Červen 2005

Don´t cry for me Argentina...

Milan Hulík

...ale plač kvůli nám ty, Česká republiko, zatímco ve světě se ti smějí. Plač, snad se Ti uleví nad tím, jakého máš premiéra. Evita Ti odpustí, že jsme si vypůjčili jméno jejího slavného hitu, abychom jím začali psát o jiném hitu, kterým je bohužel nebetyčná ostuda nás všech a České republiky. Stanislav Gross je ještě nyní, ve chvíli psaní tohoto článku ministerským předsedou České republiky, šéfem výkonné moci a požívá všech prerogativ spojených s touto funkcí. A hodlá jím být nadále, bez ohledu na to, do jaké propasti stáhne svoji zem a své spoluobčany.

Z legračního sledu událostí, kterou odstartovaly směšné výmluvy Stanislava Grosse ohledně původu peněz, které vydal za svůj barrandovský byt, od slavného trojhvězdí Vik – Rod – Simkanič, jsme se za několik týdnů stali rukojmími tragikomické politické krize – kterou představitelé petice „Zrušme komunisty“ označují jako nejtemnější okamžik v polistopadové historii této země a výsměch celému národu. Ano, Stanislav Gross se při hlasování o důvěře vládě usmíval, možná i tomu, jak uvedl jeden komentátor, že „jako politické monstrum bez historické paměti přepsal dějiny“. Zatím tak, že komunisté opět po 15 letech získali podíl na vládě a z ní, jako z ústavního orgánu odchází jeden ministr za druhým. Ještě výstižnější charakteristikou politika pro kterého nic není nemožné k udržení moci, je projev pohrdání jeho spoluobčanů, kteří zapichují vlaječky s jeho jménem do psích exkrementů. Toto počínání je jen logickým vyústěním celé Grossovy kauzy, její „hrdina“ se při svém boji o moc natolik odhalil, že jak napsal Jiří Wagner ve své výzvě Občané, neuklízejte psí hovínka!; „…Stanislav Gross, který už dlouho intenzivně politicky i morálně zapáchá, dostane se tak z předních stránek našich deníků a z televizních obrazovek konečně tam, kam už od začátku své politické kariéry patří, aby jej nakonec milosrdně spolkl kolem jedoucí hovnocuc.“

Vrchovatou měrou, v politice nebývalou a v prostředí české politické kultury vlastně poprvé, se pohrdání a odpor propojily se směšností takovým způsobem, že „homunculus politicus“, bývalý dlouholetý nejoblíbenější politik se stal objektem studia fenoménu moci a předpokladů pro její získání v postkomunistické zemi. Jestliže ještě nebyly napsány studie o politickém vývoji po převratu v r. 1989 a jeho komentování bylo zatím jen doménou politických publicistů, pak příběh jednoho mladíka, který zběhl ze železnice, aby naplnil svůj sen o moci, je výzvou k popisu doby a společnosti, či lépe společnosti, která se nebyla schopnost vypořádat se svojí minulostí. Budoucí studie o české postkomunistické společnosti mají v osobě Stanislava Grosse prizma, kterým je možné zjistit i to, co zatím neodhalili ani nejlepší investigativní žurnalisté.

V něm se totiž krystalizuje korupce, klientelismus, nedostatek historické paměti, nevzdělanost s uměním zalíbit se a nezřízenou touhou po moci. V posledních měsících bylo o Stanislavu Grossovi napsáno mnoho článků objevily se i psychologické portréty a leckteré vyjádření a popisy byly mistrnou zkratkou popisu kariéry muže, jehož osoba prošla vývojem od ještě milého označení – koloťuk, až ke psímu lejnu. Obvyklou otázkou kladenou po takových koncích, je zoufalý výkřik, jak to bylo možné ? Ano, ptejme se – kdo všechno protlačoval chlapce, kterého i jeho politický spolutvůrce Miloš Zeman považuje za primitiva? Jak tedy bylo možné, že tento dnes sice vysmívaný „důchodce z Vysočiny“, udělal takového nevzdělaného primitiva ministrem vnitra? Jak bylo možné, že staroslavná Univerzita Karlova dovolila graduovat studentu, o jehož způsobu studia a „vědomostech“ kolují nejfantastičtější historky? Jak bylo možné, že i velký humanista Václav Havel jej označil za perspektivního politika a nakonec se jej ještě nyní i zastal? Jak bylo možné, že krátký úsměv a upřený pohled modrých očí do kamery s nic neříkající frází okouzlil lidi tak, že Stanislav Gross léta kraloval na žebříčku nejoblíbenějších politiků. Jak to všechno bylo možné?

