Červen 2005

Březen 1946 - Kamill Resler přijímá obhajobu Karla H. Franka

Pavel Kosatík

Skoro jistě se neuměl prát a na fotografiích vypadal přesně jako typ, který se člověku vybaví, když se o někom řekne, že je knihomol. Se svěšenými rameny a tváří často skrytou za přísnými brýlemi vypadal jako člověk, který potřebuje tělo jenom k tomu, aby ho šetrně dopravilo od jedné knihovny k druhé. Tento zjev ale klamal. Možná že Resler nikdy nikoho nepřepral, ale obhájil své. Skoro proti všem.

Od mládí (narodil se v roce 1893) vedl podvojný život: přes den chodil se sokoly plánovat budoucnost Čechů a večer si s anarchisty připíjel na revoluci. První ho navádělo na dráhu vlastence, druhým uspokojoval potřebu svobody. Věřil, že obojí nakonec půjde spojit, proč by ne: národu nejlépe pomůže ten, kdo je v myšlení a činech volný jako pták. Zamiloval si básníka Stanislava K. Neumanna, který to tehdy tak nějak dělal, a napodoboval anarchistického novináře Michaela Káchu, vzor bohéma a rebela pro celou Reslerovu generaci.

Říjen roku 1918 ho však už zastihl jako státotvorného muže. Velká doba kladla na člověka velké úkoly: sokolský náčelník Josef Scheiner, pověřený velením domácího vojska, uložil pětadvacetiletému Reslerovi zabrat Moravskou Ostravu. Že to nebude snadné, pochopil Resler ve chvíli, kdy se setkal s legionáři navracejícími se z východní fronty. Scheiner slíbil, že mu při výkonu práva pomohou, ale když mladík spatřil jejich vlak vyzdobený rudými vlajkami, pochopil, že má problém. Z dvou set vojáků přesto šedesát přesvědčil, odjel s nimi na Moravu a Ostravu skutečně "dobyl"; pak se spořádaně vrátil do Prahy.

Knihy a vrahové

Nebýt úrazu, který utrpěl o rok později ve válce s vojáky Maďarské republiky rad (postřelili ho do nohy, následky nesl celý život), možná by v armádě zůstal. Jako částečnému invalidovi mu však zbyla jen životní záliba: knížky. V dobách, kdy sbírání knih a bibliofilií bylo uznávaným způsobem, jímž směl gentleman trávit čas, vytvořil Resler knihovnu, o níž se vyprávěly legendy. Byly v ní slovanské starožitnosti, vzácné čarodějnické tisky či všechna vydání Máchova Máje.

Sblížil se s literáty podobných sklonů. Psal si s Bohuslavem Reynkem, těsné vztahy navázal také se staroříšským Josefem Florianem. Sám vystoupil z katolické církve v mládí, proto bylo přátelství s mužem, pro kterého byla víra vším, zvláštní. Florian pravděpodobně v Reslerovi viděl člověka, který i jako neznaboh zakládá život na víře v transcendenci. "Rozdíly názorové jsou nesmírné," psal Resler, "stanoviska jsou ostře protichůdná, po stránce názorové je tu propast nepřeklenutelná, ale přes to vše je tu v pojímání věcí až nepochopitelná shoda."

Přátelil se rovněž s českými básníky; chodili k němu Seifert, Nezval, Halas a desítky dalších. Když si v polovině dvacátých let otevřel advokátní kancelář, stali se mnozí jeho klienty. Resler si vybral oblast práva, kde mohl být knihám stále nablízku: vyřizoval například literární pozůstalost Franze Kafky či testament Františka X. Šaldy, bránil Josefa Floriana v nepřetržitých sporech s tiskaři a podobně. Během let se stal jedním z nejznámějších pražských advokátů. Získal pověst neohroženého obhájce, který se nebojí ujmout ani těch nejnevděčnějších úkolů.

V roce 1935 se jedním stala obhajoba pražského německého bankéře Antona Kiesewettera. V poměrech, které panovaly, znamenalo převzetí obhajoby Němce Čechem rozpoutání tiskové palby proti Reslerově advokátní kanceláři i jemu samému. Právníkovým cílem bylo přesvědčit veřejnost, že převezme-li advokát hájení Němce obžalovaného dle zákona na ochranu republiky (což byl Kiesewetterův případ), neznamená to automaticky, že je nepřítelem státu. S tímto pojetím však neuspěl. Obzvláště tvrdě a nečekaně proti němu vystoupili sokolové, mezi nimiž kdysi rostl. S presumpcí neviny mezi válkami nebylo valné; Resler sice proces vyhrál, ze Sokola však nakonec vystoupil.

K německému národu a jeho kultuře měl vždycky blízko, překládal Rilka i Heina. O to víc ho zdrtil Mnichov. Počátkem října roku 1938 si zapsal: "Dopředu nelze a nelze zpět / přede mnou, za mnou podlý svět / vpravo i vlevo zrada i klam - / ještě své tvrdé pěstě mám." Poslední verš nebyl hozený do větru: v roce 1939 se Resler stal členem nekomunistického odboje, až do konce války spolupracoval s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Členové organizace využívali jeho kancelář jako místo schůzek i pokladnu, kam si chodili pro peníze.

