Červen 2005

Diskuse k českému nacionalismu

Tomáš Krystlík

K článku Milana Nakonečného Od insigniády k Vlajce a zpět v Novém Polygonu 02/2005, který je připojen níže.

Když jsem se učil psychologii ze skript a knih doc. PhDr. Milana Nakonečného, které byly tehdy na indexu, považoval jsem si velice jeho rozhledu, odbornosti a absence příklonu, až na nutné úlitby, k oficiální doktríně marxismu-leninismu. Sleduji-li však jeho diskusi s dr. Václavem Chyským, vstávají mi vlasy na hlavě. Nelze předpokládat, že by tak vzdělaný člověk, jako je pan Nakonečný nebyl seznámen s fakty. Jeho tvrzení neshodující se skutečností nelze tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou připsat na vrub neznalosti.

V odstavci druhém píše: „...o tom, že“ (Karlova univerzita) „byla a je česká není pochyb...“ Tvrzení je pravdivé pouze tehdy, pokud přídavné jméno „český“ je myšleno zemsky. Protože čeština nerozlišuje jako němčina mezi „tschechisch (jazykově český)“ a „böhmisch (zemsky český)“ musí každý solidní autor vždy tuto skutečnost nějak opsat. Pan Nakonečný to opomněl, zřejmě záměrně. Pražská univerzita (později Karlo-Ferdinandova, Karlova) byla svým určením zemská.

Píše-li dále „...jako taková byly chráněna Kutnohorským dekretem“, znamená to opět zemsky. Do českého univerzitního „národa“ patřili veškeří obyvatelé Čech se Žitavskem (dnes v Německu a Polsku) a Kladskem (dnes v Polsku), Moravy, Uher (část dnes v Srbsku, Chorvatsku a v Ukrajině) a Sedmihradska (dnes v Rumunsku). Z toho vyplývá, že i Germáni a Uhři z těchto území požívali hlasovacích zvýhodnění stejně jako Slované a Germáni ze zemí české koruny. Ne tak již např. Slované z Polska, Lužice (dnes v Sasku), Slezska, Kraňska (nyní Slovinsko) a další územně nepříslušející Neslované, protože patřili k jiným „národům“ pražské univerzity.

Dále v souvislosti s insigniádou píše: „...bylo zcela na místě prosazovat národní práva... Avšak nešlo tu o český šovinismus... šlo o trestuhodnou liknavost v prosazování práv...“ Ale teprve v druhé polovině 19. století byla zřízena v rámci pražské univerzity s německým vyučovacím jazykem větev s vyučovacím jazykem českým (až si čeština uměle vytvořila odborné názvosloví) a se společnými insigniemi. Meziválečný tlak na předání insignií české části univerzity byl symptomem nevyřešených národnostních problémů první republiky v níž státotvorný, uměle vytvořený národ československý (konstrukce od počátku nesoucí v sobě geny rozpadu) se 65,5% podílu obyvatel musel čelit 35,5% marginalizovaných menšin - podle sčítání lidu v roce 1921 čítala německá menšina v československém státě 3 miliony 124 tisíc německy hovořících obyvatel proti 6 milionům 570 tisíců Čechů (jazykově) bez uměle připojených Slováků vytvořením československého národa – což byl poměr navýsost alarmující.

Politická frustrace se zejména u kulturně nejsilnějšího etnika německého (21,0% v celé ČSR) měnila v národnostní vzdor. Čeští nacionalisticky cítící političtí vůdcové, považující se za válečné vítěze, toužili, byť pod silným tlakem ulice, dokázat, kdo je pánem v domě, i politicky neobratnými metodami, místo aby z pozice státotvorného národa podali ruku ke kompromisům a otupili oboustranné nacionalistické excesy. Snažil se snad některý z českých politiků o společné užívání insignií oběma univerzitami, což by odpovídalo akademické úrovni? Nikdo.

