Červen 2005

Píka znal pravdu o gulagu, proto jej zabili

Jan Gazdík

Vražda generála Heliodora Píky má nové, dosud neznámé motivy. Historici je v objevili archivech až nyní, šestapadesát let po generálově vykonstruovaném obvinění z velezrady a po nezákonné popravě.

Šéf československé vojenské mise v Moskvě generál Píka totiž shromáždil v průběhu druhé světové války otřesná svědectví o vězněných Čechoslovácích a o poměrech v stalinistických koncentračních táborech. Do SSSR Čechoslováci utíkali před nacisty. Internovány jich byly desetitisíce a v důsledku nelidského zacházení jich většina zemřela - hladem a vyčerpáním. "Píka sestavil mapu gulagů. Mnohem víc ale po válce vadilo, že měl informace o poměrech v táborech," říká historik Tomáš Jakl.

Generálův syn Milan Píka souhlasí, že jeho otec Heliodor Píka byl zavražděn proto, že toho hodně věděl: "Nikdy ale přímo neřekl, proč se stal nepohodlným. V posledním dopise jen uvedl: Nejde o justiční omyl, ale politickou vraždu." Heliodor Píka intervenoval podle Milana Píky kvůli vězněným Čechoslovákům u šéfa sovětské bezpečnosti Beriji a zřejmě také u Stalina. "Jedním z těch, které dostal z gulagu, byl generál Jaroslav Procházka, který mi přiznal, že vděčí otci za život."

Informace o poměrech v sovětských koncentračních táborech byly podle historiků po válce o to nebezpečnější, že v téže době se lidé vzpamatovávali z hrůz v nacistických vyhlazovacích táborech. Otřesná svědectví ze sovětských gulagů nalezl Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v dosud nevytříděném archivu. Důkazy se do něj před časem vrátily z uzavřených fondů komunistické policie.

Generál Píka zaznamenal svědectví propuštěného vězně Slesingera ze Soroklágru. Ten v únoru 1942 přivezl do Buzuluku, kde vznikala československá jednotka, zoufalý dopis vězněných Čechoslováků. "Nacházíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 360 lidí, teď už nás není ani jedna polovina, většina z nás zemřela... většinou jsme z Podkarpatské Rusi. Chceme umírat za svobodu Československa, ale neumírat od té hrůzy, bídy a hladu."

Československý velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl pod silným vlivem tehdejšího šéfa komunistů Klementa Gottwalda, všechny tyto informace mezinárodnímu Červenému kříži zapíral. Generál s nimi naopak pracoval a snažil se životy spoluobčanů zachránit. Štěpánka Gejzlarová, která byla rovněž s pomocí Píky poslána do Buzuluku, vypověděla: "Byl to náš nejradostnější den. Byly jsme vyzdviženy z velikého utrpení."

Z dosud nezveřejněných Píkových záznamů vyplývá, že třicetikilogramový úbytek na váze byl u vězněných Čechoslováků běžný. A v některých případech až padesátikilogramový. I historik Zdeněk Vališ říká, že pravda o gulagu stála Píku život. Dodává však, že generál byl Gottwaldovu komunistickému vedení nebezpečný i tím, že věděl o jeho šmelině s potravinami, když za války působilo v Moskvě. Píka navíc varoval prezidenta Beneše před plány Sovětů: "Ptají se -jaképak hlasování lidu? Až bude Rudá armáda v Čechách, pak budou muset všichni hlasovat pro diktaturu proletariátu."

Píkova tragédie je o to větší, že i šéfa komunistické rozvědky Bedřicha Reicina či prokurátora Karla Vaše (dosud žije), kteří ho poslali na šibenici, vytáhl z gulagu. Z těch se po válce stali přesvědčení komunisté.

(MFDNES)