než tehdy. Česká republika je zapojena do Evropské unie i do NATO. Zároveň ovšem v české veřejnosti existuje spousta přežitků minulosti a jejich ztělesněním je rostoucí vliv KSČM, strany, která od prvopočátků sloužila především k tomu, aby v českém prostředí prosazovala ruské zájmy. Asi proto pracují jedni politici (levice ČSSD) na uvolnění vztahů s USA, druzí (ODS) na uvolnění vztahů s Evropou. Prezident Klaus ztělesňuje obojí úsilí a zároveň se zjevně pokouší „vyvažovat“ vazby na EU a USA vstřícností vůči Rusku.

Poučení z minulosti, na niž teď vzpomínáme, by nás mělo vést k pravému opaku: měli bychom upevňovat své zapojení do EU a zároveň v EU patřit k těm, kteří se snaží posilovat transatlantické vazby. Ovšemže bychom zároveň měli mít dobré vztahy s Ruskem a respektovat jeho oprávněné zájmy.

Problém je, že rozumná politika vyžaduje jakýsi cit pro možná nebezpečí. Naši politici jsou zatím velmi neohrožení – viz výroky premiéra Paroubka o tom, že se komunismu a Ruska nebojí. Až dostanou skutečně strach, může už být pozdě.

(www.bohumildolezal.cz)