Červen 2005

Revoluce proti lidskosti

Karel Hvížďala

Izraelský historik Yehuda Bauer nazval holocaust, tedy cílené vyvraždění šesti milionů Židů během druhé světové války, revolucí proti lidskosti. Učinil tak proto, že se mu zdá slovo holocaust nepřesné. Jde o složeninu dvou původně řeckých slov holos - úplný a kautos - spálený. Česky by se nejspíš řeklo celooběť.

Rabín Karol Efraim Sidon říká: "Idea, která je náznakem v tomto slově obsažena, je děsivá. Znamená, že tady byla oběť a nacisté v roli velekněze obětovali Bohu šest milionů Židů jako příjemnou vonnou oběť. A Bůh ji přijal." Z toho bylo 1,5 milionu dětí. To je naprosto nesmyslná představa. Kvůli tomu, aby se lidé nevraždili, aby se polepšili, bylo obětováno tolik Židů. To je hlavní důvod, proč přeživší Židé a intelektuálové vůbec mají s tímto výrazem problém a místo něj používají slovo šoa, což hebrejsky znamená katastrofu stejně jako zemětřesení nebo tajfun. Rabín Sidon dodává: "Pro to, co se stalo, nemáme slov, protože nejsme schopni to pochopit a pojmenovat."

Protože v prvních měsících tohoto roku uplynulo šedesát let od osvobození koncentračních táborů (Oswięcim-Auschwitz-Osvětim, monstrózní továrna na smrt byla osvobozena 27. ledna 1945, další o něco později. Bergen-Belsen, kde pravděpodobně byla i Anne Frank, až v dubnu 1945), homo politicus se táže: Jak mohlo dojít k masovému systémovému vyvraždění tolika milionů lidí? Proč lidstvo v půli dvacátého století připustilo největší zločin v dějinách? Na tyto otázky se pokusila hledat odpověď řada autorů a na toto téma bylo vydáno přes 20 tisíc knih.

Českožidovský myslitel Jindřich Kohn (podle Blanky Soukupové z Fakulty humanitních studií v Praze) viděl jádro tragédie v tom, že Německo nevěřilo, že poroste s respektováním a vzmachem skupin a národů s nimiž žije, tedy že seberozvírání zaměnilo za zabírání místa, území a likvidaci cizích skupin a národů.

Osvětim s plynovými komorami a krematorii se stala pro naši civilizaci stejným symbolickým přelomem jako objevení Ameriky. Zbožní Židé se domnívají, že Bůh byl vražděn spolu s nimi v koncentračních táborech. Někteří nezbožní Židé říkají, že od té doby už není možné věřit v Boha, a ti mírnější tvrdí, že Bůh měl prázdniny.

Proč si nacisté zvolili zrovna osm set let staré městečko Osvětim s 45 tisíci obyvateli, (mezi lety 1327 a 1457, v důsledku dělení Horního Slezska, české léno), které leží v Polsku západně od Krakova, aby tam zřídili to, o čem se dnes hovoří jako o symbolu genocidy či černé komoře dějin?

Ani na tuto otázku přesná odpověď neexistuje. Jediné, co víme, je, že za rakouské monarchie byla Osvětim, podobně jako Mukačevo (přezdívané východní Jeruzalém) na Podkarpatské Rusi, centrem židovského náboženství a židovské vzdělanosti. Možná ale nacisté chtěli naplnit staré pořekadlo, které prý znělo: Žít ve velkém městě máte právo, ale jste-li Žid, musíte zemřít v Osvětimi. Tam a v přilehlých lágrech zavraždili asi čtyři miliony lidí. Podobně ale vyvražďovali Židy a Romy i v dalších táborech, jako byly: Belzec, Chełmno, Bergen-Belsen, Treblinka, Sobibór, Majdanek, Riga, Babi Jar, Kyjev, Kovno, Dachau, Mauthausen nebo Stutthof.

Co se to vlastně stalo? Psychologové tvrdí, že původně se z odmítání a rezervovanosti stala nenávist, z nenávisti vyčlenění ze společnosti a z vyčlenění pronásledování a teror.

Se zkušebním provozem systematického vyvražďování se v Osvětimi začalo v září roku 1941. Pokusy se dělaly na ruských zajatcích. Zkoušel se na nich smrtící jed cyklon B. Jako továrna na smrt začala Osvětim fungovat od června roku 1942. V některé dny tam bylo zavražděno až osm tisíc lidí.

Další otázka zní: Jak se mohlo podařit nacistickému vedení v tak krátké době skoro celý národ, který měl dlouhou humanistickou tradici, radikalizovat? Jak mohlo dojít ze dne na den k tak hlubokému zesurovění tolika milionů lidí? Je možné se domnívat, že vina leží jen na Hitlerovi a jeho deficitu lidskosti?

