Červen 2005

Události od 18. dubna do 16. května 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 18. dubna

Prezident Klaus se obrátil na předsedy koaličních stran s dotazem, zda považují dohodu z minulé středy za mrtvou. Lidovci mu odpověděli, že ji schválili a jsou připraveni ji dodržovat, unionisté také. Problém je, že ČSSD není ochotna ji přijmout a KDU a US-DEU není ochotna ji měnit. Na prezidentovu otázku nemůže odpovědět každá strana za sebe, odpověď se skládá z odpovědí všech tří stran a dá se k ní dospět až při nějakém ústním jednání. Možná, že se Klaus chtěl zeptat „jste ochotni o dohodě dále jednat?“, jenže to neudělal. Je to tedy „typicky špatně položená otázka“. Dohoda platí teprve tenkrát, když s ní souhlasí všechny strany, které ji sjednávají. Je zjevné, to, co bylo dojednáno ve Strakovce, bylo třeba ještě schválit na vedení třech stran. Zároveň považuji za zjevné, že premiér Gross nedal najevo svůj odpor k dojednanému ani večer během jednání, ani druhý den u prezidenta, ale až na zasedání předsednictva a poslaneckého klubu ČSSD. To nelze ani náhodou označit za korektní jednání.

Klaus zřejmě nespěchá s přijetím demise, nebude spěchat ani s odvoláním ministrů (chce předtím svolat schůzku vedení buď koaličních stran, nebo všech nekomunistických stran) a žádá pro Grossovi záruku, že vláda, kterou vytvoří, bude mít většinovou podporu v parlamentu. To vzbuzuje zuřivost některých sociálně demokratických poslanců, kteří se chtějí obrátit k Ústavnímu soudu. Ústavní soud spor hned tak nerozhodne a to zvýší nebezpečí dalších neústavních kroků, tentokrát ze strany ČSSD (a možná za podpory KSČM). Problém je v tom, že nynější česká ústava prakticky znemožňuje všechny rozumné kroky: v dané situaci by bylo zcela rozumné, kdyby se strany ve sporu odvolaly k tomu, kdo má poslední slovo, totiž k voličům, jenže to ústava za dané situace účinně blokuje. Podle ústavy bude vláda, z níž odešli oba koaliční partneři a ještě aspoň jeden ministr (Bureš) navíc, totožná s tou, která loni v létě požádala o důvěru, což je z věcného hlediska absurdní. Pro spořádané politické poměry je zhoubné, když se ústava dostane z ničeho nic do rozporu se zdravým rozumem (byla asi dělaná pro stát o hodně dokonalejší, než je současná ČR, a nejspíš pro takový, co se vyskytuje jen v učebnicích): je to zase pro všechny zúčastněné velká pobídka k neústavnímu chování.

Našinci může situace připadat zamotaná: stačí však pár kilometrů odstupu, našim sousedům je jasná dokonale. Bratislavský deník SME ji popisuje s drtivou přesností – cituji dle MfD: „To, co se děje v Česku, už není vládní krize, nýbrž zborcení politického systému. Ve státě se dva měsíce nevládne a rozuzlení je v nedohlednu. Monitorovat ten zmatek je nejenom zajímavé, ale i užitečné kvůli tomu, aby voliči viděli, kam až mohou věci dospět, když si pletou urny s kontejnery.“ Těžko najít přesnější slova.

Předseda zahraničního výboru PS Laštůvka hodlá opustit poslanecký klub strany, je krajně rozhořčen vývojem situace. V minulosti si prý dovedl představit menšinovou vládu: „S ODS bychom mohli hovořit o reformních krocích, s lidovci a unionisty o evropských otázkách, sociální otázky a sociální program jsme mohli řešit s komunisty.“ Zajímavě vyčuraný projekt na dort podle pejska a kočičky. Teď už je prý na to pozdě. Obávám se, že rozhořčení pana Laštůvky plyne hlavně z toho, že už se chystal, jak bude po vykopání nenáviděného Svobody řídit kamaráda Kmoníčka ve funkci ministra zahraničí, jenže Gross a další kamarádi mu teď tuhle vyhlídku zkomplikovali.

Cyril Svoboda kritizuje tlak, jaký byl na ČSSD v posledních týdnech vyvinut. Vedl k jejímu sjednocení, vyhrotil vztahy mezi koaličními partnery, způsobil ztrátu důvěry. Po vystoupení KDU-ČSL z koalice vznikne nejspíš menšinová vláda s podporou komunistů. Všechno, co se odehrálo, posílilo komunisty, kteří nedělají nic, dívají se z boku a činí státnická gesta a prohlášení. Bohužel je to tak.

Místopředsedkyně PS Kupčová, stoupenkyně spoluvládnutí ČSSD s komunisty (je zajímavé, jak všichni, co jsou v ČSSD pro, pokrytecky zdůrazňují své „malé nadšení“) tvrdí, že vedení ČSSD je ochotno k ústupkům, že by nabídli lidovcům další křeslo ve vládě za odvolání Šimonovského. Je zajímavé, jak zuřivý boj se může vést o tak bezvýznamnou osobu! Pan Šimonovský se stal jakýmsi zástupným symbolem.

Paní Monika Pajerová se provdala do Irska, k čemuž jí blahopřejeme, protože její krok je pro ČR blahodárný: má zároveň tu výhodu, že se paní Pajerová za prvé přestala plést do české politiky a za druhé zjevně jí to umožnilo napsat do MfD velmi zajímavý článek o Klausově duchovním souputníku v boji proti hydře euroústavy Antonym Coughlanovi . Citujeme: “Lidé by měli vědět, že pan Coughlan představuje v Irsku menšinový názor. Stal se známý v době, kdy pracoval pro organizaci napojenou na Komunistickou stranu Velké Británie. Podle dějin Irské republikánské armády to byl právě Coughlan, kdo IRA doporučoval, aby se věnovala ,stalinskému programu´, který by ji dovedl k socialistické revoluci.Proti evropské integraci vede kampaně od roku 1972, kdy se Irové jasně rozhodli, že chtějí být členy EHS. Uveřejnil tehdy pamflet, v němž tvrdil, že členství bude znamenat zánik suverenity a že projekt sjednocování je pokračováním snah Německa ovládnout Evropu. V roce 1979 dokazoval, že existence EHS zvyšuje pravděpodobnost vypuknutí další světové války. V různých evropských referendech Coughlan vždy prosazoval ,ne´ a vždy prohrál. V roce 2002, když zápasil se smlouvou z Nice, varoval všechny v Irsku, že jejich souhlas povede k přívalu 75 milionů lidí. Spolupracoval tehdy s extrémně pravicovým uskupením, od kterého se odmítl distancovat, dokonce i když vyšla najevo účast jeho lídra na fašistických setkáních v Německu a v Itálii. Irové Coughlanovo varování neuposlechli.“ Česká směs kverulantství a vyčuranosti orientuje našeho pana prezidenta do velmi nevábné společnosti.

Americká ministryně zahraničí se netají svým kritickým názorem na OSN: je ji nutno důkladně reformovat, aby mohla vůbec přežít jako důležitá síla; musí proměnit svou organizaci, sekretariát, management. Jmenování kritika OSN Boltona do funkce velvyslance USA u organizace bylo tedy cílevědomé. Američané jsou ovšem v nesnadné pozici. OSN stojí na úplně falešných základech, je třeba nějak odbourat iluzorní, vyčuranou a pokryteckou stalinovsko-rooseveltovskou ideologii, kterou organizace dostala do kolébky a na níž dodnes stojí. A pokud by se to stalo (nevím, zda je to v silách Američanů, zda už v reflexi vlastní minulosti došli tak daleko), je tu velké nebezpečí, že se při takové reformě celá OSN sesype.

Úterý 19.dubna

Podle agentury STEM klesly preference ČSSD pod 12 procent. Přitom průzkum ještě nezachytil nejstrašidelnější piruetu vládní krize z minulého týdne. Mýlili jsme se: preference ČSSD ještě zdaleka nejsou u dna. Volit do Poslanecké sněmovny by šlo údajně 60% občanů – to znamená, že ve skutečnosti 40%. Nadějné pro komunisty.

Mezitím pokračuje rozvrat v ČSSD. Pražský výkonný výbor se obrátil tvrdě proti Grossovi, kritizuje ho za zmaření dohody z minulé středy, doporučuje změnu vyjednávacího týmu a obnovení stojedničky (předseda pražské organizace Hulínský se minulý týden na předsednictvu jako jeden z mála solidarizoval se Sobotkou, Krausem a Zaorálkem). Zdá se, že pražské organizaci by ve vládě nevadili ani Ambrozek a Šimonovský. Podobně se pro vládu na bázi někdejší koalice vyslovuje i KVV Libereckého kraje, tam to nepřekvapí, předsedou je tam Kraus. Po Laštůvkově vzoru hodlá opustit poslanecký klub i Kopecký: vadí mu politické přemety Stanislava Grosse, není prý pro změnu vyjednávacího týmu. Zřejmě někteří významnější představitelé strany reagují zcela chaoticky: poslanec Hojdar a předseda plzeňského KVV Šlajs by dokonce byli pro předčasné volby. Grossovi se podařilo zasít totální zmatek do řad svých stoupenců i odpůrců. Pokud jde o jeho taktické schopnosti, velmi jsme ho přecenili.

O sestavení vlády se má nyní pokusit ministr a místopředseda Paroubek. Ten se snažil v posledních dnech profilovat tak, aby byl přijatelný i pro „levici“: nevyloučil např. menšinovou vládu s komunisty. Rovněž jeho názory na svobodu médií jsou pozoruhodné (viz dále). KDU-ČSL vyšla sociálním demokratů vstříc tím, že Ambrozek a Šimonovský rezignovali na místopředsednické funkce. To je formální ústupek na samé hranici šaškárny, šlo přece o to, aby tam lidé příliš zaangažovaní v minulém konfliktu (a to na obou stranách) nebyli. Zbývá už jen, aby Stanislav Gross vystoupil z ČSSD (s tím, že zůstává i nadále jejím předsedou). Jedinou relativně příznivou zprávou je snad to, že by ministrem zahraničí zůstal Cyril Svoboda.

Habemus papam. Totiž ne my, ale katolická církev. Stal se jím podle očekávání kardinál Ratzinger. Česká média v čele s Právem se vyžívají na tom, že byl kdysi členem Hitlerjugend (přitom členství bylo tehdy povinné). Pokorně se přiznávám, že jsem byl členem Pionýra i ČSM, a že toto členství ani v době nejkrutějšího stalinismu vůbec nebylo povinné. Leckdo mi to může vytknout, velmi se těším na chvíli, až tak učiní pánové Porybný s Denglerem.

Rodící se premiér Paroubek navrhuje novelu tiskového zákona, který by zajišťoval ochranu politiků v médiích. Po tom, co čelní čeští politici zvláště minulý týden předvedli, si zaslouží mocného hájení. Mají být chráněni před dezinformacemi. Samozřejmě podle německého a rakouského vzoru. Při těchhle řečech si vzpomínám, jak Gustáv Husák na podzim 1969 rozvážně vykládal, že československé hranice by neměly být žádné korzo. Také samozřejmý požadavek. Budou zřízeny tiskové soudy (doufám že stanné), kam se budou postižení politici dovolávat. Zvlášť v žaludku panu Paroubkovi leží pořady ČT Bez obalu a Budování státu. Nepochybně tohle bude jediná věc, na níž se obnovená koalice (pokud se podaří ji znovu slepit) shodne. A parlament by to pak mohl odhlasovat jednohlasně, jako kdysi nedotknutelnost Benešových dekretů.

Erazim Kohák tvrdí v Právu, že heslo „Kdo není s námi, je proti nám“ vynalezl John Foster Dulles. S lítostí konstatuji, že levicovost prof. Koháka dostala rozměry duševní choroby. Je to smutné, pamatuji se, že v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let jsem od něho četl pár docela zajímavých textů.

Komunisté jsou na koni a pořádají o víkendu celosvětový sabat v hotelu Olympik. Je to jakási demonstrace síly, nicméně jsou tu dvě dobré zprávy: za prvé, že se zatím nekoná na Staroměstském náměstí, a za druhé, že většina partnerů našich komunistů jsou, jak se zdá, ve srovnání s nimi revizionističtí skunci, takže se asi budou taky hádat.

A konečně - ODS má problém: ukazuje se, že klausovské doktrinářství ohledně EU a euroústavy jim (alespoň podle průzkumů veřejného mínění, které si sami nechali pořídit) odhání voliče. Proto ho zjevně drží už jen paní Němcová, která je nejspíš do svého čestného předsedy zamilována a hodlá pomýlené voliče podle vzoru Gustáva Husáka „trpezlivo presvedčovať“. Stávající předseda by zřejmě výsledků průzkumu rád využil ke své emancipaci od předchozího a nyní čestného. Zatím poměrně nesměle.

Středa 20. dubna

Tak sláva! Předsedou vlády bude Paroubek. (Napadá mne jeden citát ze Škvoreckého Miráklu, ale tentokrát si ho odpustím). Gross to už telefonicky probral s prezidentem Klausem (osobně se nejspíš na Hrad zjevně bojí a moc se mu nedivím, má k tomu dobrý důvod). Ambrozek, Šimonovský a Svoboda si nasadili falešné fousy a překabátili se z místopředsedů na řadové členy. V případě Cyrila Svobody by nebylo spravedlivé mu to vyčítat, je to další triumf předsedy Kalouska, který se takhle zbavil konkurenta ve straně. Jinak setrvání ministra Svobody ve vládě vítám, jednak se choval v celé věci korektněji a rozumněji než jeho dva kolegové a jednak je pro mne jistou zárukou, že během zbývajících čtrnácti měsíců Česká republika nevstoupí do Sdružení nezávislých států ani nevyhlásí válku USA. Předpokládám, že ostatní dva pánové zůstávají místopředsedy KDU-ČSL tak říkajíc in pectore. Na druhé straně je podivné, že designovaný premiér i zjevně staronový ministr Sobotka si své funkce ve straně ponechají: z toho by se mohlo zdát, že jde o jakousi sice milosrdnou, ale přece jen vendetu. Připadalo by mi rozumnější, kdyby se zúčastněné strany snažily konflikt zmírnit tím, že z vlády odvolají stranické exponenty, aby ho odosobnily. Takhle je řešení konec konců potupné pro obě strany, ale lidovci jsou na tom relativně lépe. Pro ČSSD je to ve vztahu ke Kalouskovi porážka a Kalousek zvítězil za cenu toho, že přistoupil na zbytečné a ponižující podmínky. Jinak celá věc není ještě definitivně uzavřena: při jednání poslaneckého klubu ČSSD chyběli hlavní straničtí disidenti Hojdar, Kopecký, Kavan a Laštůvka. Připomínám, že nová vláda musí požádat o důvěru, že při hlasování se dá počítat s tím, že ve Sněmovně bude našlapáno, a že stačí jeden jediný sociálně demokratický hlas proti a všechno bude hned jinak.

Místopředseda vlády Jahn žije v nejistotě. Byl by si ji ušetřil, kdyby byl podal zároveň s ministry Mlynářem a Burešem včas demisi. Věděl by, že nemá šanci, a mohl by být na to pyšný, protože by sice přišel o koryto (nepříliš záviděníhodné), ale zato by mohl mít jistotu že u dělal právě to, co měl udělat. Místo toho zůstal sedět na tom vzadu a teď ho zmítá nejistota, co s ním bude. Zatím mu to nikdo neřekl, a jeho znepokojení se designovanému předsedovi jeví jako manýry hodné primadony. To je opravdu zvláštní: zřejmě se očekává, že pan Jahn bude běhat s prosíkem kolem pana Paroubka a vrtět ocáskem. Pak by měl asi šanci a nebyl by primadonou.

Miloš Zeman by v dané situaci preferoval předčasné volby. Ať byl (a je) expředseda ČSSD jakýkoli excentrik, jisté je, že by situaci nikdy nenechal zajít do takové slepé uličky jako duo Špidla – Gross.

Designovaný premiér Paroubek řekl prý někdy v březnu Právu: „Voliči poslali v roce 2002 ČSSD dvě poselství: Buď sestavit velkou koalici s ODS, což jsme nedokázali z možná pochopitelných důvodů, nebo minoritní vládu v podstatě s podporou komunistické strany.“ Pan Paroubek se v interpretaci výsledků voleb velmi mýlí. Poselství je nerozpletitelné, protože pro ČSSD hlasovala spousta hejlů, kteří naletěli poselství Pravdy a Lásky a uvěřili, že ČSSD se celá od základů proměnila a prosvětlila. Na spolupráci s ODS nebo, nedej Bůh, s KSČM ani nepomyslili.

Komunisté váhají, zda nepotopit vládu. Mohli by se prý „připojit ke skupině poslanců ČSSD, pokud by mínila vyjádřit nové vládě nedůvěru“. To je nutné přeložit do srozumitelného jazyka: komunisté samozřejmě této vládě nedají důvěru za žádných okolností. Má být řečeno to, že by se mohli pokusit přemluvit pár poslanců ČSSD, aby vládu shodili. Za předpokladu plné účasti při hlasování o důvěře (což je velmi pravděpodobné) stačí jeden jediný. Podle místopředsedy Dolejše komunisté uvažují o „konkrétních zákonech vedoucích k vládnutí“. Jde nepochybně o zákony výjimečné, tzv. Grebeníčkovy dekrety.