Až to někdo vysvětlí, tak možná pochopíme i další důvody, které způsobily, že komunistická strana, odepsaná a nepotrestaná po r. 989, si dnes opět sahá na moc a bez jejího souhlasu by nebyl Václav Klaus prezidentem a vláda bude taková, jakou si tato podle zákona zločinná strana přeje. Jak se to mohlo stát, pane prezidente Havle?

Nemohu souhlasit s tím, že jsme v duchu hesla „nejsme jako oni“ s nimi nezúčtovali a nevypořádali se s minulostí. Tedy, aby bylo jasno. Nesouhlasím s tím plurálem. Nebyli jsme to „my“, ale „oni“ – politici, zejména ti sametoví, kteří jsou někdy označováni za „bratrstvo lásky, pravdy, odpuštění, atd.“, prostě politici, kteří vládli, aniž uměli předvídat, jak k tomu nabádá jedno francouzské přísloví. V této zemi byly desetitisíce lidí, kteří tušili co přijde a věděli, co by se proti tomu mělo dělat. A také to psali politikům.

Můžeme tedy Stanislavu Grossovi nakonec poděkovat. Aféry a skandály mají svoji očistnou funkci. Čím déle ve funkci Stanislav Gross bude, tím bude mít prací prášek který vyrobil, lepší účinky. Je paradoxem, ale takové vymýšlejí dějiny, že právě jeho žena je horlivým propagátorem a dealerem pracích prostředků značky Amway. A protože všechno má své kladné i dobré stránky, tak tou dobrou stránkou Stanislava Grosse je skutečnost, že poslouží jako explorand hned k několika studiím najednou. K práci historické, sociologické, právně-ústavní, psychologické, politologické a možná i dalším. Ani Václav Klaus, Václav Havel a ani Miloš Zeman nejsou osobou, ve které se spojilo tolik fenoménů symptomatických pro politický a společenský vývoj po r. 1989. Je to ajznboňák, koloťuk Stanislav Gross, který již zaujal takové objevné místo v našich dějinách. Poslouží i své straně, kdysi slavnému a důstojnému zástupci dělného lidu, řemeslníků, intelektuálních vrstev a mnohých živnostníků – České straně sociálně demokratické. Nikoliv, aby ji dovedl k volebnímu vítězství, ale k očistné sebereflexi. Rozdělí se a z konglomerátu bývalých komunistů, kariéristů, nenapravitelných snílků a užitečných idiotů používajících stranu jako výtah k moci, se po odchodu nejlevějších ke komunistům, může stát opravdový nástupce prvorepublikové ČSSD. Takže obrozená strana bude moci svému bývalému předsedovi vyslovit skutečný dík, namísto groteskního potlesku, kterým ho odměňuje nyní.

Mluvíme o ČSSD a takový proces nezachrání jen tuto stranu, ale napomůže politické a historické sebereflexi celé země. Nejsme ale ještě na jeho konci. Naplní-li se české přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ a potvrdí-li se něco z fám kolujících po celé zemi o stamilionech korun, dolarů, eur a jiné měny uložených v bankách různých ostrovů, pak se teprve budeme koupat v očistné lázni, kterou – ach, jaký to historický paradox, by pro nás v takovém případě připravily „čisté ruce“.

Samostatnou lavicí v kolotoči, či spíše na horské dráze, které rozjel mašinfýra Standa, je referování a chování některých levicových politiků a psaní levicové publicistiky. Dodejme, že i zde – ne celé. Co je možné tolerovat prof. Zdeňku Jičínskému, co nepřekvapí u Erazima Koháka, je však skutečně šokem u těch sociálních demokratů, které jsme si zvykli spojovat s adjektivem moderní – jako např. u předsedy poslanecké sněmovny Zaorálka. Ale to je na samostatný článek.

Ano, prožíváme nejtemnější moment v polistopadových dějinách. Ale také potencionálně nejsvětlejší. Způsobí odchod staré a zkompromitované politické garnitury, urychlí vývoj právního státu, přivodí očistné mechanismy v ostatních politických stranách a možná se stane novou nadějí pro tolikráte zkoušenou a zklamanou veřejnost. A co víc – bude jasno. Na jedné straně pravice (prosme Boha, aby se i ona rekultivovala) a na druhé KSČM. Zrušení komunistů se pak dostane na pořad dne. Za to budiž JUDr. Stanislavu Grossovi poděkováno. Zatím ovšem platí nyní tradovaný bonmot, „kvůli bordelu v Československu ztratili komunisté v listopadu 1989 moc. Kvůli bordelu v Nuslích ji v dubnu 2005 opět získávají.“

A tak neplač Česká republiko. Raduj se a směj se. Její současný premiér není paňáca, ani šašek počmáraný, ale muž, který dostál svému ústavnímu závazku – přispět k tvému rozvoji a obraně demokracie. Stanislavu Grossovi se to podařilo jako nikomu jinému před ním.