Anglický historik Peter Longerich se zase ptá: Napadla Hitlera myšlenka "konečného řešení židovské otázky" v létě roku 1941 v souvislosti s jeho velkými úspěchy na východní frontě, nebo naopak později jako akt pomsty za to, že se mu začaly hroutit plány na zvětšení životního prostoru pro Němce?

Na tyto otázky si ale sám hned odpovídá a tvrdí - podle německého zpravodajského časopisu Der Spiegel - že tyto plány byly převedeny do maskovací úřední řeči (my bychom mohli použít Havlův výraz "ptydepe") a svěřeny k provedení svého času nejdokonalejší moderní byrokracii na světě, která fungovala jako stroj, aniž se ptala, čemu slouží. Pokud nějaké přesnější příkazy existovaly, byly na samém konci války zničeny, stejně jako plynové komory, aby po továrnách na smrt zbylo co nejméně stop. Když 17. ledna 1945, v den, kdy byl v Osvětimi poslední nástup, vězňové dostali za úkol pálit lékařské pořadače, zeptal se jeden z vězňů souseda, jestli ví, co pálí, a hned si odpověděl: Třetí říši, hochu.

Německý historik Dieter Pohl, který se léta zabývá původem, důvody a motivy šoa, vyjmenoval ve své studii, která je teď v tisku často citována, pět rovin, které chronologicky a věcně spolu souvisejí a vedly k této největší katastrofě v dějinách lidstva.

Za prvé ji tvoří staré a dávno před Třetí říší existující antisemitské tradice, které se netýkají jenom obyvatel na území Německa.

Za druhé: Střednědobé změny, ke kterým došlo po první světové válce a které vzdálily Německo Západu. Může za to potupná porážka, reparace, Výmarská republika a její nevyrovnaná politická situace: neustálé boje mezi pravicí a levicí.

Za třetí: Enormní význam politiky a struktur stále více antisemitského státu, který od počátku nepěstoval sounáležitost, ale naopak společnost rozděloval.

Za čtvrté: Zvláštní charakter druhé světové války, která byla hlavně na východě vedena jako nacionálněsocialistická a rasová, tudíž podporovala a vyvolávala v lidech násilí.

Za páté: Konkrétní strategie, válečná situace a způsob spravování obsazených území v letech 1941 - 1942. To vše vedlo k vyhlášení tzv. konečného řešení židovské otázky.

K legitimizování zločinů sloužil kult vůdce, s kterým stávající moc uměla pracovat jako s novým náboženstvím. Americký histork Lauran Paine (v knize GERMAN MILITARY INTELIGENCE WORLD WAR TWO) píše, že od každého příslušníka ozbrojených sil, ministerstva obrany i od generálů byl požadován pokrevní slib věrnosti Adolfu Hitlerovi osobně. Tato přísaha (dříve - Bismarckem počínaje - se přísahalo na Německo), snad víc než posvěcená tradice, měla udržet v očekávaných trýznivých letech na uzdě především ty Němce, kteří jediní by mohli osvobodit Německo od nacistického systému. Krutovládu bylo možné svrhnout jen za předpokladu likvidace Hitlera. Přísaha pro vysoké důstojníky, kterými byli začasté šlechtici, byla v té době skutečně svatá. Zradit přísahu a tím pošlapat svou čest bylo tehdy pro mnoho lidí nepředstavitelné, a proto se zhatilo tolik plánů na likvidaci Hitlera.

K tomu je třeba ještě připočíst i tu skutečnost, že Hitler byl centrální instancí a sám rozhodoval, podle publicisty Georga Bönische, o antisemitských a rasových předpisech. A historik Pohl k tomu dodává, že Hitler pro svědomí těch, kteří jeho přání plnili, fungoval jako ochrana, neboť jejich činům propůjčoval velký, dějinný význam, i když si byli vědomi, že porušují běžné právo. Jen díky této "religiozitě" se podle studie Christophera Browningse mohlo stát, že se nakonec válka a genocida spojily v jediný celek: jedno vyrostlo z druhého.

Šéf hitlerovské propagandy Joseph Goebbels si 27. března 1942 do svého deníku napsal: "Konečně, Bože, máme nyní celou řadu možností, které nám v míru byly odepřeny."

Odborníci tvrdí, že většina lidí, která vstoupila do nacistické strany NSDAP, tak nečinila kvůli antisemitismu. Tato strana podle nich byla antisemitská od samého počátku úplně stejně jako řada jiných spolků v Německu či jinde ve střední Evropě. Motivy vstupu do strany byly různé a rozhodně nikoli na posledním místě byl nový vzmach nacionalismu. Hitlerův životopisec Ian Kershaw se domnívá, že v nacistické straně působil tzv. echoefekt: ve straně byl antisemitismus sice na začátku latentně přítomný, ale pracovat s ním strana (tedy centrála) začala až tehdy, když zjistila, že po něm periferie volá, že u ní má ohlas. Teprve tehdy Hitler prohlásil: "My Němci chceme revolučně zakročit proti cizí rase, která nás utiskuje a vysává, a nedopřejeme jí nikdy klidu, dokud ji jako čeleď nevyženeme z naší otčiny."

