Červen 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

XII. Temný svět teroru

Vzhledem k tragice tématu nechci uvádět tuto kapitolu příliš dlouze. Je však užitečné se vrátit k hodině prvního ustrnutí, v níž nebylo toho, kdo by se neztotožnil s oběťmi a neprojevil vůli k vzdoru. První ohromení ale pominulo a... Vraťme se. Vraťme se k té první hodině, abychom poznali, jak ubohé, pokrytecké, ješitně domýšlivé bylo všechno relativizování a obviňování, jež vypuklo o málo později.

Jedenáctého září roku dvoutisícího prvního

Zapamatujme si toto datum, protože je dobře možné, ba téměř pravděpodobné, že je jedním z těch, v nichž se lámou dějiny. Řadí se k jemu podobným, jako byl Pearl Harbour, přepadení Polska hitlerovským Německem, v našem lokálním měřítku i jedenadvacátý srpen. Pokaždé kdosi usoudil, že čas uzrál k rozhodnému úderu, jímž měl být nastartován proces, vedoucí ke konečnému vítězství. Historie nám skýtá útěchu vědomí, že navzdory počátečnímu překvapení pokaždé skončil nastartovaný proces přesně opačně a pro jeho iniciátory velice špatně. Tímto dnem vypukla nejen Americe, nýbrž v celé kulturní oblasti zvané Západ, válka. S kým, se v této hodině ještě neví zcela přesně. K jakému a k čímu triumfu měly vést zřítivší se mrakodrapy v New Yorku, se několik hodin po teroristickém činu s určitou mírou pravděpodobnosti můžeme jen dohadovat.

Jedno je ale jisté: čin vyšel z oblasti jiného druhu myšlení, nežli je naše. Až do dneška bylo v západním světě velmi netaktní o takových rozdílech mluvit. V tom nyní možná nastane změna. Ten, kdo celou akci naplánoval, o rozdílu mentalit ovšem věděl a počítal s ním. Věděl, že západní lidé mají úctu k lidskému životu, dokonce i k životu zločinců a masových vrahů, takže odpovědí na teror bude několik cílených útoků, nikoli však totální zničení Palestiny nebo Afghánistánu. V tom se jistě nemýlil. Ale my bychom už měli pomalu také něco začít chápat a s něčím počítat. S tím, že jsou na světě kultury s mentalitou zásadně odlišnou, jimž smrt nezúčastněných lidí znamená méně než nic. Je jim zcela přirozené a přijatelné, jsou-li v zájmu politického boje obětovány děti v školním autobusu, zaměstnanci v newyorském mrakodrapu, návštěvníci pizzerie. Zavraždí je s touž lehkostí, jako když se u nás jde vylepit plakát. Snad radostný tanec na ulicích palestinských měst konečně Západ o něčem poučil. Je rovněž možné, i když ne zcela jisté, že se západní svět dnes poučil i o tom, že ani ústupnost, tolerance, snaha o smír a kompromis nenesou na jistých polednících totéž jméno, nýbrž jsou s posměchem nazývány zbabělstvím. Že jakákoli diplomaticky vyjednaná dohoda tam není pokládána za stav konečný a žádoucí, nýbrž za chytrý a přechodný prostředek k dosažení cíle, jímž je naprosté vítězství; a vítězstvím že není ani tak prosazení vlastního cíle, ostatně většinou nejasného, nýbrž především pokoření a zničení protivníka.

Válka, mír, život, vražda, vina, nevina, boj, přítel, nepřítel ... jsou to slůvka, jež nelze jen tak automaticky překládat z jedné kulturní oblasti do druhé, neboť v každé znamenají cosi od základu jiného. Pro západního člověka je zbabělé vraždit nezúčastněné lidi. Jinde se tomu říká hrdinství, případně mučednictví. Dost dlouho se západní svět pošetile snažil narazit ideály demokracie, občanské společnosti, právního státu a mezinárodního partnerství na kopyta, na něž pasují zcela jiné střevíčky. Jedenácté září může znamenat začátek konce takových snah.Válka vyhlášená Západu ovšem není vedena na frontách, protože síly, jež ji rozpoutaly, se zatím na každé frontě jen zesměšnily; můžeme proto čekat, že teroristické útoky budou pokračovat v tak velkém formátu, jaký se útočníkům podaří ukrýt před západními informačními službami.

Jejich cílem bude i nadále především Amerika a Izrael, ale pokud by tyto země zostřily svá bezpečnostní opatření natolik, že by útoky už neměly vyhlídky na úspěch, snadno se mohou přenést tam, kde by se jej bylo možno nadít. Západ, bude-li chtít proti nim zasáhnout nejen gesty, nýbrž jim účinně zabránit, bude muset přijmout nepřítelovu výzvu a reagovat na vyhlášení války válečnými prostředky. Sílu a schopnost k tomu má, jde ještě o to, aby našel i vůli. Byla už překročena mez, po niž bylo možno doufat, že k tomu nedojde. Nestane-li se tak po útoku na New York a Washington, stane se to napodruhé či napotřetí. Ale to jsou všechno věci, na něž nemá přímý vliv člověk, sledující průběh katastrofy v televizi.

Otázka, již bych chtěl vyslovit tímto článkem, je tato: co můžeme dělat my? Co může dělat každý z nás na této padesáté rovnoběžce? Říkat si, že se melou Američani s machometány a nás že se to netýká, leda jako vzrušující televizní podívaná? Bylo by to vysvědčení hlouposti a nepoučenosti. I ten, kdo v sobě necítí potřebu solidarizovat se s Amerikou, musí vědět, že co se stalo jí, může se přihodit v menším či větším měřítku i komukoli jinému na Západě, přičemž nesejde na tom, je-li kdo členem NATO, Evropské unie nebo jiných spolků. Západ je tam, kde jsou domovem západní hodnoty. Tam, kde se zákeřná vražda nezúčastněných lidí nenazývá hrdinstvím, nýbrž zbabělostí. Navzdory půlstoleté morální destrukci to stále ještě platí i o zemích českých. Každý z nás může učinit aspoň to, že se k svému západnímu způsobu bez výhrad přizná. Je jistou nemocí českých novin, že ať se stane cokoliv, někteří komentátoři a jiní ovlivňovatelé veřejnosti neodolají pokušení postavit se nad věc, vynalézat postoje odlišné od obecného mínění, nabrat si plná ústa etických i jiných ideálů a s nimi zvysoka kárat, poučovat a odsuzovat v zjevné snaze upoutat na sebe pozornost metodou šoku. V některých případech je to pouze hloupé, v jiných protivné a proti srsti většiny občanstva jdoucí.

Objeví-li se však v následujících dnech v novinách povznesené úvahy o tom, jak zase musíme mít pro tuhleto a tamhleto porozumění a jak si ta Amerika vlastně za všechno může sama, nebude to už hloupé, nýbrž zločinné. Západní způsob sice snese poměrně velkou porci pošetilosti i zneužívání principu tolerance k ukojení osobní ješitnosti, ale zde by byla překročena mez, po niž ještě lze nad vším mávat rukou. Oblíbený intelektuální antiamerikanismus ať si od tohoto dne levicoví myslitelé raději strčí za čepici, aspoň do té doby, než s ním budou zase jen pro legraci. Jsou-li antiameričtí a protizápadní naši komunisté a oplakávači stalinských pořádků, je to výkřik z temnot jejich duše, s nímž je nutno počítat; naprosto však není nutno kolem něj ohleduplně obtancovávat, nýbrž jej stíhat přinejmenším stejně, jako když některý pitomeček kdesi hajloval.

Nemyslím si ostatně, že bychom od někoho v Čechách s výjimkou naprostých šílenců slyšeli otevřený souhlas a chválu toho, co se stalo v New Yorku jedenáctého září; odpusťme si však i relativizující výlevy, uváděné souslovím ano, ale... Není žádného ale, je jen způsob západní, v mnohém jistě chybující, ale přesto způsob tolerantní, demokratický, lidského jedince, jeho důstojnosti a života si vážící, způsob náš. Bylo by nechutné přihřívat si na jeho tragédii svou protiamerickou polívčičku. Projevovat protižidovské vášně se po jistých historických zkušenostech dnes již pokládá za nevhodné.

Byla však vynalezena znamenitá náhražka týchž citů: hojně a v mnoha podobách vyjadřovaný levicový antiizraelismus. Stalo se módou salonů měřit výrazně dvojím metrem v izraelsko-palestinském konfliktu, přičemž vinou Izraele je skutečnost, že představuje výspu západního způsobu ve svém orientálním okolí. Můžeme si být jisti tím, že intelektuální salony by dnes byly nadšeně proizraelské, kdyby - jak to zpočátku vypadalo - býval v té maličké zemi prohlášen socialismus a příslušnost k sovětskému bloku; avšak Izrael se místo toho přiznal k Západu a k Americe, pročež se stal objektem hněvu levicových duší.

Jedenácté září by mohlo být přelomem i v tomto smyslu. Koho neznepokojovaly teroristické útoky v Tel Avivu a v Jeruzalémě, zrozpačitěl možná, spatřiv hroutící se newyorské mrakodrapy s tisíci nezúčastněných obětí. Komu ani to nestačilo, kdo se potěšeně zasmál ... haha, patří jim to, imperialistům ... nu, snad si bude muset počkat na Hradčany, aby poznal, že jemné rozdíly mezi zeměmi Západu snad dělá on, ne však bojovníci svatých válek. A mohli bychom snad být i trochu méně tolerantní v případech protizápadní nenávisti, jak nám ji předvedli napapaní synáčkové z lepších rodin v Janově, v Göteborgu i v Praze. Ti, kteří si tak vášnivě uřezávají větev pod vlastním západním zadečkem, nejenže vědí, že proti nim bude zakročeno s nejvyšší ohleduplností, ale hlavně že se nic nezmění na jejich osobním blahobytu, že budou moci proti globalizaci bouřit a konzumní společností pohrdat s třemi dobře krytými kreditními kartami v kapse. Nepřipojuji se hned k těm, kteří říkají, že by se celá ta ničitelská banda měla postřílet, ale neměli bychom její činy relativizovat, nad oprávněným hněvem kritické mládeže bádat a vůbec opakovat nesmysly, jaké v posledním století už tolikrát vedly ke katastrofám.

Místo toho by bylo záhodno rozhodně říci toto: S postavami dělajícími společnou věc s Usámou bin Ládinem a jinými šéfy protizápadního teroru se nebavíme a o jejich ušlechtilých pohnutkách neuvažujeme. V hodinách po newyorské tragédii bylo až komické pozorovat, kdo všechno se od ní pohotově distancoval; i to bychom mohli konečně vyslovit, že distancování nepřijímáme od někoho, jehož slova i skutky s provedeným zločinem souzní.Uvědomí-li si Západ po tragédii jedenáctého září, že jeho způsob je jedinečný a neopakovatelný, jeho hodnoty že jsou nesouměřitelné s představami jiných kulturních oblastí, že jeho zásady demokratické tolerance, ohleduplnosti a humanity nelze automaticky předpokládat kdekoli jinde, jestli bude v jeho lidech posílen pocit příslušnosti k společné širší vlasti od Karpat k Aljašce, jestli ustane pošetilé sypání popele za všechny hříchy světa na vlastní hlavu, jestli dokonce vznikne cosi jako západní hrdost a uvědomělé přiznání se k vlastní civilizaci ... pak, píše se to nelehko při pohledu na newyorské hrůzy, ale pak snad přinesl teroristický zločin i něco kladného.

Počkejme si několik dní a budeme vědět, na čem jsme. Snad se nemýlím, očekávám-li nyní ostřejší americkou akci. Ostatní země Západu by se k ní měly připojit něčím víc než soustrastnými proslovy. Jestli ne, jestli se místo toho opět vynoří komentáře odsuzující kovbojské manýry Američanů, jestli se opět bude zálibně sázet psí hlava na George W. Bushe, jestli si představitelé evropské politiky a kultury neodpustí příležitost znovu se povýšeně předvést jako cosi ušlechtilejšího než ti barbaři za Atlantikem ... začal bych opravdu přemýšlet, zda čin jedenáctého září nebyl součástí něčeho víc než teroristické pomstičky. Ale nechci kombinovat přespříliš, i když se nabízejí různé variace. Zatím nám budiž povzbuzením osud všech Pearl Harbourů: jsou to ohromující, nečekané údery, které však pokaždé vedly k špatným koncům toho, kdo k nim dal povel.

(Hannover, 11. 9. 2001, ANNONCE, 14. 9. 2001)

Nechci teď zase mluvit o prognózách a prognostice, protože jistá směšnost, jíž se tyto pojmy už stačily odít, se nehodí k vážnosti popisovaných chvil. Nicméně jsem vyslovil v předchozím článku řadu předpovědí, a bude teď po dvou letech zajímavé se ohlédnout, jak a do jaké míry se naplnily. Člověka se smyslem pro dějiny v první chvíli napadají historická srovnání, i napsal jsem něco o Pearl Harbouru, ba dokonce o jedenadvacátém srpnu; s odstupem času je nutno přiznat, že jde o paralely v té souvislosti nedostačující, týkající se událostí podřadného významu. Když pomineme naši lokální patálii, ani útok na Pearl Harbour nebyl víc než začátkem jednoho úporného, ale dočasného válečného střetnutí, jež porážkou Japonska doznělo a svět už dál neznepokojovalo. Jedenácté září 2001 ... zatím nevíme úplně přesně, co se jím dalo na pochod. Ale už tušíme, že to bude střetnutí mnohem složitější a také trvalejší, jejž kdo ví, může-li být jednou konec. Má a ještě bude mít své fáze, z nichž ládinovsko-teroristická je pouze první a nejsnáze řešitelná. Už teď však přerůstá do fáze druhé, jíž je obtížný střet ne s jedním orientálním tyranem, jejž potřít rovněž nestálo mnoho úsilí, nýbrž s řevnivostí celé islámské civilizace, nehodlající se smířit s úkazem, že ona, všem ostatním nadřazená, vší pravdou obdařená, dokonalá a samotným Bohem pověřená rozšířením svých zákonů na celý svět, ve všech ohledech zaostává za konkurenční civilizací Západu.

Střet s ní neskončí jedním válečným tažením, nýbrž teprve bude-li islám hluboce otřesen ve svém pevně zakořeněném nároku nadřazenosti, což může dost dlouho trvat. A to ještě není konec všech konců, může přijít a také nejspíš přijde fáze třetí, v níž se i tahanice s islámem budou jevit jako problém druhého řádu. Stane se tak, až Západu spadne na hlavu malér ne tolik čpící krví a nenávistí, ale o to zoufalejší: rozklad, rozpad a nakonec nějaký těžko představitelný zánik širokých oblastí světa ohleduplně nazývaného třetím. Zlatý Pearl Harbour.

V první vlně solidarity s Amerikou jsem vyslovil naději, že západní svět v ní vytrvá a že fenomén zvaný antiamerikanismus, i když zcela nevymizí, zůstane pošetilostí úzkého kroužku nepoučitelných levičáků. Ta naděje se nenaplnila, naopak; nikdy ještě nebyl Západ rozštěpen tak hluboce, nikdy ještě nebyla Amerika osočována z tolika vin, nikdy ještě nebyl její prezident předmětem takové nenávisti, nikdy ještě Evropa tak otevřeně nenahrávala svým vlastním nepřátelům jako nyní. Z tirád německého či francouzského tisku by se mohlo zdát, že nikoli jistý Muhammad Atta, nýbrž G. W. Bush se naboural do věží newyorského obchodního centra. Kdy může dojít k obratu, je nesnadné předpovědět. Snad až na poblázněnou Evropu dolehne rána rovnající se jedenáctému září v USA nebo ji ještě předčící. Není to naprosto vyloučené.

V jiné otázce mi vývoj - prozatím - dal za pravdu: jako každý živelný jev, také islámský teror si hledá cestu nejmenšího odporu. Vykonat další skutek k slávě Prorokově v hlavní baště nevěřících, v USA, je teď už stěží možné, protože si Američané, kéž je Alláh zatratí, dávají příliš velký pozor; ale však jsou i jiné konce světa, kde se dá vyrobit nějaká ta desítka nebožtíků snadněji. Džerba, Bali, Rijád, Casablanca ten odhad potvrdily a lze se obávat, že seznam cílů dávno není konečný. Nehledejme v tom výběru logiku a nedivme se, že terorem jsou dnes navštěvovány převážně islámské země a jeho oběťmi jsou muslimové; tím se jen potvrzuje další z pravidel terorismu. Je lhostejné, kdo nájezd mudžáhídů odnese, čí roztrhaná těla budou lítat povětřím, zda věřících či nevěřících, zúčastněných nebo nezúčastněných, hlavně že se dosáhlo pozornosti. Pro nás z toho vyplývá upozornění, že nikdo v té věci není, jak se po novočesku říká, za vodou, nikdo si nesmí myslet, že ho Prorokovi věrní vynechají, když jim přece nic nedělá. Třeba nedělá, ale skýtá pohodlný cíl.

Posledními řádky článku jsem naznačil, i když naplno nevyslovil podezření, nestojí-li za erupcí islámského fanatismu mimo jiného též jistý osvědčený sponzor v podobě sovětských tajných služeb, jen zlehka a bez podstatných změn přejmenovaných na ruské. Nebylo by příliš divu; ruští poraděnkové mají v arabských státech svou tradici a jistě dosud nějaký vliv. Nicméně přiznávám, že jsem takovými úvahami zůstal trochu tkvět v minulém čase a že představa kagébáckých sítí, rozestřených od pólu k pólu, už poněkud zastarala. Ostatně má ruská říše své potíže s terorismem také, třebaže z největší části zaviněné vlastní imperiální neústupností. Přesto: osa Moskva-Paříž-Peking, jak se vytvořila ve vzrušených dnech před odstartováním americké akce v Iráku, cosi napovídá. Potrvá-li, či pomine, vynoří-li se pokaždé, když se naskytne možnost podrazit nemilému zámořskému obru stoličku, nebo se nevynoří ... uvidí se. Nezaškodí, nepustíme-li ze zřetele ani tento vedlejší aspekt.

Do jednoho pytle

Pravila mi má choť při sledování těch hrůz v dnešní televizi, že snad přece jen nemůžeme házet všechny Araby do jednoho pytle. Trochu mě to vytrhlo z děsu a vzteku a začal jsem se nad tou větou zamýšlet. Že do jednoho pytle... Před necelým rokem jsem cestoval napříč několika arabskými zeměmi. Pobyl jsem v libanonském údolí Beka'a, obsazeném milicemi fanatického hnutí Hizbolláh, stejně jako v relativně umírněném a na fanatismus si nepotrpícím království Jordánském. Před poněkud delším časem jsem dosti zevrubně prozkoumal i Izrael a navázal v něm některé důvěrnější styky, takže dnes mohu srovnávat. Vydávám tedy soud o tom, že arabští lidé jsou vesměs přátelští, nezáludní a velmi poctiví; vzít cizince na hůl ovšem nepokládají za přečin proti cti, ale málokde na světě si je pocestný tak jistý před všemi formami velké i malé kriminality. Pokud by šlo jen o to, rád vložím za arabský lid ruku do ohně.

Jiná věc je, že zrovna v tom čase začala nabírat na obrátkách palestinská intifáda. Arabsky si moc nepočtu, ale televize blikala všude a nebylo možno se mýlit: nemihl se jí ani stín snahy o objektivitu. I v rozhovorech, jež jsem tu a tam opatrně vedl, jsem se utvrdil v dojmu, že jsem se octl v říši absolutně černobílého vidění, v němž opačná strana sporu již není protivník, ba ani nepřítel, nýbrž rovnou ďábel. »Deutschland gut, Israel nix gut,« sděloval mi takový strejda u kafe, jistě velmi hodný a poctivý člověk, když jsem mu vyjevil, z které země přicházím.

Ukázalo se, že Deutschland je mu gut zejména proto, že z něj vzešel jistý kladný hrdina jménem Hitler, který tak zdařile zatočil s Židy. Měl jsem pak jistou potíž mu objasnit můj náhled, že neexistují dobré a zlé národy, nýbrž pouze dobří a zlí lidé v každém národě. Po nějakém úsilí mi porozuměl, ale naprosto nebyl ochoten se mnou souhlasit. Byl si jist tím, že každý Izraelita je zlý a zvrhlý tím už okamžikem, jak se vykulí z kolíbky, snad mu i pod plínkami čertovský ocas roste. Jestli se někde na arabském Východě vyskytuje ten vzácný člověk, který se do jednotného pytle záštiplného černobílého vidění nevejde, já jsem ho nepotkal.

Naproti tomu mohu vyhlásit, že v těžce zkoušené zemi izraelské jsem nalezl překvapivou míru soudnosti a tolerance. Intifáda se tehdy ještě nepořádala, ale teroristické útoky nebyly vzácné; když jsem se však podivil, proč tedy izraelské jednotky nezavřou hranici s palestinským územím, sklidil jsem udivený nesouhlas. To přece nemůžeme těm lidem udělat, říkali mi Židé, všichni Arabové nejsou teroristé a jsou existenčně zcela závislí na pracovních místech v Izraeli, nemůžeme je od nich odříznout!

Základní demokratickou schopnost podívat se na problém očima protivníka jsem v Izraeli našel v míře, již bych neřekl do národa se strašlivou zkušeností Židů. Zášť či nenávist jsem neshledal vůbec; jen jednou jsem na jakési zdi v jeruzalémském Starém městě spatřil nápis - směrť Arabam! Bylo příznačné, že byl načmárán azbucky, protože černobílou nenávist si i s jinými nešvary s sebou v ranečku přivezli přistěhovalci z Ruska. Starousedlý izraelský Žid je jí prost.

Nebyl jsem v Izraeli už řádku let a byl jsem zpraven, že současné ovzduší je tam dost nervózní; ale nečekal bych ani teď, že by mohlo být ze zásady nenávistné. Pročež, srovnám-li svou zkušenost arabskou i izraelskou, musím rád nerad přiznat, že je jistý pytel, do nějž házím krvavou nenávist a neochotu k smíru. Na tragickém divadle, odehrávajícím se v přítomné době na Předním východě, proto jednoznačně tleskám těm, kteří mě přesvědčili o své schopnosti tolerance. Dnešní události v New Yorku a Washingtonu řečený pytel nijak neuvolnily, naopak na něm uvázaly další, velmi pevnou smyčku.

(Hannover, 11. 9. 2001, ANNONCE, 17. 9. 2001)

Zase jsme u toho tématu: není Arab jako Arab, není Němec jako Němec, není Rus jako Rus, není Čech jako Čech, není Rom... A věru že není; jenže co je to platné, když se jeden mizera dopustí zlého skutku a všem ostatním tak zkazí dobrou pověst. Někdy maličko, jako drobnou krádeží v samoobsluze, jindy těžce a nenapravitelně, jako podlým teroristickým útokem. Arabská pověst je tohoto času ve světě patrně nejméně dobrá a je marné mluvit o jednom pytli nebo docela o diskriminaci; pověst se změní, až skončí terorismus, až výbuchy a atentáty nebudou automaticky dávány do spojitosti s jménem Arab. Ani pak to nebude hned. Německý i mnohý jiný příklad ukazuje, jak pomalu vychládá popel nedůvěry, jehož oheň kdysi zanítily zlé skutky.

Potřeba nenávisti

Letěl jsem před nějakými desíti roky do Bangkoku. Jelikož tenkrát ještě letadla nedovedla překonat tu dálku bez mezipřistání, využívaly je letecké společnosti, aby lacino natankovaly v Arábii. Též náš vzdušný koráb se za tím účelem snesl na letišti v saúdskoarabském Dháránu, i těšil jsem se, jak si po pěti hodinách v pozici skrčence protáhnu nohy. Ale tůhle. Vystoupit a nohy si protáhnout směli pouze cestující islámského vyznání, kdežto nevěřící ďaurové museli setrvat na svých místech, jelikož by svými kročeji znesvětili posvátnou půdu Arábie.

Seděli jsme tedy, my nevěřící psi, uklízecí četa nám šmejdila vysavači mezi nohama a skupina přísných komisařů zkoumala, nenajde-li na záchodě lahvičku kolínské vody. Ta totiž obsahuje alkohol, kteroužto substanci Alláh nemůže vystát. Vzpomínám si, že jsem byl z toho všeho silně dožraný, a jak jsem byl v ráži, vypustil jsem do povětří několik hlasitých kleteb na adresu dháránského letiště zejména, slavného saúdského království všeobecně a jeho posvátné půdy ještě extra navíc.

Zjevně musí Alláh rozumět česky, protože neminul dlouhý čas a mé kletby vyslyšel. Vypukla golfská válka a saúdský král ve strachu, že jeho bratr ve víře Saddám Husajn by ho mohl odšmiknout od ropných polí, povolal na pomoc Američany; a ti, to se ví, nejen že po posvátné půdě svými bagančaty dupali, ale jistě se i po holení kolínskou mazali a kdoví jestli sem tam flaštičku whisky nevyzunkli, třebaže to Alláh už teprve nesnáší. Na dovršení všeho se bratr Saddám do dháránského letiště i raketou strefil, inu, málokdy se mi něco tak povede jako tenkrát ta kletba.

Netušil jsem ovšem, co všechno jsem jí pustil z řetězu, snad dokonce i současný mazec s arciteroristou bin Ládinem. Aspoň mě o tom včera v německé televizi unisono ujistili četní arabští novináři a myslitelé: spravedlivou nenávist islámského světa si prý Američané spískali sami, když tenkrát znesvětili tu posvátnou půdu. Na ni totiž může nevěřící pes vstoupit pouze v případě, když ho posvátná půda potřebuje, buď jako gastarbajtra pro práce, které arabským poddaným nevoní, nebo též jako voják, je-li nutno za ropné království vytáhnout z ohně kaštany. Ale nevěřící to mají udělat a pak koukat mazat.

