Červen 2005

Zrádce, kterého zradili

Vladimít Kučera

Andrej Andrejevič Vlasov je symbolem tragického a složitého osudu lidí stalinského SSSR během války.

Bývá to tak ve všech válkách. Když se někdo přidá na stranu nepřítele a po jeho boku nakonec prohraje, je popraven jako zrádce. Tak jednoduše se dlouho pohlíželo na sovětského generála Andreje Andrejeviče Vlasova. Jen v Česku občas zaznělo šeptem: „Vlasovci v květnu 1945 zachránili Prahu…“

Andrej Andrejevič Vlasov se narodil roku 1900 v chudých poměrech v ruské vsi Lomakino. Začal studovat v bezplatném kněžském semináři. Revoluce 1917 ho strhla. O dva roky později byl povolán do Rudé armády. Jeho postup byl strmý - přestože byl v témže roce, kdy zahájil vojenskou kariéru, pro účast na „kontrarevolučním spiknutí“ popraven jeho bratr Ivan. Vlasov se štěstím přežil i Stalinovu „generálskou“ čistku, při níž byly zlikvidovány armádní špičky v čele s maršálem Tuchačevským.

Když vypukla válka s Německem, patřil při všeobecné panice, která zmítala Rudou armádou, k nejúspěšnějším velitelům. Nejen za významnou účast v obraně Moskvy byl 3. ledna 1942 vyznamenán Řádem rudého praporu. V květnu se však 2. úderná armáda, které velel, dostala do obklíčení a po vysilujících bojích byla rozprášena. Vlasov ještě nějakou dobu unikal, ale potom padl do zajetí.

V dříve zaníceném revolučním vojákovi rostly pochyby o bolševickém systému po léta. V německém zajetí potkal řadu vojáků, kteří byli ochotni bojovat proti Stalinovi. Citujme z knihy Stanislava A. Auského Vojska generála Vlasova v Čechách: „Nikdy se nepovažoval za žoldnéře nebo přeběhlíka v cizích službách. Jako ruský nacionalista byl ochoten přijímat rozkazy pouze od nacionální ruské vlády. Teprve na její pokyn se považoval za oprávněna pozvednout zbraně proti sovětskému režimu.“

Po boku Němců

Největším protivníkem Němců při útoku na SSSR nebyl ani komunismus, ani Stalin, ani Rudá armáda, ba ani zima. Zásadním nepřítelem byla nacistická ideologie, která chápala občany sovětské velmoci jako „podlidi“. Němci nepřišli na sovětská území jako osvoboditelé od Stalinova teroru, nýbrž jako nadřazená rasa. A metody, kterých používali, tomu odpovídaly. To byl významný důvod, proč v ruských stepích nakonec wehrmacht ztroskotal.

A podobný pohled na sovětské zajatce, ochotné bojovat proti Stalinovi, bránil i existenci silné dobrovolnické armády. Nakonec vznikly pouhé dvě divize. Vlasov navíc dlouho neodpovídal Hitlerovým představám o veliteli těchto sil.

Dne 14. listopadu 1944 je v Praze vyhlášen Komitét pro osvobození národů Ruska a jeho ozbrojená složka Ruská osvobozenecká armáda, ROA, oni pověstní vlasovci. Ti se ne právě významně zapojili do bojů proti sovětským ozbrojeným silám. Němci jim totiž tak docela nedůvěřovali a dávali jim jen okrajové úkoly. Karel Richter ve své knize Případ generála Vlasova uvádí: „Kdo může jednoznačně rozhodnout, zda tento muž, vklíněný do svěráku volby mezi dvěma diktátory, byl zrádcem sovětského lidu, nebo vlastencem usilujícím o porážku Stalinovy tyranie?“