Názorem na to, jak má vypadat loajalita, předběhl dobu o desítky let. Současníci zpravidla mysleli, že hlavní hodnotou, kterou je třeba ctít, je národ. Resler proti tomu věřil, že hlavní, oč jde, je být kvalitním občanem. Vždy když se veřejně angažoval, což bývalo často, činil tak sám za sebe. Nikdy se nestal členem politické strany. Právě jeho vystavila doba zvlášť těžké zkoušce vnitřní nezávislosti. Člověk tak vnitřně svobodný, jak jen to bylo možné, byl na jaře 1946 pověřen obhajobou Karla H. Franka.

Obhájce ďábla

Rozhodnutím, že bude postaven před soud, však nastala z právního hlediska podobně složitá situace jako u ostatních nacistických zločinců: bylo třeba, aby měli obhájce, zároveň však nebylo snadné odpovědět na otázku, na čem má být jejich obhajoba založena. K jakému cíli by takové poctivě prováděné úsilí mělo vést?

Z hlediska vedení advokátní komory se výběr schopného a renomovaného Reslera zdál logický; Frank byl přesto jiný případ, než o které se advokátovo renomé opíralo. Resler, zvyklý přistupovat ke klientům s chladnou hlavou, zjistil, že se ocitl na hranici profesionálních a lidských možností. Nabídku obhajoby okamžitě odmítl. Později vzpomínal: "Tato myšlenka se mně zdála zrůdnou. Žádný český advokát nemohl tuto obhajobu dobrovolně převzít, protože by to nebyl mohl zodpovědět před svým svědomím."

Především vůbec nevěřil, že by touto úřední obhajobou mohl být skutečně pověřen: podle předpisů komory se advokáti ex offo vybírali z abecedního seznamu členů a Resler vůbec nebyl na řadě. Podcenil však patrně význam procesu, který byl od začátku vnímán jako proces politický: často se jím na zasedáních zabývala vláda a intenzivně se o něj zajímalo také zahraničí.

Ze svého hlediska největší "chybu" Resler udělal, když na hypotetickou otázku šéfa komory, jak by Franka hájil, odpověděl nikoli výmluvou na nemoc nebo zaneprázdnění, ale podle pravdy: snažil by se prý samozřejmě o obhajobu poctivou a svědomitou, jako to dělal vždy. Ráno, pouhých sedm dní před začátkem procesu, měl jmenování na stole a s ním také cejch podezření. Noviny různých "osvobozených" politických stran se názorově neshodovaly téměř v ničem, v jediné věci však měly jasno: advokáti nacistů a kolaborantů jsou podobně bezectní jako ti, jichž se zastávají.

Dokonce i po přidělení obhajoby se Resler bránil. Sepsal stížnost, ve které vyjmenoval tucet důvodů, proč nelze úkol přijmout: mimo jiné kvůli tomu, že je vůči Frankovi "podjatý stejně jako každý Čech". Vůbec si neuměl představit, že by s ním promluvil tváří v tvář. Právě to se mu stalo osudem.

Advokátův zánik

Během dvou měsíců trvání procesu strávil s Frankem v pankrácké kobce číslo A I 52 desítky hodin a vstoupil s ním do zvláštního symbiotického vztahu, který ho pak v myšlenkách nepřestal zaměstnávat do konce života. Byl nucen zabývat se člověkem, který měl na svědomí řadu lidí. Zároveň to byl člověk, který měl lidské reakce. Žil vnitřní život. Myslel na rodinu, snažil se přemýšlet a mluvit o svých činech. Nezdálo se, že je zbabělý. Na základě poznámek, jež si Resler pořizoval, napsal v dalších letech řadu textů, z nichž některé publikoval; "zaniknutí K. H. Franka", jak případu říkal, ho přivedlo k úvahám například o tom, jak má vypadat trest, má-li mít v případě těžkého zločince nějaký smysl.

O tom, že k Frankovu "zaniknutí" proces směřuje, nebylo od začátku pochyb. Žádná obhajoba na světě by v roce 1946 nedokázala udržet tohoto člověka naživu. Přesto se Reslerovi nabízel určitý prostor, jak Frankovy činy kvalifikovat tak, aby trest byl více než pouhou odvetou. Resler nepatrné šance využil. Jako odpůrce trestu smrti navrhl v závěrečné řeči prohlásit Franka za choromyslného a držet ho do smrti někde v blázinci.

Bylo jen málo lidí, kteří si uvědomili absolutní korektnost Reslerova postoje. Patřil k nim například Robert H. Jackson, americký žalobce před norimberským tribunálem, který se procesu s Frankem účastnil. Viděl Reslera "v akci" a dospěl k názoru, že kdyby takových advokátů bylo v tehdejším Československu více, mohli by se norimberští zločinci klidně soudit v Praze.

Resler však byl naneštěstí sám. Frank byl popraven zvlášť potupným způsobem, v podstatě stejným, jaký sám praktikoval, a Reslerovi zůstala pověst muže, který se provinil tím, že byl jistou dobu zločinci příliš blízko.

Za reprezentaci české advokacie nedostal zaplaceno, šéf komory mu místo toho vyslovil poděkování. Později mu byly přiděleny další obhajoby politiků se složitou druhorepublikovou nebo protektorátní minulostí: Jiřího Stříbrného, Richarda Bienerta, Jana Kaprase a Jiřího Havelky. Samé obtížné věci, proti Frankovi však vlastně hračka. Když přišel únor 1948, komunisté se postarali o Reslerův odchod z advokacie. Na zbytek života (zemřel v roce 1961) se vrátil tam, kde kdysi začal: ke knihám. Škoda, že tu rozhodující a velkou, o tom, co spatřil ve Frankových očích, když s ním o samotě rozmlouval, nikdy nenapsal.

(Týden)