Američané nemazali, čímž strašlivě a neodčinitelně urazili veškerý islámský svět. Každý musí pochopit, že věrným synům Prorokovým pak nezbývá než se do něčeho nabourat letadlem. Nuže, nedomnívám se ani teď, že by všichni Arabové byli blázni, ani že je islám obzvlášť krvežíznivé náboženství. Ale v každém případě je to náboženství dost urážlivé. Představuji si situaci, v níž by například kardinál Vlk vyhlásil prostor mezi Židovskými pecemi a Bulharem za posvátnou půdu, na niž je dovoleno vstoupit pouze křesťanům, kdežto muslimům je to zakázáno pod trestem utětí ... řekněme levého ucha. Jistě se nemýlím, odhadnu-li, že by v takovém případě islámský svět spustil náramný pokřik, v němž by zaznívala známá slova jako rasismus, xenofobie, diskriminace a jiná podobná. Natož kdyby řečený hodnostář (předpokládejme, že by byl na Žižkově prohlášen Boží stát) zakázal propagaci islámu pod trestem ... nu, ne hned smrti jako leckde v islámském Orientu, ale třeba utětí zbývajícího ucha. Snad by pak dočista proletělo některé unesené letadlo Penzijním ústavem, jelikož takovou urážku by bylo nutno smýt krví nevěřících.

Jest kromě urážlivosti islámské náboženství nadáno i podivnou sebestředností: co si samozřejmě a bez stínu pochyb nárokuje samo, to upírá kdekomu nalevo napravo. Možná že by islámu neuškodilo znovu se zamyslet nad některými články své víry, nevyjímají-li se v dnešním světě už jaksi nevhodně. Slova o svaté válce si snad mohly dovolit voje pouštních jezdců, když před půl druha tisíciletím měnily rozpadající se zbytek antického světa ve své panství, ale dnes už je to ideologický inventář nadobro vyčpělý. Není k ničemu víc dobrý, než aby extremistickým fanatikům poskytl oprávnění k činům, s nimiž nemůže souhlasit ani rozumný muslim; na straně druhé aby podnítil v západním světě obranný postoj k islámu a potvrdil zkratkovitou představu o něm jakožto o nenávistně vražedném věroučném systému.

Muslimové celého světa mohou občas vidět na svých obrazovkách papeže nevěřících, jak se kdekomu omlouvá i za křivdy, nad nimiž se dávno zavřely dějiny; neuškodilo by jim, kdyby aspoň kousek té pokory napodobili, nehledajíce v ní slabost a zbabělost, nýbrž naopak sílu. Jenže to by islám musel slevit z představy své nadřazenosti. Musel by se zařadit jako rovný mezi rovné v konkurenci myšlenkových systémů. Nedokáže-li to, bude-li trvat na předurčenosti ke konečnému opanování světa a vykořenění všech odlišných názorů ... nu, pro nás, lidi západní, z toho asi vyplyne ještě nejedna patálie podobná té současné. Ale pro islám a pro kulturní způsob k němu se hlásící to může znamenat konec. Západ islámský svět ke svému štěstí nepotřebuje. Obráceně to ale neplatí; islámský Východ nevytváří kromě těžby ropy nic, na čem by mohl stavět ani svou materiální existenci, ani své sebevědomí. Až těžba skončí nebo až Západ najde jiný zdroj energie, nastane hodina pravdy, v níž do vlastní výbornosti zahleděný islámský svět může místo vítězné budoucnosti spatřit Velké Prázdno.

Přesto islám dokázal být mnoha kulturám a etnikům duchovní náplní, hodící se k jejich způsobu myšlení, aniž by přerůstal v agresivní nenávistnost. Malajci, Turci i mnoho jiných jsou muslimové, přitom ale lidé snášenliví a schopní uvážit stanovisko lidí jiného kulturního okruhu. »My nejsme žádní Arabové,« ohrazují se obvykle Turci, jichž se ptám na jejich postoj k islámskému fundamentalismu. Snad je v té větičce zakleta aspoň část odpovědi na celý problém. Islám je víra jako jiné a Araby jsem poznal jako lidi přátelské a čestné; když však způsob arabského myšlení našel své potvrzení v islámu, vznikla sloučením obojího velmi výbušná směs. Čím to může být, nedokážu přesně stanovit. Snad že myšlenkové způsoby nevypučely teprve se vznikem určitých náboženských soustav, nýbrž zde byly už dávno před nimi, v dobách, kdy se z odlišných půdních, klimatických a jiných podmínek vytvářely jednotlivé životní styly.

Způsob pastevecko-nomádský má sklon k vytváření malých společenství, rodů a kmenů, uvnitř svázaných velmi pevnými morálními příkazy, všechno mimo tento rámec však pokládá v nejlepším případě za lhostejné a nezavazující, v případě horším, ale nijak výjimečném, za nepřátelské a hodné nenávisti. Islám roznesly do světa malé skupiny beduínských Arabů s velmi silnou vnitřní vazbou a k okolnímu světu ze zásady nepřátelské; z toho dodnes vyplývá způsob, jak jej většinou vnímá západní člověk: způsob povýšený, agresivní, netolerantní. Tvoří v islámském světě menšinu, právě tak jako dědictví pouštních kmenů činí jen nepatrnou část jeho genetického složení; menšina je to ale hlasitá, sebevědomá a schopná strhnout jedince s vnitřní potřebou nenávisti.

Za její ukázkový příklad je možno vzít pachatele masové vraždy a odpovědného nepřítele Západu, Usámu bin Ládina. Býval to neohrožený bojovník proti sovětským okupantům v Afghánistánu, jež z hloubi duše nenáviděl. Nu což, my jsme je u nás také rádi neměli. Jenže když dosáhl svého a Rusové s ostudou odtáhli, neměla se najednou jeho potřeba nenávisti proti čemu obracet, a tak dlouho hledala jinou potravu, až ji našla v Americe a vůbec v Západu. Proč ... inu, pošlapali ti nevěřící psi posvátnou půdu Žiž... ech, promiňte, Arábie. Bylo by to směšné, kdyby z toho nečpěla hrůza tisícinásobné vraždy. Přes všechny turbany a plnovousy to však má jen odvozeně co dělat s islámem.

Potřeba nenávisti je v osobě teroristy bin Ládina soustředěná v obzvlášť zrůdné koncentraci, ale jinak je to obecné dědictví pouštního jezdce, pokládajícího všechno mimo vlastní kmen za nepřátelské a hodné zničení. Islám jen dal beduínskému dědictví neuváženě do ruky zbraň dnes už vyčpělými příkazy svaté války a představou apriorní nadřazenosti.

Ještě zoufaleji a ještě křečovitěji můžeme shledat tutéž potřebu nenávisti v dnešním palestinsko-izraelském sporu. Už dávno mohli mít Palestinci svůj stát, po němž údajně tak touží, kdyby byli schopni polevit ve své nenávisti. Před rokem, jak si možná vzpomeneme, k tomu chyběl už jen podpis a pár nepodstatných kompromisů; ale místo toho bylo raději zatroubeno k intifádě. Zajisté. Profesionálové násilí se zalekli, že by jejich potřeba nenávisti zůstala bez objektu a oni bez chleba.

Obávám se, že budoucnost potvrdí můj odhad: přinejmenším Palestina a Afghánistán jsou ztracené země. Už nikdy nevybřednou ze své bídy a z rozkladu, už nikdy v nich nebude započato něco tvořivého, už nikdy z nich nic nebude, už budou jen upadat a upadat až k nějakému velmi truchlivému konci. Nemoci těla mají svou mez, po niž jsou léčitelné; po jejím překročení pacient umírá. V palestinském případě a v menší míře i v případech jiných islámských zemí jde o nemoc duše, zvanou nenávistnost. Bude záležet na odolnosti islámského organismu, dokáže-li se jejímu viru ubránit.K tomu by musel vykonat několik kroků. Především se oprostit od představy, že se za všech okolností musí solidarizovat se vším, co je islámské.

Vražedná nenávist není islámská, jen nosí islámský turban. Musel by se zjevně a radikálně oddělit od těch, kteří nenávist z jejího arabsko-palestinského zdroje přebírají a rozšiřují. Proti Západu by se mohl třeba i stavět, ale jen silou myšlenky. Je ledaco v islámu, nad čím by se Západ mohl zamyslet; silná funkce rodiny a závaznost mravním příkazům je bochníček, z nějž by si mohl uříznout krajíc. Asi by také islámu prospělo, kdyby v něm hlavní slovo přešlo od Arabů raději k Turkům nebo Malajcům. Protože nestane-li se to ... ano, Západ bude čekat nejedna svízel a ještě nejedna teroristická bomba vybuchne na jeho půdě, třebaže nesvaté. I horší věci se dají očekávat, nevyrazí-li Západ včas zbraně hromadného ničení z rukou šílenců. Ale přežije to. Islám by soutěž přežít nemusel, nikoli potřen zbraněmi Západu, nýbrž udušen svou vlastní ztrátou konstruktivity a sebezničující nenávistností.

Západ ze své strany ... asi bude muset ustoupit z mnohé pokrytecké představy. Především ze zposvátnělého principu suverenity cizího státu, třebaže státu zločinného. Což už se v těchto dnech začíná dít. Dále bude muset uznat a vyslovit, že mravní zákon je nadřazen zákonu vytvořenému pro tu či onu potřebu. Dosud bylo zvykem, že když se banda zločinců zmocnila vlády v některé zemi a stačila pro svou potřebu sepsat zákony, všechno, čeho se dopustila potom, odpovídalo už platným zákonům, a bylo tudíž beztrestné. Bude nutné stanovit, že zločinný zákon je neplatný a trestný od samého začátku.

A neujde nejspíš ani tomu, že bude rád-nerad muset uznat i svou vlastní nadřazenost. Zatím bylo v té věci mnoho předstírání a licoměrnosti, ušlechtilí duchové Západu se předháněli v odsuzování vlastního způsobu a velebení jiných, jakkoli destruktivních a vývoje neschopných. Je předčasné doporučovat Západu, aby se znovu stal správcem světa jako ještě před půl stoletím; ale zodpovědnosti za něj, vyplývající z jeho materiální i morální převahy a tvořivé schopnosti, se patrně nevyhne.

(Hannover, 16. 9. 2001, ANNONCE, 22. 9. 2001)

Opět jsem se nechal svést k řádce předpovědí a musím se teď z nich zodpovídat. Jak se osvědčily v běhu dvou let? Palestina a Afghánistán že jsou ztracené země ... která země a za jakých podmínek je ztracená? Tehdy, když už z vlastní síly není schopná vést normální život? Ale jaký život je vlastně normální? Možná jsem se unáhlil. Nebo jsem se spíš dal unést vlastní představou o normálnosti. Pro našince je normální žít, pracovat, mít své soukromé tužby a cíle, nevytvářet si zbytečně nepřátele, být s bližními pokud možno zadobře, i když to není vždy snadné. Mohou ale být lidé, že mají jiné priority. Pobíhat s flintou po horách a pyšnit se svou mužností. Vyhledávat a nacházet nepřátele. Žít, pracovat, po něčem sám pro sebe toužit ... možná také, ale až v druhé řadě. Až bude potřen Nepřítel a vybojována čest kmene. Až zvítězí pravá víra. Může být, že při takových prioritách přijde pokojný, dary země nasycený život jaksi zkrátka, nicméně že to někomu za to stojí. Nevím, nedokáži posoudit.

Hlavně mě ale vynechte, hrdí bojovníci za čest kmene a víry, až budete hledat viníka svého úpadku. Viňte z něj zásady, jimž dáváte přednost, ne západního ďábla, jejž pro změnu zase nedokážete pochopit vy.

K ostatním prognózám se vyjádřím jen zkrátka: vyslovil jsem názor o rozdílnosti arabského a řekněme malajského či tureckého islámu, a ono dnes dochází k šíření fundamentalismu i v těchto dosud relativně rozumných zemích. Přesto bych řekl, že jim není vrozený, že jde o vrchol dočasné vlny, která se časem převalí a rozplyne. A jestli - na závěr - Západ uzná svou nadřazenost v mnoha ohledech... Sám od sebe asi nerad, protože zakochanost v sebeobviňování je už taková rozkoš moderního, dobře sytého a zajištěného člověka. Ale je pravděpodobné, že k tomu bude okolnostmi přinucen. Čímž ovšem odpovídám na prognózu prognózou, omlouvám se.

Protiofenziva žvástu

Víc než třicet let odmítají Spojené státy vyvinout nestranné úsilí k vyřešení (palestinského) konfliktu ... nepřijaly odpovědnost za nerovné zacházení s dvěma stranami sporu... Spojeným státům bude přisouzen podíl na blízkovýchodní tragédii... (Z komentáře Williama Pfaffa v Lidových novinách z 13. září)

A už je to tady, jestlipak jsem to nepředvídal. Ze zřícenin World Trade Center se ještě kouří, ale už se stačila vytvořit pozoruhodná aliance těch, kteří nám začínají z výšin své moudrosti vysvětlovat, že si vlastně za teroristický útok může Amerika sama. Nebo když si za něj přece jen tak docela nemůže, tak aspoň všechno co dělá, je špatně a naopak a nebezpečné. Dalo se s tím počítat. Po jedenáctém září oběhla svět vlna solidarity s Amerikou, již ledakdo nemůže dost dobře strávit. Je obtížné newyorské vraždění neodsoudit, aby člověk nevypadal jako deviant, ale rýpnout si, zastydlou protizápadní žáhu si zchladit, k tomu se nyní naskytla nejedna příležitost. Oni jsou ti Američané takoví blázniví kovbojové, víte, a ten jejich prezident obzvlášť. Hned střílejí od boku a nemyslí na to, co tím způsobí. Ještě vyvolají válku a všichni to odskáčeme. Soustrast s oběťmi teroru ... no budiž. Zapálíme svíčku a postojíme v minutě ticha. To může stačit, všechno ostatní je neuvážené roztáčení spirály násilí, jež odmítáme.

Naštěstí se z týchž novin dozvídám, že osmdesát procent českého obyvatelstva je opačného mínění a schválilo by i českou účast v ozbrojeném konfliktu; přece jen Češi nejsou takoví idealismu prostí zalezlíci, jak se někdy zdá. V alianci pokrytectví se spojil někdo jiný: starokomunisté, marxisté a postmarxisté, jimž je Amerika beztak proti srsti už od těch dob, kdy se svět dělil na tábor míru a tábor imperialismu. Řečené rozdělení se vytratilo, ale na-vřelé hrnce páchnou doposud: levicoví krasoduchové tuzemští i zahraniční, nemohoucí Americe zapomenout, že svým úspěšným dynamismem usvědčuje z omylu jejich socialistické blouznění. A ovšemže i četní zástupci řemesla novinářského, kteří proti Americe ani celkem nic nemají, ale neopomenou si povyskočit do pózy rozšafného, kritického, nad věc povzneseného ducha, kárat, nabádat a poučovat. Že je osmdesát procent českých lidí pro odvetný úder? Škoda že ne devětadevadesát procent, protože bych tím víc vynikl Já. Já ušlechtilý, Já mimořádný, Já kritický, Já nad tu přízemní, živočišným pudům se oddávající holotu povýšený. Kdo chceš zasáhnout do dějin a nevíš jak, vymysli žvást. Je mi dost proti mysli zabývat se argumenty vyplývajícími jednak z levičácké zavilosti, jednak z pozérského exhibicionismu. Ale nebezpečí žvástu spočívá v tom, že se tváří moudře; a není-li mu postavena hráz, začnou jej nezkušení nebo povrchnější lidé brát vážně. Teroristický útok vyvolal ofenzivu sympatií s USA, ale mnohé hlavičce také poskytl příležitost k dávno vytoužené proti-ofenzivě.

Posviťme si blíže na některé ze zbraní, jimiž se aliance žvástu v tomto střetu ohání. Násilí plodí násilí, sdělují nám dědici někdejšího holubičkového hnutí za světový mír. Moudřejší ustoupí. Hledejme politická řešení. Snažme se o deeskalaci konfliktu. Což je všechno pravda, ale spíš takhle v hospodě o posvícení. Tam můžeme vyřešit konflikt tím, že necháme rvačky a jdeme domů se vyspat z opice. A funguje to možná i v různicích mezi rozumnými, ke kompromisu ochotnými zeměmi Západu. Ostatně už nejméně půl století mezi nimi žádný divoký střet nevypukl. Jenže co chcete dělat s někým, komu nenávist není nechtěný průvodní jev konfliktu, nýbrž sám účel a potřeba zakrnělé duše? Jak konkrétně chcete deeskalovat s bin Ládinem, ctní nabadatelé? Povšechných řečí si dovedu vymyslet sám dost; ale jak má podle vás vypadat první krok takové deeskalace, po něm druhý, třetí? Recept jakých politických řešení máte v rukávě vůči Hamásu a Talibanu? Čím hodláte zapůsobit na jejich v krvi a pomstě si libující duše? Vyjít jim na půl cesty, podat ruku k smíru ... kdo je tak prostoduchý, aby si něco takového vážně představoval?

Nikoli; nelze vycházet vstříc tomu, kdo každému kompromisu rozumí jako známce slabosti a dobrá vůle je mu zbabělostí; nelze ustupovat násilníkům z přesvědčení, kteří se do prostoru vytvořeného ústupkem okamžitě nacpou, pokládajíce jej za vítané předmostí pro konečný útok. Vyslovovat šlechetné fráze o spirále násilí je snadné. Říci konkrétně a srozumitelně, jakými kroky, jednotlivě a jmenovitě, lze po dobrém přimět Taliban, Hamás, Hizbolláh, Usámu bin Ládina, aby nechali svého džihádu ... to je už něco jiného. Má-li někdo takový skvělý nápad, měl by jej sdělit panu Bushovi; on je to, víte, takový nedovtipa, že by na něj sám nepřišel.

Nebo nedělat raději nic? Postát u zapálených svíček, vyslechnout si bohoslužbu za zavražděné a doufat, že všechno půjde nějak dál? Mnohé ušlechtilé duše, jak se zdá, jsou takovému řešení nakloněny. Byly sice vyhlášeny všelijaké svaté války, vyřčena slova o vyhlazení nevěřících a zničení Západu, ale to on asi někdo jen tak žertoval, že. Jen se neukvapit, jen zachovat klid, však on čas všechno ukáže. A ukáže, zajisté; ukáže, jen co budou kdesi v dostatečném množství vyrobeny zbraně hromadného ničení a spředena konspirační síť, která je roznese na území nevěřících. Západ prokázal značnou naivitu, když dávno naléhavé potření islámského terorismu odsunul až k vteřině, v níž se zhroutily věže World Trade Centra. Kdyby v ní pokračoval ... snad by si svůj osud opravdu zasloužil.

Terorismus vzešel ze zoufalství a chudoby, hlásává se nám. Přejedený Západ říhá v svém blahobytu a shazuje přebytečný tuk joggingem, zatímco lidové masy třetího světa hladoví, tvrdil, tuším, pan Hanák v Právu nedlouho po katastrofě. Nuže, mám v této věci kousek rodinné zkušenosti: můj synek studoval v USA pilotní školu a mezi jeho spolužáky byl jistý mládenec ze Spojených arabských emirátů. Kapesné, jež mu poskytoval tatíček, obnášelo deset tisíc dolarů na den, nic mu nebylo dost drahé a jen tak, pro tu legraci, si zaplatil ještě hodiny na simulátoru velkých dopravních letadel, z nichž každá přijde také na pěkných pár tisíc. Nebo to možná ani nebylo tak docela z legrace, protože jeho jméno se nedávno objevilo na seznamu hledaných teroristů. Věru, znamenitý to příklad chudoby a zoufalství. Spojené emiráty, jedna z nejbohatších a nejprocovštějších končin světa a v ní navrch ještě synek z miliardářské rodiny...

Proboha, nechme si už konečně říci, že je to nesmysl, s těmi chudými a utlačenými, co se ze samého zoufalství chystají nadělat ze světa kůlničku na dříví. Svět je věru plný chudoby a hladu; ale z nich se nedělají ani proletářské revoluce, v něž věřili marxisté a leninovci, ani se nepáší masové teroristické vraždy. To bylo a jest vždy jen hnutím mysli spíš těch přejedených a říhajících, jelikož jen jim na takové věci zbývá pomyšlení. Ostatně prý ani Usáma bin Ládin není žádný obzvláštní nuzák, říká se.Proti terorismu není spolehlivé obrany, zněl titulek článku páně Pfaffova. Pachatelům z jedenáctého září stačilo k vykonání jejich skutku koupit si tři letenky, stojí na jiném místě novin. To ano. A nemuseli se ani zvlášť namáhat k dosažení i jiných úspěchů: bez potíží a s využitím demokratických zvyklostí západních zemí vybudovali své konspirační sítě, zamaskovali finanční zdroje, důmyslně do svého výpočtu zakalkulovali nechuť západního člověka k rasové a jiné diskriminaci, povedl se jim i houf jiných takových věcí. Jenže nelze počítat s tím, že by se jim to všechno mohlo dařit i nadále, leda by se Západ kompletně zbláznil.

Už únosům letadel se dá poměrně snadno zabránit, například ozbrojením posádky. Ostatně existuje společnost, jejíž letadlo neunesl ještě nikdo, i když by zájemců nechybělo. Společnost se jmenuje El Al, sídlí v Tel Avivu a jistě každému ochotně ukáže, jak to dělá. Co se ostatních věcí týče, inu, asi se teď trochu zúží jisté volné prostory, jichž dosud mohli političtí teroristé využívat. Rozličná lidská práva dostanou poněkud na frak, ochrana osobních dat například, bankovní tajemství, nedotknutelnost soukromí, v Německu jde zrovna nyní v parlamentu zákon za zákonem jako z pásu, o nichž se dřív partaje nedokázaly dohodnout ani za dvacet let. Ani v berlínské či londýnské mešitě už asi nebude tak snadné kázat džihád, přistěhovalci budou podrobeni mnohem přísnějšímu přezkoumání, a kdo má arabské jméno, toho už patrně jen tak v dobré víře nezapíší na hamburskou univerzitu.

Už teď jsou konspirační sítě narušené a každým dnem jejich rozpad pokračuje, stačilo k tomu jen nechat pokryteckého žvástání a opravdově se začít teroristickým morem zabývat. Obrana proti němu je dobře možná, rozmilý pane Pfaffe, jenže Západu dosud bylo žinantní jejích prostředků užít, jelikož by se tím ublížilo všelijakým lidským a jiným právům. Prosadí-li se zásada přednosti práva na bezpečnost ve vlastní zemi před lidskými právy rozličných temných postav, přestane-li nařčení z diskriminace budit mezi politiky a žurnalisty takovou hrůzu, mohou mít teroristé z největší části po legraci.

A samozřejmě je s mimořádnou vehemencí stříleno ze všech hlavní žvástu, když jde o současný izraelsko-palestinský konflikt. Nejen pan William Pfaff, nýbrž i celý mocný voj jiných moudrých hlav vytýká Americe, že v něm nevyvinula nestranné úsilí, že zacházela nerovně s jeho stranami a vůbec že nevykonávala řádný nátlak na Izrael, aby Palestincům ustoupil. Totiž ani ne tak Palestincům, jako jejich radikálnímu a nesmiřitelnému křídlu.

Odolejme pro jednou pokušení nahlédnout do duše protiizraelských karatelů, kde se v nich to vášnivé zaujetí pro palestinskou věc vzalo, a zeptejme se: jak si, pánové, to vyjití vstříc představujete? Konkrétně a jmenovitě? Jak by mělo vypadat to nestranné úsilí? Co by se podle vás muselo stát, aby Amerika nakládala se stranami sporu rovně? Kde přesně nalézáte onen bod rovnováhy, na němž by se zastavil palestinský terorismus a bojovníci intifády by řekli dost, tohle nám stačí, nyní jsme dosáhli spravedlnosti?

Nu, ušetřím vám zdlouhavé bádání. Poslechněme si jen, co tak vcelku otevřeně a upřímně říkají ti kamením házející a americké vlajky pálící mládenci, jež nám každý den předvádí televize: pro palestinské extremisty se jediný přijatelný výsledek sporu jmenuje zničení Izraele. Nahnání do moře. Konečné řešení židovské otázky, říkávalo se té věci svého času. Kdo k němu svými žvásty směřuje, měl by zároveň ozřejmit svůj postoj například k osvětimským pecím. Otřásá-li se hrůzou při tom pomyšlení, měl by blíže vysvětlit, čím to, že se jeho citlivá duše nikterak neotřásá, vyslovuje-li se pro různá spravedlivá řešení, jak je nepokrytě žádá palestinský extremismus.

Dejme si pozor na žvást, lidé, a naučme se jej odhalovat. Je to celkem snadné: žvást se prozrazuje tím, že vyhlašuje ušlechtilé a vznešené cíle, ale jen mlhavě a povšechně. Nikdy blíž neurčí, jak mají vypadat konkrétní a jednotlivé kroky k jejich dosažení a jak by se měly řešit podrobnosti. Odstranit příčiny nerovnosti ... najít spravedlivá řešení ... chápat protivníkovy pohnutky ... žvást, žvást, žvást. Svého původce nestojí ani pětník, ani zamyšlení, nic, jen otevřít samolibou hubu. Trvalo to, ale svobodný svět teď konečně přechází k ofenzivě proti nenávistnému barbarství. Opačným směrem míří podlá, pokrytecká protiofenziva žvástu. Nedejme jí příležitost.