V Litoměřicích zařídili Rusové opravu pomníku „Rudoarmějce“ (rozuměj ruského vojáka). magistrát je přesvědčen, že tím nemysleli nic špatného. Rusové mají jistě právo pečovat – po dohodě s českou stranou a ve spolupráci s ní – o hřbitovy vojáků padlých ve válce. Ti vojáci za nic nemohou, nevěděli o tom, že jejich velký vůdce je sem poslal proto, aby si z ČSR udělal svou kolonii. Ale ruská strana si tady nemůže bez vědomí a souhlasu českých úřadů opravovat, co si zamane. Už jí to tu patnáct let nepatří. Nebo snad jsou litoměřičtí jiného názoru?

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku, resp. jeho předseda Zeihsel, se vyjádřil, že Pražské povstání odstartovalo genocidu proti sudetským Němcům. To je hysterické přehánění, na něž si SLÖ potrpí. Pravda je, že Pražské povstání odstartovalo nelítostnou etnickou čistku vůči sudetským Němcům. Právo zároveň uvádí, že „čeští historici poukazují na to, že o odsunu rozhodly vítězné velmoci v Postupimi v srpnu s ohledem na roli, kterou německá menšina sehrála při okupaci Československa. Kromě toho šlo jen o dílčí problém: z rozhodnutí spojenců byly německé menšiny odsunuty i z ostatních zemí střední a východní Evropy, aby tak do budoucna byla zvýšena vnitřní stabilita těchto států a posílen mír.“ Čeští historici, kteří to tvrdí ( a je jich hodně, ba řekl bych skoro všichni), lžou, až se jim od huby práší. Vítězné mocnosti v Postupimi o odsunu nerozhodly, nýbrž ho jen dodatečně požehnaly s tím, že má (napříště) probíhat humánně (což je nestydatý alibismus: jak by mohlo takové zvěrstvo probíhat humánně). Z rozhodnutí Spojenců nebyly německé menšiny odsunuty „i z ostatních zemí střední a východní Evropy“, nýbrž jen z Polska a Maďarska.

Řecký parlament schválil drtivou většinou euroústavu. Ke schválení stačila přitom nadpoloviční většina poslanců. ČR se v této záležitosti může stát exotikem, zdá se, že to některým politikům z ODS už pomalu dochází.

Jaroslav Plesl píše v Lidových novinách, že Vladimír Mlynář odchází (z vlády a z politiky), protože jeho schopnosti nestačily na to, aby se v politice udržel. Schopnosti Vladimíra Mlynáře ve skutečnosti nestačily k tomu, aby se tak jako jeho straničtí kolegové pokoušel ve vládě zuby nehty udržet ve chvíli, kdy to nebylo ani slušné, ani prozíravé. A to ho ctí.

Ondřej Neff tamtéž asertivně tvrdí, že ani pan Paroubek, ani pan Dostál se nepřimlouvají za cenzuru, protože institucionální nátlak na média nemusí vždycky končit zřízením cenzury. Necítím potřebu si šplhat ani u pana Dostála, ani u pana Paroubka, a proto na rozdíl od pana Neffa prohlašuji: oběma pánům pochopitelně o cenzuru jde. Ne sice o cenzuru jako instituci (ta přece vůbec není zapotřebí), ale o cenzuru, kterou budou pod „institucionálním tlakem“ provádět v novinách nadřízení nad podřízenými a novináři sami na sobě.

Čtvrtek 21. dubna

Dva významní funkcionáři Evropského parlamentu, místopředseda Alejo Vidal-Quadras a předseda ústavního výboru Jo Leinen kritizovali Klause dosti ostře za jeho euroskepticismus. Klaus dal ústy svých podřízených najevo „hluboké rozhořčení“, že si tito lidé dovolují kritizovat hlavu státu EU. Klaus si zjevně nevšiml, že nebyl zvolen od ČR papežem, nýbrž pouze prezidentem. Prezidenti jsou kritizovatelní a nemají se co urážet, když je kritizují zákonodárci. Zákonodárci mají před exekutivou přednost. Navíc má Klaus poměrně málo citlivé čivy na to, aby odhadl svou faktickou politickou váhu v Evropě a ve světě. Aby se náležitě zorientoval, potřebuje dostat pořádně přes čenich, což se mu přihodilo, když se snažil jednat „jako rovný s rovným“ s prezidentem Bushem. Pak lezl přes rok po břiše kolem Bílého domu, než se záležitost upravila. Evropská unie nemá ty možnosti jako Bílý dům (je o hodně slabší, ale přitom dost silná na to, aby jen tak beze všeho strpěla Klausovy eskapády), a tak Klaus jen výrazně poškodí zájmy ČR: a protože hned vzápětí nedostane nařezáno, jen tak mu to nedojde. Racionální politika musí vycházet z toho, že realisticky odhadneme své síly. Jinak budeme mít ve svém okolí i ve světě pověst drzých smraďochů.

Prezidentův odpor k EU má jakýsi filozofický základ (když začne Klaus filozofovat, rázem se, pokud jde o banalitu myšlenek, vyrovná Václavu Havlovi – jeho ambice o řád převyšují jeho schopnosti na tomto nesnadném terénu). Jak vysvětlil studentům na FF UK, je spor o euroústavu konfliktem mezi těmi, kteří vyznávají spásnost reglementace lidského chování, a těmi, kteří věří ve spontánní aktivitu lidí. Podle zpráv o průběhu debaty (aspoň v tom, v čem se shodují), projevil v ní prezident dosti energickou spontánní aktivitu, která spočívala v úsilí reglementovat lidské chování těch, kteří se pokusili mu oponovat.

Navržený předseda vlády Paroubek „dolaďuje svou vládu“. Má problém s ministryní Buzkovou, s níž byl v pražské organizaci ČSSD v konfliktu. Pokud by ovšem Buzková z vlády vyletěla, bude to působit tak, že všichni, kteří buď jako ministři Mlynář a Bureš svou dobrou vůli realizovali činem (demisí), tak ti, kteří se aspoň slovy snažili přispět k tomu, aby se ČSSD vyhnula nejhoršímu, tj. kolaboraci s komunisty, dostanou odměnu toho typu, jaká se zasloužilým udělovala v minulém režimu, tj. kopačky. To by bylo věcně vzato dosti ohavné.

Václav Klaus nekomentuje řešení politické krize, čeká, až mu Gross ukáže podepsanou koaliční dohodu a až podá demisi. V této věci se prezidentovi těžko divit, poté, co si z něho Gross tak říkajíc vystřelil, je právem opatrný. Podle MfD chce jmenovat Paroubka premiérem až tehdy, když se na něm shodne 101 poslanců. Bylo by tedy třeba upravit ústavu v tom smyslu, že prezident jmenuje premiéra teprve potom, co dostane důvěru v PS.

Pátek 22. dubna

Pokud v sobotu odklepne Ústřední výkonný výbor ČSSD Grossovi a Paroubkovi složení nové vlády (jakože asi ano), podá v pondělí premiér Gross za celou vládu demisi a Klaus je ochoten hned ten den jmenovat Paroubka premiérem. Prezident to sice doprovodil několika poznámkami sekýrovacího charakteru, zjevně mu už otrnulo (výběr ministrů by neměl být žádným automatismem, doufá, že mu premiér bude jmenovat dostatečnou pozornost), nicméně zdá se, že se realisticky vyhne obstrukcím. Výsledek je druhý nejlepší mezi špatnými (prvním nejlepším by byla samozřejmě předčasné volby). Vláda je v podstatě Grossovou vládou bez Grosse, Kalousek dosáhl svého, mám jakési pochybnosti, zda je v pořádku, když se takhle legitimizuje politické vydírání: pokušení zopakovat to celé za tři - čtyři měsíce bude zjevně velké. V každém případě je ovšem dobře, že děsivá vidina loutkové socialistické vlády, kde za špagátky z pozadí tahají komunisté, je zřejmě ze hry. I kdyby nová vláda nedostala v parlamentu důvěru, zůstane formálně v úřadě, dokud ji nenahradí nová, kterou parlament požehná. A premiéra jmenuje prezident. Druhá pozitivní věc, z níž pan prezident nebude mít ovšem radost, je, že zůstává zachována kontinuita zahraniční politiky. Ta Svobodova je v hrubých obrysech správná: orientace na EU a zároveň zachování transatlantických vazeb (já bych jen jako občan přivítal, kdyby bylo zcela jasné, že bez těch transatlantických vazeb ty evropské nemají smysl). Komunisté běsní, Grebeníček huláká s periferním šarmem něco o tom, že „pokud nedojde k překonání tohoto bordelu, pak nás bohužel po koaličním rabování státu může čekat jen modrý tunel ODS“. I to je dobré znamení.

Druhá dominantní záležitost je, že nám v Štrasburku zneuctili pana prezidenta a v jeho osobě i celou Českou republiku. Jak praví sám nejvyšší, dopustili se "na zvláště k tomuto účelu svolané tiskové konferenci v prostorách Evropského parlamentu hrubých urážek vůči mé osobě, jakožto demokraticky zvolenému prezidentu České republiky". Johanna Grohová píše v Mladé frontě Dnes, že oba delikventi hovořili z pověření předsedy Evropského parlamentu Borrella, že šlo o zvláštní tiskovou konferenci svolanou k tomuto tématu a že oba hned úvodem uvedli, že hovoří jménem Evropského parlamentu. Ani Právo, ani Lidové noviny tuto informaci neuvádějí, zejména ono mluvení jménem parlamentu mi připadá i neuvěřitelné a v rámci svých možností si ji pořádně prověřím. V každém případě je třeba ocenit vlastenecký patos pana primátora Béma, který vznesl vášnivý protest jménem celého českého národa: „Vůbec nejde o obranu pana prezidenta, ale o bezprecedentní výrok ústavního činitele Evropského parlamentu, který si dovolil kritizovat názor hlavy státu, a nepřímo tak znevážil jednoho ze suverénních členů Evropské unie. Pokud se podíváte do textu pana místopředsedy Evropského parlamentu Ajela Vidala-Quadrase, tak zjistíte, že s velkou pravděpodobností nemá v novodobé politické historii Evropské unie obdobu. Je důvod použít diplomatických prostředků a dát jasně najevo, že jsme suverénní stát, který musí mít právo říci svůj názor.“ Zdá se, že se schyluje k podobnému zločinu jako v roce 1415 v nepříliš vzdálené Kostnici. Doufejme, že pan prezident zůstane tentokrát sedět na svém… stolci a do Štrasburku se nevypraví.

Jinak českou veřejnou sférou zmítají už nějakou dobu dvě menší, poněkud podobné aféry: spory v Židovské obci a spor o Literární noviny. Zařekl jsem se, že k první z nich se za Boha nebudu vyjadřovat, a rád bych to dodržel, i když mi trochu docházejí síly: myslím si totiž, že k základům naší společné kultury, postavené na židovsko-křesťanských základech, patří, že chlapi nemlátí ženské, a už vůbec ne na veřejnosti. Pokud jde Literární noviny, úpornost, s jakou pan Patočka hájí svůj nárok na časopis, který je na mediální scéně tím, čím je Unie svobody na scéně politické (tj. neresuscitovatenou mrtvolou) by si zasloužila lepších cílů. Tahanice se povlečou nejspíš ještě několik let, jak to u nicotných věcí bývá.

Alexandr Mitrofanov píše, že Václav Klaus na besedě na Filosofické fakultě UK nabádal studenty, aby uměli za slovy odhalit motivy. Skoro se mi tomu nechce věřit, zásada je přejatá přímo z pokladnice českého stalinismu: důležité není, co ten který člověk říká, ale proč to říká.

Sobota 23. dubna

Nová koaličně-nekoaliční vláda je v podstatě sestavena (a taky schválena drtivou většinou sociálnědemokratického ÚVV), chybí už jen jméno nového ministra informatiky, kterého bude začátkem týdne s byrokratickou důkladností probírat US-DEU, nejmenší strana s největším schvalovacím aparátem. Nakonec ve vládě zůstal Svoboda (Paroubek nakonec upozornil na to, že k němu má sociální demokracie z KDU-ČSL nejblíže, zdá se, že si nakonec všimli jeho loajálního postoje v krizi). Za „neloajalitu“ nebyli nakonec potrestáni ani Urban s Buzkovou, takže to odnesli jen Mlynář (který možná už ve vládě ani nechce být) a Bureš. Lidovečtí ministři jaksi formálně uznali svou „vinu“ tím, že rezignovali na místopředsednické funkce ve straně. Jakkoli je to aspoň v případě Šimonovského a Ambrozka nicotné a směšné, je to precedens, který se neměl stát, import jakéhosi falešného moralizování do politického problému. Kromě toho se zdá, že obavy z komunistů jsou něčím, co je třeba v této vládě a taky napříště trestat, její designovaný premiér se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že jsou nesmyslně démonizováni. To samozřejmě není pravda, jistě se nebudeme vracet před listopad 1989, ale s komunisty se můžeme snadno dostat někam, kam ani trochu nechceme. Jejich cílem zůstává omezování občanských svobod a jejich tradiční vazby na dnešní (a zítřejší) Rusko jsou pro svobodu a demokracii u nás taky velmi málo nadějné. Paroubek se domnívá, že ODS je nebezpečnější než KSČM, to je sice silně přehnané, ale jakýsi problém, spočívající v koncentraci moci, tu je: „Tohle je největší hřích pana Kalouska: neodhadl, že je ohromně narušena politická rovnováha v této zemi. ODS dnes ovládá Hrad, má třináct ze čtrnácti hejtmanů, téměř většinu v Senátu, v bankovní radě, většina členů Ústavního soudu je konzervativních. Hrozí, že tu vznikne nová státostrana.“ (Z rozhovoru pro MfD).

Pokud u nás bude v budoucnu systém dvou stran, ODS a KSČM (vypadá to, že to k němu spěje), bude to tu po politické stránce vypadat podobně jako kdysi v Japonsku: na jedné straně strana Demokratická (u nás ještě na víc Občanská), na druhé něco mezi komunisty a socialisty. A hlavní starost bude, aby se to druhé nedostalo k moci.

Václav Klaus pokračuje v tažení proti EP. Kariérní diplomat, loajální velvyslanec Kohout tvrdí: „Po panu Borrellovi budeme žádat ujištění, že k podobným akcím na půdě Evropského parlamentu už nebude docházet a že se konstruktivní debata bude odvíjet v Česku.“ Pokud nevyhoví, bude nejspíš válka. Taky bychom mohli vystoupit z EU a vstoupit do SNS. Prezident se obul i do předsedy Poslanecké sněmovny: vytýká mu, pokud tomu dobře rozumím, vlastizradu. Ztotožnil se s „bezprecedentně urážlivými výroky“ představitelů EP, schvaluje „urážky prezidenta vlastní země“ (to je jako schvalování atentátu na Heydricha, spěchám proto s ujištěním, že i já schvaluji „urážky prezidenta vlastní země“). A snaží se předsedu PS donutit až k pláči: „Pokud je Váš výrok autentický, pak se ztotožňujete i s tím, že politici cizí země mohou hlavu našeho státu zcela neslýchaně vyzvat k demisi… v případě tiskové konference obou poslanců EP nešlo o věcnou politiku nebo kritiku, ale o pokus skandalizovat sám fakt, že veřejně zastávám své názory“. Pan prezident je podle vlastní volby tu posvátný a nedotknutelný živoucí monument, tu pouhý občan vyjadřující své názory, jak se to zrovna nejlíp hodí. Cituji celkem trefné vyjádření poslance EP Zieleniece: „Klaus se vydal do celoevropské debaty… V takové debatě musí politik Václav Klaus přijmout, že jiní říkají svůj názor, a postavit se jejich argumentům. Dvojnásob to platí v případě, když používá zavádějících či přímo neopravdivých argumentů.“ Zieleniec upozorňuje na Klausovu dvojroli: vede politickou kampaň proti ústavě a zároveň se před výměnou názorů se svými oponenty na domácí i evropské scéně skrývá za mandát hlavy suverénního státu.