Podobné výroky pak zcela logicky vedly v krizí zdecimované zemi k tomu, že 30. ledna 1933, kdy Hitler převzal moc, došlo k prvnímu pogromu a vraždám politických protivníků. Sebastian Haffner ve své knize PŘÍBĚH JEDNOHO NĚMCE píše: "Skoro každý den zabili jednoho až dva politické protivníky, na předměstí Berlína vypálili dům sociálnědemokratické rodiny. Nový pruský ministr vnitra (jistý kapitán Göring) vydal šílený výnos, v němž policii přikázal, aby při srážkách nezjišťovala viníka, postavila se na stranu nacistů a ty druhé bez výstrahy střílela..." Ve stejnou dobu začalo po celém Německu pronásledování Židů: byli přepadáni v bytech, vyháněni ze zaměstnání a jejich obchody byly vyrabovány. Také byli často biti. Vyšší úředníci židovského původu byli penzionováni. Začalo se v rámci tzv. arizace i se znárodňováním židovských firem. Byly vyhlášeny tzv. norimberské zákony, podle nichž se Židé stali lidmi nižší třídy. Byla zakázána manželství i pohlavní styk s Židy. K tomu účelu sloužilo dva tisíce zákonů. Od srpna roku 1938 všichni Židé v Německu dostali druhá křestní jména: muži Izrael a ženy Sára. Všechny tyto události eskalovaly v noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy došlo k velkému pogromu, kterému se říká křišťálová noc. Tehdy kulminoval veřejný teror, který mohl každý vidět po celém Německu. Všude hořely synagogy a modlitebny a desetitisíce Židů byly násilím odvlečeny do koncentračních táborů. Oficiálně bylo při těchto akcích usmrceno 91 Židů, neoficiálně však mnohem víc.

Tehdy byl rovněž, podle historika Raula Hilberga, naplněn zásadní předpoklad, který vedl k šoa, a sice že tzv. židovská politika byla v tichosti delegována na státní instituce. Dostali ji na starosti experti nejrůznějších oborů. Řešení židovské otázky bylo "byrokracií profesionalizováno".

Oficiálně vyhlásil vyvraždění Židů Hitler v Říšském sněmu v lednu 1939. Tehdy řekl: "Kdyby se Židům v Evropě i mimo Evropu podařilo ještě jednou uvrhnout lidstvo do světové války, bude to mít za následek ne bolševizaci zeměkoule, a tím pádem vítězství Židů, ale naopak zničení židovské rasy v Evropě."

Těmto slovům dávají ale někteří historici - jako třeba Peter Longerich - ještě jiný význam a tvrdí, že kdyby se západní mocnosti tehdy chtěly vzepřít expanzionistické politice Hitlera a omezená válka by se proměnila ve světovou, chtěl Hitler použít Židy jako rukojmí.

Pravda je, že od září 1939, po přepadu Polska, byl vypracován gigantický plán na deportace Židů z celého území obsazeného Němci. Nejdříve se uvažovalo o tom, že by byli vysídleni do východního Polska, po obsazení Francie do jihovýchodní Afriky a na ostrov Madagaskar, později se ještě uvažovalo o Bělorusku a ještě později i o Sibiři. Jestli tento vysídlovací program měl od samého počátku sloužit k vyvraždění se neví, ač již do poloviny roku 1941 byly zabity statisíce Židů. Jedno je ale zřejmé: expandující válečná mašinérie radikalizovala vyhlazovací politiku a hledala nejlevnější řešení. Vysídlení, tedy transporty byly velice drahé.

Po otevření východní fronty postupovaly za frontovou linií tzv. Einsatzgruppen (zásahové jednotky) der Sicherheitspolizei (Bezpečnostní policie) NSDAP, která byla podřízena SS. Jednotky měly asi tři tisíce lidí, kteří za frontou fungovali jako komanda smrti: jejich úkolem byla okamžitá likvidace tzv. židovského bolševismu, což v překladu znamenalo Židů, inteligence, radikálních elementů atd. Každý den byly zabíjeny tisíce lidí. Celkem prý tyto oddíly povraždily 500 tisíc lidí a z toho jen v Babím Jaru během dvou dnů 34 tisíc. Hannah Arendtová zveřejnila dopis jednoho německého vojáka, který se chlubil svým rodičům, že při vraždění se mu občas zvedal žaludek, ale že potíže překonal a úkol čestně splnil.

Podle historiků na začátku války s Ruskem bylo možné odmítnout účast v podobných komandech, aniž byl někdo potrestán, ale podle časopisu Der Spiegel skoro nikdo této možnosti nevyužil.