(Hannover, 20. 9. 2001, ANNONCE, 17. 10. 2001)

Ne že bych si za svými výroky nestál, ale ukazuje se, že žvást je tužší protivník, než bych býval řekl. Nezahubí jej projevená skutečnost, jen na chvilenku ztichne, pak se otřepe a už zase pálí ze všech hlavní. Zdá se dokonce, jako když prokázaný omyl žvástu prospívá; všechno dopadlo jinak, než jak varovali žvástaví proroci, ale jejich hlas a vliv spíš zesílil, přinejmenším v některých částech Evropy může být na pováženou vypustit z úst slovo uznání pro Ameriku nebo dokonce pro toho kovboje Bushe.

Jinak ... nu ano. Nebylo příliš nesnadné si zaprorokovat, že přibude bdělosti a ostražitosti po obou stranách Atlantiku i nedůvěry k černě vousatým pánům a že lecčí soukromá sféra i lidská práva budou muset poustoupit v zájmu bezpečnosti. To ani jinak nešlo, s tím se nemusím chlubit.

To bylo řečí

Dostávám české noviny s určitým zpožděním, což má tu výhodu, že mi teď leží černé na bílém před očima i to, co by třeba leckdo rád viděl v popelnici. To bylo nějakých řečí! Nejdřív o tom, jací jsou ti Američané takoví blázniví kovbojové, co kolem sebe hned divoce střílejí, aniž by se podívali na koho a proč. Když však uplynuly tři týdny od jedenáctého září a ještě pořád se nic nedělo, byly kovbojské úvahy vystřídány úsměšky na účet týchž Američanů, jak si nabrali plnou hubu velkých slov o válce proti terorismu a nyní nevědí kudy kam. Padly ale první bomby a s řečmi se teprve roztrhl pytel. Že to nebude nic platné. Že je zbytečné bombardovat Afghánistán, v němž už beztak dávno, hehehe, není co rozbourat. Že je hloupost chtít moderními válečnými prostředky potřít pěší, v horách rozptýlené bojovníky. Že Američané darmo buší do dávno prázdných výcvikových táborů Al Kajdy. Že se, troubové, svými bombami strefují pořád jen do samých nemocnic a škol, jak lze nad všechnu pochybnost dokázat z dokumentace Talibanu. Že jsou Afghánci tvrdí a odolní válečníci, fanaticky oddaní svému vedení, na něž si nějaký změkčilec zpoza Atlantiku nepřijde. Že od dob Alexandra Makedonského ještě nikdo Afghánistán nedobyl. Že je to v jeho rozeklaných, divokých horách něco jiného než na cvičáku v Nevadě. Že si na Afghánistánu vylámala zuby dokonce i sama Rudá armáda a Američany že čeká nemlich to samé. Že i to jejich rozhazování potravinových balíčků je neetické, jelikož se nesluší shazovat z jednoho letadla balíčky i bomby, spojovat válečnou akci s humanitární. Že se nakonec proti nim vzbouří celý islámský svět a pak teprve nastane ten správný mazec. Že co nevidět nadejde ramadán a zima, načež bude mít Amerika se svým válčením utrum. A že proti teroru beztak není žádná spolehlivá ochrana, takže jsme si mohli celé to divadlo nechat a raději to zkoušet nějak mírově. Vyjednávat.

Není nad vyjednávání, povím vám, je to metoda k řešení všech patálií světa tak osvědčená, že se jí třeba tamhle v Palestině veškeré státnictvo nemůže nabažit už celá desítiletí.Avšak hle: ramadán ještě ani pořádně nezačal a už je dohromady po všem. Ne že by teď ještě nenásledovalo všelijaké honění Ládinových hochů po jeskyních a roklinách, i jiných oříšků zbývá hromádka k rozlousknutí, ale válka, před jejímiž nejistými konci varovaly celé pluky skeptických proroků, už víceméně skončila. Jo, miláčkové, být prorokem je ošidná živnost, maličko stačí a změní se v ostudu, ne nadarmo bývali proroci kamenováni. Neradi, viďte, neradi se rozpomínáte na řeči, jež jste vedli ještě před dvěma týdny.

Jest mi velkým potěšením vám je připomenout. Ukázaloť se, že proti očekávání si splašení kovbojové počínali rozmyslně a velmi úspěšně, což je hodno uznání zvlášť vzhledem k okolnosti, že s válčením jako toto nebyla dosud zkušenost. Kupodivu nepouštěli své bomby jen tak z vejšky na zem, aby to pěkně bouchalo, nýbrž jimi zasahovali přesně vytčené cíle a po krátké době dosáhli svého. Ukázalo se, že proti teroru lze velmi dobře bojovat, jen když je dost vůle sáhnout k rázným opatřením; to, čeho islámští teroristé až do jedenáctého září celkem bez překážek dosahovali, nebylo umožněno jejich geniální nepolapitelností, nýbrž blahovůlí západních zákonů a nechutí sledovat soukromí podezřelých figur.

Jak se zdá, vzala nyní za své i hrůza z porušení suverenity všelijakých lotrovských států, takže po rozbití struktur teroru v Afghánistánu už nebude jen tak snadné je obnovit někde jinde. Navzdory ponurým proroctvím čekají bohdá svět aspoň v tomto ohledu spíš pokojnější časy.V určitých bodech se věštci amerického selhání mýlili zcela mimořádně. Zejména tehdy, když je odvozovali z neúspěchu předchozích dobyvatelů. Přehlédli totiž jistý rozdíl: prezident Bush si nezamanul udělat z Afghánistánu jedenapadesátý stát USA, nýbrž jej pouze vyčistit od teroristického podhoubí. Pak ... Alláh s vámi, Afghánčíci, vytvořte si vládu, po jaké baží vaše srdce, a zůstávejte si s ní ve zdraví.

Ovšem: dobýt, ovládnout, do poslední vesnice obsadit, připojit ke své slavné říši, to je věc jiná a není divu, že se ledakomu nepodařila. I když bych se ani v tomto případě zrovna neoháněl slavnou Rudou armádou, neboť jsem ji zažil v akci a řekl bych, že nemůže dosíci valného úspěchu vojsko, jemuž stačí obrátit silniční směrovky, aby propadlo bezradnosti. Snad neškodí to připomenout těm mladším, kteří nezažili srpen roku osmašedesátého.

Též v udatenství obojí strany se věštcové mýlili, buď ze zaujatosti, buď z neznalosti. Přehlédli, že západní člověk je sice zvyklý rozličnému blahobytnému pohodlí, což ale nemusí být totéž jako zbabělá změkčilost. Když přijde ta chvíle a on se ztotožní s cílem svého boje, dovede se do něj zakousnout s houževnatostí, jaké není schopen otužilý pastevec východních stepí. Schéma otužilý barbar - zženštilý měšťák bývá bezmyšlenkovitě opakováno už od zániku říše římské, ale ani tenkrát nevystihovalo tak přesně jeho důvody a lze říci, že jde spíš o pověru než o dějinami potvrzenou skutečnost.

Na druhé straně orientální horal, stepní pastevec ... ano, dovede to být tuhý a udatný bojovník. Jenže bojuje jaksi z odlišných pohnutek než jeho západní protějšek. Voje Západu se dávají na pochod, aby dosáhly územního či jiného zisku, ale to už je spíš věcí minulosti. Nebo, aktuálněji, aby odvrátily nějaké nebezpečí, hrozící jejich společenskému způsobu. V takovém střetnutí dovedou přijmout i roli poraženého, ukáže-li se, že jejich síly nedostačují. Vytrvat do posledka, jako Moravané na pláni bělohorské.

Udatnému bojovníku z východních hor jde o něco poněkud jiného. Je-li jím bosý pastýř, hodlá získat si jméno jako neohrožený válečník a dosáhnout tak vyššího stupně váženosti mezi muži svého kmene. Kmenový vůdce pak usiluje o to, aby se o něm říkalo ... hle, šejk Umár ibn Hazárí, kterýžto má tři sta velbloudů, sedmadvacet manželek, tři cadillaky a jest vítězem bitvy u Ain an-Názim. Jest nasnadě, že při témže počtu velbloudů a manželek by jeho pověsti neprospělo, kdyby byl výčet zakončen větou ... a z bitvy u Ain an-Názim utekl jako zajíc; i je snahou každého pouštního válečníka, prostého i velmože, být nakonec mezi vítězi, ať už mezi kterýmikoliv. To vysvětluje, proč se orientální vojska tak snadno rozpadají při náznacích neúspěchu, proč jejich udatní, ba fanatičtí bojovníci ... pozor, neutíkají domů, jak bychom to z dišperace udělali my, nýbrž houfně přebíhají na stranu protivníka.

Netouží se podobat věrným Moravanům, nýbrž chtějí být vítězi, aby mezi svými požívali úcty. To se projevilo po pádu Mazár-i-Šarífu, třebaže při své síle a mnoha jiných výhodách mohl Taliban vzdorovat daleko déle a úspěšněji.

Pročež, ctní prorokové: suďte na běh věcí příštích, teprve až se poučíte o zvláštnostech a obyčejích krajů, jichž se vaše věštba týká. Nevycházejte z předpokladu, že u lidí všech kultur a civilizací jsou pohnutky konání a myšlení tytéž jako vaše vlastní, nechcete-li se zesměšnit. Musím říci, že mě dosti překvapilo, ba dožralo, když jsem zřel na obrazovce rozhořčené tváře představitelů dobročinných organizací, odsuzujících americké shazování potravinových balíčků. Měli pro svůj nesouhlas tisíc a jeden důvod, ale ptal jsem se, jak jinak to sami hodlají provést a jak chtějí se svou pomocí dosáhnout ty odlehlé kouty, kam balíčky dopadaly. Jejich běžný recept - vybrat peníze, nakoupit za ně potravin a dek a nakonec všechno předat do rukou darebákům právě vládnoucím v postižené zemi - se mi nezdál zvlášť účinný, ba ani etický, když už je tolik řečí o etice.

Ale samozřejmě není nesnadné se domyslet důvodů jejich hněvu. Každého to mistra hněte, jiný-li se mu do řemesla plete, není-liž pravda. Profesionální dobrodějové si za ta léta uvykli mít v humanitární činnosti zaběhlý a dobře výživný obchod, své služební kariéry, svou doživotní existenci. Teď by měl někdo hladovějícím pomáhat přímo a ne převodovými soukolími jejich aparátů, v nichž se dobré dvě třetiny vynaložených prostředků roztratí ještě dřív, než první pytel s moukou dorazí do Kábulu. Věřím, že se jim to nezdá. I mohu pouze zvolat - běda dobročinnosti, když se z ní stane řemeslo, obchod, ouřad, sám sebou se živící účel!

Běhal jsem co hodinu k televizi během celé té patálie, ale nyní už zase začíná být nudná, soutěže, zpěváci, fotbal. Ani ty běsnící postavy nám už nechce ukázat, které ještě nedávno s pěnou nenávisti u úst skákaly v ulicích Pešaváru či Gazy, pálily americké vlajky a zuřivostí bez sebe na cucky rozkousávaly hadrové podobizny prezidenta Bushe. Jakáž pomoc, povodeň džihádu už asi nezachvátí islámský svět od Maroka po Indonésii, nesvrhne jeho Americe zaprodané vlády, a když, tak spíš jen hubou. Ale i to je dnes už nejisté.

I zde se mýlili proroci, předpokládající u jim neznámých kultur své vlastní pohnutky a reakce. Udělal Pánbůh velmi rozličný ten svůj svět a není snadno se v něm vyznat; kdo se neumíš dobrat víc než poznání povrchního, raději toho nech.

Ještě potrvá svůj čas, než bude teror vymeten koštětem železným ze všech koutů země, nejen z pustin islámského Orientu, ale i z Baskicka, z Kolumbie, z Filipín. Ještě všelijaké zauzlenosti je možno očekávat v tom procesu, najmě až přijde na řadu Palestina s jejími sedmnácti bratrstvy fanatického teroru včetně Hamásu, Hizbolláhu a front toho či onoho osvobození, jež sám Jásir Arafat neovládne, ani kdyby si dal nohu za krk. Stát se tak musí, chce-li Západ zasáhnout nerv světového terorismu, neboť ten neleží v odlehlém Afghánistánu, nýbrž v této Alláhem prokleté končině. Volky nevolky se bude muset postavit na stranu Izraele, což se pochopitelně neobejde bez velikého rámusu, nejeden džihád bude vyhlášen a možná i mnohý hadrový panák vzteky rozkousán. Ale už dnes můžeme zaznamenat, že si Západ v čele s Amerikou nestanovil tak zcela nereálný cíl. Teror může být z půdy světa vykořeněn, nepoleví-li dosavadní vůle. Komu se to nelíbí ... nu, nechci dokončovat oblíbené pořekadlo. Ale snad by měl místo vypouštění šípů intelektuálního džihádu vyslovit otevřeněji to, co mu beztak plní srdce: že nemůže vystát tuto západní, evropsko--americkou civilizaci, neboť se nehodlá řídit jeho osvíceným komandem. Nebudu mu klást otázku, proč v ní tedy žije. Aby se zachoval důsledněji, oděl se v plandavou košili a odešel do afghánských hor bojovat proti předmětu své nechuti, to od něj asi nesmíme požadovat; ale nějakého hadrového panáka by rozkousat mohl. To pomáhá proti bezmocnému vzteku.

(Hannover, 21. 11. 2001, ANNONCE, 28. 11. 2001)

O slonech v porcelánu aneb Lipany a Palestina

...neboť lépe jest nám umříti než nepomstíti nevinné krve oukladně vylité milých bratří našich. (Kněz Prokop Holý před bitvou u Lipan)

Takového popletu, jako je tenhle Ariel Šaron, aby člověk pohledal. Má za barákem válku a neví o tom, nýbrž si pořád myslí, že jde o nějakou intifádu. A počíná si vůči ní jako slon v porcelánu, zrovna jak to píše pan Petr Pravda v článečku Mladé fronty Dnes, nazvaném »Válka, ne intifáda«. Nablázní se s těmi svými tanky a bitevními vrtulníky, místo aby si, trouba, přečetl článek pana Pravdy. Hned by věděl, co má dělat, a celý ten půlstoletý spor by hladce vyřešil.

Jenže říkejte něco Židovi, že. To už je takové zatvrzelé plemeno. Celý svět ví, jak špatné a bezúčelné je všechno, co ten chlap vyvádí, jen ti izraelští Židé za ním jdou jak ty ovce a nenechají si říci od moudřejších. Inu, Židáci...

Píši tyhle řádky zrovna na Nový rok, dva týdny poté, co pan Pravda vyslovil své rady zabedněnci Šaronovi, a koukejme; vypadá to, že se situace jaksi maličko uklidnila. Ne že by hned zaplála samá pravda a láska na březích jordánských, také sebevražedných atentátů a jiných špásů asi ještě nebude jen tak konec, ale zdá se, jako by hrdinům intifády tak trochu někdo zaťal tipec. Že by proslulý mírotvorce Arafat? Nebo spíš ten moula Šaron? Protože je to drobet nápadné; léta letoucí se vyjednává, z Camp Davidu do Osla se lítá a zas nazpátek, mírovou ratolestí se mává, až to dělá vítr u nosu, Nobelovy ceny se rozdávají jak housky, a ono to v té Palestině chodí pořád stejně. Milí bratři naši někde pomordují děti v školním autobusu, načež Židé, nedbající dobrých rad, vylijí oukladně jejich nevinnou krev; to si pochopitelně nemohou hrdinové intifády dát líbit, jelikož jim je lépe umříti než nepomstíti ... a tak to jde pořád dokolečka, až by si člověk mohl myslet, že je v Čechách století patnáctého.

A najednou - kdo by to byl řekl. Zpozdilec Šaron si začne počínat jako slon v porcelánu, a co by s gerojem Arafatem ani dvacet Nobelových cen nesvedlo, je tady: zakázal soukromoteroristické spolky, pár jejich šéfů dal zavřít, demonstrace rozehnat ... no, počkejme si ještě, myslí-li to také vážně, ale nelze popřít, že se cosi pohnulo.

Abychom pořád všechno nesrovnávali jen s knězem Prokopem, i ty tance kolem bin Ládina to nápadně připomíná, jak si možná ještě někdo vzpomene. To také bylo řečí a rad - že násilí není nic platné, že je ten popleta Bush jako slon v porcelánu a že to všechno k ničemu nebude. Ale kalendář se ještě nestačil obrátit a koukejme, už je dohromady po všem, jen ještě Američané schytávají po jeskyních poslední Ládinovy hochy. Že by ... ale až se mi zrovna kroutí prsty odporem, jak zvráceně si připadám, když tohle píši ... že by přece jen měli kousek pravdy ti primitivové, kteří říkají, že se mírové holubičce občas musí napomoci potěhem? Že je někdy všech vyjednávání konec a musí se zatlačit silou?

Někdo to možná nepokládá za nutné, ale snad nebude na škodu se podívat blíž na prostředí, v němž se ty arabsko-izraelské tance provozují. O státu jménem Izrael není třeba dlouho rozjímat: je to země sice rázovitá, ale evropského, či ještě spíše západního typu, jejímuž životnímu způsobu není nesnadné rozumět. Se samosprávnými územími Západního jordánského břehu a Gazy už je to jiné. Zatímco hospodářský výkon maličkého Izraele je i ve světovém měřítku pozoruhodný, palestinská území jsou v tom ohledu jeho pravý opak. Neprodukují nic kromě malého množství zemědělských plodin; cokoliv Palestinci potřebují, musí jim dodat Izrael.

Týž zlý protivník jim musí poskytnout i téměř veškeré pracovní příležitosti, protože bazárové stánky v Nábulusu a Ramalláhu uživí jen poměrně nízký počet lidí; když Izrael následkem nějakého sebevražedného gerojství uzavře hranici, octnou se Palestinci bez práce a bez výdělku, což je pochopitelně vždycky náramně rozhněvá. Slušný zdroj příjmů by mohli nacházet a také že nacházívali v turistice, jelikož na jejich území leží Betlém i jiná svatá a proslulá místa; ale udělali, co mohli, aby tuto zlatá vejce snášející kvočnu zaškrtili.

Slovem, na každém kroku a každým soustem, jež vkládají do úst, jsou Palestinci závislí na dobrých stycích s Izraelem. Zároveň se namáhají, seč jim síly stačí, aby ty styky byly co nejhorší. Proč? Co si od toho slibují? Říká se nám, že palestinští Arabové bojují za zřízení vlastního státu. Inu, Alláh jim ten stát požehnej; dávno už jej mohli mít, kdyby jejich předáci například dovolili přivést ke konci jednání v Camp Davidu před půldruha rokem. Stačilo jim tehdy shodnout se na posledních nepříliš podstatných bodech. Ale oni nechali jednání a ujeli, jako by se něčeho lekli. Čeho, u vousu Prorokova? V tu ránu vypukla intifáda zvaná Al-Aksá, pojmenovaná podle mešity, stojící nad židovskou Zdí nářků v Jeruzalémě. Vypukla prý proto, že se kolem ní ometal ten potvora Šaron, no řekněte, co tam má co dělat, Židák? Ještě štěstí, že nevypukla kvůli mně, taky jsem tam náhodou byl a svaté místo, já nevěřící pes, svými šlépějemi znesvětil.

Stejnou náhodou jsem se za čas připletl i na druhou stranu fronty, do Sýrie a Libanonu, zrovna když se intifáda rozjížděla do obrátek, pozoroval jsem všelijaké vzpěněné jančení a můj dojem se přitvrdil. Ano: vypadalo to přesně tak, jako by Palestinci chtěli o svůj stát bojovat a bojovat, ale nikdy jej nevybojovat. Vyjednávat a vyjednávat, ale nikdy nic nevyjednat. Třeba jsem přespříliš podezíravý, ale zdá se mi, že jde o cosi zcela jiného než o palestinský stát.

Bane, pane Pravdo, je to zrovna obráceně, než pravíte. Co se nyní mele na březích jordánských, to není válka. To je intifáda. Válka je věc krutá a ničivá, ale vcelku čestná, její fronty jsou zřetelné, účel jasný, a když tak či onak dosáhne svého, skončí. Intifáda je naproti tomu věc podlá, její fronty tvoří klam a předstírání, jejího účelu i způsobu fungování je nutno se s velkou dávkou skepse domýšlet a neskončí nikdy, bude-li konec záležet na přání jejích hrdinů. Na zřeteli je třeba mít hlavně toto: existuje určitý dějinný archetyp, jemuž bych udělil titul boží bojovník. Je to člověk, který si udělal živnost z válčení za vlast, za víru nebo jinou svatou věc, nic jiného nechce a ani už dávno neumí, vyhlídky na mír se děsí. Boží bojovník, provozující své řemeslo už v druhé nebo třetí generaci, nevede válku, nýbrž intifádu. Tak tomu je dnes v Palestině, tak tomu bylo v závěru husitského válčení, stejně charakteristickým způsobem si počínala i tehdejší bratrstva profesionálních gerojů, stejná byla nechuť a nevůle válčení nechat.

Když bitvou u Lipan přece jen skončilo, neviděl její vítěz, pan Diviš Bořek z Miletínka, jiného východiska než se zachovat jako slon v porcelánu: dal nahnat zbylé tábory a sirotky do stodol a tam je upálit. Nejspíš ho to netěšilo, ale věděl, že jinak by nebylo konce pranic v království českém až do skonání věků, protože božím bojovníkům už dávno nešlo o pravdu Páně, nýbrž o pokračování jejich krvavé živnosti, mimo niž nic neuměli. Všecken svůj věk na vojnách strávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, ježto loupežem, vraždám a cizoložstvu ode mnohých let přivykli, tak že kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo, cituje dobový pramen Palacký.

A obraťme se zpátky do Palestiny: i tam existuje jakýsi formální stát nebo jeho prozatímní obdoba, i v jeho čele stojí správce zemský, ale stejně jako v Čechách za husitů, poslouchá ho, jen kdo chce a když se mu to hodí. Vydává příkazy a rozhodnutí, jež se hned druhý den svévolí na nic nedbajících božích bojovníků obracejí v směšnost. Jako byl za Prokopa Holého rozhodující autoritou palcát a řemdih, je jí za Arafata kalašnikov; a ten třímají polní bratrstva jménem Hamás, Islámský džihád a četná jiná, nikomu nepodléhající. O míru se může mluvit horem dolem, však i za dob táborských se vedly ob měsíc disputace o tom, čeho by bylo třeba učiniti k dobrému země české, ale polní bratrstva kašlou na disputace. Ona chtějí válčit. Je pošetilé nabízet ústupky táborům nebo Hamásu v domnění, že se odplatí stejným. Když se disputace přiblíží nebezpečně blízko dohodě, boží bojovníci ji přeruší a vědí proč.

Nyní ... nechci vyslovovat unáhlená proroctví, ale jako by se Svatá země začala blížit svým Lipanům. Polní bratrstva začínají být neúnosná i pro správce zemského Arafata, který se s nimi až dosud dobře shodl, a není vyloučeno, že ledakdo už se začíná ohlížet po vhodných stodolách. Jednostrannost, s níž byl po dlouhá desítiletí celým světem kárán za všechny hříchy výhradně Izrael, náhle pozoruhodně polevila. Patrně že si největší moc světa sama zažila teroru, a opustila ji tudíž chuť tolerovat ty, kteří jeho metod užívají jinde; nějaký čas ještě zkoušela, dal-li by se palestinský zmetek zabudovat do její světové protiteroristické hradby, ale ukázalo se, že nedal.

Jistě: je protismyslné potírat Al Kajdu a ponechávat volné pole Hamásu. Poprvé za dlouhá desítiletí, zdá se, dostalo izraelské vedení mlčky západní souhlas a volnou ruku k akci. Teroristická bratrstva ještě bijí kolem sebe, ale zbavena slitovné podpory světové veřejnosti bojují stále víc zády ke zdi. A kroky pana Diviše Bořka jako by už zaznívaly. Nemusí se ani jmenovat Ariel Šaron.A ještě cosi je nápadné. Jako by ... jako by poslední bitva Al Kajdy byla zkoordinována s neméně poslední bitvou intifády, nezdá se vám? Jinak by totiž obojí nedávalo smysl. Myslet si, že zbouráním dvou mrakodrapů se zhroutí západní svět ... nu, snad je bin Ládin blázen. Stejně málo smyslu dává představa, že mohou stát Izrael rozbít kamenující haranti. Ale v dobře promyšlené součinnosti...

Blázen nebo ne, bin Ládin organizační talent prokázal. Není vyloučeno, že jeho plán sahal dál než jen k činu jedenáctého září; nějaký čas to opravdu vypadalo, jako by začínalo světové povstání islámu proti moci Západu. Jestli ano, palestinská bratrstva v něm mohla mít přidělenu významnou roli. Záběry Jásira Arafata v onen osudový den, s jeho vyděšeným výrazem a klepající se bradou napovídaly, že asi ví o cosi víc, než jen kde se zase má házet kamením. Snad mu přišlo jedenácté září příliš brzy. Snad nechoval tak neomezenou důvěru v bin Ládinova génia a hroutící se mrakodrapy mu nevěstily vítězství islámu, nýbrž katastrofu. Snad si vzpomněl na to, jak dopadl se svou podporou Saddáma Husajna. Snad, což je nejpravděpodobnější, mu stav věčné intifády vyhovoval a zděsil se okamžiku, jímž se všechno změnilo.