Pondělí 25. dubna

Stanislav Gross podal demisi a tím pro tuto chvíli padla hrozba menšinové vlády, řízené z pozadí komunisty. Patová situace se otevřela a zůstane otevřenou až do chvíle, kdy nová vláda dostane důvěru. Pak bude Paroubek ve stejné situaci jako Gross před demisí, ba dokonce v lepší: bude svou vládu moci kdykoli předělat na menšinovou, aniž by musela žádat o důvěru, a hrozba, že by si sama odhlasovala demisi proti jeho vůli, se zmenšila, protože odchod ministra Bureše (byl nahrazen dr. Zářeckým, člověkem loajálním za všech okolností) znamená faktickou změnu poměru sil. Deset hlasů (většina potřebná k odhlasování demise) se v nové vládě bude hledat jen těžko. Způsob, jakým Gross zdůvodnil, proč nakonec nevytvořil menšinovou vládu, je přesvědčivý a lze ho respektovat: „Kdybychom se rozhodli jít cestou menšinové vlády, bude to znamenat cestu, na níž ČSSD bude v permanentním sporu s velkou částí médií, ve střetu s posílenou opozicí, s prezidentem republiky, s poměrně velkou částí veřejnosti." Obávám se, že pan Paroubek bude úpornější. Laštůvka, Kavan a Hojdar patrně vládu podpoří, protože jejich manévrovací prostor v období mezi pádem staré vlády a okamžikem, kdy nová dostane důvěru, je omezen: v té době je pánem prezident a hrozí předčasné volby. Jakmile Paroubek obdrží důvěru, bude zase pánem on. Kavan a Laštůvka se mohou pokusit premiéra vydírat, ale možná, že jim to lépe půjde až poté, co vláda obdrží důvěru. Alibistické vyjádření poslance Laštůvky pro Právo je víc než výmluvné: „Pro mě je tato situace velmi nepříjemná, protože jedno ano nebo ne je rozhodující ve věci, která se dotýká soc. demokracie a celé této země. A to je tíha, kterou člověk musí zvažovat. Kdyby nebyla situace závislá na mém hlasu takovýmto fatálním způsobem, věděl bych bezpečně, že ne. Ale situace je opravdu tak obtížná, že člověk musí dát emoce a city poněkud stranou“.

Expremiér Gross, jak se zdá, pomýšlí na politické procesy. Svědčí o tom paranoidní vyjádření v ČT: "Někdo si tu v posledních letech dal práci s výrobou materiálů, ty předával novinářům… takové svazky vyrobených materiálů, které jednoznačně naznačují kampaňovitost, že tuto aféru někdo docela dobře připravil". Jde prý o problém, jenž musí zajímat orgány, které mají na starost ochranu ústavního systému, "které to mají v popisu práce, pokud účelově dochází k ovlivňování politického rozhodování". Jde údajně o to, "abychom neuvolnili cestu silám, které ve prospěch této republiky prostě nehrají". Jaképak síly to jsou? To je přece jasné: sudetští Němci a jejich domácí přisluhovači.

S touto zprávou ladí jiná: komunisté uspořádali v hotelu Olympik jakousi konferenci spřátelených stran: byla tam pestrá směsice různých komunistických a spřízněných extremistických organizací, které spolu asi mají dost málo společného – od západoevropských komunistů před Číňany až po KLDR. Chybí jim nějaké centrální vedení, které kdysi zabezpečoval SSSR. Čína ho zjevně nebude chtít nahradit, nemá zatím v Evropě nějaké výrazné imperiální cíle a je otázka, bude-li je kdy mít. Čeští komunisté jsou v jakémsi spícím stavu a tváří se jako miliusové: kdyby ale získali např. výraznou oporu v Kremlu (a není vyloučeno, že se to v budoucnu stane, Rusko se klidně může vrátit k agresivnímu imperialismu bolševické éry), ukáže se, že vlčí zuby jim nevypadaly.

Turecko nemůže popírat arménskou genocidu, píše v MfD Hakob Asatryan. A pozastavuje se nad tím, proč se ČR dosud nepřipojila k zemím, odsuzujícím genocidu Arménů. Panu Asatryanovi se to pokusíme vysvětlit.

Úterý, 26. dubna

V Mladé frontě Dnes se mnou polemizuje, jaksi v Klausově zastoupení, Jiří Weigl. K polemice se ještě vrátím, zde jen malou poznámku, související rovněž s aktualitou, kterou jsme dnes do Událostí doplnili, totiž s vystoupením Aleja Vidala-Quadrase Rocy a na inkriminované tiskové konferenci. Jemu a panu Jo Leinenovi se dá vytknout jediná, avšak dost podstatná věc: Pan Vidal-Quadras Roca prohlásil úvodem, že on i jeho kolega hovoří jménem Evropského parlamentu. Aby to mohl učinit, musel by předtím parlament v plénu projednat a schválit nějaké stanovisko k Václavu Klausovi, což se bezpochyby nestalo (a nemohl by jít nad rámec tohoto stanoviska). Nechápu, proč to prezident v dopise předsedovi EP vůbec nezmínil. Myslím, že oba europoslanci by měli toto tvrzení vysvětlit.

Včerejší den byl plný státnických aktů: ráno podpis dohody o spolupráci, vzápětí rozhodující záležitost, totiž Grossova demise – tím se česká politika dostala aspoň na chvíli ze slepé uličky (jakmile dostane Paroubek důvěru, budeme zase „v tom“ totiž pod Damoklovým mečem stojedenáctky). Následovalo jmenování nového premiéra (prezident dodržel slovo) a posléze jmenování celé vlády. Paroubek pak ocenil, že Klaus působil v rámci a v duchu ústavy, to sice není docela pravda, ale nemám sílu zrovna za tohle prezidenta kritizovat, naše ústava je v této věci úplně stupidní a působí jako generátor krizových situací. Nový premiér se pak představil v bojové roli: "V posledních týdnech se vytvořila určitá psychologie nedůvěry ve vrcholné demokratické instituce, jakási psychologie provizoria až anarchie, a tedy i sladkého života pro všechny korupční a kriminální živly na celého dalšího půldruhého roku až do voleb." Vláda prý plánuje nekompromisní postup proti všemu, co veřejné blaho a pro demokracii nezbytný veřejný pořádek narušuje. Pozdrav pánbůh. Nebudeme tedy mít vládu, ale Výbor pro veřejné blaho. Moci se chopil jakobín komunálního formátu. Proto není divu, že přijdou na řadu i média. V tom, že je jim třeba pořádně zatopit se shodují nový i bývalý premiér, ostatní partaje je budou tiše podporovat z pozadí. Podle Grosse média rozkládají ústavní systém a představují úkol pro zpravodajské služby. Je to směšné denunciantství – naše zpravodajské služby na sobě budou muset ještě trochu zapracovat, aby byly schopné budit hrůzu. To jest hrůzu u vlastních občanů, o to pánům Grossovi a Paroubkovi nepochybně jde.

V ČSSD ale ještě zdaleka nepanuje vnitřní mír. Pánové Kavan a Laštůvka jsou nespokojeni s tím, že se do hry vrátil jejich rival Svoboda, a chtějí využít situace k tomu, aby ho dostali pod kontrolu. Pane Bože, už aby byly volby a spláchly tyto lidi do bezvýznamna, kam logicky patří! Zato samorost Robert Kopecký, kterého Paroubek na zasedání ÚVV v nepřítomnosti (to není moc korektní) kritizoval, si to s ním chce vyříkat na rovinu, „jako chlap s chlapem“. Rozumějme po podsedicku. Zůstane i tentokrát jen u jedné?

V souvislosti s vědeckou konferencí rudých upírů v hotelu Olympik se místopředseda KSČM Dolejš opět představil v roli hodného policajta (roli zlého policajta plní pravidelně Grebeníček). Podle jeho slov „nejvýrazněji zarazil účastníky oficiózní projev představitele korejského velvyslanectví, kde vzýval učení ču-čche a Kim Ir-senova nástupce Kim Čong-ila“. Zarazilo prý také vystoupení představitelů Komunistické strany Ruské federace, kteří začali vyzdvihovat význam Stalina a informovali o některých svých iniciativách kolem jeho případné rehabilitace. Čeští komunisté jsou ovšem v současné době tolerance sama (považují za nutné hovořit k jehňátkům tenkým hláskem), a tak „respektovali právo na názor a svobodnou diskusi, ale nikdo tyto postoje nepodporoval“. Vypadalo by to, že naši komunisté jdou ve vyznávání práva na názor a svobodnou diskusi tak daleko, že jsou v tomto rámci dokonce schopni odepřít obojí sobě samým – vypadalo by to, kdybychom ovšem propadli iluzím a nezakalkulovali, že si z nás pan Dolejš dělá srandu.

Vladimir Putin pronesl k oběma komorám ruského parlamentu projev o stavu federace. Mimo jiné prohlásil, že „civilizační mise ruského národa na euroasijském kontinentě musí pokračovat“. Bylo by dobré ho nějak ujistit, že u nás už rozhodně ne. Navzdory tzv. Bojovníkům za svobodu a KSČM.

Přísným kritériím Lidových novin nevyhovělo Švýcarsko. Jeho neutralita v době druhé světové války byla „divná“, protože Švýcaři nebránili vlakům projíždět přes své území z Německa do Itálie a naopak, jejich banky vykupovaly zlato od německých občanů a filiálky jejich firem v Německu zaměstnávaly nuceně nasazené. Podle chytráků z LN mělo nejspíš Švýcarsko vyhlásit v roce 1941 Německu válku, jako bychom to byli učinili my, kdybychom tehdy měli příležitost. Válku měl Německu vyhlásit taky Vatikán, jeho švýcarská (další doklad švýcarského kapitulantství a „poklonkování“ před Hitlerem) garda by se stala velkou posilou pro spojenecké jednotky. Válku měly Německu vyhlásit taky USA (že ji vyhlásily? Nezajímá!), protože jejich zkonfiskované firmy v Německu rovněž zaměstnávaly totálně nasazené. Jak řešit tuto Niagaru české spravedlnomilovnosti? Nejlepší by bylo do budoucna zakázat všechna výročí druhé světové války.

Tamtéž píše pan Zavadil: „Je opravdu nepřijatelné, aby prezidenta ČR vyzývali k abdikaci občané cizího státu, natož pak europoslanci. V tom měl pan prezident pravdu, když reagoval na prohlášení místopředsedy Evropského parlamentu Aleja Vidala-Quadrase a předsedy ústavního výboru europarlamentu poslance Jo Leinena.“ Pan prezident vůbec neměl pravdu, protože zmíněný europoslanec jen vyslovil názor, že by měl Klaus abdikovat, pokud bude euroústava v ČR přijata. Jak snadno se podlehne demagogii! Já si to, že by měl abdikovat, myslím taky a k ničemu ho nevyzývám, mj. i proto, že vím, že by to bylo marné. (Problém je jen v tom, že to není názor Evropského parlamentu jako celku, ale jen názor dotyčného poslance.) Používat v politické debatě slovo „lež“ je sice neslušné, ale připisovat oponentům tajemné nekalé úmysly, jak to dělal ještě předtím pan prezident, je neslušné na kvadrát.

A do třetice Lidové noviny. Pan Jaroslav Šonka, nepochybně v dobrém úmyslu, píše, že Klaus už deset let zadupává do prachu české politické arény jakéhokoli poradce, který by se mu odvážil oponovat, a jako příklad uvádí mne. Nebylo by ode mne slušné, kdybych k tomu neřekl: moji práci pro Václava Klause neprovázelo žádné zadupávání do země, vycházeli jsme spolu korektně. V určitém okamžiku jsem se rozhodl, že odejdu, protože jsem měl dojem, že není v mých silách ovlivnit tehdejší českou politiku rozumným způsobem. Na odchodu jsme se dohodli. Do vysloveného sporu jsme se dostali až později, ve věci novin Telegraf. Nechovám taky k Václavu Klausovi žádné vyhraněné city, pouze s ním v řadě podstatných věcí velmi nesouhlasím.

Středa 27. dubna

ČSSD funguje v okamžicích před hlasováním o důvěře či nedůvěře jako jednoúčelový spolek pro vydírání ministerského předsedy. Nyní se snaží pánové Laštůvka a Kavan dostat dodatečně pod kontrolu ministerstvo zahraničí. Jejich představa je jednoduchá: ke každému zahraničněpolitickému problému podá návrh zahraniční výbor a ministerstvo zahraničí, obojí pak přijde do vlády (kde má ČSSD většinu) a ta ministerstvo přehlasuje. Škoda, že jsme už udělili bobříka vyčuranosti za tento měsíc, nebo že s tím oba pánové nevylezli o čtyři dny později (to už bude květen). Jeden z mála příjemných důsledků příštích voleb bude, že jejich výsledek u lidi jako Kavan či Laštůvka pořádně zmenší jejich vliv (pokud ovšem včas nepřestoupí do KSČM, což by mělo jakousi logiku). S panem Laštůvkou se prý pro léta příští počítá jako s velvyslancem v Moskvě, mohl by však stejně dobře, nebo možná ještě lépe, dělat ruského velvyslance v Praze. Někdo by to měl Putinovi doporučit. Dvojici údajně doplňují Hojdar (ale to není úplně jisté), Robert Kopecký ze slavných Podsedic a prý taky exministr Lachnit.

Právě v této souvislosti se jako dost podnětný jeví návrh senátorů ODS na úpravu ústavy, pokud jde o uspíšení voleb. Když se vláda octne v demisi, má mít prezident možnost obrátit se na Poslaneckou sněmovnu s návrhem na uspořádání voleb: sněmovna o návrhu rozhodne prostou většinou. Možná by stačilo, kdyby prezident měl jen jednu možnost jmenovat premiéra, a pokud by ten nedostal důvěru, znamenalo by to automaticky nové volby.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová je ve při s ministrem Němcem ve věci trestního stíhání jeho exkolegy Mlynáře. Jde mj. o únik informací a o to, že policie zjišťovala, jak Mlynář hlasoval v PS někdy před čtyřmi roky. To je těžké vyložit jinak než jako nepřímý pokus o kriminalizaci způsobu hlasování. Celá záležitost s exministrem Mlynářem je krajně podezřelá a média by postupu vyšetřujících orgánů měla věnovat mimořádnou pozornost.

Předseda poslanecké Sněmovny odpověděl na agresivně ublížený Klausův dopis (jak jsme už psali, Zaorálek se ztotožnil s Klausovými kritiky z EP), a mj. napsal: „U nás je to tak, že váš názor na ústavní smlouvu je v permanentním rozporu s názorem vlády naší republiky. A v téhle situaci vyžadujete, aby se za Vás všichni postavili a zastali se Vás. Říkáte, že nejde o argumenty, ale o národní čest.“ To sedí.

Zemřel Josef Nesvadba, jedna z hvězd obrodně komunistického literárního Olympu z dob mého mládí, z let 1963-68. Pan Nesvadba samozřejmě žádný komunista nebyl, jen se vezl na módní vlně a ve svých sci-fi z tehdejší doby tepal západoněmecké revanšisty. Tenkrát to sypalo. Neupírám mu talent, jen to ostatní. Jeho poslední knížka „Peklo Beneš“ je prý zajímavá. Nu což, nikdy není pozdě.

Lidové noviny otiskují již několik dnů pravidelně „Vtipy z války“, které sepsal po roce 1945 jakýsi Jaroslav Vojtěch (jméno je mi nepříjemně povědomé, nějak mi souzní s Dikobrazem 50. a 60. let, s tepáním amerických imperialistů a domácích revizionistů. Ale možná se pletu). Významnější než „kádrový profil autora“ je úroveň těch taškařic: velmi mi připomínají některé nesmrtelné verše c. a k. válečné propagandy z dob první světové války, které pro věčnost zachránil náš národní génius Jaroslav Hašek. A tak na závěr dnešních poznámek pro pp. Vačkova, Zavadila, Palatu ad. cituji podle Haška (Osudy dobrého vojáka Švejka, Čs. spisovatel 1990, svazek II, str. 57) „z knížky Greinzovy Železná pěst“:

Na šibenici, v příjemné výši

Měl by se houpat Edward Grey.

Je na to již nejvyšší čas,

Však třeba upozornit vás,

Že žádný dub své nepropůjčil dřevo

K popravě toho jidáše.

Na dřevě visí osiky

Z Francouzské republiky.

(pozn. pro nezasvěcené: Sir Edward Grey byl britský ministr zahraničí v prvních dvou letech války)

Čtvrtek 28. dubna

S názorovou pluralitou v ODS to není valné. Vždycky, když nějaký vzpurný stranický sysel vystrčí hlavu z díry a zapíská, přiběhne některý z Klausových raťafáků (Tlustý, Nečas, apod.) a vezme ho po palici. Nato sysel zakňučí a zaleze. Tak se předseda Senátu Sobotka vyslovil kriticky ke způsobu, jak poslanec Tlustý vysvětluje, resp. nevysvětluje finanční problémy kolem svého bydlení, Tlustý ho setřel a Sobotka hned připouští, že jeho věta byla „trošku nešťastná a v závěru byla spíše myšlena obecně“. Tentýž Přemysl Sobotka se vyjádřil v tom smyslu, že přes řadu výhrad by hlasoval pro euroústavu (takový postoj je mi blízký), další z odéesáckých inkvizitorů, Nečas, ho upozornil, že si to bude muset zodpovědět před členskou základnou, Sobotka se kroutí: „Nevidím to jako rozpor, ale jako určitý prvek, že žijeme v demokratické politické straně a že i já mám právo na svůj názor“ a zároveň slibuje, že před hlasováním si to ještě promyslí. Kdyby ODS zmírnila některé své fundamentalistické, doktrinářské postoje (pozůstatek ideologického řádění jejího prvního předsedy), volilo by ji asi ještě více lidí. ODS to ale zjevně nepotřebuje, vedení je přesvědčeno, že voličů má už dost.

