Červen 2005

Otázka zní: Jak se to jen mohlo stát?

Michael Libal

Z dnešního hlediska nemůže jít o to, aby byly děti konfrontovány s vinou; žádného z nich se netýká. Ale naše dějiny nás zavazují potlačit každou formu rasismu a xenofobie. V Německu jsou to pro děti hořká témata. Jako všude na světě by rády věřily v dobro, identifikovaly se s hrdinkami a hrdiny vlastních dějin. Místo toho musí hledět do nejhlubších propastí 20. století a tam také poznávat vlastní dějiny. Mají nárok na vysvětlení ze strany starší generace a také na to, aby při vyrovnávání s minulostí nebyly ponechány samy sobě.

Ne všechno lze vyjádřit slovy. Ještě dnes, šedesát let poté, jsou utrpení, bolest a ponížení obětí těžko změřitelné. Německo napadlo všechny své sousedy s výjimkou Švýcarska a vedlo zločinnou zničující válku proti Polsku, Sovětskému svazu a dalším zemím. I pro děti je však nejhorší vyrovnat se s holocaustem.

Odvrátil Bůh svoji tvář?

Jak nakládá dítě s tím, že musí být Osvětim navždy zapsána do dějin vlastního národa? Jak zvládají děti skutečnost, že milióny lidí padly za oběť monstróznímu, chladnokrevně plánovanému nacistickému vyvražďování: Židovky a Židé - ti především, ale i Sintí a Romové, homosexuálové, postižení, váleční zajatci, představitelé opozice a mnoho dalších lidí z Německa a Evropy. Ti všichni byli na německý rozkaz barbarsky mučeni, nucenou prací nebo pseudolékařskými pokusy brutálně vražděni, popravováni a usmrcováni plynem. Odhalení této hrůzy je pro každé dítě vždy individuální, hluboce zneklidňující zkušeností.

Školáci o tom budou během své školní docházky většinou hovořit nejen v dějepise, nýbrž i při výuce němčiny, společenských věd nebo náboženství, pravděpodobně dokonce vícekrát. Tam, kde se učební látka vzdaluje chápání, budou sami klást otázky, svým rodičům a prarodičům, přátelům a sourozencům.

Otázky, které položil například Elie Wiesel 24. ledna 2005 v OSN u příležitosti Osvětimského pamětního dne: Co všechno by bylo bývalo mohlo být ze zavražděných židovských dětí? Možná by mezi nimi byl nositel Nobelovy ceny, který by objevil lék na rakovinu? Možná by někdo jiný psal překrásné básně. Pro Elieho Wiesela byla vražda dětí to nejhorší: "Vždy byly první, kdo byl sebrán a poslán na smrt. Kdybych chtěl říkat jen jejich jména, Mojšele, Jankele, Sodele, kdybych chtěl pouze recitovat jejich jména, stál bych zde měsíce a roky..." Málokteré z dětí zná tento citát - málokteré by však na tutéž myšlenku nepřišlo samo. "Odvrátil Bůh svoji tvář?" ptá se Elie Wiesel dále. Jak se mohlo stát, že Němci kosili kulomety děti a starce a potom opět četli Schillerovy básně a naslouchali Bachovým skladbám?

Naše dějiny nás zavazují

Na tyto otázky neexistují definitivní odpovědi, žádné argumenty, jimiž by se dala udělat tlustá čára. Jak se o tom hovoří jako učitel se svými žáky, jako otec nebo matka se svým dítětem? Ať chceme či nechceme, i odpověď dospělého bude rovněž nanejvýše osobní.

Přesto však mají děti nárok na odpovědi. Jaké poučení vyplynulo z nacistických zločinů? Z dnešního hlediska nemůže jít o to, aby byly děti konfrontovány s vinou - samozřejmě se žádného z nich netýká. Zde nepomohou ani často opakované, pochybné rituály projevování lítosti. Jde o převzetí politické odpovědnosti za současnost a budoucnost.

Spolková republika Německo je charakterizována historicky morální zodpovědností za Osvětim. Při svém založení v roce 1949 učinila nedotknutelnost lidské důstojnosti základem svého státního uspořádání. "Důstojnost člověka je nedotknutelná. Respektovat ji a chránit je povinností veškeré státní moci," stojí v prvním článku Základního zákona. Naše dějiny nás zavazují, abychom každou formu antisemitismu, rasismu, xenofobie a intolerance odsoudili a potlačili.

Nesamozřejmé věci

Vytváření důvěry a smíření na základě sbližování a úzké spolupráce - to je odpověď Evropy na katastrofu šoa a druhé světové války. Skutečnost, že jsme právě s našimi východními sousedy od května 2004 partnery ve stále úže srůstající Evropské unii, má pro nás mimořádný význam.

Vzhledem k tomu, že genocida nikdy nenastává bezprostředně, musíme bojovat již proti jejím náznakům. Musíme se rozhodně postavit válce, občanské válce a nedodržování lidských práv, ale i totalitářským myšlenkám, nenávistné propagandě a vychvalování násilí. To, že se mohlo šoa stát ve 20. století uprostřed Evropy a v německé zodpovědnosti, pro nás musí být navždy varováním: osvícená, tolerantní a otevřená společnost není samozřejmostí. O její udržení se musíme zasazovat každý den.

(Hospodářské noviny)