Jsou to, pochopitelně, všechno jen domněnky a kombinace. Ale čistého vína do nejhlubších koutů sahající pravdy nám bude i od západních politiků stěží nalito, natož od umělců orientální přetvářky; buď se proto spokojíme s povrchnostmi, jak nám je servíruje oficiální zpravodajství, nebo se pokusíme nahlédnout pod povrch událostí sami. Sledujme nyní, co se bude dít dál; budoucnost ukáže, jak dobře nebo chybně jsme hádali. Možná že se to bude i nadále mydlit na březích jordánských, dál se budou dětští sebevrazi dávat trhat bombami, dál bude řádit nenávist a prohlubovat se oboustranná beznaděj. To by bylo znamením toho, že palestinská intifáda je záležitost místní, na plán světového teroru nenapojená a dokonce snad, jakkoli je to nepravděpodobné, spontánní. Nebo utichne spravedlivý hněv palestinského lidu, jeho děti se vrátí na hřiště a do školy, bratrstva božích bojovníků budou zneškodněna, co po desítky let nešlo, se teď uskuteční, a dohoda, jíž nikdo už nebude překážet, dospěje k utvoření palestinského státu.

Dokonce se můžeme dožít i toho, že si bude řečený stát hledět své vlastní prosperity a místo poskakování v demonstracích začne produkovat hodnoty k vlastnímu nasycení; ale to je věc obtížnější než běhat pod praporem intifád a může na sebe ještě nechat čekat. Tak či onak, uvidíme. Soudy o slonech v porcelánu si můžeme nechat napotom.

(Hannover, 3. 1. 2002, ANNONCE, 16. 1. 2001)

Tak tedy: prognóza se vyplnila tak napolovic, jak to už bývá. Palestinská intifáda neskončila s rozehnáním talibanských a bin Ládinových vojů, což může být znamením, že spolu ty dva jevy neměly kromě ideové základny mnoho společného, i když kdoví. Také se nepotvrdil předpoklad, že se něco změní, zaškaredí-li se slavný Nobelův ověnčenec Arafat na polní bratrstva a vydá povel k skončení akcí; jednak není jisto, zda druhými dveřmi jeho úřadovny nešly směrnice jiné, jednak, jak již řečeno, si hejtmani Hamásu dělají z Arafatových nařízení asi tolik, co kněz Prokop z nálezku pražských mistrů.

Vlny teroristických akcí se ještě půldruha roku zvedaly a zase dočasně povadaly, podle toho, jak potvora Šaron dokázal utnout teroristické chobotnici některé z chapadel, ale jelikož jí zase rychle dorůstala, nějaké Lipany se zdály být v nedohlednu. Teď ... nebudu podávat výčet posledních událostí, od toho jsou televizní noviny. Ale nějaký nový vítr jako by začal vát od Jordánu, teď už o něco opravdověji. Že by hejtmanům Hamásu přece jen začal docházet dech? Jestli ano; proč zrovna teď? Že by ne bin Ládinova Al Kajda, nýbrž Saddámův režim byl životní mízou, jejímž odtětím se dostávají do potíží? Také postoj Západu se zásluhou Ameriky mění, už nelze jen tak proklínat zlý Izrael a z plného míšku podporovat hrdiny intifády...

Ale ještě pořád by asi bylo předčasné vyhlašovat mír ve Svaté zemi. Polní bratrstva oslábla, snad zchromla, ale ještě jsou tady. Jsou tu tisíce těch, kteří všecken svůj věk na vojnách strávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, takže kdyby živi zůstati měli, Svatá zem v pokoji nikoliby státi nemohla. Přesně tak, otče Palacký, přesně. Jen je nejisté, kdo by měl být tím Divišem Bořkem, ony dnes panují přece jen jemnocitnější mravy. Nevím tak zcela, jestli k dobrému zemi zvané Svatá i všemu ostatnímu světu.

Rok poté aneb Od desátého do dvanáctého září

Britové pochopili, že ... smlouvy s Araby, při nichž nehrozí násilné akce, nejsou k ničemu. (Paul Johnson: Zrození moderní doby - kapitola o Předním východě počátkem 19. století)

Vida, jak nám to uteklo: už zase máme jedenáctého září. Musím si vzít k ruce loňské noviny, abych zjistil, co jsem na to téma psal a jakých pororoctví jsem se dopustil ... no, ještě to ujde. Nebyl jsem sám, kdo projevil názor, že se tím datem lámou dějiny, a ony se zřejmě opravdu zlomily, i když ne tak úplně dramaticky, jak se pod dojmem těch událostí zdálo. Válka proti teroru skutečně nastala, ale proběhla nad všechno pomyšlení hladce, nenaplnily se věštby pochmurných proroků, předpovídající západnímu světu nikdy nekončící zápolení s nevyhladitelným protivníkem a varující před nedozírnými následky.

Nedozírné následky, víme, to už je taková obranná fráze lidiček, majících příliš málo odvahy, cti a dobré vůle, než aby se vzepřeli zjevnému zlu. Mýlili se rovněž všichni, kdož očekávali strašlivý výbuch hněvu, kataklyzmatický džihád veškerého islámského světa proti Západu. Jisté běsnivé křepčení v pákistánských a palestinských ulicích sice nastalo, ale v poměrně omezené míře a brzy jej byl konec. Lze z toho usoudit, že celý islámský svět nesestává pouze z bláznů a většina jeho vlád má víc rozumu, než jim poplašení varovatelé byli ochotni přiznat.

A mýlili se do třetice všichni, kteří pokládali útok jedenáctého září pouze za strašlivý začátek ještě strašlivější série dalších a dalších aktů islámského teroru, proti nimž budeme bezbranní. Ještě není všem dnům konec, jistě mohou Ládinovi mudžáhidové ještě ledacos zpunktovat, ale jak se zdá, jejich přímo satanská schopnost byla silně nadhodnocena. Vcelku vzato, nezmohli se od onoho tragického data dohromady na nic a i tehdy byl jejich úspěch umožněn pouze bezstarostnou blahovůlí amerických úřadů, nereagujících na signály nadcházející pohromy. Jak si ovšem měly počínat jinak, to sice hned dvanáctého září spousta lidí věděla, ale lze si představit, co by vypuklo, kdyby se protiteroristická opatření jen cípkem uskutečnila už desátého. Ó, ó, ó! Celý svět by se utápěl v rozhořčených odsudcích americké válkychtivosti, rasistické diskriminace a policejní zvůle, obzvláště pak svět intelektuální. On se v nich utápěl i tak, co teprve kdyby Američané začali provětrávat faldy pánům s černými vousy a arabskými pasy preventivně.

Nic platno, asi se musí malér nejdřív stát a pak teprve na něj začne útlocitná západní veřejnost reagovat, obráceně to nejde.Zvedají se a zase klesají vlny napětí ... kdy to bouchne znovu? Tajné služby, poučené výsledkem někdejší nevšímavé blahovůle, vydávají ob týden vážná varování, ale ono se pak obvykle houbeles děje. Teď zase s trnutím očekáváme výroční den, nemají-li pro něj bin Ládinovi hoši schované v rukávu nějaké eso, no, uvidíme.

Na velkolepé hrozby a vyhlašování džihádů bych příliš nedal, je třeba vědět, že máme co dělat s Orientálci, jimž žhoucí přání a skutečnost splývají v jedno, takže hrozí-li strašnou pomstou a konečným zánikem ďábelského Západu, znamená to jen, že by něco takového rádi viděli. Dosud přetrvávající síť Al-Kajdy mezitím slábne, její seskupení jsou rozbíjena, skoro každý den se dozvídáme o nových zatčeních, výcvikové tábory už dávno neexistují, nepolapitelní mstitelé Alláhovi pomalu nemají, kam by se schovali, a žijí-li dosud, musí být náramně zticha, kdepak nějaké opakování jedenáctého září.

Bohdá se nemýlíme, odhadneme-li, že pravděpodobnost opravdu mocného, překvapivého teroristického úderu je čím dál nižší. Údery druhého či třetího stupně ovšem nejsou vyloučeny a snad jich je západnímu světu i zapotřebí, aby nezapomněl, kdo je kdo. Zdá se totiž občas, že zapomíná; už zase je s nevšední výřečností za hlavního světového ďábla vyhlašována Amerika a původci teroru málem že ne za její nevinné oběti. Nejsem nijak mimořádně škodolibý, ale věru že bych leckomu přál, aby mu pod zadkem něco menšího vybuchlo, čímž by snad přišel na čas k rozumu.

Zůstává zásluhou jedenáctého září, že odválo určité naivity. Až na jistý patrně nezničitelný potenciál ideologicky obtížených hlaviček už nyní přesněji víme, odkud kyne hrozba, a máme méně iluzí o světě vedeném jednotnou zásadou humanity. Chápeme už lépe, že jsou i jiné způsoby myšlení a jiná pořadí vyznávaných hodnot než těch našich humánních a demokratických, a jakmile někdo dojde k přesvědčení, že jeho vlastní hodnoty jsou jediné svaté a on je samými nebesy pověřen je všem ostatním vnutit, že nezbývá než mu ukázat, kam až si může vyskakovat. Demokratický svět tuto zásadu dvakrát zanedbal a byl potrestán nejdřív druhou světovou a poté studenou válkou. Ví už také, že hrozbu je třeba pojmenovat a že její současné jméno je islám ve své nesnášenlivé, násilnické formě. Těžkou ránu dostala pacifistická víra se svými tezemi o neodporování násilí, takže už v nás nebudí takovou hrůzu pomyšlení, že po vyčerpání jiných prostředků může být někde zakročeno zbraněmi. A to čím rychleji a tvrději, tím lépe, protože čím víc času necháme fanatickým šílencům k přípravám, tím vražednější bude střet, až k němu přes všechnu vstřícnou zdrženlivost dojde.

Ztěžka, ale přece jen se prosazuje poznání, že možnosti vyjednávání, jimž bývala přisuzována moc přímo nadpozemská, jsou ve skutečnosti velmi omezené. Evropští státníci ve své žárlivosti na Ameriku ještě stále předstírají, že jsou schopni vyjednat s Luciferem zrušení pekla, ale je možné, že sami pro sebe smýšlejí méně naivně. Že znají Johnsonovu větu z motta tohoto článku a aspoň tuší, že uzavírat smlouvy s Araby, není-li k smlouvě připojena nelítostná sankce za nedodržení, není k ničemu. Existuje zásada, z níž je nutno vycházet při jednání s orientálními handlíři: dobrá vůle bez současné hrozby párem facek je na jistých zeměpisných souřadnicích pokládána za známku hlouposti a vybízí k zneužití. Amerika už to ví. Izrael teprve. Evropa zatím ... asi si musí počkat na příští trik orientálních handlířů.

Ale tím už účinnost poučení z jedenáctého září končí, k jeho dalším důsledkům se zejména Evropa prokousává velmi nerada. A jakmile poleví strach z teroristických kousků, hned má tendenci se vracet jak ke svým pacifistickým, všelidským a jiným pověrám, tak k mocenským žárlivostem, jež ji už tolikrát přivedly do maléru. Před rokem neznělo evropským éterem žádné slovo pronikavěji než solidarita. Solidarita s USA, solidarita v boji proti terorismu, německému panu kancléři dokonce to prosté substantivum nestačilo, takže vyhlásil solidaritu neomezenou.

Pohlédněme na tu neomezenost po roce: je tak omezená, že už není skoro žádná. Týž pan kancléř nyní zeširoka vyhlašuje, že pustí-li se Američané po Afghánistánu i do Iráku, Německo s nimi nepůjde, neboť není jejich vazal. Pravda; v Německu se blíží volby a spousta zejména starších lidí se slova válka z pochopitelných důvodů děsí, takže jím lze zadělat na kvalitní volební guláš, ale je to žalostné. Nedivil bych se nijak, kdyby toho Amerika měla jednou dost a stáhla své jednotky z Kosova i z jiných vosích hnízd, pomoz si, přemoudrá Evropo, jak umíš. To by ovšem ... ano, to by Usáma bin Ládin z dobré části zvítězil.

Kdy a jestli vůbec udeří blesk z válečných mračen nad Irákem, je nejasné. Amerika po jedenáctém září nechala světu vědět, že nebude každému věšet na nos, co v boji proti teroru hodlá podniknout, a také se toho drží; i můžeme se jen dohadovat. Sám bych řekl, že kdybych byl vojevůdcem a hodlal uskutečnit bleskový útok na nepřítele, obsáhle bych o tom nevyzváněl, nýbrž svůj záměr jedné temné noci rychle a účinně provedl. Že tomu tak není, ponechává ve mně zbytek podezření, že válečný halas má spíš za úkol udržovat meč Alláhův Saddáma Husajna v poklusu a nejistotě. Ale slyším, že prý již do Perského zálivu směřují lodi s těžkou válečnou technikou, takže kdo ví; možná že opravdu brzy zažijeme další dějství války proti terorismu. Jestli ano, měli bychom si my v Evropě sedmkrát rozmyslet, než zase začneme mluvit o amerických kovbojích, spirálách násilí a nedozírných následcích.

Každá hůl má dva konce a západní svět si může vybrat: buď podnikne ozbrojenou akci proti hnízdu světové hrozby nad Tigridem a ponese následky toho činu, možná i nedozírné, protože jen málokterý následek je do všech podrobností předvídatelný. Nebo neudělá nic a ponese následky své nečinnosti. Mohou být ničivější než následek ozbrojené akce, jejíž nedozírnost si lze nejspíš představit zase nějakým křepčením a pálením panáků v Gaze.

Snad tedy abychom, poučeni tímto jubilejním datem, provedli jisté shrnutí. Že irácký režim světový teror podporuje, šíří a na něm spočívá, o tom není třeba mít pochyb. Také o tom ne, že vlastní v určitém stupni vývoje chemické, biologické a snad i jaderné zbraně a že by ten stupeň byl vyšší, kdyby mu nebylo účinně bráněno. O tom nepochybuje snad ani kancléř Schröder. Možná ani o tom, že jednoho dne musí být celý ten arzenál, hotový či nehotový, zničen, pokud možno i se svým původcem, protože se nelze nadít, že by dal pokoj sám od sebe. Potom tedy ... jakou cenu má tu chvíli odsouvat? Je-li nutno udeřit na kořen zla, proč to raději neudělat dřív, dokud se nerozroste? Nejsme ještě dostatečně poučení? Hitler mohl být snadno zneškodněn už roku třiatřicátého, Lenin s Trockým roku osmnáctého, každý jiný šílenec včetně Usámy bin Ládina aspoň den předtím, než se dal do svého krvavého díla. Jenže ono bylo pokaždé tolik ohledů, že. Tolik řečí o mírovém soužití a tolik obratných vyjednávání. A ovšem i tolik mračných odsudků na adresu každého, kdo navrhoval udeřit preventivně. Jak se zdá, nebude tomu jinak ani tentokrát.

Vystřelí-li americký kovboj včas a účinně, bude mít na talíři tytéž šlechetné výtky a ctná poučení, jako kdyby býval bombardoval bin Ládinova výcviková střediska už desátého září. Jestli nevystřelí, bude celý svět jednoho dne koukat stejně vyjeveně jako dnes před rokem, leda s tím rozdílem, že nedozírné následky jeho smířlivé blahovůle pak mohou smrdět sarinem, antraxem, plutoniem. Lze si vybrat, vznešení duchové, lze si vybrat, vy všichni, kdož křepčíte v protiamerických demonstracích. Buď reagovat na zjevné signály už desátého září ... nebo pak dvanáctého stát v minutách ticha. Nebývají mnoho platné.

(Hannover, 5. 9. 2002, ANNONCE, 11. 9. 2002)

O řádku měsíců později znovu pročítám předcházející článek a nevím, nedopustil-li jsem se v uspokojení nad rozbitím vojenské síly Al Kajdy příliš optimistického hodnocení. Pravda, teroristický útok dosahu jedenáctého září se už neopakoval. Pravda je také, že ty, k nimž od té doby došlo, je významem možno zařadit do druhé kategorie, v tom jsem se také zatím nezmýlil. Přesto jich je dost na to, aby hrozba islámského teroru udržovala západní svět v napětí. Ukazuje se také, že jsme příliš přecenili roli nepolapitelného Usámy bin Ládina; možná se skrývá v některé jeskyni na afghánsko-pákistánském pomezí, možná že ne, ale roli velkou nehraje.

Nenaplnily se však naděje, že utětím této její hlavy saň Al Kajdy zhyne; upadne-li jedna, naroste jí o kus dál jiná. Ne bin Ládina, ale islámský fanatismus zřejmě není možné zneškodnit, nýbrž jen zatlačit. V nedohlednu se zdá mizet den, kdy budeme moci říci, že válka s terorismem definitivně skončila.

Jistý vývoj se přesto udál a je možno jej označit za sestupný. Na jeho počátku stál vojensky proorganizovaný útok na samé srdce západního světa, na politická a obchodní centra USA. Další pokusy se udály, ale už se nezdařily, bašta nevěřících už je bojovníkům džihádu nedostupná; bylo tedy rozhodnuto zaútočit na dostupnější. Všimněme si, kde se nalézají: v Tunisku, v Saúdské Arábii, v Maroku. Na vlastní, svaté půdě islámu tedy, v zemích jazyka arabského; krev nevěřících sice vytekla, ale zároveň vyteklo i dost krve muslimské; zjevně jsou bojovníci Alláhovi ochotní přijmout i to, čemu se ve vojenské hantýrce říká kolaterální škody, dokonce velmi značné.Teror ale neobjevila jako způsob boje teprve Al Kajda, takže můžeme z různých analogií soudit na další vývoj. Nemýlím-li se příliš, budou teroristické akce stále roztříštěnější, skupiny pachatelů izolovanější, organizace rozvolněnější, doba jednotného velení z jediného centra je nejspíš ta tam. Stále lhostejnější také bude, koho útok zasáhne; už teď se výběr cílů řídí mírou dostupnosti a tento trend patrně ještě zesílí. Až nakonec ... nu, jako je tomu například v Alžírsku: teror bez cíle a bez výběru, z nedostatku nevěřících jsou vražděni věřící, postihovány odlehlé vesnice a tržiště, už nejde o zasažení vyhlédnutého nepřítele, ale o to, aby to dalo pěknou ránu, aby Meč Alláhův o sobě dal zase jednou vědět. Až se přihodí to, co se stává pokaždé, trvá-li partyzánský boj příliš dlouho: vytvoří se tlupy profesionálů, kteří už nebojují ani pro ideál, ani ze zášti vůči nepříteli, ale protože nic jiného nedovedou a ničemu jinému se nenaučili. Tak skončili táboři Prokopa Holého, tak dopadly marxistické guerilly v Kolumbii i v El Salvadoru, ne bojovníci, ale bandité terorizující bez výběru toho, kdo je po ruce.

Záležet bude na tom, jak dlouho ještě se budou těšit podpoře a sympatiím v arabském světě; lze se obávat, že dost dlouho, protože schopnost oprostit se od vyvětralých iluzí je v něm značně nízká, naopak přívrženecká vášeň stěží uhasitelná.

Nakonec je třeba nakousnout i téma irácké, třebaže je mu v této knížce věnována zvláštní kapitola. Ale byla řeč o chemických a bakteriologických zbraních; stalo se však, že válka proti iráckému režimu rychle skončila, spojenecké jednotky se daly do prohledávání, ale zatím toho našly málo, leda různé trosky, zbytky a opuštěné objekty. Buď že lišák Saddám svůj chemický a jiný arzenál šikovně schoval, nebo včas zničil, nebo převezl do některé bratrské země, nebo konečně že jej od porážky před dvanácti lety nedokázal obnovit.

Z toho je nyní na Západě mnoho povyku a levicová srdce okřívají dovozujíce, že celá válka byla zbytečná, unáhlená, protiprávní, a vůbec že se chudinka Saddám měl nechat na pokoji, ježto nikomu neubližoval. Leda pár statisícům umučených a popravených Iráčanů, dodal bych, ale nad takovými titěrnostmi se levicová srdce nermoutila ani za Stalina a vůbec nikdy. Jsou boje, jež má Západ ještě před sebou. A jestli zápas s terorismem, náboženským fanatismem a orientálními despociemi ještě lze jakž takž dovést k výsledku, boj s levicovou zhlouplostí, obávám se, nikoliv. Jenom carstvo, samovláda, a takové sloty / potrvají věčně věkův jak juchtové boty - praví z hluboké lidské zkušenosti Karel Havlíček. A levicová intelektuální scéna, dodal bych z vlastní píle. Ctnostné pokrytectví a záliba v sebemrskačství. Hlásání šlechetných pravd, které se sice pokaždé znemožní, což však jejich původce nepřiměje, aby se aspoň zamysleli, natož zastyděli, nebo dokonce svého mudrlantství pro neúspěch nechali.

XIII. Z bojů na frontě pokrytectví

Pro samého Saddáma a samou Kajdu nesmíme zapomenout ani na třetí frontu, na níž se v několika posledních letech rozhořel boj proti hodnotám Západu. Ne sice za zřízení božího státu či prosazení pravd koránu, takové snahy a cíle zůstávají omezeny na relativně úzkou geografickou oblast, ale do boje proti kapitalismu, proti vykořisťování chudých a trpících, proti mezinárodnímu panství dolarového žoku, k němuž je přes jisté neúspěchy nejpokrokovějších nauk možno zatroubit i teď. Snad nemusíme jít tak daleko, abychom podezírali rozohněné antiglobalistické mládenečky ze spolupráce s Ládinovými teroristy; ale jedna spojitost by tu byla. Obojí mají schopnost západní civilizaci notně pozlobit, ne ale rozvrátit či zničit. Neboť pryč je čas, kdy muslimské pluky obléhaly Vídeň, pryč jsou dny, kdy nauka Marxova a Leninova byla čerstvá a dobývala svět. Ohřívaná kaše nestojí nikdy za moc.

Rituál teroru

Až povstane proletariát, svrhne kapitalistický řád, pak přijdou ty krásné chvíle, o kterých psal Marx ve svém díle, pak se budem mít blaze, jako v Sovětském Svaze! (Dělnická píseň z let třicátých)

Že jsem to mohl předpovědět! Ještě v tom Janově nestačili zamést střepy z vytlučených výloh, a už se dozvídáme, že vlastně za všechno mohli policajti. Pochopitelně. Kdo by čekal něco jiného. Pomalu se z toho stává takový rituál: některá světová organizace ohlásí schůzku v tom či onom městě, na níž hodlá jednat o finančních nebo politických problémech. V tu ránu o sobě dají slyšet hlasatelé ušlechtilých idejí, jimž se předmět jednání pranic nelíbí a slavná světová organizace ještě méně, jelikož to není nic než banda nadutých bohatců, usilujících o to, jak by se ještě víc obohatili a svět uvrhli do bídy.

Však už o tom psal Marx ve svém díle, jak se lze dočíst shora. Už podle něj bylo největším potěšením kapitalisty zbídačovat dělníka, i když nikdy nevysvětlil, co by kapitalista ze zbídačeného dělníka měl. Leda že Marx ještě nepřipadl na nápad říkat tomu globalizace.

Odpůrci globalizace z celého světa, nemající - samozřejmě! - na mysli nic jiného než jak pokojně dát najevo svůj nesouhlas s takovým jidášstvím, se začnou zcela spontánně sjíždět do místa jednání. Že by zároveň srozumitelně pověděli, jak jinak by se mělo všechno dělat, když ne metodami těch zlořečených globalistů, to se sice nestává, ale co byste ještě od nich nechtěli. Nikdy přece nebylo od revolucionářů žádného druhu nic takového žádáno. Co by se mělo dít po eventuálním úspěchu jejich protestu, je také vedlejší. To už se potom nějak udělá, soudruzi, teď je hlavní boj. Ani to není nic nového, takové byly revoluce i jejich zárodky už vždycky. Nu dobře. Protivníci vykořisťování tedy vyjdou do ulic, pokojně provolávají pryč s tím, pryč s oním, a najednou - kdo by to byl býval řekl, takové překvapení - se odkudsi vyrojí skupiny násilníků. Nikdo je nezná, nikdo se k nim nehlásí, nikdo je nezval, vlastně nejsou. Jejich existence je naprosto záhadná, jelikož kdykoli některého z nich policajti přece jen chytí, pokaždé se ukáže, že to byl naprosto pokojný student XY, který nejen že ničím neházel, nikoho nemlátil a nic nezapaloval, nýbrž ještě všechny k pokoji nabádal.

Rozřešení té záhady je ovšem už také nasnadě: jak se dozvídáme z článku pana Josefa Kašpara v Mladé frontě Dnes z 27. července, není prostě žádných násilníků, kteří by se sjeli k vytloukání oken a podpalování aut, to je jen taková globalizátorská pomluva. I za hořící a střepy poseté ulice mohou ti bídní policajti. Oni si, mizerové, v tom Janově extra zjednali party fašistů, aby ty hodné hochy, kteří by jinak kuřátku neublížili, provokovali.

Nu a sami uznáte, že když je ti fašisté a policajti začali provokovat, oni si už nemohli počít nic jiného než z celého Janova nadělat kůlničku na dříví, to dá přece rozum. Antiglobální demonstranti jsou duše jemné, citlivé, pro spravedlnost zapálené, jak je někdo vyprovokuje, přestanou se ovládat a už to lítá. Díky panu Kašparovi to teď všechno víme. Co, říkáte, z toho ti policajti mají? Prosím vás, já nevím, jak se někdo může tak zpozdile ptát. Je přece známo a vědecky dokázáno, že každý policajt je tvor od přírody zvrhlý, náramně si libující v řezání nevinných lidí, kteří jenom tak náhodou jdou kolem, třeba k tetičce na kafe. Spravedlivý světa řád, jejž antiglobalisté utlačenému lidstvu připravují, taky žádné policajty nebude mít, nýbrž nanejvýš esenbáky a estébáky.