Spor o zahraniční politiku pokračuje. Proslechlo se, že jedno hlasování, které Svoboda Kmoníčkovi vytýká, se týkalo izraelské zdi. Kmoníček se hájí, měl prý hlasovat jako ostatní země EU, pokud bude jejich postoj jednotný. A to se stalo. Pokud se ČR chová v OSN takhle oportunisticky, je to příšerná ostuda. Spor má ovšem širší pozadí, a nejde určitě jen o zájem rebelujících poslanců na vývozu zbraní (a řekl bych, že o něj vůbec nejde v prvním plánu). Kavan a Laštůvka se zlobí, že se svět pro nás zredukoval na USA, EU, Německo a že se omezují kontakty s rozvojovými zeměmi. Ovšem, ještě je tu Čína, Rusko, nezapomínejme, pan Laštůvka tam údajně po volbách směřuje do velvyslaneckého křesla, konec konců i Kuba, Vietnam, a vlastně, proč ne, i „KLDR“. Poslanec Kavan prý navíc nemá žádné přízemní hmotné zájmy, nebojí se předčasných voleb, protože v příštím období už vůbec nechce kandidovat. Naštěstí se zdá, že nově jmenovaný premiér mu to zatím nespolkl, mluví o tom, že v případě ministerstva zahraničí jde o změnu stylu práce a jen v dalším sledu je možné hovořit o personálních změnách, a za druhé, že žádný poslanec nemá právo na exkluzivní zacházení. Ovšem, pro Paroubka by byl nebezpečný precedens v této věci nějak příliš ustoupit, nátlak z nejrůznějších stran by pak rostl.

Pokud jde o premiérovu důvěryhodnost, vyjádřil se k ní komplexně v rozhovoru pro Právo Ivan Langer: „…pro mne člověk, který se veřejně přihlásí ke spolupráci sociální demokracie s komunisty, člověk, který hlásá zavedení „cenzury“ v médiích, je těžko akceptovatelný. Je pro mne nedůvěryhodný také vzhledem k tomu, jak rychle měnil názory v průběhu vládní krize od menšinové vlády až po pokračování trojkoalice.“

Zbyněk Petráček se v Lidových novinách vrací k facce, co padla v Staronové synagoze. Zdůrazňuji, že pan Kuras, kterého napadá, je mi z duše odporný a považuji ho za úplně nevěrohodného, a že se vůbec nechci vyjadřovat k meritu věci, do něhož nevidím, nic mi do něj není a nemám ani právo se do něho plést. Cítím pouze právo plést se do fackování ženských mužskými. Pan Petráček píše: „Toto malé děvče (jak o něm mluví Kuras, bd) je devatenáctiletá dívka, řekněme z názorového tábora A, která předtím nazvala zhruba o deset let starší dívku, řekněme z názorového tábora B, "nacistickou sviní" a přítel dotyčné dal onomu rozkuráženému děvčeti facku. Který výraz má tedy blíže realitě? Surově zbít malé děvče? Nebo dát facku devatenáctileté hysterce? Záleží na úhlu pohledu“. Pan Petráček se hluboce mýlí: neexistuje takový úhel pohledu, který by jaksi ospravedlnil ty dvě facky, na nichž se zjevně obě strany shodnou. Nikde není psáno, že hysterky se smějí fackovat. Navíc řeči o terapeutické úloze fackování může nezúčastněný člověk těžko brát jinak než jako směšnou výmluvu.

Pátek 29. dubna

Předseda Evropského parlamentu Joseph Borrell odpověděl Klausovi na dopis, v němž český prezident obviňuje Evropský parlament z urážky jeho majestátu. Předseda EP prý tvrdí, že Klausovi odpůrci mohou s českým prezidentem mohou polemizovat se stejnou silou a přesvědčením, jako to činí on. To je jistě pravda, chyba byla, že mluvili za instituci, a tím Klausovi nahráli na smeč, on pak taky mluvil za instituci, tj. sám za sebe jako za personifikaci českého státu a českého národa. Borrell prý rovněž píše: „některé Klausovy argumenty jsou toho charakteru, že je těžké je považovat za oficiální postoj České republiky“; o tom, zda něco je nebo není oficiálním postojem České republiky, rozhoduje forma, ne obsah. Oficiální postoj České republiky samozřejmě může být nehorázný a dokonce se to velmi často stává. Klaus po obdržení dopisu prohlásil, že to snad není možné, že snad Borrellovi jeho administrativa podstrčila něco jiného, než to, co chtěl napsat, tj. pokornou omluvu Jeho Svátosti prezidentovi ČR. Problém je následující: Klaus není žádný kamikadze, vyskakuje si jen na toho, u něhož je přesvědčen, že si to může dovolit. Bohužel se občas splete (omyl někdy vyjde najevo brzy, jako v případě amerického prezidenta, může však taky vyjít najevo o dost později, což, obávám se, bude právě tento případ). Jakmile pan prezident zjistí, že se přepočítal, zachová se pragmaticky, tj. podělá se. To už však bývá bohužel pozdě. V současné době je jeho Svátost v milostivé náladě a slíbil poddaným, že když se v referendu rozhodnou pro euroústavu, nepotrestá je, jak by si zasloužili, ba naopak: nebude bránit její ratifikaci. Ještě že máme takového hodného prezidenta!

Podle průzkumu veřejného mínění, vydaného Factum Invenio, mají komunisté na druhém místě za ODS 25,6% preferencí. To číslo je, řekl bych, velmi nadnesené (průzkumy Factum Invenio přinášejí dost často divoké výsledky). Také ČSSD bude mít asi méně než 14,4%, v tomhle případě je ovšem zapotřebí vzít v úvahu, že průzkum proběhl ještě před vytvořením a okamžitým pádem Kohoutovy vlády – tuto vývrtku smrti česká veřejnost nepochybně výrazně ocení.

Miloš Zeman vystoupil před přeplněným sálem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Co říkal, je celkem jedno, důležité je, že to říkal na univerzitní půdě před nadšeným publikem. Klaus, Zeman, Havel, to je v politice totéž co Gott, Vondráčková a další v oblasti populární hudby. Pan Lukeš kdysi mluvil v souvislosti s těmi druhými o zombies, já si myslím, že takové označení daleko spíš sedí v případě těch prvních. Takřka současně přednášel na Filozofické fakultě UK na téma euroústava Cyril Svoboda. V posluchárně bylo podle práva šest lidí. Spolupráce s Pravdou a Láskou mívá za následek jakési prokletí.

Jsem pevně přesvědčen, že sociálně demokratičtí „rebelové“, zejména pak tragikomická dvojice Kavan – Laštůvka prachsprostě blafuje (řeči o tom, že nehodlají kandidovat ve volbách, a proto je jim všechno jedno, vypadají sugestivně, ale nedal bych na ně). Premiér Paroubek tomu chce čelit jednáním s opozicí, což znamená s komunisty, s ODS jednat nechce a nebude. Prohlásil, že ve vládním prohlášení bude „několik překvapivých myšlenek, které to umožní“. Při pokusu představit si je, mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Měli bychom uspořádat čtenářskou soutěž, co to asi bude. Bohužel nemám prostředky na to, abych mohl vítěze nějak odměnit (možná, že vzhledem k povaze těch překvapivých myšlenek na to nebudu mít ani čas).

Lidovci se kloní k tomu, aby euroústavu schvaloval parlament. Opakují nejapný Havlův argument: dokument je natolik složitý, že mu hloupý český člověk nemůže rozumět, a je to třeba nechat na specialistech z parlamentu. Naproti tomu ODS je všemi deseti pro referendum, kdyby se hlasovalo v parlamentě, měla by zabití euroústavy na triku ODS, kdežto učiní-li to za jejího mohutného podněcování lid, který je vždycky nevinný, bude ODS z obliga. Věc se ale možná vyřeší jednoduše: Francouzi v referendu euroústavu odmítnou a nebude co řešit. (Já si osobně myslím, že bychom euroústavu asi měli přijmout, ale když ji Francouzi odmítnou, moc truchlit pro ni nebudu.)

Europarlament vyzval ke zrušení vepřína v Letech, aby byla uctěna památka Romů zavražděných v českém koncentračním táboře, který snad stál zčásti na jeho území, nebo s ním aspoň těsně sousedil. To je případ, kdy by ČR měla dát Evropskému parlamentu na vědomí, aby se držel proklamované zásady „subsidiarity“, tj. aby si hleděl svého a nechal to na nás. Nechápu, komu pomůže, když stát zasáhne do práv soukromých vlastníků a nechá zlikvidovat nebo „přenést“ na jiné místo fungující továrnu (co jiného ten vepřín je!). Mrtvým určitě ne a živí potřebují spíš praktickou pomoc než okázalá pokrytecká gesta. Když Zemanova vláda prohlásila, že vepřín nedá zlikvidovat a za ušetřené stamiliony poskytne Romům praktickou pomoc, bylo to realistické stanovisko. Kdybychom chtěli být hystericky důslední, jak je dneska v módě, snadno bychom došli k závěru, že zeměkoule je natolik potřísněná nejrůznějšími ukrutnostmi a zločiny, že by bylo nejlépe ji celou vyhodit do povětří.

Sobota 30. dubna

České domácnosti se stále více zadlužují, v roce 2007 dosáhne dluh částky přes půl bilionu korun. Někteří lidé si už půjčují na splátky svých půjček. Zadlužení domácností je sice zatím o něco menší než ve „starých“ zemí EU a podporují ho nízké úrokové sazby, ale stejně: nemohu si pomoci, je to projev jakési lehkomyslnosti, životní nezodpovědnosti, nedůvěry v budoucnost a nevíry, že ji můžeme pozitivně ovlivnit. Jsem staromódní a myslím si, že zodpovědné odjakživa bylo, je a bude spořit, a ne si horem dolem půjčovat. Lidé žijící na dluh si zaslouží jen pohrdání.

Předseda opozičního Kuomintangu se setkal s rudými pohlaváry v Pekingu. Obě strany pěly o usmíření, ten krásný duet lišky a kuřete nicméně nemusí na všechna kuřata světa působit úplně důvěryhodně, zvlášť poté, co čínští komunisté přijali „zákon“, podle něhož si vyhrazují právo Tchaj-wan kdykoli převálcovat. A kromě toho a především: jestliže předák tchaj-wanské opozice hledá proti svým demokratickým soupeřům podporu v komunistické Číně, je to dosti hnusná skunkovina.

Pokud jde o výhrady k usnesení Evropského parlamentu ohledně (mimo jiné) zemědělského závodu v Letech, má prezident Klaus nepochybně pravdu. Ta pravda je ovšem velmi znehodnocena tím, že se z ní stává jen jedna podružná fronta jeho „globálního“ zápasu proti Evropské unii obecně a Evropskému parlamentu zvláště, a celá válka je dobrodružná, nezodpovědná a Klaus ani ČR na ni nemá. A tak se může stát, že kvůli špatné válce prohrajeme dobrou bitvu. Eurokomisař Špidla prohlásil: "Musíme společně pracovat, abychom překonali staletí předsudků, diskriminace a sociálního vyloučení Romů." To musíme, ale tady jde o živé, ne o mrtvé. Ostatně, jak pomůže mrtvým z Letů, když se jim šedesát let po jejich smrti přinese nesmyslná oběť demolicí velké fungující továrny? (A to nechávám stranou fakt, že na území vepřína ležela jen malá část tábora, a ani to není jisté). Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé, říká se v Evangeliu. Z problému Lety se stal jakýsi Hyde Park, kde se mohou veřejně ukájet vlajkonoši Pravdy a Lásky. Je to nesmyslné a odpuzující.

Prezident Klaus spolu se svým rakouským kolegou Fischerem otevřeli v Dunajovicích na Břeclavsku, v rodišti prvního prezidenta Rakouské republiky Karla Rennera (jakpak se to asi jmenovalo německy?) „Fórum pro rakousko-český dialog“. Dialog bude nepochybně vypadat tak, jak je tomu v česko-německých a česko-rakouských záležitostech zvykem, že se tam za rakouské peníze budou předvádět čeští šovinisté.

Pavel Bratinka píše v Mladé frontě Dnes: „Prezident má být strážcem celkového rámce, v němž se odehrává veřejný život. Z jeho činů a projevů by mělo být zřejmé, že veškerou svoji moc, vliv a pozornost zaměřuje právě na tyto základní věci, se kterými se musí ztotožnit všichni poctiví občané bez ohledu na to, zda například chtějí vyšší nebo nižší daně, schválit ústavu EU nebo ji neschválit... V tomto smyslu je prezidentem všech občanů.“ Prezident tohoto typu existuje jen v pohádkách. Kdo rozhodne o tom, které jsou to ty „základní věci, s nimiž se musí ztotožnit všichni poctiví občané“, a kdo jsou „všichni poctiví občané“, kdo a jak je odliší od těch nepoctivých? Řečí o „všech poctivých občanech“ mám za čtyřicet let bolševismu plné zuby. To, co Bratinka staví proti Klausovu pojetí prezidentství, je svatouškovské havlovské pokrytectví. Prezident se má starat o formální záležitosti, o žádné „věci“. Než prezident podle Bratinkova gusta (a samozřejmě taky než prezident v Klausově pojetí) je lepší pouhý pokladač věnců.

Konec druhé světové války naneštěstí koliduje s třicátým výročím konce války vietnamské, a tak dostává čtenář z českých novin (asi to není jen český problém) další koňskou dávku nepřekonaného bolševismu. Po přečtení článku „Tři příběhy aktérů války“ z MfD cítím potřebu upozornit, že Američané ve Vietnamu bojovali proti komunistické expanzi, proti armádě banditů, pronikajících do jižního Vietnamu ze sousední země, kde vládl zrůdný totalitní režim, bolševická diktatura říznutá orientální krutostí. V podstatě stejný režim vládne ve Vietnamu dodnes, jen se trochu změkčil (asi jako byl Novotného režim z šedesátých let minulého století měkčí než stalinismus z první poloviny let padesátých). Nemyslím si, že by americké angažmá ve Vietnamu bylo nekritizovatelné, ale jen na tomto pozadí.

Lidové noviny truchlí nad (možná jen dočasným) zánikem tzv. Závodu míru. Byl to s KSČM a MDŽ poslední rudiment bolševismu u nás, a vesměs se to vše mohlo až dodnes udržet jen proto, že to lidé chtěli (a chtějí). Na Závod míru už zaplať Pán Bůh nejsou peníze. Možná, že v budoucnu nebudou i na MDŽ a nakonec i na KSČM.

Z dalšího článku v LN (Kateřina Šafaříková: Evropský poker o kubánský doutník) jsem usoudil, že EU prokazuje v současné době svou mohutnost na mezinárodním poli tím, že provozuje appeasement vůči Kubě. Je to tak zásadní věc, že pokud by se někdo v rámci Unie proti této politice příliš vzpouzel, dostane tvrdě přes rypák. Tón udávají kapitulanti z Madridu. Lze se pak divit, že se tu a tam i někdo z docela normálních lidí zeptá: proboha, kam jsme to vlezli? Povzdech nespravedlivý, ale pochopitelný.

A do třetice všeho dobrého: LN, článek ruského spisovatele Vladimira Batševa, žijícího v Německu, se slibným titulem „Německá vina a ruská nevinnost“. Základní myšlenka je na první pohled sympatická: zatímco Němci se oddávají ve vztahu k druhé světové válce hysterickému masochismu, Spojenci nebyli zatím schopni sebekritiky tam, kde by byla na místě. Celý článek však vypadá tak, jako by měl tuto myšlenku spíš zkompromitovat. Údaj o počtu obětí náletu na Drážďany je nesmyslně nadsazený. Autor pohrdavě hovoří o „nacionalismu“ baltských států (ve srovnání s těmi Rusy, kteří vítali Němce jako osvoboditele od stalinismu). Přejímá absurdní tezi o tom, že se Stalin chystal Německo napadnout a Hitler ho jen předešel (ruský komunistický režim vynikal od počátku do konce obludnou zbabělostí, Hitlera se chystali napadnout jen hubou a ještě za zavřenými dveřmi) a zjevně považuje Vlasova a jeho spolubojovníky za vlastence – je mi líto, ale přestože je tu řada polehčujících okolností, nezdá se mi, že by se jejich angažmá na německé straně dalo chápat v zásadě jinak než jako vlastizrada. Ruská válka proti Hitlerovi byla spravedlivá a oprávněná přesto, že tehdejší Rusko bylo ukrutná diktatura, v jejímž čele stál masový vrah srovnatelný s Hitlerem. Byla oprávněná až po hranice východoevropských zemí z roku 1937. To, co bylo dál, byl imperialistický výboj, ze situace pochopitelný, ale morálně neospravedlnitelný, a jak se po čtyřiceti letech ukázalo, politicky neprozíravý. Taky mi nepřipadá úplně korektní chtít zrovna na Rusech, aby začali s pohledem více sebekritickým. Mají to z různých ohledů těžké a považoval bych za správnější, kdyby jim civilizovanější západní národy šly příkladem, což se zatím bohužel nestalo ani náhodou. Takže po přečtení článku pana Batševa si podezíravější čtenáři mohou klást otázku: píše to ten člověk z blbosti, nebo se pokouší znemožnit určité myšlenky na objednávku FSB? A musí mít „objevný pohled“, aby ho české noviny otiskly, nutně všechny atributy hysterického přehánění?

