Červen 2005

Barrandov, německý Hollywood

Tereza Dvořáková

Protektorátní filmový průmysl stejně jako české zbrojovky běžel celou válku naplno a vyráběl filmy. Pro nacisty. O výrobní kapacity českého filmu jevilo vedení Říšského ministerstva lidové osvěty a propagandy eminentní zájem už od počátku okupace roku 1939.

České ateliéry, na prvním místě moderní, teprve v roce 1933 otevřený barrandovský komplex, byly vhodné pro zapojení do struktur říšské filmové výroby z mnoha důvodů. Pražské filmové výrobny byly vzdáleny od berlínského ústředí sotva 350 km, což je mimochodem mnohem blíže než třeba ateliéry tehdejší druhé největší říšské filmové společnosti Bavaria Film v Mnichově. Ve srovnání s výrobou filmů na území Třetí říše, byla filmová výroba na našem území již před okupací mnohem levnější, umělým nastavením kurzů koruny vůči říšské marce se rozdíl ještě prohloubil. Levný český technický personál přitom beze zbytku obstál ve srovnání s Němci. Odborníci ve vedoucích pozicích většinou ovládali německý jazyk.

Ateliéry Prag-Film byly v letech 1940 a 1945 pronajaty pro výrobu asi 80 říšských filmů

Nacistická okupační moc využila skutečnosti, že ve správní radě majoritního majitele barrandovských ateliérů působil kromě "árijské" většiny také židovský filmový podnikatel Osvald Kosek, a do čela společnosti v rámci arizačních opatření dosadila nucenou správu. Cílem okupantů nebylo však pouhé ovládnutí ateliérů, ale přímo jejich získání. První nabídky na prodej svého podílu dostal většinový akcionář Miloš Havel (strýc Václava Havla) již na počátku okupace. Miloš Havel odolával tlakům a vydírání nacistů, ale také příslibům kompenzací ze strany české protektorátní vlády, dlouhé měsíce až do dubna roku 1940, kdy nadpoloviční podíl ve společnosti prodal za 6,9 milionů korun, tedy za cenu, kterou považoval za výrazně podhodnocenou. Poválečný západoněmecký soud dal zapravdu a Miloše Havla odškodnil.

Podobným způsobem, často s využitím finančních problémů a politických tlaků, nacisté postupně získali také další české ateliéry: Host v Hostivaři, Foju v Radlicích a zlínské Baťovy ateliéry. Pražské ateliéry Host a Foja byly převedeny pod barrandovské vedení. Cesta pro ambiciózní plány nacistů se otevřela.

Legenda o Hollywoodu

S legendou, že barrandovské ateliéry se v období Protektorátu Čechy a Morava měly stát jakýmsi evropským, či říšským konkurentem Hollywoodu, se v některých pramenech setkáváme dodnes. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem pro vznik této legendy byly rozsáhlé investice, které nacisté v barrandovských ateliérech uskutečnili. Původně moderní, leč malý, českým potřebám však zcela vyhovující ateliérový komplex na Barrandově disponoval třemi natáčecími halami a kapacitou výroby přes třicet filmů ročně. Již v květnu 1940, tedy měsíc po prodeji Havlova majoritního podílu Říši, nové vedení společnosti výrazně navýšilo základní kapitál. V listopadu roku 1940 navštívil ateliéry sám říšský ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Goebbels.

Z dochovaných pramenů lze předpokládat, že v těchto měsících padlo rozhodnutí o velkorysém rozšíření ateliérů a transformaci společnosti A-B na společnost Prag-Film, která bude zařazena do komplexu výrobních společností Třetí říše (podobně jako německé Ufa, Berlin-Film, Terra, Tobis a Bavaria či vídeňský Wien-Film) a kromě servisní činnosti pro ostatní říšské výrobny bude zabezpečovat také výrobu vlastních, německy mluvených filmů.

V roce 1941 byl majetek společnosti opět mnohonásobně zvýšen na konečných 30 milionů korun. Německá strana tím kromě jiného dosáhla naprosté kontroly nad společností. Ještě v roce 1941 bylo na Barrandově započato s výstavbou tří velkých ateliérových hal, které byly dokončeny v roce 1943. Jsou situovány za hlavní budovou ateliérů a dodnes bývají označovány jako "nové". Haly byly vybaveny moderní ateliérovou technikou z Francie a Itálie. V rámci barrandovského filmového městečka vznikly také nové kancelářské prostory a moderní kantýna. Prag-Film začal plánovitě vykupovat okolní pozemky a získávat další nemovitosti v centru Prahy.

V další etapě došlo k rozsáhlé modernizaci laboratoří a skladu filmových materiálů. Laboratoře byly rozšířeny stroji pro vyvolávání černobílého filmu a hlavně nově zaváděnou technologií pro vyvolávání barevného filmu. K podstatné modernizaci došlo také v hostivařských a radlických studiích.