Že se proti neotesaným konfrontačním akcím bouřili „intelektuálové, povětšinou oportunisticky opojení kosmopolitismem na jedné a internacionalismem na druhé straně... v tažení proti těm, kteří prosazovali národní právo...“, na věci nic nemění, jen autor výběrem termínů symptomaticky posiluje podezření, že je český šovinista. Terminus technicus národní právo je obecný pojem pro všechny právní normy, jejichž působnost se vztahuje k jednomu konkrétnímu státu. Z kontextu vysvítá, že pan Nakonečný národní právo v tomto smyslu na mysli neměl – spíše je to podle něj nárok českého národa, nárok vymezující se vůči skupině lidí ve stejném státě, která nepatří do českého národa. Tím se výše uvedené podezření znovu potvrzuje.

Pan Nakonečný dále tvrdí, že „vystoupit v té době z Vlajky bylo ještě nebezpečnější než vystoupit z KSČ“. Spojení zcela odlišných časových období bez jakéhokoliv autorova vysvětlujícího upozornění, je věc, která by se neměla vzdělancům stávat. Činím tak za autora a přiřazuji „vystoupení z Vlajky“ do doby od počátku německé okupace do zákazu Vlajky, které si Němci vynutili, a „vystoupení z KSČ“ do období po roce 1948. Pak je zde další věc. Když Němci nebyli vlajkaři nadšeni a posléze Vlajku zakázali pro její extrémní český nacionalismus, tak z které strany hrozilo těm, kteří z Vlajky vystoupili, nebezpečí? Od Němců, kteří se na vlajkaře dívali skrz prsty? A po válce, v roce 1945 vystoupit z Vlajky nešlo – už několik let neexistovala. Logicky tak zbývá jen jediná možnost - od těch, kteří ve Vlajce setrvali a jejich sympatizantů. Tedy od českých soukmenovců. Nezdá se, že toto chtěl pan Nakonečný čtenářům předložit, spíše chtěl srovnáním s KSČ sugerovat, jak bylo vystupování z Vlajky hrozitánsky nebezpečné (ba i statečné) a nedomyslel důsledky implikace.

„Bylo snad vlajkařství větším zločinem než český bolševismus padesátých let?“, klade dále řečnickou otázku pan Nakonečný. Odpovězme tedy. Vlajkařství tvořilo vrchol ledovce českého šovinismu, který přišel ke slovu a plně se rozvinul v období českého národního socialismu – od konce války do únorového puče 1948. Nikdy v moderních dějinách v době míru nevybili Češi tolik lidí a nepopravili tolik osob z národnostních a politických důvodů. Proti tomu jsou zvěrstva bolševismu let padesátých v ČSR jen slabším odvarem.

Nakonečný je jen názorný příklad, jak militantní nacionalismus je s to zcela zaslepit i vzdělance.

Škoda.

***

Od insigniády k Vlajce a zpět

(K článku Václava Chyského Insigniáda z jiného pohledu, CS-magazín 03/2005, Nový Polygon 01/2005)

Milan Nakonečný

Kritickou reakci V. Chyského na můj článek o insigniádě (Nový Polygon 06/2004 a CS-magazín 03/2005) poznamenává nepochybně poctivá snaha o věcnou názorovou konfrontaci. Jde-li o reakce na články, označované konvenčně za poněkud nestandardní a to ve smyslu tendenčních historických interpretací, je to snaha velmi vzácná. Proto jsem se rozhodl o věcnou odpověď. Druhým důvodem je patrně určité nedorozumění, týkající se motivu mého článku o insigniádě. Reakce V. Chyského se rozběhla do širokých souvislostí, vyznačujících autora velmi poučeného i pamětníka; je to příspěvek „sine ira et studio“, budiž taková i tato moje odpověď.

V mém předmětném článku nešlo o to, že Karlova univerzita měla být v době insigniády důrazně prohlašována za českou, o tom, že byla a je česká není pochyb přes všechny sofistikace, které byly tomuto tématu věnovány a zpochybňují to. Jako taková byla také chráněna kutnohorským dekretem z r. 1409, ale byla ovšem zřízena nejen pro české studenty, aby „nebyli nuceni, i za zbytečné pokládati mohli, k vyhledávání věd kraj světa obcházeti, k cizím národům putovati“, a ovšem také proto, aby i „jiné z ciziny zváti mohla k účasti“, rozumí se na vzdělávání se, jak je uvedeno v papežské zakládací listině z r. 1347.