Pondělí 2. května

Na letenské pláni se sešlo deset tisíc stoupenců KSČM, aby oslavili „Svátek práce“. Když se jejich sešlost pokusilo „narušit“, jak zní úřední termín, několik jednotlivců, kteří komunisty nemilují (připomínám, že tou dobou pochodovaly Prahou a Brnem stovky „národovců“, tj. fašounů; možná, že by bylo vhodné je označit za „zdivočelé členy ODS“, jako kdysi Zeman označil Sládkovy republikány za „zdivočelé sociální demokraty“), zavelel Grebeníček „je tu nějaký primitiv, odveďte ho“ a policie promptně vyplnila rozkaz. Bohužel druhá strana, zastoupená víc než nepočetně, nemá taky příliš přitažlivé představy o řešení situace. Milan Paumer prý na místě prohlásil (píše to ovšem Právo, zdroj v těchto věcech ne zcela spolehlivý): „Zatím je to začátek, bouchačky jsme ještě nevytáhli.“ Možná, že to bylo myšleno jako žert, pak je to ovšem žert na velmi nevhodném místě. A ostatně, bouchaček by bylo zapotřebí velmi mnoho, protože KSČM dnes u nás podporuje bratru milion dvě stě tisíc lidí. (Poznámka na okraj: na manifestaci prý zazněla „hymna bývalého Sovětského svazu“. Hymna má tutéž melodii jako nynější ruská hymna, nebylo by tedy správnější tvrdit, že tam zazněla hymna Ruské federace? A všechno by hned bylo jasnější.)

Ke sporu mezi ministrem Němcem a nejvyšší státní zástupkyní Benešovou se nebudu vyjadřovat, nejsem v té věci kompetentní a kromě toho jsem podjatý, odjakživa nemám rád prokurátory. Nicméně zaujalo mne, že exministryně a poslankyně Parkanová vystoupila na obranu Benešové s tím, že pokud by byla odvolána, měla by ona problémy s podporou vlády v PS. Zdá se, že vydírání se dnes stává oblíbenou politickou profesí. Na mou duši bych nechtěl být na Paroubkově místě.

Jeden z tvůrců levicové frakce v ČSSD, exministr Kavan, prohlásil, že frakce má působit výlučně na půdě poslaneckého klubu. Ovšem, to stačí k tomu, aby stranu buď totálně ochromila, nebo přizpůsobila k obrazu svému. Sociální demokracie stojí před otázkou: rozkol, nebo kapitulace před vyděrači? Co si zvolí, se dá předem snadno odhadnout.

Václav Klaus pronesl při příležitosti konce druhé světové války, neboli jak on říká „osvobození“, v Ostravě národně socialistický projev. Máme na věc zrcadlově opačný názor než on, ale zatím jen citujeme bez komentáře: „…v poslední době se opět setkáváme s pokusy historii přehodnocovat, pod různými záminkami ji přepisovat či se ji snažit - na základě dnešních pohledů, tedy bez tehdejších tragických prožitků miliónů lidí - tak zvaně napravovat. Často slýcháme úvahy, ve kterých bývá konec druhé světové války interpretován jinak, než jak byl milióny tehdejších našich spoluobčanů prožit. Ztrácí se v nich prvek osvobození a začíná v nich dominovat důraz na dobu následnou. Vidí se v něm počátek nové totality, která zanedlouho - na čtyři dlouhá desetiletí - ovládla naši část Evropy. Jsem přesvědčen, že takovéto hodnocení tohoto historického okamžiku, který bez sebemenších pochybností znamenal osvobození od nacismu a ukončení německé okupace a vlastně i celé 2. světové války, nesmí převládnout… Nesmíme se na minulost začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomínat na pořadí věcí, na vztah příčin a následků. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky neutrálně - tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé, kteří dnes s těmito koncepty přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je leckdy dokonce i zaměňují.“

Již nikdy více Dachau, volá pateticky Zita Senková v dnešní MfD. Proboha, zřejmě to opravdu hrozí. Chce snad Klaus zřizovat na území ČR koncentráky pro neposlušné občany?

Klausovy argumenty ohledně zákona o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů prý rozzlobily ekologické aktivisty od exministra Bursíka po Petra Holuba z hnutí Duha. To je klasický příklad tzv. neantagonistického rozporu, který je povolen a obě strany vědí, že si ho mohou dovolit. Kdyby šlo o Benešovy dekrety, budou oba tábory v harmonické jednotě, jinak by se jednalo o rozpor tzv. antagonistický, a to přestává všechna legrace.

Úterý 3. května

Představitelé „levicové frakce“ v ČSSD postupně sdělují své požadavky. Nejjednodušší to měl premiér Paroubek s Petrem Lachnitem. Vadilo mu, že ve vládě není zastoupen severomoravský region (tedy např. pan Lachnit). Poté, co podle včerejšího zpravodajství ČT byla tato chyba napravena tím, že severomoravský region, to jest pan Lachnit dostal nabídku na funkci premiérova poradce, byla levicovost pana Lachnita ukojena, takže už může dát vládě svůj hlas. Pan Hojdar má připomínky k práci ministerstva průmyslu a dopravy – nikoli personální, proboha! Tady to bude složitější, dá je písemně. Postoj pp. Laštůvky a Kavana je znám, první jmenovaný rázně odmítl nabídku na post velvyslance v Moskvě (bylo to příliš průzračné a je dobře, že odmítl, není totiž jasné, kterou „vysokou smluvní stranu“ by v Moskvě vlastně zastupoval. Pan Laštůvka zřejmě počítá, že se příští rok probojuje mezi dvanáctku volitelných sociálně demokratických kandidátů na poslance do PS.

Podle průzkumu CVVM je 66% občanů ČR pro obnovu trestu smrti (28 % rozhodně, 38 „spíše“). Není to nic moc, ale přece jen lze zaznamenat jistý pokrok proti počátku devadesátých let, tehdy jich bylo osmdesát. Odpůrci poprav tvrdí, že se nedá vyloučit justiční omyl. Myslím si spíš, že v zemích jako je ta naše se do budoucna nedají úplně a jednoznačně vyloučit justiční vraždy z politických důvodů. Zatím to nejde, jenže až vznikne vhodné ovzduší, nepomůže, že trest smrti už neexistuje: bude zaveden ráz dva.

Petr Uhl píše v Právu: „Kuriózní výtka na adresu policie probleskla sdělovacími prostředky - komunisty prý v Praze na Letné chránila, ale v Brně proti „anarchistům“ prý nezakročila.“ Nevím, jaké noviny čte pan Uhl, v těch, co čtu já, ta výtka zněla, že komunisty v Praze policie chránila, ale proti neonacistům v Brně nezakročila.

Stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil dává v Lidových novinách průchod své obsedantní nenávisti k Německu. Dnešní kontinentální „eurooptimismus“ je podle něho jen novou variantou dávné německé snahy ovládnout Evropu. Německá politika předvádí zejména od nástupu Schrödera, pokud jde o vztah k minulosti vystupňovaný kolektivní masochismus a sebemrskačství. Díky lidem jako Zahradil snad Němci pochopí, že je to absurdní, nedůstojné chování a že jim není nic platné. Jen se bojím, že v Německu pak bude následovat hysterická výchylka na druhou stranu, a odneseme to my (pan Zahradil ne, on a jemu podobní se dokáží včas zdekovat, a pak z nějakého politického závětří bude vítězně vykřikovat: vidíte, já to říkal!)

Středa 4. května

Zdá se, že se premiéru Paroubkovi podařilo přesvědčit nespokojence, aby dali důvěru vládě. Klub ČSSD k tomu zároveň poslance zavázal (člověk by řekl, že v normální straně by se mělo rozumět samo sebou, že poslanci hlasují pro svou vládu). Při hlasování o závazku se čtyři členové klubu (Hojdar, Kavan, Laštůvka a Melčák) zdrželi, ale všichni kromě Kavana už důvěru víceméně přislíbili. Kavan nakonec důvěru vládě taky dá: kdyby vláda padla, bude nejspíš s vydíráním konec, když vláda zůstane, otvírá se pro ně každým dalším významným hlasováním široké pole.

Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a schválila zákon o registračních pokladnách. Proti byla pouze ODS, která ovšem dává najevo, že až vyhraje volby, zákon okamžitě zruší. Podnikatelé pak pokladny pečlivě zakonzervují a uklidí na půdu, odkud je snesou až za čtyři roky po vítězství ČSSD. A tak pořád dokola.

Předsedkyně ústavně právního výboru Parkanová chtěla, aby výbor projednal spor mezi nejvyšší státní zástupkyní Benešovou a ministrem Němcem. Výbor však těsnou většinou odmítl se záležitostí vůbec zabývat, protože prý jde o interní konflikt uvnitř vládní koalice. Zdá se, že PS začíná být funkční podobným způsobem jako Federální shromáždění ČSFR někdy na konci roku 1991.

Isabella Thien-Seerenyiová žádá, aby jí byl navrácen mobiliář zkonfiskovaný jejímu otci v r. 1945 podle Benešových dekretů. Domnívá se, chudinka malá, že jde „o věci rodinného charakteru, které nepodléhaly konfiskaci (obrazy předků, fotografie, porcelán, staré hodiny apod.)“. To je ovšem omyl, konfiskaci podléhaly i bačkory a ponožky. Jakýsi historik také vytýká jejímu otci (který byl v r. 1945 takto vyvlastněn), že „jako člen správní rady Lázní Luhačovice odsouhlasil dne 29. 6. 1942 na schůzi rady, konané u příležitosti odsouzení vražedného útoku na Heydricha, že věrnou prací a svým jednáním přispějí k úspěchu boje, který Říše vede za nový řád, a že učiní všechno, aby pomáhali obnovit důvěru Říše, která byla zastřelením Heydricha otřesena.“ Neodsouhlasení, pokud se dobře pamatuji, se tenkrát honorovalo kulkou do týla.

ODS má problémy s přílivem členů: podezírá totiž nově vstupující (je jich od ledna t. r. cca 900), že chtějí stranu použít jen jako výtah k moci. Kdyby ODS měla normální členskou základnu (v našich poměrech cca 50 000 – 80 000 lidí), nemusela by se devíti set nových tolik bát. Takhle musí všem, co do strany vstoupili po dubnu 2003 zakazovat, aby kandidovali ve volbách do PS. Možná, že by měli po vzoru někdejší KSČ zavést rozdělení na členy a „kandidáty“.

„Na věcnou debatu bez osobních útoků a nepodložených fantazií však česká média nejsou zvyklá“, píše v polemice s šéfredaktorem Šafrem poradce prezidenta Michal Petřík. Nedávno tamtéž prezidentův kancléř Weigl vyřídil můj článek tím, že Klause chorobně nenávidím. I kdyby tomu tak bylo, má se polemizovat s tím, co je v textu, a ne s tím, co je „za ním“. Možná, že by prezidentská kancelář měla vypracovat jakési normy věcné debaty a spolu se sankcemi za porušení je pak nechat odhlasovat v PS jako doplněk trestního zákona (prezident sice nemá zákonodárnou iniciativu, ale to by se jistě dalo nějak obejít).

Čtvrtek 5. května

I poslední odbojný poslanec ČSSD Kavan, jak jsme ostatně předpokládali, dá Paroubkově vládě důvěru. Uspokojila ho dohoda mezi Paroubkem a ministrem zahraničí Svobodou, na jejímž základě dostane ČSSD na ministerstvu post prvního náměstka. Svoboda v téhle věci nemohl čekat nějakou energickou podporu od svého stranického šéfa Kalouska, s nímž je na kordy, a Kalousek zjevně upřednostňuje své mocenské zájmy před rozumnou zahraniční politikou vlády, v níž je jeho strana zastoupena. To, že se česká zahraniční politika dostane výrazněji pod vliv lidí jako Kavan nebo Laštůvka, je přinejmenším stejně závažné jako Grossovy nevysvětlené problémy s financováním bytu. V ČSSD se v souvislosti s Kavanem a Laštůvkou mluví hodně nahlas (a právem) o vydírání, zároveň však vyčítají Kavanovi a spol. jako hlavní hřích, že všechno „medializovali“. Předseda poslaneckého klubu Kraus např. řekl v rozhovoru pro Právo: „Jako již mnohokrát se projevila největší slabina soc. dem., nebo spíše některých jejích představitelů, kteří mají neukojitelnou potřebu sdělovat své pocity a připomínky nikoli stranickým grémiím, nýbrž médiím… Opakuji, problém je v tom, že dospělý politik řeší věci tam, kde má, a nikoli navenek. Mám pocit, že to je dětská nemoc zejména soc. dem. politiků, kteří si myslí, že své požadavky snáze prosadí v momentu, kdy je budou prezentovat na stránkách novin. Nedochází jim přitom, že strana pak působí nejednotně.“ Těmto argumentům příliš nerozumím. Divné by bylo, kdyby problém, „medializovali“, aniž by se v něm angažovali na stranické půdě. Pokud politici o svém stranickém angažmá současné říkají médiím, vycházejí vstříc veřejnosti, která má právo být informována. Chce snad pan Kraus idealizovat situaci před rokem 1989? Tehdy to přece bylo tak, že se všechno upeklo za zavřenými dveřmi sekretariátu ÚV KSČ, a veřejnost byla informována až o výsledku, a to ještě způsobem, jaký si ten orgán předepsal. Na „medializaci“ an sich není nic špatného.

K čemuž jako negativní ilustrace může sloužit případ Němec kontra Benešová. Do podstaty věci se nechci plést, nemám na to, jak říká náš pan prezident, „silný názor“, jde mi o informovanost: dozvěděli jsme se, že se všichni tři dohodli, a že o tom, na čem se dohodli, se nebude mluvit. Takže nevíme nic.

Na Paroubka ovšem čeká státnická zkouška: je krajně znepokojen veřejnými prohlášeními českého velvyslance v OSN Kmoníčka, který veřejně obvinil ministra Svobodu ze lži, a naznačil, že velvyslance čeká výkop. Nato Kavan zpochybnil svůj souhlas s vládou. V případě, že Kmoníček vyletí, bude prý mít vážný problém při hlasování o důvěře. Pokud teď Paroubek ustoupí, dá znovu a jasně najevo, že je vydíratelný. Přitom pochybuji, že by Kavan samojediný (nebo jen s Laštůvkou) vládu potopili, podřezali by si pod sebou větev. Oba jen blafují.

Jakýsi před nedávnem zesnulý ruský enkávéďák (Právo píše „rozvědčík“) prohlásil, že NKVD zasáhla do Pražského povstání a že ho vlastně vyvolala. První je nepochybné, druhé nejspíš není pravda, povstání byla přirozená reakce na rozpad okupační moci (a je zbytečné ho démonizovat či problematizovat, jako že bylo pět minut po dvanácté). Dotyčný „rozvědčík“ tvrdí, že „měli striktně zakázáno ovlivňovat českou politiku“: tak úplně striktní to jistě nebylo, ale na ovlivňování české politiky měli tehdy Rusové Smrkovského (jistě účinnější páka než nějaký poručík od NKVD).

Podle dubnového průzkumu CVVM ztratila ČSSD 4% preferencí a je nyní na 10,5%. Dosáhla tak úrovně, kterou naposled měla v březnu 1994, rok poté, co se jejím předsedou stal Miloš Zeman (trochu jsme možná zapomněli, že následující vzestup sociálních demokratů nebyl ani tak zásluha Miloše Zemana jako důsledek chyb tehdejší vládní koalice všeobecně a Václava Klause zvlášť). Ostatní strany si drží svá procenta z minula. V CVVM se domnívají, že se ČSSD teď může odrazit ode dna, to je velký optimismus. Má ještě pořád kam padat.

Z oslavného běsnění u příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války se příznivě vymyká článek Pavla Máši z Lidových novin („S kým si rozumí Klaus“), upozorňuje na to, že prezident Klaus vede svým pojetím druhé světové války (já bych řekl latentním rusofilstvím) ČR do izolace mezi spojenci v NATO a zejména mezi postkomunistickými zeměmi. Má to těžké, chudák pan prezident, musí vládnout zemi, kde se pomalu vyvíjí systém dvou stan: nacionalistické (ODS) a komunistické. A pokud chce být pro obě přijatelný, musí vyhmátnout to, co je spojuje, od každé něco. Ostatně podobně to dělal taky prezident Beneš, kterého Klaus „silně hájí“, jen když se dostane do rejže a hrozí, že komunisté proniknou zadními dveřmi do exekutivy, začne najednou (v rozporu s tím silným zastáváním) křičet, že „nebude jako Beneš“ (rozuměj v únoru 1948). Ostatně, myslím, že se mýlí: když na to přijde, bude jako Beneš.

Další slušný článek napsat do týchž LN Jiří Dienstbier (Svoji svobodu jsme si prohráli sami). Upozorňuje zcela správně, že o našem osudu nebylo rozhodnuto v Jaltě, a že v silách rozumné politiky bylo dosáhnout lepšího výsledku než toho Benešova. Dienstbier mluví o „finlandizaci“, já bych chtě dodat, že lepším výsledkem by bylo taky to, kdyby byl např. v únoru 1948 odstoupil i prezident Beneš (o Janu Masarykovi ani nemluvě). Bylo by totiž hned od počátku úplně jasné, o co jde. Taková jasná situace by nepřinesla žádný bezprostřední výsledek (ale copak jde jen o bezprostřední výsledky?), ale byla by se pak příznivě promítla do našich dalších dějin a cítili bychom ji i dnes (např. náš prezident by si dnes nemohl dovolit říkat o konci druhé světové války to, co říká a co z něho dělá faktického Benešova pokračovatele).