Prag-Film v době svého největšího rozmachu disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes deset tisíc metrů čtverečných, moderním administrativním a laboratorním zázemím a desítkami dalších nemovitostí. Počet zaměstnanců stoupl během následujícího roku z 900 na 1 300, v následujících letech pak zřejmě ještě o několik stovek.

Praha, město nacistické filmové smetánky

Prag-Film, jak již bylo řečeno, kromě výroby svých filmů pronajímal ateliéry také dalším subjektům - kromě českých filmů se tu vyrábělo úměrně postupujícímu bombardování Třetí říše také stále více filmů říšských. V posledních válečných letech pražské ateliéry už jen těžko zvládaly nápor zájmu německých filmových společností a působili zajisté velmi internacionálním duchem.

Pražské hotely a restaurace se plnily významnými německými režiséry a hereckými hvězdami té doby, za všechny jmenujme režiséra Veita Harlana, či herecké hvězdy říšského filmu Hanse Alberse, Wernera Krauße a Kristinu Söderbaumovou.

Podíváme-li se však na rozsah investic do filmového průmyslu v Říši v dalších okupovaných územích Evropy, zjistíme, že projekt Prag-Filmu byl pouze součástí většího celku, který rozsahem nijak nevybočoval a byl pouze důsledkem eminentního zájmu říšské propagandy o film. Zájem špiček německé kinematografie o Prahu byl způsoben i vnějšími okolnostmi - bombardováním a postupem fronty.

Devadesát nacistických filmů

Společnost Prag-Film fakticky centralizovala filmovou výrobu na území protektorátu a stala se na české poměry obrovským koncernem. Kromě barrandovských ateliérů disponovala také ateliéry Foja v Radlicích a Host v Hostivaři, tedy všemi pražskými filmovými výrobnami. Na Prag-Film byla po arizaci převedena také prosperující česká distribuční společnost Elektafilm, která do budoucna zabezpečila Prag-Filmu významné zisky z distribuce starších i nových filmů.

Ateliéry společnosti Prag-Film byly mezi léty 1940 a 1945 pronajaty pro výrobu nezanedbatelných osmi desítek říšských filmů. Z nejznámějších titulů jmenujme alespoň film Carl Peters s hvězdou německého filmu Hansem Albersem, Paracelsus slavného režiséra Georga Wilhelma Pabsta či protičesky orientovaný nacistický film Zlaté město Veita Harlana, který nebyl v českých kinech nikdy uveden.

Za čtyři roky své existence stihla společnost dokončit dvanáct vlastních celovečerních filmů, přes desítku dokumentárních snímků a čtyři filmy animované. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh.

Češi točí pro Hitlera

Zřejmě stále nejdiskutovanější kapitolou v existenci říšské filmové výrobny Prag-Film zůstává otázka zapojení českých tvůrců a výkonných umělců do produkce této společnosti. Je zřejmé, že nacistické vedení využívalo zapojení českých umělců při natáčení filmů Prag-Filmu zcela systematicky. Tento plán vyhovoval Goebbelsově ideji internacionálního ducha říšského filmu i propagandistickým potřebám Úřadu říšského protektora zapojit známé představitele české kultury do služeb okupační moci se zdáním normalizace poměrů. Nacisté si vybírali ty největší talenty českého filmu a závazku práce pro Říši nejednou předcházel nátlak.

Pro Prag-Film pracovala většina z nejtalentovanějších českých filmových režisérů své doby: Martin Frič, Miroslav Cikán, Josef A. Holman a Vladimír Slavínský. František Čáp měl štěstí a byl po celou dobu protektorátu "vyreklamován" prací v české společnosti Lucernafilm. Také Otakar Vávra nenatočil pro Prag-Film žádný film. Na situaci vzpomíná ve svých pamětech Podivný život režiséra takto: "Podepsal jsem smlouvu s Prag-Filmem s podmínkou, že mohu odmítnout scénář, který mi nebude umělecky vyhovovat... Znamenalo to nejméně každé dva měsíce přečíst jeden scénář a napsat zdůvodnění, proč mně umělecky nevyhovuje..."

Pro Prag-Film pracovala také velká část českých hereckých hvězd čtyřicátých let, pokud splnily podmínku znalosti němčiny: Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, v Říši žijící Anna Ondráková, Raoul Schránil a řada dalších.

V titulcích nalezneme i jména dokumentaristy Karla Plicky, kameramanů Václava Hanuše, Jana Rotha, Karla Degla, Josefa Střechy, hudebního skladatele Jiřího Srnky, architekta Jana Zázvorky a jiných. Řada dalších umělců podepsala s Prag-Filmem smlouvu a podobně jako Otakar Vávra žádný film většinou shodou okolností nenatočila. Kolektiv oddělení kresleného filmu tvořila velká část osobností nastupující generace českého animovaného filmu.

Je nasnadě, že poválečné odsouzení pouhých několika málo obětních beránků z řad hereckých hvězd za kolaboraci zůstává dodnes palčivým a živým tématech poválečné historie, které by stálo za samostatný historický výzkum a následnou veřejnou diskusi.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)