Červen 2005

Český film a národní mentalita

Radovan Holub

Nenadávejme na český film, že je bezkonfliktní, málo překvapivý, příliš lyrický, zdlouhavý, plytký a vyhýbá se třecím plochám. Český film je přesně takový, jací jsme my.

Film je naším národním zrcadlem, lepším než jiné umělecké žánry. To velmi jasně ukázala největší národní přehlídka české kinematografie, která proběhla od 25. dubna do 1. května v Plzni. Soutěž celovečerních a dokumentárních filmů uplynulé sezony 2004/2005, retrospektivy, exilové filmy, hudební klipy, semináře, diskuse, kulaté stoly, koncerty a debaty u piva dlouho do noci. To, co dělá festival festivalem.

České filmy vznikají především za domácí peníze, a možná právě proto odrážejí našeho provinčního, nicméně citlivého ducha lépe než západoevropské koprodukce, kde se jako v šejkru míchají národy, národnosti a světové destinace.

Zahraniční diváci a odborníci, kteří do Plzně přijeli čistě jen kvůli českým filmům, hledali tato témata: odsun Němců po roce 1945, příběh Romů na českém předměstí, příběh komunisty, který po roce 1989 začal řídit soukromou firmu, příběh českého politika, příběh dvou dealerů soukromé komerční firmy, jednoho mladého a druhého před penzí. Hledali něco, co by charakterizovalo naši unikátní polohu mezi socialismem a kapitalismem, k níž jako Češi máme klíč. Něco, co oni nemají.

Hledali však marně. U nás nemáme rádi konfliktní témata. Máme neustálý pocit ohrožení. "Naši národní povahu formovala celá léta pozice malé středoevropské země, kterou je možné obsadit za noc. Pět dobře vyzbrojených motorizovaných divizí by to dokázalo hravě," říká filmový historik Boris Jachnin.

Jako pes, který jen štěká

Český film je krystalicky průzračným zrcadlem naší mentality. Bývá spíš mozaikou historek než příběhem, asi tak, jako když si v hospodě vyprávíme vtipy a klípky. V českém filmu bývají výborné detaily, ale není tu celek. Český film bývá úhledný, ale chybí mu překvapivost, napětí a vášeň. I ty mezilidské vztahy, což je tradiční specialita našeho filmu, jdou jaksi do ztracena. Žádné silné, fatální vztahy, ale spíš životní plichty, rozvody a rozvůdky, tu a tam postel, tu a tam návrat.

Doménou našeho filmu není něco, co se nemůže odestát, ale legrace, relativismus hry. Proto je u nás tolik tragikomedií. I jako národ nebereme nic příliš tragicky. A o věcech mluvíme raději jinotajem než přímo. Český film je celkově slušný, mluví klidně, ale někdy přechází do nečekané vulgarity: "Kdo pozdě chodí, v hovnech se brodí." Je tedy český film tvrdý? Je, ale jen slovně. Je jako pejsek, který štěká, ale nekouše. Tak jako my.

Český film se bojí politiky jako čert kříže. Vždycky se jí bál. A měl proč. "Ať nám ti umělci nelezou do politiky," řekl jednou ústřední ředitel Československého filmu Jiří Purš. Dnes žádný Purš není, ale umělci do ní stejně nelezou. Je to třináctá komnata našeho filmu i naší národní povahy. Přestože neuvěřitelný politický život Česka patří k největším unikátům porevoluční doby. Naproti tomu si český film libuje stále víc v sexu. Tento světový trend čeští filmaři na rozdíl od politiky z mezinárodního filmu převzali. Sex je totiž méně konfliktní.

Zůstáváme na lyrické vlně. Žilami českého filmu kolotá lyrika. A že ji umíme! Krásně to ukazuje pěkný, ale nenápadný a zároveň překvapivý český film Správce statku. Lyrika však může být obtížná, může nudit. Lyričnost českého filmu jde proti hlavnímu trendu světové kinematografie, jímž je drama reálných událostí. Český film je subtilní, libuje si v lidském nitru, nikoli ve světodějných věcech.

Ve většině českých filmů se postavy na konci filmu tak nějak usmíří, nastává happy end po česku, tedy trochu nahořklý šťastný konec. Je to něco podobného, jako když se zeptáte Čecha, jak se má: "Tak tak," odpoví, případně dodá: "Nechce to být lepší." Českému filmu nesedí akčnost, rychlost, spád. Náš film se raději propadá do tajů lidského nitra, jemuž je tak těžké rozumět. Proto bývá často nepříliš srozumitelný. Český film si libuje v neurčitosti, mnohdy vyhlíží poněkud unaveně, jako by byl postižen "blbou náladou".

Ani české komedie nejsou příliš břeskné. Jsou to buď hořké komedie, anebo to, co český Kašpárek nazýval "podařenou taškařicí". V českém filmu se hemží postavy nechápavých hlupáků, kteří svou lstivostí dokážou zvítězit buď nad mocnými nebo nad jinými hlupáky. Tito hlupáci českého filmu vycházejí přímo z našeho historického kódu. Jak jednáme na silnici, když nás zastaví policejní hlídka za rychlost? "Ono tam bylo nějaké omezení?" divíme se a stavíme se hloupými. "Já tam nic neviděl."

Žraloci, skřítci a český sen

Někteří z nás mají energii na individuální vzdor. V životě i ve filmu. Ze čtyřiadvaceti českých celovečerních hraných filmů uvedených na Finále bylo několik takových, které si troufly. Málokdy si jako národ troufneme, ale to neznamená, že vždycky jen klopíme hlavu a uši.

Žralok v hlavě, debut režisérky Marie Procházkové, což je one-man-show Oldřicha Kaisera o stárnoucím osamělém muži, který si povídá s kolemjdoucími z oken svého přízemního bytu, je jedním z nich. Vorlův Skřítek, patrně jeho zatím nejlepší film, je další. Troufnout si točit komedii střiženou pohádkou na jatkách, to je prosím odvaha. Vlastně i vítězný film Finále, Šulíkův Sluneční stát, si troufl jít mimo krásně barevné, luxusní interiéry, obvyklé pro současný český film. Šel mezi nezaměstnané Ostravska. Další oceněný film - Český sen - si poprvé v české kinematografii troufl na téma firemní manipulace.

I historické drama Krev zmizelého je silou lidských příběhů, napsaných velkým mágem Vladimírem Körnerem, něčím nad české poměry. A vlastně i ti Snowboarďáci a Román pro ženy, nad nimiž kdejaký intelektuál pokrčí nos, jsou svým způsobem odvážní: jsou to komerční filmy, které jsou všechno jiné než pitomé (jako jiné české komerční filmy).

Tendence českého filmu k idyle a harmonii však zůstává hlavní silou. Nechceme si to s nikým rozházet, nechceme si pálit prsty, nechceme být politicky nekorektní, nechceme říct něco, co se nesluší. Český film je takový, jací jsme my. Je opatrný, chaotický a dohání to, co za hranicemi už dávno znají. Politický film také objevíme za pár let, až ve světovém kině bude passé. Proto tvrdím jedno: český film je naším nejpřesnějším zrcadlem. Mluví víc o naší národní povaze než o předmětu. Nechat ho zahynout by znamenalo ztratit kus své vlastní, národní identity.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)