A mezitím Rusům narůstá hřebínek: baltským státům se za léta 1939 - 1940 a 1945 omlouvat nebudou, bylo to osvobození, protože jinak by je byli nacisté zlikvidovali. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí prohlásil: „šedesáté výročí vítězství není příležitostí k vyřizování starých účtů (překrásná formulace! Co kdyby Putinovi řekl něco podobného Schröder) a k vystupování se vzájemnými stížnostmi.“ A jeden vládní poslanec se dokonce dovolává paktu Molotov-Ribbentrop a toho, že k ruskému záboru došlo „na základě příslušných rozhodnutí zastupujících orgánů těchto republik“. Rusko se pomalu vrací ke své tradiční imperialistické politice. U nás to jedni (KSČM) vítají, druzí (Klaus a ODS) se tváří, že si toho nevšimli.

Pátek 6. května

Premiér Paroubek se sešel s Milošem Zemanem. Zeman ho přijal pozdě v noci poté, co se zúčastnil setkání s „Platformou za renesanci strany“, to je mírně ponižující. Nicméně na Paroubka zatím zjevně neútočí - Paroubek nepatří ke zrádcům, které vytáhl do nejvyšších pater politiky a oni ho potom potopili. Renegáti jsou ve společenstvích víceméně ruského typu vždycky nenáviděni daleko víc než přímí nepřátelé. Při parlamentních interpelacích musil novopečený předseda vlády čelit výtce, že si v parlamentě vykupuje podporu pro svou vládu funkcemi – zábavné je, že si tu podporu musí shánět v řadách vlastní strany. Paroubek kontroval tím, že exministr Lachnit (jeden z jmenovaných případů „uplácení“) bude funkci poradce vykonávat bezplatně. Funkce poradce ale znamená vliv na vládní politiku. Není to záležitost čistě charitativní, na druhé straně se dá stěží prokázat, že jde přímo o korupci.

ODS zavedla „opatření proti kariéristům“, už jsme o tom psali: výkonná rada rozhodla, že ve volbách do Sněmovny v příštím roce nebudou moci za stranu kandidovat členové, kteří vstoupili do ODS po 5. dubnu 2003. Do strany se prý hlásí zvláště v některých regionech spousta „potenciálních kariéristů“. Co to znamená „potenciální kariérista“? A proč je z kariérismu podezřelý zvláště ten, kdo vstupuje do ODS, přičemž „rozhodující období“ začíná 5. dubnem 2003, tedy dost dávno? Opatření vypadá jako obrana starých členů před novějšími a zavádí uvnitř ODS jakousi podivnou nerovnost. Jistě, je to interní problém ODS, ale nebudí navenek velkou důvěru ve stranu, která se řídí takovýmihle pravidly.

Dánsko se prý omluvilo za vydání Židů nacistům v letech 1940 – 1942. Nepozornému čtenáři Práva by při čtení zprávy mohlo uniknout, že nejde o dánské Židy, ale o německé říšské občany, kteří se uchýlili na dánské území z Německa. A čtenář neznalý dějin neví, že Dánsko bylo v roce 1940 obsazeno německou armádou. Země si podržela jakousi omezenou autonomii, a tak dánští Židé (tj. Židé, kteří byli dánskými občany) vydáváni nebyli, a když si chtěli Němci vynutit jejich deportaci do vyhlazovacích táborů, byla v říjnu 1943 většina ohrožených tajně evakuována do neutrálního Švédska (pouze necelých 500 z cca 8 000 dánských Židů se Němcům podařilo zatknout a deportovat do Terezína, z nich asi 150 bylo zavražděno). Je věcí dánské vlády, zda uzná za vhodné a potřebné se omlouvat nebo ne. Ale je dobře být informován o všech okolnostech.

Právo uveřejnilo pozoruhodný rozhovor s ruským velvyslancem v ČR Fedotovem. Dozvíme se z něho: Za prvé, že ideologie stalinistických budovatelů komunismu, jakkoli chybná a tragická, byla už ze smyslu podstaty svých cílů (!) diametrálně odlišná od nacistické. Za druhé, že v pobaltských státech dnes probíhá heroizace nacismu. Spočívá mj. v tom, že na adresu Moskvy jsou vznášena různá obvinění z okupace – přitom s pobaltskými zeměmi mělo SSSR „smluvní vztahy“(!!). Je to od Estonců, Lotyšů a Litevců nevděk, protože Rusové je zachránili před záhubou (!!!). V Bělorusku je demokracie, v USA mají větší problémy s demokracií než tam. Ministryně Riceová má na otázku Běloruska jiný náhled, protože je tu „politická objednávka z jistých kruhů, jejichž zájmy ona v této administrativě prosazuje“. NATO, tak jak dnes vypadá a funguje, „musí budit obavy u každého“. Znepokojivé je, že se zemí, které má u nás velvyslance s tak vyhraněnými názory, máme podle jeho vlastních slov “značně pozitivní“ vztahy, které se „v posledních letech vyvíjejí velmi dynamicky“. (!!!!) V této souvislosti je třeba vzít vážně varovná slova Jeho Excelence, že pokud zapomeneme „jak fungovala protihitlerovská koalice, jak vznikla OSN“ a všechna další zásadní fakta, může nastat situace podle přísloví „zapomenout dějiny znamená si je zopakovat“. Je dobře, že to pan velvyslanec připomněl. Jen velmi nerad bych si opakoval léta 1945 – 1989. A obávám se, že to opravdu hrozí.

Sobota 7. května

Premiér Paroubek ustoupil Kavanovi a Laštůvkovi a grémium ČSSD navrhlo (zjevně po premiérově dohodě s ministrem Svobodou, který ovšem neměl příliš na výběr) na místo prvního náměstka ministra zahraničních věcí velvyslance v Moskvě Baštu. Na Baštovo místo přijde zjevně Laštůvka a Laštůvku vystřídá ve funkci předsedy zahraničního výboru Kavan. Tím Paroubek částečně vymanévroval ze hry jednoho z hlavních disidentů ve straně (předpokládám, že není možné být najednou poslancem a velvyslancem). Celá výměna se potáhne, protože začne až poté, co se nynější první náměstek Winkler ujme velvyslaneckého postu v Londýně. Navíc velvyslanci dosud nejsou jmenováni prezidentem a odsouhlaseni vysílajícími zeměmi. Také výhoda, kterou tím Paroubek získá, je relativní: Laštůvka je agilní a poměrně agresivní individuum, nepochybně si v Moskvě bude dělat, co uzná za vhodné. To je do budoucna velmi nadějné.

Paroubek má navíc drobnou potíž s mluvčí vlády, která neudělala na média nejlepší dojem a ukázalo se, že v životopise, na jehož základě se (mj.) vláda rozhodovala, uvedla nadnesené údaje o své praxi. Zdá se, že s hledáním schopných lidí má ČSSD jakési vleklé potíže.

„Nesmíme připustit, aby se události roku 1945 opět staly předmětem překrucování“, prohlásil v Plzni při oslavách osvobození Václav Klaus. Klaus má ovšem na mysli (jak už dříve zdůraznil) hlavně to, že se reakční živly pokoušejí snižovat význam Rudé armády při osvobození ČSR poukazem na to, co následovalo a co se samotným „osvobozením“ vůbec, ale vůbec nesouvisí. Přiznávám se, že jsem si v roce 1989 dovedl představit leccos, ale to, že patnáct let po změně režimu povede český prezident takovéhle řeči, to tedy ne.

Předseda ODS Topolánek v rozhovoru pro Právo radí ČSSD, jak se má správně orientovat: Blair si podle něho „může dovolit do jisté míry překračovat i hranici pomyslného politického středu a podnikat výlety jakoby doprava. Pokud to dělá naše sociální demokracie, je výsledek jasný. Je na osmi deseti procentech a dominující stranou jsou komunisté“. Je to zjevně jakási ideová výpomoc Milošovi Zemanovi a vůbec levému křídlu strany.

Jinak se vleklá vládní krize promítla do toho, jaké důvěře veřejnosti se těší naše demokratické instituce. Podle průzkumu CVVM je vláda na 14% (nejmenší hodnota, jaké kdy sociální demokraté dosáhli; tak špatně na tom byl jen Klaus po „sarajevském atentátu“). Poslanecká sněmovna má 15% (o 5% méně než v březnu), senát 18% (tratil 4% a upevnil si pozici před PS, nejspíš proto, že toho moc nedělá). Největší důvěře (67%) se těší prezident, ale i ten trvale ztrácí (proti březnu 2%). Spolu s rostoucí podporou pro KSČM je to dosti hrozivý trend.

Tony Blair vyhrál po třetí volby v Británii. Česká média se radují, že jeho podpora je nyní slabší než v minulosti (jak by nebyla, je přirozené, že s každými dalšími volbami u každého politika klesá) a že Blair nebude v budoucnu podporovat tak bezvýhradně USA. Až v druhém plánu se člověk dozví, že přesto disponuje ve sněmovně většinou 66 hlasů, že třikrát po sobě nebyl dosud zvolen žádný labourista, jen Margaret Tatcherové se to povedlo, ale nikdy neměla tolik poslanců co nyní labouristé. Blair prokázal v těžkých chvílích politickou odvahu, stál si za svým a dokázal přesvědčit rozhodující část veřejnosti, že v té zásadní (a velmi nepopulární) věci má pravdu. V Británii nejsou takoví politici výjimkou, u nás a dnes si to bohužel představit nedovedu.

Místo aby Právo informovalo o prohlášení České biskupské konference k výročí války, informuje o tom, že to prohlášení pochválil Bernd Posselt. Zvyk je železná košile.

Oslavy konce války v Moskvě nakonec přece jen neproběhnou tak, jak si je naplánoval prezident Putin. George Bush se na cestě do Moskvy zastavil v Rize, kde se setkal s prezidenty blatských států. „V západní Evropě znamenal konec druhé světové války osvobození,“ řekl při té příležitosti, kdežto „ve střední a východní Evropě válka také znamenala sovětskou okupaci, anexi Estonska, Lotyšska a Litvy a zavedení komunismu“. Bushovu návštěvu v Rize (a chystanou návštěvu Gruzie) komentují ruská místa s velkou nelibostí: „Jak si může obyčejný Rus představit partnerství, které se snažíme vytvořit, když Bush zneklidňuje Rusko návštěvami sousedních států“, uvedl tajemník ruského velvyslanectví ve Washingtonu. A ruské ministerstvo zahraničí prý vyjádřilo svou nelibost nad Bushovým programem státní tajemnici Riceové. Do čeho všeho by nechtěli mluvit! Velkou pozornost (a kritickou reakci polského prezidenta Kwaśniewského) vzbudil ruský ministr zahraničí Lavrov, podle něhož vstup ruských vojsk na území Litvy, Estonska a Lotyšska a jejich připojení k SSSR „nebylo v rozporu s tehdejším mezinárodním právem. Neboť vlády tří zemí o připojení samy požádaly.“ Pan Lavrov je veselá kopa. Není v Rusku sám, tak např. ruský zmocněnec při EU Jastržembskij řekl v podstatě totéž. Sám prezident Putin reagoval před časem na otázku televize ARD ohledně ruské anexe těch třech zemí poukazem, že pakt Molotov-Ribbentrop odsoudil už v roce 1989 Nejvyšší sovět SSSR. „Chci zopakovat, už jsme to udělali. Máme to snad dělat každý den, každý rok?“ Vzato samo o sobě samozřejmě ne (i když např. na Německu se něco podobného víceméně automaticky žádá), jen tehdy, když vzniká pocit, že na to odpovědní politici v Rusku jaksi pozapomínají. Což je právě teď. Jde o dost jednoduchý problém, na nějž svým způsobem upozornil i ruský list Izvěstija, když napsal, že Kreml by měl jasně oddělit Rusko a hrdinství ruského národa od existence stalinské totalitní mašinérie. Předseda zahraničního výboru PS (a budoucí český velvyslanec v Moskvě) Laštůvka to vidí na ruský způsob: „spojovat tyto dva akty“ („osvobození“ a anexi pobaltských států) „není adekvátní,“ a ostatně „zpětné hodnocení historie je … velmi složité“. Historiografie znamená neustálé zpětné hodnocení historie. Požadavek pana Laštůvky ostatně není „vůbec zpětně nehodnotit“, nýbrž zhodnotit jenom jednou a utrum. Všechno ostatní je „přepisování historie“.

Pondělí 9. května

Dnes v Moskvě vyvrcholí oslavy ruského vítězství nad nacistickým Německem (západní demokracie si své vítězství oslavily včera). Mimochodem, když Miloš Zeman navrhl kdysi ve FS ČSFR přesun státního svátku z 9. května na 8. květen, byl jsem proti, to, že se u nás oslavuje osvobození 9. května, má svůj věcný základ a lidi si na to zvykli, Zemanův návrh byl formalita a schválnost, byl bych proti i dnes. Nikdo nemůže samozřejmě říci ani popel proti tomu, když dnes Rusové oslavují vítězství, které si zasloužili, a my osvobození, bez ohledu na to, že zároveň znamenalo cestu k začlenění do sovětského (rozuměj: ruského) impéria. Ostatně, dobrovolný příspěvek české politiky a české veřejnosti k tomu, aby všechno dopadlo tak, jak nakonec dopadlo, nelze přehlédnout. Problém je to, že oslavy znamenají zároveň jakýsi návrat k hloupé ideologii z roku 1945: síly dobra se spojily proti silám zla, načež bude následovat jakési vyrovnání, v němž Západ převezme některé výdobytky komunismu a Východ některé výdobytky demokracie, protože demokracie a komunismus si jsou blízké a musí se navzájem prolínat a obohacovat. Ta ideologie se ukázala být úplně falešnou a velmi napomohla ruské imperiální expanzi. A tak by Rusové dnes chtěli, aby s nimi své osvobození oslavovaly i pobaltské státy (což je víc než nedostatek taktu, totiž naprosté nepochopení jedné významné části vlastních dějin a neschopnost kritického pohledu na sebe samy) a nám prezident předpisuje, že musí převážit „prvek osvobození“ nad tím, co přišlo potom. Samozřejmě jsou tu i postranní úmysly: když se takhle – byť i jen na oslavy – vrátíme zpátky do roku 1945, nejspíš tam už jednou mohou zůstaneme a budeme si možná jako ti, co ve škole dějin propadli, muset zopakovat ten nevábný školní rok znovu. Mnoha lidem u nás by to udělalo radost. Výlet do minulosti ostatně podnikají všichni. Petra Procházková napsala dnes v Lidových novinách: „Na tom, že se vzpomínky na tragickou minulost mění v politické show, nemá zásluhu jen Kreml. Nemá cenu kritizovat stále dokola odklon Ruska od demokracie a přitom se ani nezmínit, že země, která jeden konec války slaví, jinou v Čečensku vede. Nemá cenu, jak to učinil americký prezident Bush, v Pobaltí volat po historické pravdě o okupaci Litvy, Lotyšska a Estonska a za pár dnů nato se ládovat kaviárem na recepci ve společnosti Putina i běloruského diktátora Lukašenka. Schizofrenní vztah světa vůči Rusku se nejlépe projeví, až vůdci demokratického světa stanou před mauzoleem V. I. Lenina a spolu s jásajícím Lukašenkem a početnou čínskou delegací budou s nevinnými úsměvy mávat ruským vojákům. Rusko nedokázalo učinit gesto, které by z oslav dokázalo udělat symbolický akt smíření.“ Na těchto hořkých slovech je hodně pravdy. A souvisí to mimo jiné také s tím, že ani západní demokracie se s problémy svého vkladu do minulosti, s rooseveltovskou ideologií a se vším, co s ní souviselo a co z ní vyplynulo, pořádně nevyrovnaly.

Němečtí politici jsou navyklí přijít na oslavy tohoto typu s prosíkem. Je to už jakýsi rituál. V Moskvě prosil o odpuštění kancléř Schröder: „Dnes žádáme o odpuštění za utrpení způsobené ruskému národu a jiným národům Němci a ve jménu Němců.“ Odvrácenou stranou tohoto masochismu jsou tři tisíce nácků, kteří se shromáždili v centru Berlína (dnes je jich tři tisíce, za pět let jich může být tři sta tisíc). Jeden z jejich mluvčích prý prohlásil: „Celý německý národ se ocitl ve vězení. Byl zotročen, znásilněn. Milióny německých vojáků v té válce zemřely. Konec s mýty o německé vině!“ Ve válce to bývá tak, že vojáci umírají, brát to jako křivdu je opravdu zvláštní. A když si vzpomenu na své první návštěvy v SRN po pádu železné opony, musím říci, že to byl opravdu fešácký kriminál. Tak jedna hysterie podněcuje a vzbuzuje druhou, na konečném výsledku budou potom podepsány obě.