Události se pak zákonitě rozvíjejí dál, ze začátku ... inu, lidé jsou hloupí a nevděční, nevědí, kdo to s nimi myslí dobře. Nadávají, vidouce vyhořelé ulice a vymlácená okna, a mluví o tom, že by se celý ten kdoví odkud přivandrovalý ksindl měl postřílet. Neuplyne však dlouhý čas a pravda vyjde najevo: v novinách převládne jiný tón, už nepíší o plundrujících bandách, nýbrž o policejní brutalitě. Seřezali je, chudáčky demonstrantíky, kteří jim padli do rukou, místo aby ... no, třeba aby jim nastavili druhou tvář. Každý pokrokovější pastor vám řekne, co se v takovém případě má dělat. Neodporovat násilí, víte? Jako Gándhí. Jenomže policajti, toť se ví, to ve své krvelačné zvrhlosti nejsou schopní pochopit. A už se žaloby jen tak hrnou, policajti se musí ze své brutality zodpovídat a zmateně se ospravedlňují, není jim to však nic platné. Haha, to máš z toho, troubo, že jsi nenastavil druhou tvář. Nebo žes taky nerozflákal nějakou výlohu nebo nepřevrátil auto, to totiž brutalita není. Ostatně si měli ti buržoazní pitomci ta svoje auta postavit jinam a výlohy zabednit. Takhle si za všechno mohou sami.

Demonstrační šibřinky, jak známo, zorganizovaly rozličné lidumilné a dobročinné organizace. Pokyny vydaly a po internetu do celého světa rozeslaly, finanční sbírky na tu dobrou věc uspořádaly, takže jim teď nerozumní lidé předhazují, že celou tu patálii vědomě zavinily. To je ovšem nesmysl a holá křivda. Každý přece může vidět, že jen co poslední auto dohořelo a od MacDonaldů odešli sklenáři, hned se od všeho distancovali. Bídák, kdo by si myslel něco špatného, jak to stojí na jednom podvazku. S vyplundrovaným Janovem ani Prahou ať ušlechtilé zastánce chudých této planety nikdo nedává dohromady, jelikož měli na mysli naprosto a bezvýhradně pokojný protest. Nemohou za to, že se do něj vetřeli jacísi nepozvaní vandalové. Nic takového nemohli ani čekat, takže se na to nepřipravili. Příště se to už také nestane; vždyť ono to násilí naší ušlechtilé myšlence dokonce škodí.

Až se ... nu, třeba v Praze, sejde to zločinné a imperialistické NATO, přijedou proti němu protestovat výhradně samé holubičí povahy, nic se nebojte, Pražáci. Kdyby při tom přišel k zbourání třeba Karlův most, on je beztak už zchátralý, budou za to moci policajti svou brutalitou. Že by protiglobální lidumilové zřídili například pořádkovou službu, jako když se pořádá hasičský bál, a sami zabránili zakukleným figurám se vetřít do jejich pokojného protestu ... co byste od nich ještě nechtěli, mají tolik starostí s potíráním konzumní společnosti a vy tady s nějakou pořádkovou službou. A že by mohli aspoň část škod ze svých bohatých fondů - neřku-li z vlastní kapsy - nahradit, nějakou kauci složit, která by se jim vrátila, až, jak také jinak, vše pokojně proběhne, to už je vůbec neslýchané. Pobuřující. S odporem nutno odmítnout každý takový mrzký nápad. My tadyhle se staráme o blaho lidstva, obětujeme se v boji proti nadvládě koncernů, a oni pořád jen o penězích. Z toho je vidět, jak je nezbytné zničit kapitalismus. Tak tomu jest a tak tomu bude, buď si co buď demonstrací v Janově, v Praze nebo třeba v Kropáčově Vrutici. Oprávněný protest, sjezd k místu jednání, pokojná demonstrace, nečekaně se vetřevší násilníci, hořící ulice, policejní brutalita, žaloby, soudy a nakonec uražené distancování se od všeho, to už je takový zákonitý řetězec, jako že se z ponravy vylíhne chroust.

Jen v jednom se mýlí rozšafní komentátoři českého tisku: nejen že to je a bude, ale také už bylo. Divoce násilné, brutálně ničivé demonstrace, barikády, vyplundrované obchody, vytřískané výlohy, vytrhané dlažby, zápalné nálože, oheň, krev a zkáza, to není nic nového. Rituální obviňování policie ze zlomyslné zvrhlosti také ne, jen v tom je rozdíl, že v bouřlivém čase mezi roky 1968 a 1989 se pořadatelé demonstrací na demokratickém Západě nezatěžovali s následným distancováním, neboť vítězství revoluce bylo nablízku, a co by se tedy snižovali k nějakému předstírání.

Českému zájemci je asi třeba o tom povyprávět, jelikož to nezažil: proti těm mazcům na samém pokraji občanské války někdy v letech osmdesátých jsou dnešní antiglobální výtržnosti hotový večírek spolku dobročinných dam. Berlínský Kreuzberg, frankfurtské letiště, Gorleben - abych vyjmenoval jen proslulé lokality německé, jelikož k těm ostatním jsem to měl dál ... nebylo třeba ani žádné globální konference, aby se ob týden strhlo divoké, krvavé povstání. Také se k němu nemuseli sjíždět profesionálové chaosu až z Nového Zélandu, protože počty těch domácích úplně stačily. Padesát tisíc, sto tisíc rozvášněných figur, to bylo zcela na pořadu dne. Jednou proti vyzbrojování NATO, podruhé proti rozšiřování frankfurtského letiště, proti jaderné energii, proti návštěvě amerického prezidenta i proti kopě jiných špatností, avšak vždy pouze a výhradně špatností západních.

Proti raketám Rudé armády, proti jaderným zařízením sovětským, proti návštěvě nějakého vrcholného bolševika se nezvedl ani hlásek. Když bratrské tanky vjely do Prahy, sešlo se v Londýně k demonstraci před sovětským vyslanectvím pět lidí. Když Američané vypráskali komunistickou diktaturu z ostrova Grenady, ó, toho řevu, těch etických odsudků! Nelze si nepovšimnout té shody: též protesty dneška se výhradně obracejí proti Západu, znovu se z Ameriky stává ten nejoblíbenější Velký Satan. Že by ... ale nic.

Přišel přelom roku devětaosmdesátého a lecjaký z mechanismů spontánního rozhořčení se vysvětlil. Tak například, že slavné mírové hnutí i s Picassovými holubičkami řídila sovětská KGB, oddělení dezinformace. Zrovna tak jiné bojovné a spravedlivé, povýtce do všeho západního řezající organizace, jimž se v sovětské hantýrce říkalo frontové. Na nějaký čas pak byl od revolučního hněvu pokoj, snad že zavládla jistá bezradnost: naději na rovnost a spravedlnost podle sovětského vzoru odvál vítr dějin, co teď? Že by opravdu byl všemu protiimperialistickému boji konec?

Nu, není, a jak se zdá, hned tak nebude. Jen bylo třeba síly sebrat, přeskupit, odjinud začít, revoluční mládeži jiný předmět hněvu vynalézt. To se zdárně povedlo a všechno jde dál, i když, pravda, ta šťáva v tom už dávno není, kdepak. Ale třeba ještě bude. Čtu v novinách úvahy o tom, jestli nám z nespravedlivosti tohoto světa a z jeho nerovně rozděleného bohatství neroste nová generace revolucí a revolucionářů ... což, možné to je. Skoro jisté. Jen v jednom se autoři podobných úvah asi mýlí: revoluční pozdvižení nevyrůstají z žádné nerovnosti a špatně udělaného světa, ani nemívají na zřeteli zájmy chudých a utlačených. Spravedlnost, chudoba, lepší světa řády, to jsou vějičky pro hlupáčky, jitrnička před čenich pověšená, aby psík ochotněji běžel. Je to boj, v němž jde o to, získat mocenskou převahu jinak než demokratickými prostředky, protože proletariát už, jakáž pomoc, asi nepovstane, aby nastaly ty krásné chvíle, o kterých psal Marx ve svém díle, takže se možná ani nebudeme mít blaze jako v Sovětském svaze.

Kdo o převahu usiluje, toho se zatím můžeme jen dohadovat. Že by ještě stále nebožka KGB v novém rouše ... což, zcela vyloučené to není. K čemu přesně by jí antiglobalizační rumrejchy mohly být a jaký konečný cíl by tím mohla sledovat, je ovšem nejasné. Ale třeba v tom ani žádné tajné služby nejsou a všechno jde setrvačností. Cosi se rozběhlo v těch sovětských časech a běží samotíží dál, touha po moci se rozdrobila mezi desítky spolků a společků, které by se všechny jednoho dne rády staly papalášským politbyrem. Financují se už samy, však se na lehkověrném Západě vždy najde dost pošetilců, kteří ochotně přisypou na ušlechtilé revoluční cíle. Z té sumičky se něco dá na spravedlivý boj, něco si přidělí šéfové, oni profesionálové revolucí nikdy nic nemívali proti líbeznému živobytí za peníze nadšených přívrženců. S tím asi budeme muset žít.

Neříkám, že smířit se. Až opět někde vypukne rituál teroru, bylo by dobré a moudré, aby lidé od novin a jiní ovlivňovatelé veřejného mínění odolali pokušení jej relativizovat. Aby se nepovyšovali do rozumbradské pózy nad věc postavených teoretiků, nýbrž pojmenovávali věci pravými jmény. Aby si třikrát rozmysleli, než jim z kritického pera skane kaňka úvah o policejní brutalitě, o pokojném pochodu, jejž někdo, světe div se, zneužil, o pochopitelném hněvu pokrokové mládeže a podobné otřepanosti. Rovněž aby hned nevěřili každému, kdo se pohotově od všeho distancuje. Neboť fronta, rozvolněná otřesem roku devětaosmdesátého, se znovu upevňuje. Měli bychom po tolika zkušenostech už pomalu vědět, na kterou její stranu patříme. Nemyslím, že by nám hrozily nějaké nové Velké říjny; s rozpadem říše zla zmizela hledačům lepších světů ta naděje bohdá už definitivně. Ani k dobývání kapitalisticko-globálních Bastil se už nesrotí žádné lidové masy, nýbrž jen hloučky blahobytem přesycených jelimánků. K světové revoluci a papalášskému komandování jim chuti jistě nechybí, sil však naštěstí ano. Na nějaké to vyplundrované město, vytlučená okna, hořící auta, zkrvavené policajty jim však ještě postačí. Nedejme si to líbit.

(Hannover, 12. 8. 2001, ANNONCE, 22. 8. 2001)

Nerad bych opakoval chybu, jíž jsem se jakožto prognostik dopustil na několika jiných místech: z dočasného útlumu násilných aktivit jsem předčasně soudil na jejich selhání a konec. Ale přece jen je nápadné, jak v posledním čase ubylo antiglobalizátorských rumrejchů, a konají-li se ještě, už to jaksi nechce být ono. V Praze se příkladně sešlo NATO, no řekněte, takový odporný kapitalisticko-militaristický spolek, sloužící světovému násilí a útlaku, jaká to provokace a výzva k proletářskému boji! Vpřed, soudruzi, hle zaslíbenou zemi, kde už není pánů ani žebráků! A vidíte, ono dohromady nic. Bojovníků za práva chudých a utlačených se sešlo pět a půl, načež se podívali kolem sebe, zjistili, že je všude moc policajtů, zase se obrátili a jeli pryč.

Na jiných místech, kde se konaly kapitalistické sjezdy, a mohlo tudíž dojít ke krásným mazcům, tomu nebylo příliš jinak. Co se to děje? Možná jsou konference po prvních zkušenostech lépe hlídané, takže se nelze mezinárodním pijavicím jen tak dostat na kobylku. Také se zčásti pořádají na odlehlejších, obtížněji dosažitelných místech, už to není jako dřív, z letiště rovnou do ulic a na barikády. Ale také ... čert ví.

V témže čase, kdy se antiglobální scéna tak podivně zklidnila, se udály jisté věci v končinách mezi Jeruzalémem a Bagdádem; nechci hned spřádat divoké kombinace, ale nepovšimnout si té shody nelze. Byl čas, v němž jsem za kdekterými řevy, pálením a výloh vytloukáním tušil KGB, a pravděpodobně jsem se ani nemýlil; spontánnímu hněvu pokrokové mládeže nechť věří stará Vrbtychová. Nyní ... uvidíme. Počkejme si, třeba zase někudy potáhnou tisíce zakuklenců a budou se prát s policajty za spravedlivější svět. Nebo také nebudou. Nebo se nějací sjedou, ale nic z toho nebude, leda zašlé slávy skomíravý odlesk. Pamatujme jen, že máme věk globalismu, jenž může být takový i onaký. Někdy spojuje přes všechny rovnoběžky obchod a kapitál. Jindy zase něco jiného, kdoví co. Na transparenty se píší hesla, aby bylo z plných hrdel co křičet. Skutečné snahy a záměry se tak nahlas nevytrubují. Pozorujme a přemýšlejme.

O válce a strachu

Přiběhla za mnou stará paní sousedka - pane Frýborte, co myslíte, bude válka? Já vám mám takový strach! Utěšil jsem babku, jak jsem dovedl, a přitom mě všelicos napadalo. Válka a strach. Ano, staří lidé tady v Německu ještě velmi dobře vědí, co to je. Strach ... sedět ve sklepě, cítit záchvěvy detonací, bomby vybuchují tu blíž, tu vzdáleněji, teď to řachlo někde docela vedle ... kdy to dostaneme my? A vojáci v zákopech, čekající v téže hrůze a bezmoci, kdy se jejich chabý úkryt zhroutí zásahem granátu ... ano, pane, to byl strach. Týž, jaký zažili docela nedávno i ti, kteří seděli v unesených letadlech a viděli blížit se stěnu World Trade Center.

V odlišné podobě jej zakusili i mnozí čeští lidé svěření do péče pana Grebeníčka staršího a jemu podobných dobrodějů; a abych nevynechal ani vlastní zkušenost, tedy i já jsem kdysi seděl na estébáckém výslechu a měl strach, vynese-li mi příští vteřina ránu pěstí nebo přesun zamřížovaným autobusem na Pankrác. Těm, kteří takové věci zažili a přežili, nemusí nikdo dlouze vykládat, co je strach: pocit zoufalství a bezmoci spojený s vědomím akutního nebezpečí a přecházející v nezvládnutelnou paniku. Prsty a kolena se třesou, řeč se zadrhává, člověk ví, že by se měl soustředit a najít klid k protiakci, ale nedokáže to, z úst mu vychází blekotání, svěrač konečníku povoluje...

Píši o tom takto zevrubně, protože se v posledních týdnech slovo strach jaksi až příliš hojně nabízí na trhu světového zpravodajství, až se téměř zdá, že páni žurnalisté nemají jiného přání, než aby lidé strach opravdu dostali. Omlouvá je snad, že jsouce mladí a opravdového strachu nezkušení, píší a nevědí příliš o čem. Buďme přesnější, hovoříce o lidských pocitech; to, čeho jsme po jedenáctém září všichni plní, není strach, nýbrž starost.

Máme starost, co bude dál s námi i s naším světem. Všelicos se změní a nám- možná - nastane to či ono nenadálé trápení. Budou různé otřesy a deprese hospodářské, finanční, přibude nám oplétaček, kontrol, bude složitější si vyletět na dovolenou k moři. I nějaký ten teroristický útok si ještě můžeme zažít, a kdo se k němu náhodou nachomejtne, může mít smůlu. Ale řekněme nahlas a důrazně, že pravděpodobnost té smůly nebude vyšší, než když si takhle o sobotě vyjedeme autem. Kdyby se sám Usáma bin Ládin rozkrájel, stěží dosáhne vražedné výkonnosti toho stupně, jakou registrujeme v průměru na rok a obyvatele na dálnicích, přičemž nejen že nemáme strach, ale obvykle ani starost. Rozlišujme obojí a zprávy o světovém konfliktu s terorem ztratí podstatný díl své hrůzyplnosti; a staří lidé, kteří ještě skutečný strach zažili, budou vysvobozeni z obav, že se jim vrátí.

Co se týče mé příhody se sousedkou, doufám, že až jednou bude otevřena kniha mých hříchů, přičte mi Soudce k dobru aspoň tu okolnost, že jsem zbavil jednu starou, hodnou ženskou zbytečného strachu. Válka. Je pochopitelné, že v prvním otřesu z nenadálého útoku se lidské duše obnažily a ukázaly, co v nich od pravěku dřímá: vzdor a chuť k pomstě. I bylo mluveno o válce ve všech stupních hlasitosti a velikosti písma, i já sám jsem neváhal toho slova použít, ale teď, po měsíci, by mohlo být válečného pokřiku pomalu dost. Jako v případě strachu i pro akce Západu k potření terorismu bychom měli nalézt přesnější označení. Co se děje v Afghánistánu, není válka, nýbrž vyčišťovací akce. Může ve válku přerůst, jestli Západ usoudí, že je v zájmu vykořenění teroru třeba vyřadit ze hry některou z blízkovýchodních diktatur; ale i pak bude mít sotvakdo příležitost krčit se v protileteckém krytu a prožívat skutečný strach, slovo válka nedosáhne toho stupně hrůzy jako v letech čtyřicátých.

V čase, který nadchází, budeme mít potíže, pocítíme bezradnost, někdy i vztek. K nebezpečím, jež život přináší, přibudou další, o jejichž intenzitě zatím nemáme pevnou představu. Ledacos si budeme muset odepřít, ledacos oželet, prosté věci se stanou složitými, peníze, jež by mohly být použity k rozumnějším účelům, budeme nuceni utratit za udržení bezpečnosti, která beztak nikdy nebude stoprocentní. Ale spíš než válečných hrůz se budeme muset bát, abychom si na ten stav nezvykli. Aby se nám snaha o bezpečnost nezměnila v bezmyšlenkovitou rutinu jako všechno, co trvá příliš dlouho, neboť přesně na to čekají ti, kteří odkudsi řídí komanda teroru. Na mnoho let a možná že už napořád ztratíme svůj pocit bezstarostnosti a dobře fungujícího řádu věcí, jejž jsme měli a jejž jsme si nevážili před jedenáctým zářím.

Ale řekněme zároveň, že něco také získáme a snad jsme už dokonce získali. Západ, který se po vítězství nad sovětskou říší zla začal rozkližovat, se opět semkl. Ustaly rozličné malicherné žárlivosti a nechuti po obou stranách Atlantiku; ti, kdo ještě před měsícem mluvili o nutnosti vytvořit evropskou protiváhu k Americe, nejen že si nyní podávají kliku ve Washingtonu a ujišťují prezidenta Bushe o své bezvýhradné podpoře, ale dokonce to snad i myslí vážně. Nemám iluze o skutečném smýšlení mnoha levičáckých mudrlantů; ale v nastalé situaci jim bude obtížnější otevřeně hlásat záštiplný antiamerikanismus. Různé starůstky, jaké nafukovaly obsah novin ještě před nedávnem, a zdálo se, že se jimi otřásá sám vesmír, se odebraly tam, kam dle svého významu patří, na druhé až desáté místo veřejného zájmu.

Pokud si na to vůbec vzpomeneme, můžeme se jen divit sami sobě, proč jsme se například tolik rozčilovali při pomyšlení na britskou kukaň v Ruzyni. Ani šílené krávy, ani jistá jihočeská elektrárna nezmizely ze světa, zmizel však pocit, že se kvůli nim boří svět. Až dějiny současnou patálii vyřeší, malicherné starosti se nám zajisté vrátí, o to už se postará každého poplachumilovný tisk; ale snad soudnějším lidem ze všeho zůstane aspoň poznání, že nemusíme blbinky, mající v dobách klidných sklon narůstat do podoby hrůz a katastrof, brát tak ukrutně vážně.

Vykvasily v posledních třiceti letech rozličné módy, hnutí a směry, které jako by si daly za úkol co nejhorlivěji bičovat svůj západní hřbet a co nejpilněji uřezávat větev pod svým západním zadkem. Budiž vzdán dík nechtěnému dobrodinci bin Ládinovi a jemu podobným za to, že tomuto hloupému a samolibému obyčeji vzali z největší části vítr z plachet. Samozřejmě ani teď nevymřeli ti, kteří se snaží dodat si zajímavosti viněním Západu ze všech myslitelných špatností, ale veřejnost již není tolik ochotná jim naslouchat.

Místo toho se konečně prosadilo poznání, že jsme příslušníky západní civilizace, jedinečné a nenapodobitelné. Že tato funkční a úspěšná civilizace je motorem světového vývoje; a vznikají-li jejím působením určité škody, že je na rozdíl od jiných schopná a ochotná je napravit. Že z ní vyrostl a je v ní doma způsob demokratický, bez nějž by nebylo její dynamiky. A že je v ní doma i soucit, ohled a pocit závazku k méně obdařeným společnostem této planety, což se, nic si nepředstírejme, v jiných civilizacích nevyskytuje. Zhroucením věží na Manhattanu vzalo za své - doufejme, že natrvalo - zálibné flagelantství a hrdost na svůj vlastní západní způsob přestala být hříchem. Je lépe znát, kdo je kdo, po desítiletích pokryteckého předstírání konečně víme, kam patříme.

A je lépe vidět i na ty, kteří buď ze zabedněnosti a z pubertální touhy po odlišení, buď ze skutečné zlé vůle, se ze západního způsobu vědomě vyčleňují. Je zajímavé, jak v Čechách, v Německu i jinde se ti, jimž bývá kdovíproč udělován titul krajního pravičáctví, jako jeden muž řadí pod krvavý bin Ládinův prapor; ten úkaz si ještě zaslouží hlubší analýzy. Jelikož jsme demokratická společnost, nemůžeme je potrestat za pouhý připitomělý řev; ale můžeme jim dát znát své pohrdání, můžeme jim oznámit, že odmítnuvše hodnoty západního světa, stali se souputníky zločinu, což se, rovněž na rozdíl od jiných končin, u nás neodpouští ani neomlouvá. Jestli si jen tak hrají, že je to drahá hra. Pro samé pobouření holohlavými přitroublíky ale nezapomínejme ani na opačný konec žebříčku, totiž na extrém levicový, Západu stejně nepřátelský, i když se jeho nenávist dovede vyjadřovat hlubokomyslněji než neonacistické křováctví. Levičáčtí nenávistníci jsou opatrnější a svůj duševní souzvuk s protizápadním terorismem nedávají tak hlasitě najevo, ale zdá se, že i jejich čas začíná pomíjet.

Nechtěl bych tak brzy po jedenáctém září vyslovovat unáhlená proroctví, skoro bych však řekl, že od nynějška bude mnohem obtížnější pořádat různé Janovy, Göteborgy, ba i Prahy. A budou-li pořádány, že proběhnou matněji a s nižší účastí; také že je veřejnost bude brát méně vážně než kdykoli předtím. Možná také - ale to už asi zacházím příliš daleko - že se někdo začne ptát po souvislostech mezi iracionálním běsněním antiglobalistů a centrálami světového teroru. Neboť aspoň snaha poškodit Západ tím nebo oním prostředkem spojuje obojí bratrstvo zcela zřetelně. Je možno předpovědět, že se situace v budoucích týdnech a měsících ještě víc zamotá, střet mezi světem svobody a světem teroru se rozšíří z relativně okrajového Afghánistánu na další oblasti a přiblíží se tomu, co opravdu lze zvát válkou. Ani pak si nedejme namluvit, že máme nebo dočista musíme mít strach. Naštěstí v sobě západní způsob skrývá i jistou vlastnost, která se pravidelně objevuje ve zlých časech, totiž statečnost a vůli k odporu.

Už Hitler i jiní domýšlivci ztroskotali na tom, že ji podcenili, pokládajíce západní toleranci a ochotu k jednání za slabost. Stůjme při Západu v tomto střetnutí způsobů, nepodléhejme módnímu relativizování a nebudeme mít důvod k strachu. Neboť Západ je silný, silnější než jiné civilizace; silný nejen zbraněmi, nýbrž i vůlí, tvořivým rozumem a morálními zásadami ohledu a soucitu. Povrchní chápání týchž zásad způsobuje, že je zároveň náchylný k destruktivnímu sebepochybování. Jistě; západní způsob má i své slabé stránky, není na tom božím světě nic, co by je nemělo, a kdo žádá stoprocentní dokonalost, blázen jest. V současné situaci však můžeme akademické debaty o nich odložit na jindy. Nadešel čas pravdy, v němž bude záležet na naší schopnosti vůle a rozumu. Ani teror, ani konkurence jiných kultur nemohou zničit či ohrozit Západ, nýbrž výhradně on sám sebe svou naivitou a ústupností. Nenechme k tomu dojít.