Můžeme dodat, že Vlasovovy důvody mohly být ještě praktičtější. Stalin odmítl podepsat Haagskou konvenci z roku 1907 a Ženevskou konvenci z roku 1929, které určovaly práva válečných zajatců. Voják, který se „nechal zajmout“, ztratil pro sovětského diktátora jakoukoli cenu. Jednoduše byl odepsán. Sovětští zajatci neexistují, prohlásil Stalin, „a pokud existují, pak jsou to zrádci, kteří složili zbraně, zbaveni občanských práv, a tedy jako by neexistovali.“ Sovětský svaz odmítl i Hitlerovo(!) úsilí, aby Mezinárodní červený kříž pravidelně navštěvoval zajatecké tábory a aby zajatcům obou stran byla dodávána pošta. Auský dovozuje: „Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.“ Ano, budeme-li přísně spravedliví a nazveme-li Vlasova zrádcem,musíme dodat, že už předtím, než se dopustil zrady, byl zrazen.

Karel Richter popisuje ve své knize pozoruhodný historický paradox. Když Vlasov v zajateckém táboře Wuhlheide vyzval generála P. G. Ponědělina, aby pomáhal vytvořit vojsko, které zachrání Rusko před Stalinem, plivl mu tento muž do tváře a nazval ho zrádcem. Ponědělin byl v SSSR popraven pět let po Vlasovovi. Za to, že se stal zajatcem.

Nezachránili, ale pomohli

„Nebýt vlasovců, tak Němci zlikvidovali Prahu…“ Táhlo se jako štafeta od generace ke generaci. Můj tatínek vzpomínal, jak byl kdesi spolu s dalšími povstalci držen v koutku ostřelovačem z oken vyššího patra jednoho z domů. „Přišel vlasovec,“ vyprávěl táta, „srovnal si samopal a vrazil do toho domu. A za chvíli bylo hotovo. My jsme si tam nikdo netroufli…“

Iniciativa pomoci povstání v Praze vzešla od velitele 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála S. K. Buňačenka. Sám Vlasov se choval rezervovaně, ba nesouhlasně. 6. května zahájili vlasovci útok na ruzyňské letiště a o den později ho obsadili. „... akce v Ruzyni byla druhořadá, protože odtud velké nebezpečí Praze nehrozilo. Vlasovci ovšem táhli i na další cíle v Praze. Jejich účast měla i psychologickou roli. Rozhlas vysílal výzvy, aby povstalci setrvali v boji, protože vlasovci přicházejí Praze na pomoc,“ napsal Auský. Detlef Brandes cituje v knize Češi pod německým protektorátem toto svědectví: „Celá ulice je jeden jediný tábor vlasovských vojsk. Češi postávají před vraty, přinášejí vlasovcům chleba, pivo a kořalku.“

Jednotkám 1. divize ROA se podařilo zastavit postup jednotek SS po levém břehu Vltavy u Lahoviček. Zabránily esesmanům prorazit do týla Prahy od Radotína a Slivence. Velení vlasovců vyjednávalo s vojenským velitelstvím Pražského povstání. Jenže Česká národní rada, která byla politickým centrem povstání, pod vlivem komunistů ve svých řadách přistupovala ke spolupráci s vlasovci spíše odmítavě. Představitelé ROA dali jasně najevo, že považují za nepřítele ruského národa Stalina stejně jako Hitlera.

Lze proto říci, že vlasovci, tedy příslušníci 1. divize ROA, Prahu nezachránili. Hodně jí však pomohli v kritických dnech 6. a 7. května.

Vydali je

Vojáci Ruské osvobozenecké armády nakonec skončili v sovětských rukách. Američané, k nimž se vlasovcům podařilo dojít, je Spojencům vydali. Generál Vlasov byl zatčen sovětskými důstojníky nedaleko Nepomuka v západních Čechách.

Andrej Andrejevič Vlasov se stal jedním ze symbolů tragického a komplikovaného osudu lidí stalinského Sovětského svazu během druhé světové války. Jak napsal Alexander Solženicyn - který mimochodem zaujímal k Vlasovovi negativní vztah - v Souostroví Gulag: „Všeobecně jsme v této válce poznali, že nejhorší věc na světě je být Rusem.“

(MFDNES)