Podezření, že něco z těchto oslav s námi do budoucnosti zůstane natrvalo, se potvrzuje: dojde i ke změnám rituálu. Právo píše: „Na pietním aktu na Vítkově se navíc poprvé jako celek oficiálně představila nejvyšší vojenská symbolika, která bude novou součástí pietních aktů. Vojáci přinesli za tónů husitské písně Kdož sú Boží bojovníci osm historických praporů, předvedli čestný pochod a také cvik „na rámě zbraň“, a navíc vypálili 21 historických salv.“ To bude slávy.

Prezident Bush hovořil v Rize o tom, že ovládnutí střední a východní Evropy Sovětským svazem po druhé světové válce si je třeba zapamatovat jako jednu z největších křivd historie“. Jaltská dohoda prý „udělala v nespravedlivém duchu mnichovské tradice a paktu Molotov-Ribbentrop“. „Zase jednou při jednání mocných vlád zůstala svoboda malých národů něčím, co se obětovalo. Pokus obětovat svobodu kvůli stabilitě způsobil na kontinentu rozdělení a nestabilitu.“ Když se ho ale ptali na tiskovce, zda to bude tematizovat i při rozhovorech s Putinem, vyhnul se odpovědi.

Zároveň s oslavami proběhl v Moskvě summit SNS. Uvnitř organizace existuje napětí mezi Lukašenkem na jedné straně, Juščenkem a kyrgyzským prezidentem Bakijevem na druhé – Bakijev mluvil k Lukašenkově velmi malé radosti o tom, že nakonec budou muset všechny země SNS zavést demokracii. Summit skončil bez jakéhokoli společného veřejného prohlášení. Přeměna tohoto společenství zpátky v SSSR asi nebude příliš jednoduchá.

Mluvčí vlády Skořepová v sobotu odstoupila z funkce, poté, co se znemožnila v rozhovoru pero magazín Mladé fronty Dnes a přišlo se na to, že si přikrášlila životopis. Ona i Paroubek to připisují „mediální kampani“. Když někdo v reprezentativní funkci na veřejnosti hloupě povídá a nemluví pravdu, je docela logické a v pořádku, že se strhne „mediální kampaň“.

Jako „mediální kampaň“ ve nejhorším slova smyslu ovšem vypadá referování českých novin (hlavně Práva) o údajných převozech teroristů z USA k výslechům do zemí, kde se při nich používají brutální prostředky. Jediné, co se prokázalo, je že v Praze přistálo letadlo se stejným číslem, jaké uvádí New York Times. Nijak se neprokázalo, že by v letadle byli nějací vězni. Ministr Bublan prohlásil, že Česká republika není „do toho“ zapojena. Do čeho?

Úterý 10. května

V Moskvě proběhly za účasti nejvyšší politické reprezentace ze všech významných zemí světa velkolepé oslavy Dne vítězství. Podle očitých svědků byly jednou velkou galvanizací mrtvoly někdejšího SSSR (např. Luboš Palata, kterého jistě nelze podezírat z nějaké protiruské zaujatosti, píše v Lidových novinách: „Na Rudé náměstí se včera vrátil Sovětský svaz v brežněvovské podobě. Padesátka státníků, drtivá většina z nich ze zemí svobodného světa, tomu nadšeně tleskala. Prezident Ruska pak mluvil o demokracii a svobodě, jako by celé představení nebylo nostalgickou oslavou dob komunistické nesvobody.“ Nemám důvodů mu nevěřit. Prezident Putin prý mj. prohlásil: "Nikdy jsme nedělili vítězství na své a cizí a vždy budeme vzpomínat na pomoc spojenců - Spojených států, Velké Británie, Francie, dalších států protihitlerovské koalice, německých a italských antifašistů." To je bohužel lež. Od začátku studené války do jejího konce Rusové příspěvek západních spojenců nehorázným způsobem bagatelizovali. Je skutečně velmi smutné, že představitelé demokratických států dělali kulisu tomuto tyátru. To, co předtím říkal Bush v Rize, a co zmiňuje v dnešním poněkud servilním komentáři taktéž v LN Ondřej Neff (pro mnohé země bylo osvobození v r. 1945 jen nové ujařmení, nelze zapomínat na důsledky paktu Molotov–Ribbentrop) vypadá v této souvislosti spíš jako jakési alibi. Neff dále píše: „Poprvé v takové šíři se veřejně ventilovala myšlenka, že osvobození velké části Evropy fakticky znamenalo nahrazení jedné krvavé diktatury druhou krvavou diktaturou“. Pravý opak je pravdou: poprvé byl učiněn (totiž Putinem a současnou ruskou politikou) široce založený pokus tuto myšlenku, od pádu SSSR všeobecně uznávanou, problematizovat. Věrným podržtaškou prezidenta Putina v této snaze je Václav Klaus. Např. v rozhovoru pro MfD na otázku „souvisí spolu válka a následné šíření komunismu v Evropě?“ odpověděl: „Jedna věc nemá překrývat druhou. Tyto věci mají být hodnoceny odděleně. Miliony obětí a miliony prostých vojáků Ruska přece nebojovaly za zavedení komunismu.“ To je samozřejmě demagogie, dá se říci, že si to ti vojáci neuvědomovali,a pokud si to uvědomili, nebo kdyby si to byli uvědomili, nebylo by jim to bývalo nic platné, stejně by museli poslechnout. A značné části z nich jistě imperiální velikost Ruska nebyla proti mysli. Dnes jistě nejde o to, něco vyčítat těmto lidem, ale kvůli nim není možné exkulpovat ty, co za politiku tehdejšího komunistického Ruska odpovídali. Těm to vyčítat musíme, mj. i proto, že jinak bychom nechali na holičkách těch nemálo lidí v Rusku, jimž jde o věcný a spravedlivý pohled na ruskou minulost. Jedním z nich je nepochybně někdejší Gorbačovův šéfideolog Jakovlev, rozhovor s ním přinesly Lidové noviny, ten o válce a Stalinovi mluví docela věcně (a právem účastníka války). Pokud bychom přistoupili na nemravné návrhy Václava Klause, zradili bychom lidi jako je Jakovlev.

Po vzoru světových politiků usiloval ovšem o alibi i náš pan prezident. Na zpátečním letu do Prahy se novinářům vytahoval, jak zepsul Putina za to, že vyznamenal Jaruzelského, který se podílel na invazi do Československa v roce 1968 a potlačil Solidaritu. O vyznamenání se vědělo předem, polská opozice protestovala a žádala (ovšem nejen z tohoto důvodu), aby Kwaśniewski do Moskvy vůbec nejezdil. Václav Klaus poněkud přeceňuje svůj vliv na běh všehomíra, pokud si myslí, že může mluvit Putinovi do toho, koho vyznamená – ale nemusil po vzoru prezidentů Litvy a Estonska do Moskvy vůbec jezdit. Pak by si mohl nával alibismu ušetřit. Pavel Verner v Právu v této souvislosti ostatně Klausovi právem vyčítá: „Škoda že si Klaus nevzpomněl, jak svého času vyznamenával na Hradě slavného režiséra s kontroverzním životopisem, aniž se u něho zabýval poměrem zásluh a prohřešků. Nebo že když se chtěl stát prezidentem, neváhal prosit o hlasy pohrobky KSČ, která spojeneckou invazi přetavila do dvaceti let tuhého reálsocialismu.“ A upozorňuje, že pokud Klaus své výhrady Putinovi opravdu řekl (polští novináři přítomní v Moskvě o tom prý pochybují), nějak pozapomněl, že je říká bývalému kágébákovi.

Česká televize se dopustila svatokrádežného jednání: nepřenášela totiž ceremoniál z Moskvy celý. Pak se to pokoušela chaoticky a poněkud předpodělaně napravit, ale už bylo pozdě, Právo běsní. Pravda, normální člověk (a zvlášť lidé mé generace, užili jsme si různých švancparád až běda) se na takové přenosy nedívá: ale nezapomeňme, že každý pátý občan ČR je buď komunista nebo sympatizant s komunisty. Petr Uhl z pozice člena Rady ČT Českou televizi denuncuje (nemyslím, že by to dělal vědomě, je jen zajímavé, jak lidé s inklinací ke komunistickému myšlení nemají pro to, co je denunciace, vůbec žádný cit): prý je to dáno „neobjektivním pohledem části pracovníků ČT na historii. Vše, co je sovětské, ruské nebo socialistické, byť by to bylo kladné, je pro ně nezajímavé či neakceptovatelné." Pokud jde o „protiruskost“, o níž pan Uhl mluví často, je třeba připomenout, že ve skutečnosti Rusko dnes není žádný stalinský monolit. (Např. jen 53% Rusů se dnes hlásí ke Stalinovi. To, že člověk cítí potřebu solidarizovat se se zbylými 47%, není žádný projev protiruskosti.) Naše Rusko je jiné, než to pana Uhla.

Telecom ukončil odposlechy pro české zpravodajské služby a taky pro zpravodajské služby spojeneckých států. Podle nového telekomunikačního zákona má za ně totiž dostávat zaplaceno, a služby neplatí (protože na to nemají peníze). Zákonná úprava je prý velkorysá (v ČR jako v jediné zemi EU mají být telefonnímu operátorovi hrazeny nejen nezbytné provozní náklady, ale i další náklady, např. za monitorovací zařízení) a dostala se do zákona pozměňovacím návrhem (kdopak ho asi podal a kdo pro něj hlasoval?) Důsledky vyjádřil poslanec Klas (ODS, šéf komise pro kontrolu zpravodajských služeb): „Došlo k oslabení bezpečnosti České republiky a jejích spojenců. Stalo se jen to, že mezinárodní terorismus a organizovaný zločin dostaly dobrou zprávu. Nemusejí se obávat odposlechu. To se dosud v dějinách demokratických zemí nestalo.“ Když vláda požádala o urychlené projednání novely, která by dala operátorovi povinnost zajišťovat tyto služby bezplatně, Sněmovna to odmítla. Dnešní situace je ostudná. Že se na ní nějak podílela KSČM, nepřekvapí, rozvracet kapitalistický řád je její poslání. Ale komunisté zatím přece nemají v PS většinu. Jak je možné, že se nekomunistické strany v této věci nedokáží domluvit? Je za tím jakýsi sebeničivý fundamentalismus: fiat justitia, pereat mundus.

Petr Uhl žaluje europoslance KSČM Ransdorfa za jeho výrok ohledně tábora v Letech („žádný koncentrák neexistoval“), považuje to za popírání holocaustu. Ransdorf se brání, chtěl prý jen říci, že nešlo o koncentrák, ale o „sběrný tábor“. Především si myslím, že řeči, jakkoli nestydaté, by se neměly trestat. Za druhé, v Letech sice nešlo o vyhlazovací tábor typu Osvětimi (tam byli věznění teprve deportováni), ale Romové tam žili v nelidských podmínkách a spousta jich proto zahynula. Z toho hlediska je otázka, zda „sběrný“, nebo „koncentrační“, akademická a nezajímavá: je za co se stydět, a to je právě to, co panu Ransdorfovi vadí, neumí to totiž. Ostatně, tábory, v nichž byli po válce drženi sudetští Němci, se taky „koncentrační“ jmenovaly jen chvilinku, pak byly rychle překřtěny na „sběrné“. Na nelidskosti podmínek, v nichž museli internovaní žít, to přejmenování nic nezměnilo. Jeden dosti vážený romský aktivista mne kdysi upozornil, že tábor v Letech po osvobození sloužil právě jako takový „sběrný tábor“ pro sudetské Němce. Ví to vůbec někdo?

Herec Jan Skopeček hájí před soudem svou čest: je totiž registrován jako agent StB, samozřejmě že neprávem. U soudu mu jeho řídící důstojník dosvědčil, že „nikoho neudal“. To je dosti široké vymezení. Podepsal vázací akt, nebo ne? Chtěl bych znovu připomenout, že bychom k seznamu spolupracovníků StB měli přistupovat ještě směleji, tvůrčím způsobem: nejde jen o to, vyškrtávat ty, co tam neprávem jsou (a to jsou, jak známo, všichni), ale taky přidávat tam ty, co tam neprávem nejsou. Rozhodující bude opět svědectví řídících důstojníků StB. Tím se konečně příslušníkům StB dostane v naší společnosti tak významného postavení, jaké si bezpochyby zaslouží.

Jan Kovařík denuncuje v Právu bývalého litoměřického biskupa Koukla zvlášť a katolickou církev obecně za to, že se Kouklovi dostalo uznání od Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Nadějné je, že texty tohoto typu se už i v Právu začínají vyjímat poněkud exoticky (v tom horším slova smyslu).

Britský premiér Blair poskytl rozhovor německému bulvárnímu listu Bild. Na otázku „Dovedete pochopit, že pro mnoho Němců je 8. květen nejen dnem osvobození od fašismu, ale že znamená i osobní utrpení: hlad, útěk a vyhnání?“ odpověděl: „Dovedu to pochopit. A neměli bychom zapomínat, že východní Evropa musela ještě další generaci čekat na demokracii. Je správné, že Německo vzpomíná těch, kteří byli vyhnáni z bývalých východních území. Ale to nesmí znamenat, že se bude pěstovat kult obětí. Německo bylo odpovědno za vypuknutí druhé světové války. My všichni musíme žít s jejími následky. Německo hrálo přirozeně také rozhodující roli při výstavbě nové, mírové Evropy.“ Nemohu si pomoci, to jsou hloupé řeči. Varovat před „kultem obětí“ je projev mindráku z vlastní nereflektované minulosti. Kdo provozuje jaký kult obětí? A z toho, že Němci začali válku, nevyplývá s železnou nutností, že Britové museli srovnat Drážďany se zemí. Odpovědní britští vojenští činitelé se zcela svobodně rozhodli to udělat, jejich čin odpovídá kritickému posouzení – a v tomto případě taky odsouzení.

Skupina 75 veřejně činných osobností z různých evropských zemí zveřejnila v britském listě Financial Times otevřený dopis, kritizující oslavy v Moskvě. Zprávu přineslo dnes jedině Právo, není jasné, komu je list adresován. Právo cituje jen úryvky: „Místo, kde se oslavy budou konat a výběr země jsou zcela nevhodné a neodpovídají základním principům, v jejichž jménu bylo historické vítězství ve druhé světové válce dosaženo… Je mimořádnou ironií, hostí-li představitele svobodných zemí na oslavách osvobození kontinentu jeden z nejméně demokratických a nejrepresivnějších režimů. Vzdalování se Ruska od hodnot svobody a demokracie se od konce sovětské éry nikdy nezdálo být tak rychlé a tak rozsáhlé… Zdá se nám proto, že je opravdová parodie scházet se tam, na tomto místě, k připomenutí největší oběti učiněné ve 20. století ve jménu svobodné Evropy.“ Na základě těchto úryvků předběžně nemohu říci, že bych se vším souhlasil, ale musím zdůraznit, že dopis považuji přesto za velmi pozitivní čin, který otvírá věcnou debatu o něčem, co mělo být demagogicky učiněno nedotknutelným.

Jakýsi Rudolf Vévoda, takto historik, napadl v Lidových novinách poslance Langera za tom, že označil nacismus za formu levicového extremismu. Čeští historici jsou podivná společnost, nikde nepřežívají komunistické bludy víc než mezi nimi (není divu, skoro všichni vyrostli z živné půdy starého režimu a skoro všichni jejich učitelé byli někdejší stalinisté) a nikde nekvete servilita k (jakémukoli) zrovna vládnoucímu režimu tak, jako v české historické obci. Jak vyzrálý stalinistický komunismus, tak fašismus a nacismus jsou podivným zkřížením šovinismu a radikální sociální demagogie, přičemž v bolševismu je ten (velkoruský) šovinismus chytrácky zamaskovaný. Umisťovat zrůdné totalitní ideologie na pomyslnou pravolevou osu, na níž se nacházejí ideje demokratické evropské politiky, znamená pokus o jejich falešnou „normalizaci“. Jsou jiné, totiž totalitní. Z toho hlediska sice pan Langer nemá úplně pravdu, ale to, co říká, není zdaleka tak ujeté, jak si myslí jeho kritik. Pan Vévoda mu navíc docela po bolševicku vyčítá, že svým výrokem zneuctil slavné výročí 9. května. Tu je třeba připomenout, co ob stránku dál v týchž LN říká již zmíněný Alexander Jakovlev: „Na pravdu je vždy vhodný čas, i ve svátek.“ Lidové noviny jsou podivně schizofrenní list.

Středa 11. května

Z programového prohlášení Paroubkovy vlády snad vyplývá, že si vláda je vědoma podstatného omezení svého mandátu. Úkol považuje schválení euroústavy, preferuje, aby se tak stalo po přijetí ústavního zákona o obecném referendu, pokud to touto cestou nepůjde, smířila by se s jednorázovým referendem podle návrhu ODS nebo se schválením v parlamentu. O důchodové reformě chce vláda jednat i s opozicí. Gross, Paroubek a předseda poslaneckého klubu ČSSD Kraus se sešli s komunisty, komunisté vládě podporu nedají, realisticky předpokládají, že těch 101 hlasů tak jako tak dostane, a tváří se, že komunistická podpora by mohla koalici rozklížit, což teď není ve státním zájmu, který komunistům vždy ležel, leží a bude ležet na srdci. Jinak si Paroubka pochvalují – po Miloši Zemanovi opět jeden, který umí být vstřícný!

