Červen 2005

Vepřín musí zmizet

Milan Horáček

Za výzvu Evropského parlamentu k odstranění vepřína z míst bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku se postavily největší politické skupiny spojené Evropy – od Evropské strany lidové přes liberály až po Sjednocenou levici. Osm českých poslanců hlasovalo proti. Výzvu považují za „zavádějící a nepatřičnou“ a vyčítají mi, že jsem jako autor návrhu neoslovil nejdřív je a až poté zahraniční kolegy. Já se je přitom snažím oslovit už léta. Od konce devadesátých let jsem ve funkci ředitele pražské Nadace Heinricha Bölla spoluorganizoval každoroční pietní akt v Letech a diskuse o postavení Romů. V exilu, po roce 1989 i nyní ve funkci evropského poslance jsem tak činil v duchu myšlenky Heinricha Bölla, že jde-li o lidská práva, je třeba se vměšovat i „do cizích záležitostí, a za každého režimu“.

Okna v hlavě

Prezident Klaus usnesení parlamentu komentoval tak, že „o vepřínu v Letech hlasovalo 760 poslanců, kteří nevědí, kde jsou Lety, kteří nevědí, že je tam vepřín, kteří nevědí, co se tam stalo“. Prezident zřejmě neví, že se již od podzimu minulého roku připravovala přímo v bruselské budově Evropského parlamentu výstava na toto téma. Proběhla týden před hlasováním. Všichni poslanci na ni dostali pozvánku, celá řada z nich se zúčastnila i jejího otevření. Mezi mými kolegy z jiných zemí i politických skupin vzbudila expozice pozornost, ale i údiv.

Komunistický poslanec Miroslav Ransdorf, který s kolegy z ODS hlasoval proti usnesení, dokonce prohlásil, že se o Letech „bezuzdně lže“ a žádný koncentrák tam nikdy nebyl. Stejný názor má i hlava státu. Lety ovšem koncentrákem byly. Není podmínkou koncentračního tábora, aby byl vyhlazovací. Dachau, Buchenwald, Mauthausen, ba vlastně všechny koncentráky na území Německa nebyly přísně vzato vyhlazovacími tábory jako Osvětim, Treblinka nebo Sobibor. Přesto je právem jako koncentrační tábory označujeme.

Z toho podle mě vyplývá první zásadní skutečnost. Osud českých Romů nesmí být zapomenut. Musí byt reflektován v učebnicích, měla by existovat stálá expozice o romském holocaustu, třeba v Muzeu romské kultury v Brně, kde se už dlouho připravuje. Předválečná existence Romů v českých zemích a její tragický konec by měly být součástí naší kulturní a politické paměti. Také proto musí být vepřín odstraněn.

Druhý neuralgický bod celé diskuse spočívá v podílu Čechů na tragickém osudu Romů. Možná právě proto je mnohým toto téma tak protivné. Personálem koncentračního tábora byli Češi. Součástí naší kultury vzpomínání by určitě měla být reflexe české účasti na tomto zločinu. Zde však šlo v prvé řadě o kolaboraci s nacismem spíše než o akt vůle „Čechů“ proti „Romům“. Protektorátní vládu nelze jednoduše považovat za projev nějaké autonomní politické vůle Čechů, 15. březen 1939 posunul politickou odpovědnost jinam. Proto nemá smysl tvrdit, že by si Češi pod pláštíkem nacistické okupace v Letech vyřizovali účty s romskou menšinou (rozhodnutí zřídit koncentráky pro cikány padlo za tzv. druhé republiky, tedy naprosto v české režii – pozn. red. CS-magazínu). Ani v Osvětimi nepracovala většina lidí proto, že by byli tak zuřiví antisemité a toužili zabíjet Židy. Jak ukazuje řada autorů, ať už Tzvetan Todorov, Zygmunt Bauman a další, šlo především o konformismus, o ústup od individuální etické odpovědnosti a její přenesení na stát, o odcizení a mechanizaci vztahu k vězňům. Velký podíl na úmrtích v Letech mělo ostatně to, že čeští dozorci docela obyčejným způsobem kradli jídlo – tedy banální vypočítavost.

Třetí a nejvíce zřejmý bod, kolem nějž se diskuse točí, je existence vepřína stojícího částečně na místě, kde stál koncentrační tábor. K tomu je důležité připomenout několik faktů. Budovy koncentračního tábora byly zbořeny. Teprve po několika desetiletích byl na zelené louce vybudován vepřín. Po roce 1990 byl veden spor o to, zda a do jaké míry se souřadnice vepřína překrývají se souřadnicemi koncentráku, a ukázalo se, že tomu tak zřejmě je. Vepřín tedy na tomto místě rozhodně nesmí stát. Kdyby na místě vyhlazených Lidic stála dnes páchnoucí „výrobna“ jatečního masa, zdráhala by se vláda zaplatit její přemístění?

Jak ale naznačeno výše, bylo by chybou redukovat debatu o vyhlazení českých Romů i jejich současné vyloučení ze společnosti na přesun vepřína. Mnohem spíše jde o několik spolu souvisejících traumat české společnosti: vymazání holocaustu Romů z naší společné paměti, český podíl na tomto zločinu a neschopnost české politiky řešit společenskou izolaci Romů. V těchto třech aspektech a především v tom posledním vidím smysl celé debaty, jejímž symbolem i součástí je právě onen vepřín.

Mrtví a živí

Tři uvedená témata nemají jednoduchou souvislost. Bylo by nesmyslné tvrdit, že „Češi“ nejdříve vyvraždili v Letech „Romy“, pak znesvětili místo svého zločinu výstavbou vepřína, a teď tomu dávají korunu tím, že alespoň druhý z těchto zločinů – znesvěcení – nehodlají napravit. To by byla jen další slepá ulička, která končí u kolektivní viny. Ani u pachatelů zločinů patrně nehrála primární roli rasistická motivace, u stavitelů vepřína je takový předpoklad zjevně nesmyslný a rasistické nebyly ani polistopadové vlády, které připustily privatizaci vepřína či odmítly návrh na jeho přemístění.

Redukci na téma polohy vepřína považuji za špatně postavenou otázku. Nenechme se strhnout heroickou logikou zaměřenou na velké činy, často vztažené k minulosti a k mrtvým. Svou iniciativou na půdě evropského parlamentu jsem chtěl upozornit na to, že existence vepřína na místě koncentráku je vzhledem k mrtvým Romům eticky stejně nepřípustná, jako je eticky nepřípustné tolerovat situaci živých Romů u nás i dalších vyloučených skupin v jiných částech Evropy.

Vepřín proto musí co nejdříve zmizet a věřím, že jej nahradí důstojný památník. A stejně tak je nutné začít s otevřenou debatou o naší minulosti za nacistického i komunistického režimu. Ale především je nutné se vážně zabývat tím, jak dnešní čeští Romové žijí a co můžeme udělat pro to, aby se nám společně žilo lépe.

(Respekt, www.respekt.cz)