V kontextu vyhrocujícího se politického napětí po převzetí moci v Německu nacisty, které se odráželo zejména v napětí mezi Čechy a pražskými Němci, bylo zcela na místě prosazovat národní práva, která byla vždy druhou stranou a nejen jí zpochybňována. Avšak nešlo tu o český šovinismus, nelze popřít, že německá kultura byla bohatým a mocným zdrojem vývoje kultury české přes veškeré nepřátelství, které si oba národy vzájemně prokazovaly.

Šlo tu především o trestuhodnou liknavost v prosazování práv, které, když konečně se vší rozhodností nadešlo, vyvolalo bouři mezi českými intelektuály, povětšinou oportunisty opojenými kosmopolitismem na jedné a internacionalismem na druhé straně, takže si v tažení proti těm, kteří prosazovali národní právo dobře rozuměl E. Rádl se Z. Nejedlým atd. Intelektualismus v české kultuře a politice zvláště potřeboval vždy prostor především pro slova a pro akce, omezující se na provolání. V Čechách se vždy více prohlašovalo než jednalo, vždy se více vedly spory v novinách než rozhodné akce s fyzickou angažovaností a abstrakce dominovaly nad konkrétní skutečností, výjimky byly vzácné.

V souvislosti s Chyského jiným pohledem na insigniádu muselo ovšem padnout jméno F. Mareše, ale bohužel ve sporných souvislostech. Tak Mareš nebyl zakladatelem Vlajky, ale jejím čestným předsedou, který se ostře a statečně ohradil proti nelegálnímu převzetí vedení Vlajky J. Rysem, kterého se tento zuřivý antisemita zmocnil krátce po nacistické okupaci a který směroval činnost Vlajky k otevřené a často zločinné kolaboraci s okupanty. Neplatí, že „prof. Mareš byl po léta v čele českého fašismu“; byl národně-demokratickým senátorem, spoluzakladatelem výrazně nacionalistického hnutí „červenobílých“, ale především byl zaníceným nacionalistou, odpůrcem masarykovského „realismu“ a vynikajícím fyziologem světové pověsti. Do čela Národní fronty byl Mareš postaven, aby se vedení neujal Gajda nebo Stříbrný a ta byla dílem radikálů Mladé generace národně demokratické strany. Po mnohaletém studiu rukopisného problému se Mareš postavil na stranu obránců pravosti Rukopisů, kterých je stále ještě poměrně dost a nemálo erudovaných.

Kácení mariánských sloupů v Praze a jinde nebylo dílem „iracionálního nacionálního vzruchu“, ale poválečných protikatolických štvanic, organizovaných „pokrokáři“ pod převzatými hesly „Pryč od Říma!“ a „Řím musí být souzen a odsouzen!“. Tehdejší „pokrok“ byl přímým pokračováním „realismu“. Odkud vzal Chyský informaci, že k vraždě Anežky Hrůzové se „na smrtelné posteli přiznal její bratr“? (viz „hilsneriáda“)

Vraťme se však ještě k Vlajce! Vznikla jako krajní nacionalistické a „protihradní“ hnutí, jehož tragickým omylem a později i zločinem byl iracionální agresivní antisemitismus. Většina prvorepublikových vlajkařů se však rozhodně rozešla s protektorátní Vlajkou Rysovou. Vedoucí Vlajky táborské župy dr. V. Janský v dopise Rysovi z r. 1940, v němž mu oznamuje rezignaci na svou funkci, kromě jiného napsal: „Na Vlajku pohlíží se zde, jako na pomocný orgán gestapa, který má za účel označovati lidi nepohodlné k zatčení... Dovedu pro ideu trpěti, dáti na sebe plivati, snášeti společenský bojkot, ale pečeť udavače pro hříchy druhých nositi nechci... Čest má člověk pouze jednu“ (Stát. okr. archiv Tábor, ONV Tábor III/22). Vystoupit v té době z Vlajky bylo ještě nebezpečnější než vystoupit z KSČ, ale zatímco po válce byli vlajkaři vězněni a popravováni – ne vždy zcela po právu – a obyčejní členové Vlajky nezřídka byli veřejně zbiti a vláčeni po ulici, později s požehnáním některých těch, „kteří nebyli jako oni“, nebo tak docela „jako oni“, přešla KSČ, nikoli jen její prostí členové, ale i estébáci, dozorci z komunistických koncentráků, okresní a krajští funkcionáři a dokonce i stranické špičky do staronových politických a ekonomických struktur. Dovede si někdo představit existenci „obrozené Vlajky“ po květnu 1945? Bylo snad vlajkařství větším zločinem než český bolševismus padesátých let?