V této souvislosti jsou inspirativní výsledky voleb ve Velké Británii: působí jako jedna velká reklama na britský volební systém. Vítězní labouristé dostali jen 35,2% hlasů, druzí konzervativci 32,3%. Při proporčním systému by labouristé obsadili 227 křesel, konzervativci 209, liberální demokraté 142 a ostatní 68. To by strany tlačilo do nesmyslných koalic. V nynějším většinovém mají labouristé spolehlivou většinu 356 křesel, konzervativci 197, liberální demokraté 62 a ostatní 30. Jediný problém je, že u nás by tenhle systém dnes bohužel znamenal systém dvou stran: ODS a KSČM. Jenže na něj dřív nebo později stejně dojde.

Výbor pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny neschválil hlasy poslanců KSČM a ČSSD program mimořádné schůze, která měla projednat policejní zásah proti antikomunistům na Letné 1. máje. To, co bylo vidět v televizi, je na první pohled znepokojivé (Grebeníček velící policii), a zákrok by měl být přešetřen.

Emeritní biskup Koukl odpověděl v Právu na dotaz, s jakými pocity přijal zprávu, že dostane sudetoněmeckou Karlovu cenu. (Dotaz měl být jakýmsi doplněním denunciačního článku Jana Kovaříka ze včerejška). Biskup se problému zhostil na výbornou. Nevím, udělal-li to z naivity nebo promyšleně, ale lépe zareagovat myslím nemohl: „Cítím, že mezi takové slavné muže, co dostali vyznamenání přede mnou, nepatřím. Dělal jsem celý život jen to, co bylo mou povinností jako biskupa. Momentálně jsem vikářem pro zahraničí a každého rád přijmu, dorozumím se několika světovými jazyky. Cítím se poctěn, i když si opravdu myslím, že takového vyznamenání nejsem hoden. Nevím, že bych byl něco mimořádného udělal.“

V Berlíně otevřeli památník holocaustu. Je to soubor několika tisíců betonových bloků o velikosti dvou fotbalových hřišť, spolu s podzemním muzeem stál v přepočtu skoro miliardu Kč. Předseda Ústřední rady Židů Paul Spiegel nato prohlásil, že se dílo „vyhýbá výpovědi o vinících“. „Bez historické vzpomínky, bez autentických míst vraždění každý abstraktní památník ztrácí svou účinnost jako prostředek proti zapomnění.“ Nevím, je-li to projev vyrovnání s minulostí, nebo spíše zhmotnění německého mindráku, a děsím se při představě, co asi v Berlíně postaví ke stému výročí konce války. Ti, co holocaust přežili, stejně nemohou být spokojeni: je to lidské, pochopitelné, ale není to žádné směrodatné měřítko. Podle mne by bylo o mnoho účelnější vybudovat památník daleko skrovnější, ušetřené peníze věnovat na podporu nynější židovské komunity v Německu a na pomoc Izraeli, a hlavně, přestat vůči Izraeli pěstovat mnichovanskou politiku. Jinak nebude to, co zbudovali, ničím jiným než obrovitým betonovým alibi.

Rusko a EU podepsaly v Moskvě „průlomovou dohodu“ o budoucí spolupráci. Povzbuzen tímto úspěchem, zaútočil prý poté prezident Putin na tiskovce na baltské státy tímto neuvěřitelným výrokem (cituji dle Luboše Palaty v LN): „Pobaltské státy vznikly na základě brestlitevského míru v roce 1918, kdy byly jako část Ruska předány Německu. V roce 1939 byly další dohodou s Německem navráceny. Tak to bylo." Přinesou jednou v budoucnu, až se to bude hodit, Chirac se Schröderem Putinovi baltské státy na zlatém podnose jako oběť ve jménu „míru pro naši dobu“? Evropská unie si vybojovala právo hrát zprostředkovatelskou roli v konfliktech uvnitř SNS (Gruzie, Moldávie). Dostane Putin „symetricky“ možnost zprostředkovat např. ve sporech mezi jeho kamarádem Klausem a Bruselem?

Čtvrtek 12. května

Slovensko, Rakousko a dnes i Německo schválily euroústavu. Ve všech třech případech se tak stalo v parlamentu a velmi výraznou většinou (v Rakousku byla proti jen jedna poslankyně, která tím demonstrovala svůj nesouhlas se způsobem volby – byla zastánkyní referenda. Na Slovensku hlasovala proti kromě KSS ještě vládní KDH na protest proti tomu, že v ústavě není zmíněna křesťanská tradice Evropy. Považuji to také za vážný nedostatek, přesto si myslím, že to není dostačující důvod k odmítnutí ústavy. KDH asi nejspíš věděla, že ústava tak jako tak projde, a chtěla touto cestou vyjádřit svůj nesouhlas.

Na Václavském náměstí se včera v šest hodin střílelo (údajně policista pronásledoval prchajícího lupiče). Šéf Telecomu Berdár, poté, co ho před jeho domem napadli neznámí útočníci, střílel na auto, v němž podle jeho názoru delikventi prchali (policie to popírá). Je to přechod k pokračování demokracie jinými prostředky?

Neklid roste zjevně i uvnitř ODS. Předseda Topolánek naléhá na poslance Tlustého, aby oznámil jména svých věřitelů (zároveň prý prohlásil, že Gross se stal předmětem „štvanice“; má zjevně na mysli zdivočelé sdělovací prostředky, svobodná média komplikují situaci všem českým politickým subjektům od KSČM po ODS, jistě se proti nim spojí stejně snadno jako v boji za Benešovy dekrety; jenže kdopak to před pár týdny pořádal v PS okázalé interpelace bývalého ministerského předsedy v duchu „nulové tolerance“?). Poslanci ODS zase navrhli zrušit zákon o investičních pobídkách (a utrpěli v PS dosti značné fiasko), aniž to konzultovali s Topolánkem. Kdyby za tím bylo nějaké střetnutí různých programových představ! Jenže to nejsou žádné ideové neshody, jen jakési vnitrostranické tahanice, intriky, podobné těm, kterými se zmítala KSČ v „krizových“ dobách.

Poslanecká sněmovna neschválila přímou volbu prezidenta. Pro zamítnutí návrhu volit prezidenta ve dvou kolech plebiscitem hlasovalo 99 poslanců z 183 přítomných. Protože šlo o změnu ústavy, bylo ke schválení zapotřebí třípětinové většiny. Veřejnost si přeje přímou volbu, ale veřejnost si vždycky přeje to, co znamená příklon k přímé demokracii. Je otázka, k čemu by za současné situace byla přímá volba dobrá: Václav Klaus zatím přesvědčivě dokázal, že pravomoci prezidenta jsou v naší ústavě pojaty příliš široce a měly by být podstatně přistřiženy. Přímá volba by nenáležitě silné postavení prezidenta ještě podtrhla.

Alexandr Mitrofanov v Právu píše: „Američané pravděpodobně používají Ruzyni jako mezistanici pro dopravu svých vězňů do zemí, kde je budou mučit.“ Dojemná důvěra v americký tisk (ten levě liberální, přesně řečeno v New York Times), v Právu v minulosti nezvyklá.

Pátek 13. května

Jak se dalo čekat, Paroubek dostal svých 101 hlasů. Pro kryptokomunisty v ČSSD je to nejvýhodnější situace, budou moci vládu dál libovolně vydírat a premiér jim stejně jako dosud půjde na ruku. Koalice je sice ta bývalá, ale při hlasování ve Sněmovně a ve výborech (zákaz privatizace nemocnic, odmítnutí odškodnit studenty vyloučené za totality z VŠ a učitele odtamtud vyhozené v plénu, neschválení programu v branně bezpečnostním výboru, když se měl zabývat policejním zásahem na 1. máje na Letné), už funguje faktická většina 111, tj. neformální koalice ČSSD – KSČM. Až to koaliční partnery omrzí, odejdou, a vláda, poté co dostala důvěru, může klidně dál fungovat jako jednobarevná „menšinová“. O důvěru znovu žádat nemusí, a že by v ní nespokojenci přehlasovali Paroubka a vymohli si demisi, je velmi nepravděpodobné, už jich nebude dost. Bude zajímavé sledovat, co se ještě semele do června příštího roku: bude toho asi hodně.

Václav Klaus se opět ujal role nejvyššího moderátora ČR, a moderoval (nebo spíš dirigoval?) tentokrát diskusi velvyslanců USA (velvyslanec nedorazil, účastnil se jeho zástupce), Británie, Francie, Ruska a SRN. Podle Práva se velvyslanci vítězných zemí (rozuměj v druhé světové válce) shodli na tom, „že poválečný odsun Němců z některých zemí byl součástí politického řešení konce války, jímž spojenci sledovali cíl, aby Němci napříště žili v hranicích svého státu, což Evropa přijala“. Máme na to svůj názor, a ten si i přes dojemnou shodu všech možných vítězů podržíme.

Evropský parlament přijal rezoluci, v níž odsoudil nacismus, ale i stalinismus. To se smí. Nesmí se přes druhou světovou válku přejít k dennímu pořádku. Musí tu zůstat stále přítomna jako klacek jedněch na druhé. Dokud tomu tak bude, nebude v Evropě opravdový mír, a vratká rovnováha, spočívající na nadprávech „vítězů“ nad „poraženými“ bude moci být kdykoli zvrácena – na náš účet, ovšem.

Šéf (ruské) federální bezpečnostní služby Patrušev vyrukoval s „poznatkem“, že se v Bratislavě nevládní organizace domlouvaly na svržení Lukašenka. Prý je známá věc, že nevládních organizací využívají tajné služby USA, Velké Británie, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Známá věc je daleko spíš, že se ruské tajné služby věnují už drahnou dobu vymýšlení podobných báchorek: od Protokolu sionských mudrců přes výmysly NKVD a KGB až po dnešní výkon FBS.

Premiér Paroubek uveřejnil v Právu dojemný článek o tom, jak nechutní pisálkové pronásledují jeho ženu. Panu Paroubkovi samozřejmě jde v první řadě o ty, co píší a chtějí i nadále psát kriticky ne o jeho ženě, ale o něm a o jeho vládě. Po těch půjde ostře a nesmlouvavě, v souladu s ostatními stranami protimediální Národní fronty: KSČM a ODS. Když dojde na lámání chleba, ani KDU-ČSL nezůstane stranou, a na US-DEU už dávno nezáleží.

Sobota 14. května

Paroubkova vláda, jak jsme už psali, dostala důvěru. Opozice projevila jakousi vstřícnost, zejména ta komunistická. Grebeníček utrousil o premiérovi dvě tři vlídná slova a seznámil veřejnost s radostnou zprávou, že se dohodli na pravidelných konzultacích. S Paroubkem se sejde (jednou, tedy nepravidelně) i Topolánek, ODS je připravena podpořit „rozumné“ vládní návrhy. Zároveň se v ČSSD ustavila levicová frakce, v níž je minimálně sedm poslanců (na zakládající schůzi bylo prý 112 delegátů z krajů, co to znamená delegát, myslím, že v podstatě každý z šestnácti tisíc členů ČSSD je ve své podstatě delegátem). Frakce chce na veřejnost vystupovat s vlastními stanovisky. Partie je rozehrána velmi pozoruhodným způsobem.

V Uzbekistánu probíhá jakási sice oblastní, ale dost široce založená vzpoura proti režimu (přesněji řečeno diktatuře) prezidenta Karimova. Dá se jen velmi těžko odhadnout, jde-li o islámské teroristy (jak tvrdí Karimov), nebo o ty, co chtějí víc svobody a demokracie. Asi se na ní podílí obě uskupení, zjistit, v čem a jak se překrývají a kterých je víc, je asi úplně nemožné.

Vláda je ve funkci, a tak může přijet německý kancléř Schröder na půldenní návštěvu. Po krátkém jednání s premiérem Paroubkem bude následovat obligátní pokání v Terezíně, ozvláštněné tím, že položí kytici k pamětní desce německého sociálního demokrata Ludwiga Czecha, zavražděného v Malé pevnosti. Czech byl za první republiky předseda německé sociální demokracie a ministr několika českých vlád, před rokem 1938 ho v předsednické funkci vystřídal Wenzel Jaksch. Czech měl mít původně pamětní desku v Ústí nad Labem, odkud pocházel, ale místní úřady a obyvatelé tomu zabránili.

Václav Klaus pokračuje ve sporu o Lety. Má pravdu v tom, že Lety nebyl koncentrační tábor v tom smyslu jako Osvětim nebo Buchenwald, tj. likvidační tábor) a že problém s vepřínem by bylo dobré nechat na české politice, v té věci se projevuje spousta hysterie. (Martin Zvěřina se mýlí, když si myslí, že např. Malá pevnost či v ghetto v Terezíně byly na stejné úrovni, ne že bych chtěl terezínské ghetto jakkoli obhajovat, ale Malá pevnost byla jedním z nejsurovějších koncentráků v nacistickém záboru, ghetto byla jen, jako Lety, jakási přestupní stanice do Osvětimi, i když tam, zase jako v Letech, zemřela spousta lidí na podvýživu a epidemie. V Letech je k tomu ještě třeba přidat brutalitu českých dozorců). Václav Klaus ovšem celé věci využívá k propagaci svého jánošíkovského vzdoru vůči EU, a to už je jiná věc.

Pondělí 16. května

Dnešním zprávám dominují tři události: vítězství českých hokejistů na šampionátu ve Vídni a vztyčení sochy dr. Edvarda Beneše před ministerstvem zahraničí (události pozitivní), sraz sudetoněmeckých revanšistů v Augsburgu (událost negativní). E. Beneš se zdá být jakýmsi průsečíkem, který obojí spojuje: zasloužil se o naši velikost i o vyhnání zpupných Teutonů. Jeho ocenění je skromné: socha měla správně stát na prázdném soklu po Stalinovi. Podle Luboše Palaty je to totiž náš Winston Churchill. Nemohu se zbavit dojmu, že odhalení sochy přišlo vhod i bavorskému ministerskému předsedovi Stoiberovi, který na Sudetoněmeckém sněmu varoval premiéra Paroubka před účastí na jeho odhalení. Proboha, proč to ten Stoiber dělá?

Levicová frakce v ČSSD se, jak se zdá, trochu stáhla: prohlašuje, že chce své plány a požadavky prosazovat jen na vnitrostranických fórech. Upustila taky od toho, aby se ustavila jako organizovaná skupina v rámci poslaneckého klubu ČSSD. Do čela odbojného uskupení se kupodivu neprobil Vladimír Laštůvka, ten v Právu věští nástup „červenohnědého nebezpečí“ v roce 2010, pokud se ČSSD neobrodí a neprosadí v nadcházejících volbách do PS. Bude to prý „populisticko-nacionální subjekt, který bude daleko razantnější, radikálnější a populističtější, než jsme my“. Těžko si představit radikálnější nacionalisticko-populistický subjekt, než je dnešní ČSSD, ODS a KSČM: myslím, že tu žádný reálný prostor pro podobné uskupení není, pokud kdy byl, vyjmenované tři strany ho beze zbytku obsadily pro sebe. Jediný hmatatelný požadavek nové levice je přímá volba předsedy strany členstvem: pro začátek dost málo.

Americký časopis Newsweek nejprve rozšířil zprávu o tom, že zločinní američtí imperialisté na Guantánamu používají korán jako toaletní papír, vyvolal tak v muslimském světě pobouření a rozsáhlé násilnosti, a poté, co takto uspěl, připustil „možnou chybu“: rozuměj, asi to není pravda. Proč to nepřiznat, když účelu už bylo dosaženo.

Pokračuje spor o tábor v Letech. Premiér Paroubek se nepřímo distancoval od prezidenta Klause: Koncentrák to podle něho byl. V každém případě se tam určitě „části našich spoluobčanů stalo bezpráví a není cestou zavírat před tím oči a říkat, že se nic nestalo.“ Tu je třeba doplnit, že bezpráví se neudálo jako meteorologický jev, ale způsobili ho Češi svým romským spoluobčanům. Premiér by dal přednost tomu, aby se až 800 milionů korun potřebných na přestěhování vepřína použilo na vzdělávání mladých Romů. Paroubkovo stanovisko (s malou formulační úpravou, kterou jsem navrhl) mi připadá věcné.

Po Pražské židovské obci zachvátila revoluce československou církev husitskou. Její patriarcha Schwarz dospěl k závěru, že církev je objektem zájmu tajných služeb a soustředěného náporu kriminálních živlů (neinformovaný čtenář z vnějšku, zejména když si tyto informace spojí s obsažným a jako obvykle pěkným rozhovorem, který s patriarchou vedla před časem Renata Kalenská, se stěží ubrání dojmu, že nešťastníka zchvátil stihomam). Nato byl Ústřední radou církve „dočasně“ suspendován ze všech funkcí a služeb (doufají, že se to ještě může spravit?), a to až do mimořádného sněmu v červnu. Bude to událost významu nemalého. Československá církev husitská vynikla dosud nebývalou servilitou k ministerstvu pro církevní záležitosti (oficiálně kultury). Otvírá se možnost, aby se patriarchou stala vedoucí církevního odboru dr. Řepová. Najdou v sobě církevní potentáti dost odvahy k tak zásadnímu kroku?

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky