Červen 2005

Klaus už mi rozhovor nedá

Renata Kalenská

Je to vždycky stejné: pročíst materiály o zpovídaném, připravit si pro něj smysluplné otázky, které pak z větší části nepoužiji, a nakonec se s ním sejít. Od jisté doby vím, že už nikdy nebudu počítat s touto jedinou variantou průběhu rozhovoru. Přesvědčil mě o tom člověk, který byl v 90.letech jedním z nejvýraznějších českých politiků. Na začátku 21. století to vypadalo, že svou politickou dráhu doklopýtá v poslanecké lavici, ale pak se restartoval a dnes dělá prezidenta.

Zapínáte diktafon a pokládáte neutrální otázku. Ta budí ostrý konflikt. Václav Klaus zdvihá obočí: "No s něčím takovým jsem se tedy opravdu ještě nesetkal." Vy bezelstně vysvětlujete, že vaše otázka si byla normální a pokládáte ji znovu. Václav Klaus křičí na celé kolo. Běží za svůj stůl, kde se cítí nejjistěji, a hlas ještě zvyšuje. Tak mu řeknete, že bude tedy asi nejlepší, když půjdete. Václav Klaus se uklidňuje a říká: "Zkuste to znovu."

Zkoušíte to znovu se stejnou otázkou. Václav Klaus je tentokrát (jen Bůh a Klaus ví proč) spokojen. A rozhovor již pokračuje standardně. Klaus polemizuje, odporuje, přitakává, vysvětluje. Vy odcházíte spokojeně. Jen vám nejde na rozum, proč ten člověk tak křičel. Jisté je jedno. Až k němu půjdete znovu, neobejde se to bez úvodní scénky. Klaus to zjevně miluje. Co na tom, že vy si myslíte, že nemá takové chování zapotřebí.

Naše politická scéna se moc nemění, takže jsem si postupem času udělala svoji typologii rozhovorů s politiky. Vím, že Klaus mi už nedá. Vím, že Zdeněk Škromach rád o sobě vypráví. To je pro novináře vždycky živná půda. Vím, že Petra Buzková je příjemná dáma. Když ale zapnete diktafon, vypne se jak pravítko a začne z ní padat jedna politická fráze za druhou. Stejně jako Stanislav Gross s oblibou říká, že se k dané věci nehodlá vyjadřovat. Stanislav Gross se ale vlastně nehodlá vyjadřovat k ničemu. Od té doby, co je premiérem, mi rozhovor neposkytl. Stále dokola mi vzkazuje, že nemá čas. Já ho chápu. František Janeček pořádá své večírky snad obden.

Na rozdíl od premiéra rádi poskytují rozhovory komunisté. My je o ně ale často nežádáme. Když zavolám Ivanu Langrovi, můžu čekat trochu opoziční legrace. Když zavolám do Bruselu, asi uslyším od Vladimíra Špidly mnoho slov o ničem. Když si to tak dnes probírám, vlastně bych ochotně přečkala i to Klausovo peskování. Možná by mluvil o něčem, co má hlavu a patu. Nebo zajedu za důchodcem na Vysočinu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)