Červen 2005

Potíže se sovětskou osvoboditelskou misí

Vladimír Kučera

V naší rodině se traduje historka: před osvobozením se vrátil z totálního nasazení strýc Antonín. Užil si v Německu svoje, ale když všichni nadšeně vítali sovětské vojáky, říkal: „Jen vítejte, vítejte! Jedněch jsme se zbavili, a druzí přišli!“

Takové názory však byly řídké. Lidé byli frustrováni okupací -její krutostí i mnohými vlastními selháními. Dosud živé bylo drtivé zklamání z Mnichova. Působila i rusofilská tradice: „Tehdy bude v Čechách dobře, až se kozácký kůň napije z Vltavy.“ Není divu, že si značná část lidí myslela, že už začíná to „dobře“.

Bezohledně jsme se zbavili německých spoluobčanů, kteří nás „zradili“, a k srdci důvěřivě přivinuli sovětské bolševiky, kteří nás „osvobodili“. Se zkušenostmi, které dnes máme, je velmi složité hodnotit tyto dva osudové činy, možná by však bylo prozíravé nahlížet po šedesáti letech mnohé události kritičtěji a hlouběji.

Připomeňme jen, jak si Stalin s Hitlerem rozdělili Polsko. Na mostě přes řeku Bug pak sovětská tajná služba NKVD předávala esesákům německé komunisty, kteří žili v SSSR. Za to jí SS obchodně „platila“ ruskými a ukrajinskými emigranty. To aby obě strany mohly se svými „zrádci“ jaksepatří zatočit. Jak potom rozlišit nepřátele od osvoboditelů?

A co Litva, Lotyšsko a Estonsko? Za jedinou noc bylo na nákladní automobily naloženo a deportováno do sovětských koncentráků na 60 tisíc Estonců, 34 tisíc Lotyšů a 38 tisíc Litevců. „Vítězství stranických ideologů naladilo inteligenci pobaltských států proti Sovětskému svazu a vrhlo ji do náruče Němců,“ píše Sergo Berija v knize Můj otec Berija. Sotva čekat, že Stalinem znásilněné Pobaltí bude vidět v Rudé armádě slavnou osvoboditelku.

Slovo kdyby do historie nepatří. Ale užijme je. Na Ukrajině byl od roku 1929 veden systematický útok proti inteligenci a později i proti části komunistů. V roce 1933 zasáhl zemi katastrofální, bolševiky řízený hladomor. Takže kdyby se Hitler nechoval na Ukrajině jako běsnící rasový vrah, probíhala by německá anexe tohoto území možná docela jinak.

A připomeňme i Katyň: 15-20 tisíc Sověty zavražděných polských důstojníků. Rudá armáda také lhostejně přihlížela v pozicích před Varšavou, jak nacisté brutálně likvidují tamní povstání. Sotva nějaký Polák pochopí zdůvodnění „únavou po ofenzivě“. Vidí jen sovětské politické důvody.

Bylo by jistě zpozdilé ideologizovat problémy okolo osvobození od nacismu. Připomeňme si, že ona válka se v SSSR nazývala Velkou vlasteneckou, a nikoli komunistickou nebo socialistickou. Stalin oslovil ve svém prvním projevu po německém útoku na sovětské hranice občany slovy bratři a sestry, a nikoli soudruzi a soudružky… Lidský potenciál východní velmoci bezesporu spolurozhodl, že nacistický běs byl poražen. Padlí vojáci Rudé armády nemohou pro nás ztrácet svou cenu. Nicméně v mnohém a pro mnohé je „osvoboditelská mise“ tehdejšího SSSR problematická. Docela jiná, než má několik generací lidí této země čtyřicetiletým vymýváním mozku zafixováno.

(MFDNES)