(Hannover, 11. 10. 2001, ANNONCE, 24. 10. 2001)

Váhal jsem dlouho, mám-li tento článek zařadit do svého výběru, ale nešť; nebyl bych poctivý, kdybych se rozhodl jen pro ty, jejichž předpovědi se splnily, a vynechal ty, jimiž jsem se zmýlil. Vcelku shrnuto, jako stoprocentně úspěšný prognostik jsem se neprojevil. Unesen heroickou atmosférou času krátce po událostech jedenáctého září jsem propadl bludu, domnívaje se, že jsem svědkem trvalého obratu v smýšlení a chování západní společnosti. Ve skutečnosti šlo o jev dočasný, trvající jen dokud trval úlek; není to nic nezvyklého, pocit akutního ohrožení pokaždé vyvolá ve společnosti vlnu solidarity a lidské blízkosti, jakou jsme si například zažili i my v srpnu 1968 a která odezněla, sotva se měsíc s měsícem sešel. I tentokrát, jakmile úlek polevil, hned se vynořily staré řevnivosti, znovu byl osedlán koník antiamerikanismu, ba zdálo se ještě zcela nedávno z řádek evropského tisku, jako by se největší zloduch současné doby nejmenoval ani bin Ládin, ani Saddám Husajn, nýbrž G. W. Bush. Zřejmě je ve vrstvách západní společnosti, určujících dobrý tón, sebezáhubný lumičí pud příliš silný, než aby se dal zapudit jedinou katastrofou.

Pojmenujme uvážlivěji, co se přihodilo jedenáctého září 2001: nebyl to otřes, jenž jedním rázem nechal zaniknout veškerým hloupostem. Jen si určitá část veřejnosti konečně uvědomila svůj závazek a povinnost vůči vlastní civilizaci, ale zdaleka ne společnost celá. Spíš šlo o impuls, jímž byl nastartován dlouhodobý proces takové proměny. Co se mě jakožto amatérského prognostika týče, poučil jsem se. Budu napříště opatrnější, až opět nastane událost, o níž budu mít nutkání si myslet, že jedním rázem obrátila pošetilost v rozum.

Záhadné námluvy

Sedí lord Babington u krbu a čte Times, když se vtom ozve dělová rána. »Eh, Brown,« káže sluhovi, »jděte ven a podívejte se, co to bylo.« »Vaše Lordstvo, ruský prezident právě přistál v Anglii!« ukloní se navrátivší se sluha. »Oh, well,« začte se lord znovu do novin. Po chvíli se ozve další rána. »Vaše Lordstvo, ruský prezident právě přijel do Londýna!« zní tentokrát zpráva. Netrvá dlouho a ozve se třetí dělový výstřel. Sluha Brown vyjde, informuje se a hlásí: »Vaše Lordstvo, ruský prezident právě dorazil do Buckinghamského paláce!« »K čertu,« odloží noviny lord Babington, »to za mých časů by se královská artilerie do toho chlapa strefila první ranou!«

Je to starý fórek, ještě z Chruščovových časů, ale nestačím se až divit, jak je zase aktuální. Opravdu, kdyby mi býval ještě před půl rokem někdo předpověděl, že si západní státníci budou podávat kliku v Kremlu a nabízet Rusku členství v NATO nebo přinejmenším právo veta v této organizaci, býval bych si poklepal prstem na čelo a pověděl něco o střelených levičácích, kteří pořád ještě nestrávili pád rudé velmoci. Vzpomínám si také, jak jsem přivítal, když se americké volby přiklonily na stranu G. W. Bushe, předpokládaje, že tento muž bude tvrději postupovat proti mocenským choutkám Moskvy než jeho předchůdce a ukáže zpříma, kdo je a kdo není vítězem studené války. Také že to zpočátku tak vypadalo. Avšak přišlo jedenácté září a zamíchalo kartami dějin. Co se do té chvíle zdálo být absurdní, máme teď jako na talíři: námluvy veškerého státnictva v bělokamenném Kremlu připomínají árii Kecala z Prodané nevěsty. Proč, proboha? Zbláznil se Západ? Obrátil se americký prezident na čtyráku a počal kremelského vládce tak nezřízeně milovat, že kvůli němu nakonec rozpustí NATO? Protože nic než zánik by to neznamenalo, svěřit jeho osud do rukou těm, pod jejichž pokličku vidíme tak velmi nezřetelně a bůhvíco pod ní vře. Inu, poprvé by to také nebylo, že by Západ naletěl rudému šejdíři.

Vzpomeňme třeba G. B. Shawa, hlavu tehdy pokládanou snad za nejmoudřejší od časů Sokratových, kterak navrátiv se z návštěvy Sovětského svazu zrovna, když tam byl hladomor v nejlepším, plnou vahou své intelektuální autority prohlašoval: »Žádný hlad v Rusku není! Všude, kam jsem přišel, jsem viděl jen prohýbající se stoly.« Vzpomeňme i F. D. Roosevelta, považovaného rovněž za zázrak politické moudrosti, jejž Stalin dokázal tak úspěšně obalamutit, že mu vhodil do chřtánu půl Evropy včetně Prahy; máme věru dost důvodů nechovat vděk k památce toho slavného muže. A vzpomeňme i mírových pochodů, hesel, hnutí, holubiček, výzev k jednostrannému odzbrojení Západu, odsuzování snahy o záchranu Vietnamu a všech dalších šílenství, jimiž si západní veřejnost v sedmdesátých a osmdesátých letech tak pilně uřezávala větev pod vlastním zadečkem, že si ji bezmála už celou uřezala.

Ba, Západ dovede bláznit, a jak. Ale že by se to dělo zrovna teď? Po tolika poučeních? Nezdá se mi to. Ostatně sklonem k polykání udiček východním šejdířům trpívaly vždy spíš levičácké hlavy, a takovou G. W. Bush na krku nenosí. Musí být nějaký jiný důvod těch podivných námluv; a musí to být důvod toho druhu, o jakých se nemluví. Sdělil nám ostatně americký pan prezident, že v komplikovaném tažení proti islámskému terorismu nelze jít s každou informací na trh, což mu rád věřím. Nezbývá, než abychom si domysleli sami, co se vlastně děje. Mohlo by být, že prezident Bush choval skeptické výhrady k moskevskému vladaři, jen dokud ho osobně nepoznal a nepodlehl jeho nevšednímu šarmu. Nebylo by to nic nového, již nejeden velký muž propadl kouzlu nějaké baletky, takže kvůli ní kompletně rozházel své jmění; proč by tedy někdo z podobného důvodu neprobendil NATO i s Evropskou unií. Ale tomu zase neodpovídá skutečnost, že též všichni ostatní státníci Západu propadli témuž kouzlu, jako by se domluvili, jen náš pan Havel stojí jak ta hruška v širém poli a neměnně volá do světa - dejte si pozor na Rusy! Ale nikdo mu nenaslouchá. Nebo snad analytici Bílého domu dospěli k závěru, že se z ruské říše již stal dokonale demokratický, bezvýhradně právní stát, v němž veškerá moc vychází z vůle svrchovaného lidu a ne z různých tajnoslužebních a soukromomocenských struktur? Že co do politické spolehlivosti a průhlednosti již není rozdílu mezi břehy Volhy a Potomaku? Že již není nutno mít se na pozoru před mocenskými triky ruského medvěda, neboť mu ryzí demokrat Putin takové blechy z kožichu vyhnal?

To by ... inu, každý má právo na svůj kus naivity, dokonce i americký prezident, ale tak nízko bych si jeho úsudku přece jen necenil. Ne, zázračný obrat k demokracii a křišťálové průhlednosti asi příčinou námluv nebude, pes té náhlé náklonnosti bude zakopán jinde.Možná, abychom byli drobet věcnější, možná v tom, že pan Bush potřebuje přímluvu ruského vládce, aby v té patálii s bin Ládinem mohl užívat základen v Uzbekistánu a Tádžikistánu, jelikož chtít zaútočit z jiné strany, mohli by věrní muslimové pákistánští třeba dostat psotník? Uzbečtí a tádžičtí demokraté ještě pořád na bouchnutí pěsti z Kremlu dobře slyší, takže by na tom něco mohlo být. Přesto ale nevím: stála by ta dočasná výhoda za vzdání se všeho, co Západ stačil k uhájení svých hodnot od konce druhé světové války vybudovat? Leda by se Amerika připravovala na dlouhé, obtížné válečné tažení proti více hnízdům teroru zároveň a nemohla se při tom obejít bez ruské pomoci, protože ta evropská za moc nestojí. Což, soldátů má Rusko už od carských dob mnogo. Ale že by šturmovali tu proti Iráku, tam zas proti Libyi nebo Somálsku ... také mi to nechce jít dohromady. Zatím se nic takového neukazuje a do budoucnosti bych rovněž byl spíše skeptický. Snadno by se mohlo stát, že by ruské voje, jak už je tak známe, dostaly na pláních Předního východu po hubě a američtí marines by je místo honění teroristů museli jít zachraňovat. Nemyslím, že by si stratégové z Pentagonu cenili ruské pomoci o mnoho víc.

Ale vyloučíme-li to všechno, zůstává nám stále tatáž zatrápená záhada. Něco Amerika od Ruska potřebuje. Něco tak velice nezbytného, že je kvůli tomu ochotná přepracovat a snad i opustit vojenské a politické zásady, na nichž už od půl století spočívá obrana Západu. Pro maličkost, pro Putinův oduševnělý úsměv to nebude. Než začneme na záhadu hledat odpověď, spočítejme si, co Bush skutečně vsází do hry. Proti povrchnímu zdání to možná není tak mnoho.Ještě před nedlouhým časem, když se evropským politikům do něčeho nechtělo - například do balkánských mazců v jejich počátcích - měli ve zvyku říkat: »Musíme vyřešit bosenskou otázku, avšak pouze v rámci OSN!« Rámec OSN tehdy sloužíval podobnému účelu jako svatý Dyndy. Nyní se již o rámci OSN mnoho nemluví, zato se stalo obyčejem zbavovat se nepříjemných rozhodnutí odkazem na atlantické společenství. »Vyřešíme makedonskou otázku v rámci NATO!« Takto odlehčivši své odpovědnosti, dají se evropští státníci do vypracovávání předloh parlamentních návrhů, nechávají o nich hlasovat, hádají se o ně s různými pacifistickými a jinými horlivci, kymácejí se vládní koalice, takže než by evropské voje obdržely příkaz k šturmu, mohl by mezitím nadejít zmíněný již den svatého Dyndy. A když ne ten, tedy aspoň konec války, jak se zrovna ukazuje v Afghánistánu. Ještě na to neradi myslíme, ale už je to tak - atlantická aliance nevypadá na to, že by někde mohla účinně zasáhnout do bojů, spíš zůstane jejím úkolem rozdílení aspirinu a dek mezi trpící obyvatelstvo, když je po všem.

Co se válečných akcí týče, ví už Amerika, že se musí spolehnout na vlastní údernou sílu, jen mírně doplněnou britskými nebo australskými oddíly. Naštěstí je to síla dostačující, pročež bych dovedl pochopit prezidenta Bushe, jestli si myslí - ať si Rusko vstoupí nebo nevstoupí do toho NATO, kromě jisté symboliky se tím toho moc nezmění.

Lze čekat, že kdekoliv a jakkoliv bude v budoucích měsících burácet vřava válečná na kolbišti světa, budou v ní slavná a mnohostranně skloubená společenství se svou schvalovací těžkopádností hrát roli spíš podružnou, jestli vůbec nějakou. Daleko důležitější budou dvoustranné krátkodobé dohody, k čemuž stačí zvednout telefon. Váhavá a zadlužená Evropa do nich bude zapojována leda k vyjádření rozhodné, ne však o mnoho víc než symbolické solidarity. Ostatně lze mít za to, že jako NATO, i Evropská unie má už své lepší dny za sebou.

Ale zpět k jádru záhady: jaké eso má tedy vládce Putin v rukávu, že jím dokáže do tak povážlivé míry určovat pravidla hry? Pokusme se začít hledat od jiného konce. Nemusíme pro něj chodit až do Ruska; i naše drahá vlast byla po čtyřicet let prolezlá rakovinou výcvikových středisek protizápadního terorismu. Kolumbijské a guatemalské marxistické guerilly, severoirská IRA, západoněmecká RAF, italské Rudé brigády, baskická ETA, celé klubko palestinských a libanonských spolků téhož ražení, irácké, syrské, libyjské tajné služby, ba i ušlechtilý boj proti jihoafrickému apartheidu ... nebylo snad jediné bomby a jediného teroristického atentátu, aby se jeho pachatel nevycvičil ve svém umění někde mezi Altajem a Mimoní, nevzklíčilo nikde semeno teroru, aby rukou rozsévače nebyla KGB. To všechno se nevypařilo úderem sametového obratu. Celé pluky estébáků, instruktorů, odborníků konspirace a dezinformace, vynálezců semtexu a jiných profesionálů toho druhu dosud žijí. V případě potřeby ještě pořád vědí, na koho a kam se obrátit. Ale hlavně dosud existuje rozsáhlá dokumentace. Leží ve sklepích moskevské Lubjanky, a kdo od ní má klíče, dozví se mnoho o strukturách terorismu, o způsobech a metodách jeho boje, o jeho plánech a cílech, o osobních vazbách a dosud ještě použitelných jednotlivcích.

Zajisté je to všechno jen pouhý dohad, ale vyloučili jsme všechny ostatní důvody náhlých americko-ruských námluv a zůstává už jen tento. Americká strategie potřebuje informace z archivů KGB, aby pronikla do struktur teroru. Ruský vladař si je vědom hodnoty této karty a velmi zručně ji vynáší. Jestli někdo tuší pravděpodobnější důvod, rád bych jej znal.

Bude to asi vachrlatý svět, v němž bude všechno záležet na síle a prozíravosti jediné velmoci. Se vzdouvajícími se vlnami náboženského fanatismu z jedné strany, s evropskou ochablostí z druhé, tancujíc na tenkém laně mezi nezbytnými ústupky postsovětské moci a neméně nezbytnou ostražitostí ... ba, nebude to mít Amerika lehké a celý Západ s ní. Uklouznutí po ploše tak velice mazlavé je nutno nejednou čekat. A vykoná-li americký četník přesto se zdarem, co si předsevzal, zlikviduje-li nebo aspoň ochromí hnízda terorismu, nastane mu úkol neméně nesnadný: vyprostit se z objetí, do nějž se z nezbytnosti vrhl. Rád bych věřil, že k tomu bude mít sílu a snad, dokonce, že s tím už nyní počítá.

(Hannover, 7. 12. 2001, ANNONCE, 2. 1. 2002)

Zdá se, že jsem si mohl předcházející mudrování odpustit. Neuplynulo mnoho času a nerozborná družba Putin - Bush už zase potichu vzala za své, nebo o ní přinejmenším není nic slyšet. Jeden důvod ochladnutí je viditelný: Rusko vytvořilo spolu s Francií a Německem jednotný blok proti Americe v těch dnech, kdy se rozhodovalo, zasáhnou-li Spojené státy proti iráckému režimu s širokým mezinárodním souhlasem a mandátem OSN, nebo k tomu budou muset, jakáž pomoc, přistoupit samy. Stalo se, co se asi stát muselo: protiamerická fronta sice dosáhla toho úspěchu, že se USA musely obejít bez požehnání OSN, ale na výsledku irácké kampaně to nic nezměnilo; a teď se dostavují následky. Zjevně má dnešní Amerika delší paměť a méně chuti kdekomu odpouštět, než tomu bývalo za časů prezidenta Cartera, jenž pro svou smířlivou ústupnost nedávno získal Nobelovu cenu míru.

Mohou ale také být příčiny povadnutí družby méně zjevné: třeba se moskevské archivy neotvíraly tak ochotně, jak Američané doufali, nebo je otrávila ruská vyhýbavost a úskoky, stará sovětská snaha vyždímat z partnera co možno nejvíc a sám nedat nic. S takovými poznatky se pochopitelně na trh nechodí, takže se nikdy nedozvíme, jak to přesně bylo. Jen snad můžeme doufat, že se Američané zase drobet poučili. Mají toho zapotřebí; do zbytku světa včetně jeho nejpochybnějších končin to mají daleko, takže o něm mají neúplné představy. Právo a demokracie jsou jim ovzduší tak přirozené, až stěží chápou, že by také někde mohlo nebýt; zoufalé, nicméně dobře míněné pokusy o zasazení bylinky demokracie do neplodného pouštního písku svědčí ne o hlouposti či naivitě, ale určitě o nezkušenosti. Snad přispěly jalové námluvy s Putinovou říší k částečnému vystřízlivění, jež bude dalšími jalovostmi pokračovat, až Amerika definitivně zjistí, že západní hodnoty nejsou ve světě pravidlem, nýbrž výjimkou, a zařídí se podle toho.

Hledání zakopaných psů

Našel jsem v lednovém čísle Polygonu článek pana L. J. Berana »Nepřátelé a vyznavači USA«, nad nímž ... nu, ne že bych se rozkatil nebo že bych s ním naprosto nesouhlasil. Většina toho, co pan Beran dovozuje, je v principu správné, jak by pravilo Radio Jerevan. Ale nechceme-li zůstat na jerevanské úrovni, je třeba uváděné jevy podrobit hlubšímu rozboru; jako obvykle, věc není tak jednoduchá. Než však se o něj pokusím, chtěl bych pro poctivost prohlásit toto: nejsem v té při nezaujatý. Nevím, jsem-li schopen vyváženého vztahu a uvážlivého odstupu k fenoménu Amerika, jak jej žádá úvod článku.

Pan Beran by mě asi přiřadil k vyznavačům USA, ale já se nedomnívám, že by můj vztah k této zemi byl vyznavačský. Jen jsem ji i její lidi vlastní zkušeností poznal a naučil jsem se ctít jejich vůli k samostatnému konání, jejich vzpřímenou svobodu, ono příznačné I can care for myself (umím se o sebe postarat), tolik rozdílné od evropského způsobu poddání se do všeobjímající péče státu. V témže jevu, domnívám se, spočívá i jádro diskutovaného problému. Jako Evropan musím i při všech výhradách považovat USA za spojence, píše pan Beran. Nu, byl bych opatrný se slůvkem musím; vzbuzuje domněnku, že za ním následuje nevyslovený dovětek ... ale nerad. Rovněž slovo spojenectví je třeba vážit. Je totiž nejisté, zda současný poměr mezi Evropou a USA tak ještě lze nazývat. Spojenectví bych rozuměl jako vztahu dvou rovnocenných partnerů, ale po obou stranách Atlantiku již dlouho nenalézáme žádnou rovnocennost, nýbrž poměr spíše vazalský, v němž jedna strana převládá a třeba i nevědomě a proti své vůli diktuje, kdežto druhá se všelijak kroutí, prská, žárlí, ale podřizuje se, protože na víc nemá.

Buďme upřímní, prosím: ne americká síla, nýbrž evropská slabost štěpí západní svět; a otázka nezní, jak srazíme pyšný americký hřebínek, nýbrž kde najdeme schopnost k tomu, abychom znovu dospěli nikoli k rovnoprávnosti, nýbrž k rovnocennosti. Žalozpěvy nad tím, jak se Amerika rozpíná a všechno ovládá, jsou liché a notně zbytečné; ve vakuu se vždycky něco rozepne, a buďme rádi, že je to Amerika. Zájemců by totiž bylo víc, jenže naštěstí na to také nemají. Starejme se raději o to, abychom nevytvářeli vakuum, když už se nedokážeme sami rozepnout. Ano, vliv amerických hospodářských a finančních kruhů a sil je neúměrný, svatá pravda. Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace snad nejsou dočista soukromé filiálky Wall Streetu, ale americký vliv je v nich dominantní a prosazuje své vlastní zájmy a představy. Zlobně se demonstruje a vytloukají se karbanátkové stravovny v rámci boje proti globalizaci, ale to je jen takové slůvko; každý ví, že by bylo přesnější mluvit o amerikanizaci. Ale že by americká dominance byla nelegitimní? Že by šlo o bezpráví, páchané na lidstvu nebo přinejmenším na Evropě?

Nikoliv. Netlučme kolem sebe velkými slovy; nejde o právo ani o legitimitu, nýbrž o pouhou konkurenci, již může považovat za nelegitimní leda tak marx-leninismus ve své čistší formě. Jeden sedlák prodal sto pytlů brambor, kdežto druhý jen deset, čímž pochopitelně vznikla jistá nerovnováha. Lze volat po jejím odstranění, ale o ně se musí přičinit desetipytlový sedlák; recepty a pokusy o vyrovnání rozdílů metodou přiškrcení zdatnějšího zde už byly a jejich výsledek je znám.

Článek dále praví, že by bylo krásné, kdyby se zmíněné kruhy vzdaly vnucování představy o životě společnosti, ale v tom bych se už chtěl Ameriky i jejích kruhů zcela rozhodně zastat, neboť se jim děje nespravedlnost. Málokdo na světě byl a dosud je tak vzdálen chtíčů někomu něco vnucovat; rozličného vnucování jsme si užili dost a ani nyní by ledakomu nebylo proti mysli, ale nikdy nevycházelo a nevychází z Ameriky. Jiná věc je, že životnější způsob zpravidla převládne nad způsobem ochablým. To není vnucování, nýbrž přírodní zákon platný už od proterozoika a lze předvídat, že bude platit i nadále, dokud slunce nevyhasne a nezmizí v nějaké černé díře. Vývojové mechanismy se nám nemusí líbit, obzvlášť jsme-li jimi postiženi; ale všechny pokusy o jejich nahrazení plodem osvíceného ducha zatím vedly pouze ke kataklyzmatickým malérům. Jsme-li tak hákliví na americké vnucování, je pomoc nasnadě: nedejme si je líbit, my Evropané, a vnuťme na oplátku Americe něco ze svých vlastních představ o životě společnosti. Že to nejde? Jistě; ale proč, prosím? Americká uskupení firem vyvíjejí obchodní nátlak ... prosazování nového obchodního režimu na celém světě ... vedení důležitých firem jsou obsazena lidmi oddanými americkému obchodnímu režimu ... také to jsou všechno kabáty, jež lze obrátit i naruby: prosím, nechť tedy evropské firmy vyvíjejí obchodní nátlak. Nechť ony prosadí vlastní režim na celém světě. Nechť je vedení amerických firem obsazeno lidmi, oddanými evropskému obchodnímu režimu. Jen do toho. Nechť vedoucí hospodářské kruhy z Evropy organizují téměř přímo celý výrobní a obchodní život Ameriky, že ano.

Ale nechám už jízlivostí a shrnu vše v poznatek: z obráceného kabátu skáče vždy táž blecha, vyšší obchodní i jiná zdatnost Ameriky a žárlivá, avšak nepopiratelná nemohoucnost Evropy. Zkusme hledat, kde je zakopán pes této znepokojující skutečnosti.Zahájím pátrání po psovi pod vlastním prahem: v těchto dnech probíhá v Německu utěšený skandál. Provalilo se, že státní Úřad práce (Arbeitsamt), olbřímí instituce zaměstnávající 92.000 úředníků a obdařená rozpočtem čítajícím desítky miliard eur, po léta vykazoval zfalšované údaje o své výkonnosti, aby udržel zdání, že vůbec k něčemu je. Numera zprostředkovaných pracovních míst, jež předkládal k věření, byla správná jen asi z třiceti procent; všechno ostatní byl podfuk. Ve skutečnosti se jen málokdo obrací na tuto vznešenou instituci, nýbrž si zaměstnání buď obstará sám, nebo užije služeb soukromých zprostředkovatelen. Firmy volná místa buď vůbec pracáku nehlásí, nebo si od něj nic neslibují, leda že se dostaví přiožralý obejda, hodlající předstíráním zájmu prodloužit setrvání v placené nezaměstnanosti. Všechny ty nesmírné miliardy, jež bezmála stotisícihlavá saň Arbeitsamtu vysaje z kapes poplatníků, jsou obráceny jednak na neúčinné potěmkinské programy, jednak jimi finacuje své vlastní přetrvávání. A není sama, takových úřadů má Německo hromadu.

V neřešitelné krizi je zdravotnictví, do jehož černé díry může z povinného pojištění plynout kolik chce peněz, vždy jsou z podstatné části spotřebovány k výživě vlastní byrokracie. Totéž platí o systému důchodovém. Ve zbytku Evropy, obávám se, rovněž. Proto je Evropa tam, kde je, nehybná, zadlužená, nemohoucí, plná samoúčelných institucí. Pan předseda Arbeitsamtu se již odebral do zapomnění se svou hlavou v podpaždí, ale nikdo si nedělá naděje, že tím je dosaženo nápravy: ne hlavy selhavších ředitelů se musejí kutálet, protože za týchž podmínek by selhal i archanděl Gabriel, nýbrž celý ten staletý, zpráchnivělý, nedožraný, svému původnímu účelu se dávno odcizivší byrokratický systém. Systém, dlužno zdůraznit, založený na vysokých a neuskutečnitelných požadavcích sociálních.

Ještě nedávno by předcházející věta byla neslýchaným rouháním, nyní však její platnost, ač neradi, připouštějí i socialističtí politikové. Evropa, vytyčivší si za cíl dosažení sociálních jistot a rovnosti, dospěla za slavného troubení na dno svých možností. Její sociální systém pohlcuje sám sebe, sama sebe vyživuje její byrokracie, její stát, umínivší si vést občana za ruku v každičké životní situaci, už ho stačí jen zdaňovat a rozličně otravovat. Pokud občan toho slavného titulu vůbec zaslouží; mnohem přesnější by bylo mluvit o poddaném, jelikož vhození lístku do hlasovací urny jednou za čtyři léta ještě občana nedělá.

Ne ovšem, že by Amerika neměla svou byrokracii. Ale nepřevládá, neutlačuje a není sama sobě účelem. Kdo trochu nahlédne do Ameriky, bývá překvapen, jak nekomplikovaně, bez velkého lejstrování tam všechno jde. Svého času jsem dělal cosi pro jistou americkou firmu a nahlédl do jejích interních stanov. Stála v nich tato věta: Ačkoliv stvrzujeme kontrakty i písemně, přesto pokládáme dané slovo a stisk ruky za dostatečně závazný. Nebesa, pukejte, a hrobové, otvírejte se! Že jsou ve vedení evropských firem lidé oddaní americkému obchodnímu režimu ... žádný div. Také bych mu byl oddaný. Chce-li Evropa setřást závislost na Americe, bude jí muset opisovat ze sešitu.

A ještě se chci z vlastní pilnosti zmínit i o jiné stránce téhož jevu, jíž se článek pana Berana sice nedotýká, bývá však předmětem týchž výtek a žárlivostí: jest na světě pouze jedna výkonná a akceschopná armáda, nesoucí jméno US Army. Kdyby byla Evropa odkázaná na svou vlastní sílu, mohl by si ji každý bin Ládin strčit do kapsy. Za velkého úpění se zmůže leda na postavení nepočetných jednotek, jež vyslat do boje by bylo na pováženou, pročež bývají pověřovány úkolem vechtrů, jak by řekl Švejk. I na tento stav je slýchat mnoho uražených a žárlivých stížností, ale na všechny lze odpovědět stejně jako na nářky o americké obchodní roztahovačnosti: pořiď si svou vlastní EU Army, stejně výkonnou - a drahou - jako ta americká. Jak a zač? Eto tvoje dělo, rozmilá Evropo.

Leč zakončeme již toto žertování. Nemá-li být svět ovládán Amerikou, musí na její úroveň vystoupit a rovnocenným partnerem se jí stát Evropa. Současným způsobem erárního opatrovnictví a byrokratického samoúčelu toho nedosáhne, pročež bude muset upustit od svých z nejmilejších sociálních hraček a napodobit americkou zásadu - I can care for myself. Dokáže-li to, bude bědování nad chapadly americké chobotnice zbytečné. Nedokáže-li, bude zbytečné rovněž.

Přejdu nyní k druhé části článku, s níž se ztotožním ochotněji, i když také ne zplna. Ano. Svět zaplavuje úděsná vlna nízké, příšerné pahudby, filmy, jejichž jedinou náplní jsou krutosti, masakry, brutalita (a všelijaké na nejnižší myslitelné úrovni podávané obcování tělesné, dodal bych opět z vlastní pilnosti). I jiné příklady z oblasti kultury a zábavy by bylo možno najít. Není také pochyb, že hluboce podřadné produkty pocházejí převážně z USA, třebaže nelze podcenit ani Hongkong a jiné lokality. Jenže: lze bez dalších dodatků přišít tuto pětku na vysvědčení Americe? Naprosto není jiných viníků? Co činí Evropa, aby tomu tak nebylo? Nevyčerpejme se v ukazování prstem a zkusme se opět dokopat příslovečného psa.

Cosi nám nefunguje na polích umění, a to jak v Americe, tak v Evropě. Necením si západního obecenstva tak nízko, abych je obvinil, že nic jiného než nejpodřadnější pitomosti nežádá a není schopno přijmout; ale především je mu sotva co jiného nabízeno. Téměř naprosto chybí kulturní nabídka zboží hodnotného, jímž by se cítil osloven inteligentní a třeba i náročný, nikoli však snobský konzument. Za to nehaňme Hollywood, to je vina, odvažuji se podotknout, puncovaných a státně podporovaných umělců. Nechci kritizovat jejich díla, i když mě prsty svrbí; ale rozhodli se tvořit pro úzkou vrstvu těch, kteří jsou nadáni schopností vidět císařovy nové šaty. Zbytkem lidstva opovrhli a nemají jej ani zapotřebí, jsouce financováni z veřejných prostředků, stejně jako německý Arbeitsamt. I zde vzniklo vakuum a nacpalo se do něj to, co je nacpání schopné: podřadnost, ubohost, nevkus, dryáčnictví. Nemáme se čemu divit.

Americký jev je to v tom smyslu, že Amerika, stejně jako ve věcech hospodářských a vojenských, má příslušné prachy. Americký producent může financovat miliardový film a zaplavit jím svět. Američtí vřískalové mohou vydat své nudnosti v milionových nákladech, jelikož na tu investici mají. Mají na ni, protože jednak představuje Amerika veliký, vysoké obraty zaručující trh, jednak její systém nesvléká svého občana tak donaha jako evropský. Byl bych dost skeptický, je-li Evropa schopná vřískání lepšího; ale vždyť to může zkusit. Zaplavit jím Ameriku, heč, to máte oplátkou. Leda by ovšem Evropa dokázala nabídnout něco, čím by se vešla mezi duchaprázdný vřískot a císařovy nové šaty; tím by možná vyplnila tržní mezeru a dočkala se miliardových zisků, z nichž by opět mohla financovat rozumné, normálnímu člověku přijatelné umění. Stačilo by jí vrátit se ke kráse, k harmonii, k umění odvozeného od slovesa uměti; a nemávejme rukou, zájem by byl, a jaký. Evropané zašlých časů byli takového umění schopni, snad nezdegenerovali natolik, že by se ta schopnost naprosto ztratila.

Amerika není císař, jak se domnívá pan Beran v závěru svého článku, Amerika má jen schopnost a sílu, jíž se Evropě nedostává. Není nutno dávat císaři, co je císařovo, on si toho nežádá, to jen my Evropané mu ve své ochablosti odevzdáváme, co bychom při odložení pohodlné setrvačnosti mohli najít, podržet a rozvíjet sami. Co pak je božího - myslet na náš vnitřní život, etický, společensko etický, postoje k blízkým i vzdálenějším, na kulturu a umění, které člověka povznášejí a kultivují ... zajisté a do puntíku. Ledaže bychom neměli zvedat nosy do výše a domnívat se, že Američan není schopen téhož, ale to je vedlejší. Hlavní je toto: jsme jedni Evropané, druzí Američané, ale především jsme lidé Západu. To je název naší společné civilizace, již milion let trvající vývoj lidského rodu pověřil - jak se zdá - vedením světa. Je to náročný úkol, a neobstojíme-li v něm, nikdo jiný jej od nás nepřevezme, nikdo k tomu není dost schopný ani silný. Amerika tomu úkolu, byť s oklikami a omyly, dostává. Evropa ... měla by nechat žárlivostí a najít svou vlastní schopnost, již má, ale zahrabala ji v dávno nepotřebném haraburdí.(Hannover, 21. 2. 2001, Polygon, 4/2002)

Nastal vývoj, který mnohého překvapil, mé maličkosti nevyjímaje. Západ se sice nerozštěpil a mezi jeho částmi nevzplanulo nepřátelství, jak se ledakdo těší, jen se Evropa s Amerikou octly ve vzájemné konkurenci. Je to stav přirozený a ve zdravých poměrech prospěšný, pouze je třeba mu rozumět a nežádat od něj nemožné. Nelze vymáhat, aby se silnější partner vzdal plodů své snahy ve prospěch slabšího; a je zhoubné rozšiřovat fámy, podle nichž konkurentův úspěch je dílem jakýchsi nečistých pletich. Evropa si prostě zvolila jeden hospodářsko-sociální model a Amerika jiný, i když ne ve všem všudy odlišný. Evropský model si víc hledí sociální vyváženosti a vyrovnávání společenských rozdílů, síť jeho životních jistot je pohodlnější, avšak po čertech drahá, z běžných státních příjmů nezaplatitelná, lidskou podnikavost omezující, a dala vypučet všežravé, všechno ovládající a občanovu svobodu dusící byrokracii. Následkem toho Amerika prospívá a Evropa zaostává, zvi to nespravedlností, kdo chceš. Ale vizme: jakýsi čerstvý vítr věje poslední dobou luhy evropskými, českých nevyjímaje. Co dřív bylo přímo rouháním božstvu sociální rovnosti, hlásá se nyní z kateder nejvyšších; i jest slyšet mnoho řečí o nutnosti úspor, o likvidaci zadluženosti, o vlastní zodpovědnosti občana, o omezení byrokratických zásahů a mnoho jiného tomu podobného. Až se člověk někdy musí podívat, nehovoří-li to z obrazovky nějaký zarytý reakcionář a zaprodanec kapitálu, ale ne, on je to socialistický pan ministr. Může být na místě otázka, proč za takových okolností socialistické partaje vůbec musí existovat a zda by nebylo rozumnější, kdyby si zašly na úřad a odhlásily firmu, ale to je jejich věc. Proces desocializace ještě bude bolestný a provázený mnohým ukřivděným úpěním; ale bude-li veden důsledně, může na jeho konci stát rovnocenné postavení Evropy s Amerikou a tím i konec všelijakých řevnivostí a žárlivostí. A v ničem jiném jádro pudla neleží.

Jako už tolikrát

From the halls of Montezuma to the shores of Tripoli... (Píseň americké námořní pěchoty)

Pamatuji se, že jsem měl kvůli téhle písničce maléry. Byl jsem seřván důstojnictvem za to, že jsem ponoukl mužstvo k jejímu zpěvu, a za trest jsem nebyl povýšen na frajtra. Její text mi ale zůstával poněkud záhadný; co v něm má co dělat to Tripoli, ležící přece dost daleko od břehů USA? Pozdě, ale přece jsem se dopídil vysvětlení. Islámský terorismus není vynález teprve biče Alláhova Usámy bin Ládina; už před dvěma staletími jej úspěšně a dlouhodobě provozovali vládcové severoafrických říší. Alžírské, tuniské a tripoliské koráby křižovaly Středozemní moře, přepadajíce evropské lodi a unášejíce posádky i cestující do otroctví. Arabští piráti se celkem bez odporu vyloďovali od Sicílie po břehy severního Atlantiku, zásobujíce tak svá tržiště desetitisíci otroků až z Irska a Skandinávie. Jelikož bylo neúnosné, aby kolem žentouru chodili nevěřící, bylo nutno je nejdřív obrátit na víru Prorokovu; metodami přesvědčování bývalo krom jiného narážení na kůl, křižování a masové kastrace.

To všechno za času, v němž evropské veřejné mínění i většina vlád zaujímaly ostře protiotrokářské postoje, ovšem pouze za předpokladu, že šlo o příslušníky černých afrických etnik. Utrpení bílých otroků z vlastních zemí evropské politiky ani zdaleka tak nerozhořčovalo, ledaže je slitovně vykupovali, platili výpalné, poskytovali výhody, diplomaté vyjednávali s arabskými beji o úlevách a vůbec se zdarem provozovali to, čemu se v modernější hantýrce říká uvolňování napětí. To vše trvalo až do té chvíle, kdy narazila kosa na kámen: arabští otrokáři dostali neblahý nápad zaútočit i na lodi sotva pár let starých USA a vzít za otroky americké námořníky. Proti všemu obyčeji však americká vláda neposlala do Alžíru a Tripoli diplomaty s pytli výkupného, nýbrž válečné námořnictvo.

Roku 1805 prošla americká námořní pěchota pouští z Egypta, dobyla Tripolis a donutila místního beje vydat americké zajatce. To tedy jsou ta shores of Tripoli, o nichž je řeč v zmíněné písni. O deset let později pak velká námořní eskadra zaútočila s úspěchem i na Alžír a jiná pirátská hnízda. Teprve poté se rozhoupali k důraznějšímu kroku Britové, dělostřelbou z moře zničili alžírskou obranu a vynutili si vydání otroků a zaplacení odškodného. Konečnou ránu otrokářskému džihádu zasadila Francie roku 1830, když obsadila Alžír, vyhnala z něj beje a postavila zem pod koloniální správu. Ale začít musela Amerika.

Už tehdy se vyjevilo několik skutečností, ač někdy neochotně přijímaných. Že s někým má cenu rozumně vyjednávat, avšak na bezohledného lotra je užitečné mít po ruce klacek. Že to obzvlášť platí pro lotry domýšlivé, domnívající se, že jsou k svému řádění pověřeni Alláhem či jinou nepochybnou autoritou. Že metoda kompromisů a ústupků může být něco platná pouze tam, kde lze předpokládat stejně dobrou vůli i na druhé straně. A že včasný a rozhodný úder může zachránit velké množství životů a zabránit nesmírným škodám, jaké bez výjimky nastávají, je-li zlu dovoleno šířit se beztrestně dál. Stejně tak se ale projevilo, že úder silou nenajde souhlas citlivých duší humánní Evropy a bude terčem morálně-etických výtek, i kdyby osvobodil všechny otroky světa a uchránil miliony lidí od potupné smrti. Dnes, kdy se rozbíhá celosvětový zápas se silami teroru a opět jednou jde o všechno, musí západní civilizace o své přežití znovu bojovat na dvou frontách: jednak s krvavým islámským fanatismem, jednak s ušlechtilými nastavovači druhých tváří. Jako za časů tripoliských bejů, jako za času Leninova a Trockého, jako za Hitlera, jako za času Brežněvova a Carterova, opět jedni bojují a nastavují své krky, kdežto druzí povzneseně káží. A sklízejí za to chválu a vyznamenání. Nic nového pod evropským sluncem, zakrytým mlhou pokrytectví.

No, nakonec to ještě nedopadlo nejhůř s tou Nobelovou cenou míru. Také jí mohl být vyznamenán například Usáma bin Ládin, že ano, v tradici toho slavného metálu by to bylo. Když Jásir Arafat, když ten vietnamský skřet, co hned po zavěšení mírového metálu dal povel k zotročení jižní části své nešťastné země, proč ne on. Jediné, co by k tomu milý Usáma potřeboval, by bylo zasednout k nějakému vyjednávacímu stolu a vyřknout trochu mírových řečí. K svatořečení anděla míru se totiž nežádají skutky, nýbrž fráze. Všeobecně známý teroristický zločinec si je může vysloužit, poví-li někde, no tak dobře, jaký už nejsem, já teď chvíli nebudu zabíjet a bořit, místo toho si můžeme vyprávět o tom, jak krásné by to bylo, kdyby všude byl mír. To mají ušlechtilí duchové Západu náramně rádi a jejich srdce měknou.Tohoto roku byl k přijetí slavného metálu vyvolen někdejší americký prezident Jimmy Carter a jury se ani zvlášť neskrývá s důvodem té volby. Pochopitelně že na potvoru prezidentu současnému, který by také mohl v různých pěkných místech mnohá léta vyjednávat se zástupci Al Kajdy a Talibanu o ústupcích a kompromisech, ale místo toho je, zloduch jeden, vypráskal z Afghánistánu a honí jejich zbytky po světě. A nemá toho dost, takže právě chytá pod krkem jiného případného adepta na cenu míru a staví ho před jednoznačnou alternativu.

Lze si představit, že kdyby seděl v Bílém domě mírový anděl Carter, vypadalo by to jinak. Do Camp Davidu by Saddáma Husajna na partičku golfu pozval, konferenci tu v Oslo, tu třeba zas v Karlových Varech uspořádal, předlouho by si tam s Otcem iráckého lidu pravicí potřásal, úsměvů, šampaňského, řečí ušlechtilých na trakaře, třeba i hubička by padla. Otec iráckého lidu by mezitím nervové jedy pilně vyráběl, uran nakupoval, ale toho si andělé míru nevšímají. Nejde přece o to, co šeredného kdo kde budoucnosti světa peče, nýbrž pěkně si spolu posedět a v duchu oboustranného porozumění vyjednávat, pracovní atmosféru vytvářet, stříbrný pruh na horizontu nacházet. Tak dlouho, až by bylo všechno kompletně vyjednané a irácký Otec vlasti by mohl spustit, co na nás mezitím stačil přichystat. Jako už tolikrát, dobrý Bože, jako už tolikrát.

Je třeba mít už hodně sklerotickou paměť, aby člověk neznal konce všeho toho uvolňování napětí, co jich kdy Evropa zažila, a nepoučila se z nich. Paměť jiná než sklerotická si zajisté uchovala vzpomínku na Jimmyho Cartera, nejslabšího z prezidentů, co jich USA v posledním půlstoletí měly. Výjimečně moudrý egyptský státník Anvar Sadat za jeho vlády přivolil k míru s Izraelem, u čehož Carter asistoval, takže mu to dnes vyneslo ten metál. Jinak už se zasloužil o máloco. Předvedl žalostnou neschopnost ukončit zajetí amerického diplomatického sboru teheránskými ajatolláhy, z jeho popudu vyšlo oslabení a znehybnění amerických bezpečnostních služeb, on jako by si vzal za úkol neustálý ústup před sovětskou nestydatostí ... nu, snad i to lze prodávat za zásluhu o mír. Ovšemže mír sovětský, gulagovský, ale zdálo se tehdy, jako by západní intelektuální elita ani o jiný nestála.

Kdyby bývaly dějiny popřály mírotvorci Carterovi ještě pár let působení, mohli jsme jej mít; vůle Západu k obraně vlastních hodnot už byla úspěšně podkopaná a ze všech stran vysmívaná. Možná by si Carter kromě té Nobelovy ceny zasloužil i bronzový pomník, na němž by mohl být zobrazen, kterak se skrze věc míru hubičkuje s Brežněvem. Byl to tehdy otřesný obrázek a nesliboval nic dobrého. Už se vlastně nečekalo na nic jiného než na signál, aby vzplála poslední z bitev. Že k ní nakonec nedošlo, že Západ zůstal svobodný, za to může vděčit sovětské zchátralosti v oblasti vojenské stejně jako ve všech ostatních s výjimkou rozvratných a dezinformačních služeb. A zajisté i Carterovu nástupci Ronaldu Reaganovi, který ráznými, moudře statečnými kroky zabránil, aby carterovský rozklad nedospěl k předvídatelnému konci.

Jemu, patrně největší postavě novějších světových dějin, ovšem nikdo pomník nepostaví, natož aby ho navrhl na Nobelovu cenu. Jak by také mohl. Vždyť Reagan položil nůž na krk sovětské rozpínavosti a donutil ji odhalit svou slabost. To se přece mezi ušlechtilými, ideji míru oddanými duchy nedělá. Jak se všechno opakuje!

Bojovníci proti otroctví před dvěma staletími, jejichž srdce vzplála hněvem, pouze šlo-li o otroky černé pleti. Celé roje proroků míru, když se rozhodovalo o tom, bude-li potlačena bolševická revoluce a nedojde k hrůzám gulagu ... dodnes nesou ulice a náměstí mnoha měst jejich jména, kdežto ti, kteří se pokoušeli rudý mor zastavit, se nezbavili přídechu čehosi nečestného, inu, kontrarevolucionáři. A jak bychom zapomněli na posly míru Daladiera a Chamberlaina, těm by také něco mělo být se zpětnou platností pověšeno na kabát, nějakou ulici po nich pojmenovat, vždyť oni chtěli mír, slyšte, chtěli mír, ne válku! Že vzápětí jejich přičiněním spadla pošetilé Evropě válka na hlavu ... nu, ví se o tom. Ale důsledky se nevyvozují.

Naštěstí je postava typu Nobelova oslavence Cartera pro Ameriku spíš výjimečná. Naštěstí pro nás všechny tam v těžkých chvílích dějin přicházívají k slovu a k činu spíš mužové typu námořního kapitána Decatura, přiměvšího kdysi k pokoře tripoliského beje. Jestli se týž scénář bude opakovat i nyní a tradice ponese jméno G. W. Bush, o tom budeme za několik měsíců patrně vědět víc. Snadné to mít jistě nebude, jako už vždy je obtížnější vykonat skutek než vypustit z huby žvást. Do té doby abychom se snad už konečně poučili z historie dějin a připustili bez všech oklik holou skutečnost: že sovětské maršály nezastavilo mávání holubičkami, nýbrž Reaganův nůž na krku. Že Hitler mohl být zastaven podobným způsobem, ale zásluhou mírotvorců nebyl. Že, celkem vzato, je houby platné, chce-li někdo mír; důležité je, má-li vůli a prostředky jej na černých postavách dějin vynutit.

Díky Bohu je Amerika má a zatím je ochotná jich užít i pro nás. Zatím je tu americký námořník, schopný bojovat pro právo a svobodu - to fight for right and freedom. Má-li pro nás budoucnost připraveny hrůzy války, ani my jim nezabráníme šlechetnými řečmi. A jako vždy bude lepší udeřit dřív, než dokončí přípravy k úderu síly zla. Nestane-li se tak a svět bude znovu stát nad hromadami trosek a tisíci rakví, můžeme už teď poradit andělům míru, aby se pak šli se svými projevy rozhořčení a minutami ticha vycpat. Museli by si dát líbit nejen nařčení z hlouposti, ješitnosti, pošetilosti a pýchy, ale také, k čertu už jednou, z viny na zločinu, jemuž svými povznesenými žvásty napomáhali. Jako už tolikrát, Bože, jako už tolikrát.

(Hannover, 14. 10. 2002, ANNONCE, 30. 10. 2002)

Na rozdíl od jiných komentářů se tentokrát za svůj rok starý odhad omlouvat nemusím; celkem jde všechno, jak jsem předpokládal, i boj proti orientálnímu terorismu, i ten druhý, ostudnější, proti silám užvaněného pokrytectví. Naštěstí se jím dosud Amerika nedala otrávit, ještě je tu americký námořník, nasazující krk i za náš right and freedom, třebaže si jich mnohý nepřeje, domnívaje se, že by mu lepší osud nadělilo placení výkupného otrokářským bejům. Je to ale dost kormutlivé, zahanbující. Jak dlouho ještě chceme užívat svobody z milosti Ameriky? Jak dlouho ještě jí chceme nadávat a zároveň těžit z jejích obětí? Jsem Evropan, ano, nemohu si svléci tento můj přírodou ušitý kožich, a ani bych nechtěl. Ale někdy se za něj trochu stydím.

Lesk a soumrak institucí

Člověk se rodí, roste, zdokonaluje se zkušenostmi, až vyčerpav svou životní energii umírá. Státy vznikají, rozvíjejí se, získávají zkušenosti, ale málokdy se z nich učí, až nakonec ve změněných podmínkách zanikají. Instituce se nerodí ani nevznikají, nýbrž jsou zakládány. Rostou sice, ale pouze rozsahem své byrokracie, jinak zůstávají vězet v čase a účelu, pro nějž byly založeny. Zkušenost se jich žádná nedotýká; jejich pohybem je setrvačnost; a cokoliv vymyslí k svému zdokonalení, bývá polovičaté, přicházívá pozdě a má sklon obrátit se v opak. A nakonec neumírají, ba ani nezanikají, nýbrž upadají v bezvýznam, když dávno předtím dosáhly dokonalé impotence a ztratily jakýkoliv účel nebo smysl. Takový je rozdíl mezi dílem přírody a nálezkem lidským.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem si tu souvislost srovnal v hlavě, a ještě déle, než jsem se odvážil ji aplikovat i na instituci jménem OSN. Ale máme tady tu iráckou patálii a mnohé napovídá ... no, ještě počkejme. Zatím se z mnoha stran rozléhá volání - ano, zakročíme proti iráckému tyranovi, ale pouze v rámci OSN! Pouze na základě rezoluce Rady bezpečnosti! Pouze s mandátem, vyplynuvším ze souhlasu tohoto vznešeného grémia! Z toho se dá poznat, že z OSN rada ani čin nevzejde, neboť již urazila drahný kus na cestě impotence. Je v tom podobná jakémukoli jinému plodu byrokratického bujení, jenž v posledku vždy slouží pouze jednomu účelu: neobtížit se zodpovědností, rozptýlit ji v tak rozsáhlém houfu zúčastněných, až se ztratí nadobro. Kdyby se to náhodou zvrzalo, aby se dalo krčit rameny ... to my nic, to my v rámci toho či onoho. Neboť, pravda, není díla lidského, aby se nedalo zvrzat, pročež lenoši a bázlivci tak milují rámců.

Jest nesporno, že kdyby OSN byla založena na základě výsledků vojen třicetiletých, zasedalo by dnes v Radě bezpečnosti jako stálý člen Švédsko. Kdyby na ten nápad býval přišel koncil basilejský, mohl dnes vládnout právem veta nějaký český husita v šišáku a s řemdihem přes rameno. Že obě země od těch dob pozbyly svého někdejšího významu, že řemdihy vyšly z užívání a husitů v šišácích již není, by nehrálo roli.

Co, že je to blbina, pravíte? Nevím tak zcela. Podívejme se, jak se OSN vzdálila původnímu smyslu svého založení před pouhými šedesáti lety. Nelze vyloučit, že za desítinásobek toho času se může nejedna dnešní velmoc vyjímat jako řečený husita s řemdihem. Rusko ho značně připomíná už nyní a některé jiné k tomu nemají daleko. Ale nic, sám vím, že je to nesmysl, představovat si OSN za šest set let. Že daleko pravděpodobněji zanikne nějakým způsobem už dávno předtím, pozbyvši jakéhokoli oprávnění k existenci. A možná dokonce ... máte vidět, jak se mi třese ruka, když toto píši ... možná že začátek jejího konce právě nastává.

OSN vznikla jako produkt druhé světové války. Vzala si za úkol poválečné uspořádání světa a měla zabránit opakování katastrofy. To bylo rozumné, ale zároveň už v sobě skrývalo zárodek budoucího rozkladu. Na rozdíl od živých organismů jsou totiž instituce schopné reagovat na současný nebo právě minulý malér, ne však předcházet příštímu. Majíc velkou starost o to, aby Německo s Japonskem znovu nezpunktovaly válku, postavila OSN svou logiku na protihitlerovské koalici, čímž si ovšem od samého začátku vsadila do kožichu velkou a neodstranitelnou veš. Konflikt svobodného Západu a totalitního Východu se už začínal rýsovat, ale Spojené národy, pojavši do sebe neprozřetelně Stalinovu diktaturu a vybavivše ji právem veta, si pro následující léta značně ztížily rozhodování.

Obtíž narostla, když jedna po druhé začaly padat do stalinského objetí východoevropské země a brzy po nich i druhý kolos s neuváženě uděleným právem veta, dříve nacionalistická, nyní komunistická Čína. Ale ještě stále v OSN nepřevažovaly diktatury, ještě byly v menšině proti zemím demokratickým nebo aspoň jakž takž demokratickým. Ještě stále ovládaly svět zásady západní civilizace a až na sovětskou výjimku tvořily členstvo OSN státy Evropy a obou Amerik. Když v roce padesátém vojska komunistické Severní Koreje napadla korejský Jih, dovedla se tomu OSN účinně postavit; místo obřadného vyjednávání s útočníkem vytvořila mnohonárodní ozbrojenou alianci a zatlačila komunistická vojska na dnešní linii. To také bylo naposledy, kdy posloužila něčemu užitečnému.

Od těch časů ... ano, větší, slavnější jsou Spojené národy. Rozrostly se na víc než dvojnásobek svého někdejšího členstva a jejich úradek je přijímán jako závazné orákulum, bez nějž nelze řešit nic na veškerém povrchu zemském. Potíž je v tom, že nic nelze řešit ani s ním. Kde jsou ty časy, kdy v OSN převládal hlas demokratických zemí, jen neúčinně rušený vztekáním stalinistů; svět se od těch dob změnil, různé jeho končiny, nalézající se kdysi pod koloniální správou, se staly samostatnými, a tím i členy této ctihodné instituce. Pohříchu je snazší vyhlásit samostatnost než dospět k funkcím demokraticky právního státu; k výčtu těch, jimž se to povedlo, stačí prsty jedné ruky a ještě palec zbude. Tak se poměr sil v OSN zvrátil, demokratické státy se octly v menšině, ráz začaly určovat chaotické režimy, které si nedovedou poradit samy se sebou, natož spolurozhodovat o chodu světa. Když se navíc podstatná část afrických států chytila marxismu a Asií se přelila jednak vlna militantního komunismu, jednak neméně výbojného islámu, zbylo už z funkčnosti OSN máloco.

Projevila se skutečnost, již její zakladatelé asi nemohli tušit: demokracie je plod západního myšlení a marné jsou pokusy ji naroubovat končinám, z nichž nevzešla. Do Spojených národů byl bez velkého rozmyslu přijímán kdekdo, hlavně že měl pěkně barevný prapor, diktatury a tyranie nejrůznějšího ražení byly postaveny naroveň státům demokratickým. Ale žádný řetěz nemůže být silnější než jeho nejslabší článek; to pravidlo se plně projevilo a z původní OSN se stal bezmála zločinecký spolek. Zároveň však spolek naprosto zposvátnělý a obdařený žezlem nejvyšší morální autority. To nemohlo jít dobře a také že nejde. Nelze užít demokratického pravidla o rozhodování většiny tam, kde převládají autokratické systémy v různém stupni zkorumpovanosti, žalostné nefunkčnosti a ideologické zatvrzelosti. Pochopitelně se Západ jejich většinovému votu nemůže opravdu podřídit, tak daleko jeho sebevražedné sklony ještě nedošly; otevřeně se však vzepřít nejvyšší světové autoritě je rovněž háklivá věc, takže se veškerý státnický um i obrovské finanční prostředky vyplýtvávají hledáním kliček k obcházení pošetilých rozhodnutí, k udržení zdání dávno vyčpělé účelnosti.

Občas zajde ten paradox až za práh holé frašky: předsednictvím výboru OSN pro lidská práva byla nedávno pověřena Kaddáfího Libye. Ubohá lidská práva! Ubohá OSN! Její ustrnulá nehybnost posléze dospěla tak daleko, že má-li se cokoli účinného prosadit, musí se tak stát mimo ni. Jinak by Miloševičovi junáci dodnes tančili po hrobech bosenských a jeho komanda by dokončovala vyvraždění Kosova, to vše za doprovodu nesčetných rezolucí a dohledu bezradných vojáčků v modrých přílbách. Dnešní stav, hrozící, že se na zvůli jednoho orientálního ničemy rozvrátí řád světa, ukazuje, že si Západ tu hru nemůže dovolit donekonečna. Buď se podřídí votu nehodných a neschopných a může se těšit na katastrofu, jaké nebyl vystaven od času Džingischánova; nebo vykoná, k čemu velí rozum a předvídavost, a musí se smířit s pomyšlením, že se velkolepý, leč nedomyšlený pokus o světovou jednotu nepovedl.

Píši tyto řádky ve dnech, kdy ještě není zcela jasno, v co se nakonec vyvine ta irácká patálie, zda v krátkou a intenzivní válku se všemi předvídatelnými i nepředvídatelnými následky, nebo v pokrytecký mír nedlouhého trvání rovněž s nějakými následky, patrně ještě zhoubnějšími. Zatím se zdá, že z obojího pravděpodobnější je válečná akce; a protože USA a jejich spojenci k ní nejspíš neseženou souhlas v OSN, budou ji muset vykonat mimo rámec této ctihodné, leč opotřebované a partikulárními zájmy znehybnělé instituce.

Což by snadno mohl být její konec, nebo přinejmenším začátek konce. Spojené státy nejenže disponují jedinou relevantní vojenskou silou dnešního světa, ale také přispívají k chodu OSN daleko nejvyšší částkou, a je obtížné si představit, jak by fungovala a z čeho by živila tisíce pohádkově placených byrokratů, kdyby Amerika řekla sbohem, nepotřebujeme instituci, v níž je nám za naše peníze jen překáženo a nadáváno. Nedojde-li k těmto koncům nyní, dojde k nim později, protože i kdyby se ta věc s Irákem nějak vyřešila, funkčnost OSN se tím nezvýší a protizápadní zášti, v níž je zaklet rozklad, ani poté neubude.

Což se ovšem zdá být scénář naprosto apokalyptický, po němž by následoval jen chaos, požár a zhouba. Avšak svět si už zažil víc otřesů, v nichž se zhroutily zposvátnělé instituce, a nejen že je přežil, ale vyproštěn z jejich pout se rozvinul dál. Neskončily jeho dějiny pádem tisícileté říše římské, nýbrž daly vniknout nesmírně dynamické civilizaci Západu s jeho zásadami demokracie a právního státu. Církve ztratily svou někdy nezpochybnitelnou moc a také nenastal konec světa, spíš jim ztráta světského panování prospěla. Není Svaté aliance, není koncilu tridentského, není žádné z těch institucí, které si kdysi kladly za účel řízení světa, a pes po nich neštěkne. Neboť vývoj je věc vyšších mocí, zákon přírody a vesmíru, jejž nelze podřídit lidskému úradku. Vždy něco zaniká a něco přichází na místo zaniklého, tak tomu bude i v případě OSN, ptát se jen můžeme kdy. Kdybychom byli tak opovážliví a tázali se, co účinnějšího a životaschopnějšího by mohlo nahradit tuto instituci, jejíž čas vypršel ... já vím, prognostika je ošemetné řemeslo. Ale co takhle ... co takhle Organizace demokratických států světa, přičemž by k udělení titulu demokracie nesmělo stačit vyvěšení praporu a občasné uspořádání kabaretních voleb. Obtíž tkví ovšem v tom, že takovému požadavku by vyhověl jen málokdo mimo oblast západní civilizace.

Nástupkyně OSN by tak asi byla institucí mocensky poněkud nevyváženou, což zrovna neodpovídá současnému požadavku bezpodmínečné rovnosti. Ale ani rovnost nelze nařídit usnesením politbyra, nýbrž musí vyplynout z přirozeného toku okolností. Je možné, že až se svět opět o něco pootočí, bude v něm rozhodovat nikoli rovnost, ale schopnost a funkčnost. Jiným slovem - Západ. Bude to tak zlé, táži se? Bude to opravdu tak zlé?

(Hannover, 15. 3. 2003, ANNONCE, 22. 3. 2003)

Co k tomu povědět? Prognózy celkem vyšly, irácká intervence byla krátká a úspěšná, a jak předesláno výše, došlo k ní nejen bez mandátu OSN, nýbrž i za vzpěněného nesouhlasu mnoha jejích významných členů. OSN se zatím nezhroutila, což také nebylo nezbytnou součástí prognózy, která počítala spíš s dlouhodobým procesem rozpadu. Ale mnoho už o ní slyšet není. Neubylo oblastí světa, jejichž vražedný chaos si říká o zásah, ale dojde-li k němu, pověření Rady bezpečnosti buď nebude vyžadováno vůbec, nebo bude pokládáno za dokument nevelké důležitosti, jenom k zastrčení do kapsy, aby byl svatý pokoj. Kdy dojde vývoj tak daleko, že ti, jimž náleží čest platit za OSN alimenty, se jí zřeknou, řečená organizace se tím definitivně stane nemohoucím spolkem žebráků a nakonec nějak neslavně sejde ze světa, nelze zatím předpovědět. Ale počítat s tím je třeba. Sdružení demokratických států, jež jsem poněkud opovážlivě na Pánubohu vymáhal, se pak už holou nezbytností vytvoří samo, i kdyby se zmíněné státy třeba i zdráhaly.

Setkání s demonstrací

Musel jsem nedávno v nějaké věci do města a moc se mi nechtělo; ale pak jsem byl rád. Vynatrefil jsem tam totiž demonstraci. Pěknou, jaká má podle všech regulí být, proti válce v Iráku, proti Americe, proti tomu kovboji Bushovi a ještě proti hromadě jiných špatností. Nebýt té pochůzky, ani bych nevěděl, jak taková demonstrace vypadá, protože když ji pak večer ukazovali v televizi, už to jaksi nebylo ono. Co se na obrazovce jevilo jako nedohledný, všechny městské plochy vyplňující zástup, sestávalo dle mého odhadu tak ze dvou, nejvýš tří stovek účastníků. Zájem ostatní veřejnosti nebyl valný, ba řekl bych, že žádný; lidé chodili kolem za svými nákupy a jinými záležitostmi a ani se neohlíželi; rád bych věděl, kde se bere těch osmdesát procent odpůrců amerického zásahu v Iráku. Inu, ono asi záleží na tom, koho se takový sběrač hlasů zeptá, že. Sám bych to dovedl; už podle vizáže se dá poznat, komu plane v hrudi oheň nekompromisního pacifismu, a od koho bych se asi nedočkal žádané odpovědi.Ale hlavně jsem si ujasnil a utřídil, kdo se tak demonstrací - a nejen této - zpravidla zúčastňuje. Německá televize s oblibou předvádí postarší tetky a důstojně stříbrovlasé gentlemany, kteřížto uvážlivými slovy hovoří o zásadní nepřijatelnosti násilných řešení, ale takové si nejspíš musí televize přivézt s sebou nebo je aspoň dlouho hledat, protože v zástupu demonstrantů se téměř nevyskytují.

V něm z dobrých tří čtvrtin převažují, abych se tak vyjádřil, utřinosové. Postavičky třinácti- až šestnáctileté, tvářičky růžové, hlásky pubertálně přeskakující. Kde se v nich vzal ten pacifistický zápal, by mohlo být nejasné, ale když oni na to dostali od pana ředitele volno. Pusťte dětičky na pár hodin z té protivné školy a ony půjdou demonstrovat i proti svatému Mikuláši. Rovněž tak se televize příliš nezaměřuje na skupinu daleko nepočetnější, ale asi vůdčí. Spíš nedopatřením se na obrazovce mihne rudý prapor s vercajkem, podobizna marxistického osvoboditele Che Guevary, hesla vylovená z temných hlubin dřevního stalinismu. Pod nimi pochoduje tvrdé jádro demonstrace. Je to jen hlouček, ale stojí za to, tváře sveřepé, nelítostné, jež bych si za jiných okolností dovedl představit při nějakém čekistickém střílení do týla. Nu, a ten zbytek ... figurky. Lidičkové třeba hodní, ale zmatení a popletovští, jakým bychom nepůjčili pejska na procházku, aby se nám nevrátili s prázdným řemínkem. A oč méně si poradí s vlastním životem, o to víc mají dobrých rad pro tupohlavé lidstvo. To už tak bylo vždycky a ještě bude, dokud se svět bude točit a takovou příležitost skýtat.

Komunisté, marxisté, trockisté, che-guevaristé, anarchisté, jiní té sorty -isté. Ti, kteří dávají zavírat do gulagů a střílet do týla, když jejich ideál zvítězí. Příliš mi v kostech utkvěla hrůza času, jejž jim podobní pustili z řetězu, než abych zaváhal před slovem - nepřátelé. Býval jsem kdysi hotov postavit se proti nim se zbraní v ruce, kdyby se k tomu naskytla příležitost, ale ona se nenaskytla ... nevím, jestli mám, nebo nemám říci bohužel. I zkušení televizní reportéři tuší, že jejich zlověstná přítomnost demonstraci diskredituje, takže se v záběru kamer objeví leda nechtěně. Pro mne jsou dokladem a ujištěním: o co se tyhle postavy zasazují a v prospěch čeho demonstrují, je věc zlá a zvrhlá, i kdyby jen tak zvonila andělskými slovy lásky a nenásilí. I oni jsou součástí osy zla, jemuž je třeba předcházet, a to nejen v iráckých pouštích, ale možná i tady, na prostranství před hannoverskou operou. K těm onáušnicovaným, okroužkovaným, věnci korálků a jinými neskladnými předměty ověšeným, bych byl vlídnější.

Já vím, chlapci, já vím. Ono to svádí, že, předvést se jako spanilomyslný osel ... ech, promiňte, posel míru. Být následovníkem ideje krásné, ideje ušlechtilé, a prosazovat ji tak bezvýhradně, až se krásná idea stane svým vlastním účelem. Chceme mír, mír jakýkoliv, za cenou kteroukoliv, i kdyby se svět v jeho důsledku měl proměnit v moře trosek a slz. Svatý muž se neptá po důsledcích. Stavět nehmotnou ideu nad lidský zájem je od věků způsob duchů spravedlivě nekompromisních a zároveň cesta k úskalí, na němž ztroskotávají, protože upnuvše se k ideji, ztratili ze zřetele člověka. Nejen okorálkovaní hoši před hannoverským divadlem se tomu nevyhnou, nýbrž mnohdy ani hlavy nejpomazanější, mající apriorní lásku a mír v popisu práce.

Vystoupil jsem v Německu z církve za podobných okolností už dřív, lituji-li čeho, tedy že to nemohu udělat podruhé. Vím, že nepohnu názorem toho, kdo si jednou povýšil ideu nad lidský zájem, ale přesto chci takovým předložit k zamyšlení - jsou-li jej schopni - úryvek z článku, jak jsem si jej přeložil z německého časopisu Der Spiegel, ostatně nikterak proamerického nebo pravičáckého: ...režim, v němž jsou dětem vypichovány oči, aby se z rodičů vynutilo přiznání. Režim, jehož pochopové lámali dvouletému děvčátku kostičky jednu po druhé, aby jeho matka prozradila úkryt svého muže. Režim, který dovede vzít nemluvně z náruče matky a nechat je zemřít hladem, aby ji přiměl k výpovědi. Režim, mezi jehož metodami je pomalé potápění oběti do kotle s kyselinou, buď aby zlomil její vůli, nebo jednoduše jako způsob popravy. Režim, který své oběti mučí elektrickými šoky, nejraději do genitálií, a vykazuje v této metodě velkou kreativitu. Režim, který v roce 2000 uzákonil jako trest za jakoukoli kritiku - a může jí být třeba jen poznámka o neladnosti Saddámova obleku - vyříznutí jazyku. Režim, který nechává opakovaně znásilňovat manželku nebo dceru před očima jejího manžela či otce. Režim, který dává své odpůrce narážet na tyče rozžhaveného železa. Režim, v němž byla mladé matce sťata hlava před vlastním domem a za přítomnosti jejích dětí, protože její muž byl podezřelý z nepřátelství k vládě... A tak dále a tak dále.

Ten režim, o němž je řeč, víte, ušlechtilí zastánci věčného míru, to je ten saddámovský, jejž bráníte proti americké agresi a jehož praporem tamhle někoho vidím mávat. Necítí ten dobrák tu nevýslovnou hrůzu, jejíž symbol drží v ruce? No, asi necítí, já vím, to není dáno každému, jen nám, kteří jsme ji v slabší koncentraci také zažili. Nechci vás hned obviňovat ani z pokrytectví, ani ze schvalování těch příšerných zvráceností, ba ani z prosté a obyčejné hlouposti. Jen vám předkládám těch několik řádek, abyste si je požvýkali. Třeba vám jejich pachuť napoví, že zář slavných idejí může zastírat pohled na obyčejného, neslavného človíčka, jehož bezmoci a utrpení bych vám přál aspoň na půl roku osobně zakusit, protože koukáním na televizi se skutečné poznání nedostavuje, jen vlastní bolestnou zkušeností.

Ale ještě tu jsou ti utřinosové, tvářičky růžové, patnáctileté. Jim nevytýkám vůbec nic. Sám bych býval v tom telecím věku mazal kamkoli, jen kdyby mě za tím účelem pustili ze školy, ó jejej. To bych spíš rád viděl do svědomí těm, kteří jim řekli, tak, žáčkové, dneska se nevyučuje, vezměte si tadyhlety transparenty a hajdy do města, demonstrovat. Je mi s podivem, že je to v Německu právě stav učitelský, jenž je tak náchylný k levičáckému radikálnictví, to asi dělají ty vysoce nadprůměrné platy. Do Čech s vámi, pedagogové, tam byste přišli na jiné myšlenky. No nic.

Já jen že nedaleko našeho Hannoveru jest město jiné, jménem Hammeln. Tam se prý stalo v dávném středověku, že jeho děti, tvářičky růžové a hlásky přeskakující, odešly za krysařovou píšťalou a nikdy už se nevrátily. Asi jim taky krysař slíbil, že nebudou muset do školy. Vám, drazí krysařové, vy pedagogicko-idealističtí i vy profesionální, kdoví kým řízení a z čích peněz placení, určuji následující řádky. Omlouvám se, že jsou to řádky z mé vlastní knížky, jistě není příliš vhodné citovat sám sebe. Ale proč bych měl znovu formulovat to, co jsem sice napsal na adresu jiné mimořádně odpudlivé orientální diktatury, syrské, co se však velice hodí na kabát i vám, krysaříci.

Ne, legraci stranou: kdekoli na světě se jakékoli hnutí schovává za dětská záda, jde bez výjimky o hnutí svinské a hodné opovržení, i kdyby vyhlašovalo svaté pravdy. Dětičky nadité do kaprálských uniforem, opentlené dětičky zvedané na tribunách k moudrým státnickým knírům, dětičky postrkávané nadšenými rodiči do politických demonstrací, dětičky metající kamením v rámci spravedlivých bojů za to či ono, dětičky v mundúrech osvobozeneckých armád, dětičky záměrně vychovávané k zášti a nepřátelství ... neměli bychom pro tento jev hledat slova pochopení, neboť se tak stáváme spolupachateli zločinu. Své osvobozování a jiné blbinky ať si vyřídí dospělí mezi sebou, nemohou-li bez nich být. Děti ať nechají na pokoji. Ať si hrají, ať se učí, ať jsou dětmi, ne zmenšeninami dospělého bláznovství.

Vyřídil jsem, co jsem chtěl, vlezl na kolo a šlapal k domovu. Demonstrance se mezitím rozešla, jen po ní na plácku před operou zůstal úděsný svinčík, jako by si odpor proti válce žádal intenzivního podestýlání papíry a jinými odpadky, nu, jistě jsou odpůrci amerického kovboje též velkými zastánci boje za životní prostředí. Jak tak jedu stezkami v městském parku, srovnává se mi právě zažitá zkušenost v hlavě, nikterak nejsem nerad, že jsem tu demonstraci na vlastní oči viděl. Aspoň mi teď nemusí nikdo vyprávět o jejích pohnutkách. Jsou různé: u jedněch temná zášť, jaká se za vhodnějších podmínek vyjadřuje střílením do týla. U druhých úporná touha se předvést, povýšit se jednou z životního údělu božího nemehla na stolec kazatele a poučovatele, jenž se s trochou štěstí může objevit večer v televizi. U třetích, inu, vyhnout se té školní otravě a trochu si zablbnout.

Jen s těmi čtvrtými, s krysaři, si nejsem jist. Asi by rozbor jejich pohnutek vydal na objemnější studii. Krysař z Hammeln, jak známo, se po svém skutku ztratil a nikdo neví kam, čemuž nenutno se divit; oni by mu měšťané hammelnští asi pěkně zmalovali roucho. Dnešní krysaři jsou na tom jinak; nikam se neztratili a jsou dobře zjistitelní. Až ta mela v Iráku skončí a všechno bude opačně, až se ukáže, že zase jednou jejich píšťala zaváděla nevinné duše do temna, neměli by z toho vyjít s obvyklou výmluvou, že to přece nemohli vědět. Každý je zodpovědný za to, co z dobré či zlé vůle napáše, tedy i krysař. Měli by být postaveni před soud času a zmalováno jim roucho, ovšemže způsobem humánním, etickým, ne je potápět do kotle s kyselinou, jak by to s nimi udělali ti, jejichž krvavý prapor zřejmě odpovídá touhám jejich srdce o mnoho víc než ten demokratický, s hvězdami a pruhy.

(Hannover, 27. 3. 2003) (ANNONCE, 2. 4. 2003)

V duši západního člověka je zakleta mnohá dobrá, tvořivá vlastnost, jenomže často mívá sklon přerůst všechny hranice rozumu a zplanět v holém nesmyslu. Není - rozhlédněme se po světě - jiné civilizace, jež by si například dělala hlavu z životních podmínek jiných ras a národů. Třebaže se stalo módou v ní usilovně shledávat znaky arogance a panovačnosti, je soucit ne-li monopolem západního člověka, tedy je u něj vyvinut v míře daleko nejvyšší. Jenže soucit, dávný předpoklad selské společnosti, z níž Západ vzešel, nám přerostl v požadavek vzdání se jejích plodů v prospěch jiných, méně úspěšných. Ba co víc, zámožnost a zdar se staly synonymem bezcitné zvrhlosti, zcela v intencích levicové nauky, podle níž nelze dojít k blahobytu jinak než okradením druhých. Není nejspíš náhodou, že tato podivná filozofie vznikla právě v bohatých zemích Západu, třebaže do květů zla se rozvila až jinde. Vládcové Západu se v minulosti umívali jak mezi sebou vynalézavě poprat, tak i exportovat své pranice do širého světa; v pasivní bezbrannost odevzdané jehňátko západní člověk arci není. Nicméně je dnes Západ končinou, kde vzájemné pranice ustaly, jsou zdravému rozumu nepředstavitelné, šílenství uplynuvších věků. Ani s tím není v jiných kulturních okruzích srovnání.

Má to svůj důvod. Sedlák dovede bránit svou půdu, ale k své existenci potřebuje mír víc než kdo jiný; je mu cizí pud kultur pasteveckých či loveckých k neustálému rozšiřování revíru, protože zná mez, až po niž je schopen získanou půdu obdělat. Jenže bytostná touha po klidu přebujela v požadavek míru i za cenu sebezničení, selská schopnost dohodnout se na společných mezích se zvrátila v požadavek ústupnosti až k popření sebe samé. Selská předvídavost, vyplývající z nutnosti zorganizovat si práci na dlouhé měsíce dopředu, se stala zdrojem v dějinách světa nikdy nebývalého rozvoje a úspěchu. Jenže sklon k sebepochybnostem, v nějž přerostla přirozená selská hloubavost, přinesl v zajištěnějších dobách zálibné hledání vin na sobě samém. Cizí nedostatky se stalo příkazem doby nevidět, rozličně omlouvat, případně si je naložit na vlastní hřbet. Pozorný rozbor chyb, jichž bylo nutno se vystříhat v ročním cyklu selské práce, se změnil v pochybovačné odmítání vlastního způsobu a hledání spásonosných receptů u tzv. přírodních národů, k jejichž skutečnému pochopení nám chybí schopnost. Snaha o co nejdokonalejší, příští prosperitu zajišťující výkon, přešla v požadavek absolutní dokonalosti, a jelikož dokonalého na světě není nic, tedy v odmítání vůbec všeho, v módní relativizující negaci. Individualismus sedláka, pracujícího na vlastní půdě a jen sobě samému zodpovědného, se zploštil v zdůrazňování osobní odlišnosti, a není-li čím skutečným, tedy povrchnostmi, naschválnictvím, dětinským exhibicionismem.

To všechno v sobě máme, to všechno jsme zdědili z pradávných dob, kdy se naši předkové začali v drsném klimatu poledové doby živit obděláváním půdy. Tím se zároveň lišíme od civilizací jiných, z odlišného životního způsobu vzešlých. Západnímu člověku je vlastní obrovská tvořivá síla, vývojová dynamika, zarputilá schopnost nedat se, překonat období zimy a nedostatku; ale dosáhne-li svého a spočine v blahobytném pohodlí, objevuje se v něm sklon záporný, k sebepopření a sebezničení. Tak se v dějinách Západu střídá dvojí období. Nesmírného, houževnatého vypětí v čase ohrožení, jímž obvykle vítězí a svůj problém vyřeší; a hned nato úlevný obrat, ochabnutí vůle k svobodě, přijetí blahobytu jako samozřejmosti, jíž je možno nedbat, a zálibné obracení hrotu kritiky proti vlastním hod-notám a vlastní existenci. V právě přítomné době jsme svědky obojího. Měli bychom o rozporuplnosti své západní duše aspoň vědět, třebaže je obtížné naráz ze sebe vypudit to, co rostlo vývojem dlouhých tisíců let.

(pokračování)

Zpátky