Český politický a kulturní intelektualismus všech odstínů, především těch vybledle červených, slavil opět polistopadové orgie; „sametová revoluce“ verbálně vyšuměla, jen ti podnikavější bohatli na podnikání všeho druhu, ale politicko-aktivisticky se nepodniklo nic, kromě četných diskusí. Intelektualisté tu opět verbálně znásilňovali ideu práva a spravedlnosti, zaklínajíce se „tlustou čárou“ a ideovými kýči á la „pravda a láska vítězí na lží a nenávistí“. I v protektorátní Vlajce, byť jen poskrovnu, bylo možno ještě najít naivní idealisty, v husákovské KSČ zůstávali už jen fanatici, režimní vyvolenci, ustrašenci a bezohlední kariéristé, z nichž mnozí přešli bez problémů ke kariérám politického podnikatelství a vytvořili si bezpečný kotec na katedrách, ministerstvech atd.

Tak se přes Vlajku dostáváme zpět k insigniádě. Také na ní lze shledat znaky pozitivní a negativní, ale v tom se s V. Chyským neshodneme a není to ani nutné. Rozhodující je, jak naši polemiku zhodnotí čtenáři, kterým se dostalo dvou odlišných pohledů na věc. Nepochybně negativním znakem insigniády byly pouliční kravály spojené s protižidovskými akcemi. Za pozitivní považuji: 1. po čtrnáctiletém prodlévání konečné zjednání realizace práva, 2. nekompromisní prosazení realizace tohoto práva, spojené s demaskováním nemístného intelektuálského politického oportunismu a 3. manifestace národního sebevědomí s následnou polarizací politických postojů, která však neznamenala kontrapozici fašismus versus demokracie, nýbrž národní aktivismus versus liberální deaktivující intelektualismus.

Jádro našeho sporu tvoří v podstatě téma nacionalismu, které je v našich poměrech již apriori určeno pejorativním významem slova nacionalismus, v němž doznívá asociace s pojmem nacionálního socialismu (nacismu). Být označován za nacionalistu znamená být v určitých kruzích považován shovívavě za podivína, nebo nepřátelsky za utajeného fašistu; v obou případech tu máme ideově závaznou rovnici: nacionalismus = extremismus. Intelektuálové budou ovšem ostrým skalpelem svého smyslu pro hloubky a výšiny abstraktna trpělivě pitvat vztahy mezi pojmy nacionalismus, patriotismus, vlastenectví, národovectví atd. Chápat nacionalismus jen jako pojem či jev (co sem vlastně fenomenálně patří?) veskrze negativní, je bohužel, zejména v žurnalistice a politické rétorice, již beznadějně zafixováno.

Žijeme však ve světě zrelativizovaných poznatků a hodnot, ve světě beznadějně ekonomizovaném, technokratickém a morálně schizofrenním, takže je to vlastně jedno. Je tu sezpívaný chór moudrých euroevropanů na jedné a s tím disharmonicky znějící odrhovačka o „blahu národa“ na druhé straně. Ostatně od nacionalismu, poučí nás ti moudří, je krůček ke xenofobii, rasismu, šovinismu, neofašismu, takže každý nacionalista má už jednu nohu v černé holínce a jednu paži v rukávu černé košile. Zvedneš-li na ulici ruku k pozdravu, nezapomeň říci zřetelně „ahoj“, jinak můžeš mít potíže s policií.

Máme to všechno pěkně utříděné a oznámkované, opatřené ulepenými štítky již od marxistů a není na tom třeba nic měnit, protože v tomto marxisty zadělaném společenském marasmu ostatně žijeme stále, ale povinně radovat se z toho už všichni nemusí.

(Nový Polygon)