Přes veškerou snahu nacistů zamést za sebou všechny stopy se jeden dokument našel. Má datum 31. červenec 1941 a je podepsán Hitlerovým korunním princem, tehdy již maršálem Göringem. Rozkaz zplnomocnil sedmatřicetiletého Reinhardta Heydricha k zajištění všech nutných organizačních, věcných a materiálních opatření k tomu, aby bylo dosaženo celkového vyřešení židovské otázky na celém území německého vlivu v Evropě. Od té doby si prý Heydrich (brzy nato v Praze oběť atentátu našich vojáků vysazených z Anglie) nechal v nejužším pracovním kruhu říkat "židovský komisař pro Evropu". Podle Joachima Festa byl tento muž zcela bezskrupulózní technokrat. Dokládají to i činy, kterých se dopustil v Praze na Hradčanech, kde uspořádal hromadnou popravu mnoha lidí pro německé předáky, z nichž mnozí se při hrůzné podívané pozvraceli.

Další důležité datum pro uskutečnění šoa je 20. leden 1942, kdy byla svolána tzv. Wannseekonferenz, tedy konference na břehu jezera Wannsee. Podle usnesení této konference se mělo konečné řešení týkat jedenácti milionů Židů, včetně těch, kteří žijí v neutrálních zemích Evropy, jako bylo Švýcarsko a Švédsko. Plán vypracoval Adolf Eichman. Podle těchto plánů vraždící mašinérie pracovala až do roku 1945, kdy 27. ledna Jiří Steiner jako první začal v Osvětimi při pohledu na cizího vojáka s rudou hvězdou na lodičce křičet: Die Russen, die Russen!

Otázka, kterou si musíme ještě položit, zní: Co o tomto masovém vraždění do roku 1945 věděl svobodný svět?

Protiněmecká aliance byla celkem dobře informována hlavně od polské exilové vlády v Londýně, psalo se o tom v novinách a do obsazených území o hrůzných událostech vysílala hlavně anglická BBC. Známo rovněž je, že již pět týdnů po první selekci na rampě v Osvětimi právník Gerhart Riegner poslal zprávu americkému prezidentovi a prezidentovi Amerického židovského kongresu, rabínu Stephenu Wisemu.

Nejpozději od května 1943 byl o hrůzách informován i Vatikán, tedy papež Pius XII. Papež se vzdal otevřeného protestu údajně s tím, aby nezpůsobil ještě větší zlo. Za minulost se omluvil v obřadu Mea culpa až v roce 2000 Jan Pavel II. Za pozornost stojí i prohlášení českých katolických kněží, kteří po návratu z komunistických věznic interpretovali všechna utrpení ne jako akt komunistické zvůle, nýbrž jako příležitost k pokání za všechno zlé, čeho se církev dopustila včetně mlčení k odvlečení více než dvou set tisíc českých, slovenských a podkarpatských Židů do nacistických koncentráků.

A co věděli samotní Němci? Vyšetřovatelé americké armády těsně před koncem války a psychologové, kteří mluvili s lidmi po válce, podali celkem přesvědčivý obraz: pro nikoho tyto činy nebyly tajemstvím. Podle izraelského historika Davida Bankiera skoro každý Němec něco o hrůzných činech slyšel. I o používání smrtícího plynu se mezi lidmi hovořilo. Dokonce prý řada dotazovaných byla ráda, že poprvé o tom může otevřeně hovořit, protože měli vůči Židům špatné svědomí a někteří hovořili o velkém bezpráví. Cellistka Anita Lasker-Wallfisch, která koncentrační tábor přežila, říká: "Existovala řada lidí, která žila v blízkosti táborů, a ta se přece mohla ptát, co se děje s lidmi, kteří jsou tam zavřeni."

V únoru 1946 napsal spisovatel Erich Kästner: "Co se dělo v koncentračních táborech, bylo tak strašné, že se o tom nedá ani mlčet, ani mluvit."

Předposlední otázka zní: A co si o tom mysleli přeživší? Když osmnáctiletý Abe Kimmelmann, který byl vězněn v Buchenwaldu, hovořil s psychologem patnáct měsíců po svém osvobození, stále se (podle týdeníku Der Spiegel) vracel k jediné otázce: Co vlastně je člověk?

A poslední otázka: Proč to všechno připomínám? Odpověď: Protože minulostí jsme ovládáni jen tehdy, když ji neznáme. Mnohem horší než smrt je zapomenutí. Spása je v paměti.

A zeptáte-li se mě ještě, proč jsem nepřišel s nějakou novou tezí, kterou bych se snažil dokázat, má odpověď je prostá: nejde o to mít pravdu, jde o to se umět ptát, a tím osvobodit představivost čtenářů.

(Xantypa)