Červen 2005

Mašíny jsme ještě nedocenili

Jan Lukeš

Hned ve dvou kategoriích má v pondělí šanci získat cenu Magnesia Litera román Jana Nováka Zatím dobrý: za nakladatelský čin a za prózu roku. Když jsem ho loni v létě v několika dnech doslova zhltl, chodil mi i za parných letních dní občas mráz po zádech. Příběh rodiny Mašínů je v Novákově podání strhujícím dramatem až sebevražedné cti a odvahy předané z otce na syny, epopejí nekompromisnosti, v našich krajích zcela nevídané.

Ten román mi otevřel zejména na případ bratří Ctirada a Josefa Mašína docela nový pohled. Ještě nad jejich vzpomínkami v knize Oty Rambouska Jenom ne strach jsem se děsil náhodných obětí mašínovského protikomunistického odboje a hrozil se odhodlání dvacetiletých chlapců, které se nezastavilo ani před cizím životem. Novák mě přesvědčil, že děs a hrůza byly a jsou na místě, měly by se však týkat primárně těch, kteří sami vyhlásili nelítostný likvidační boj za svůj hlavní ideologický i praktický nástroj.

Na komunistickou doktrínu třídního boje odpověděli Mašínové stejnou mincí. Podobně jako jejich otec podplukovník Josef Mašín neváhal čelit nacistickému okupačnímu útlaku se zbraní v ruce, rozhodli se i oni pro aktivní odboj. Ne z infantilní touhy po dobrodružství či z kriminálních pohnutek, nýbrž na podkladě hlubokého prožitku otcova vlasteneckého odkazu.

Že Mašínové postrádali elementární pud sebezáchovy, jaký projevila tváří v tvář komunistickému teroru většina národa? A že jejich činy nijak vážně s režimem nepohnuly? No a co? Čtyřicet let jsme přesně totéž slýchali z komunistických úst o Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi, kteří v roce 1942 provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Teď, u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, si i na ně jistě vzpomeneme jako na hrdiny, kteří přispěli k tomu, že Československo mohlo být počítáno k jejím vítězům.

Také jejich čin měl za následek nevinné oběti, kterých musíme litovat, už nám však nebrání vidět jeho širší dosah. Dokonce i sami komunisté byli ochotni v reformní fázi svého vývoje v šedesátých letech přiznat, že boj s nepřítelem nese s sebou ztráty na životech těch, kteří jako by stáli mimo všechny fronty. Vzpomeňme třeba jen na Kadárův a Klosův film podle Mňačkovy předlohy Smrt si říká Engelchen. Je podivné, že současná demokracie podobného nadhledu schopna není: veřejných poct se dočkal leckterý režimista, o Mašínech se raději mlčí.

Mlčení se v podstatě rozhostilo i nad Novákovým románem, ačkoli právě on na faktech a bez zátěže zdejší mentální výbavy prokázal, že mezi útlakem nacistickým a komunistickým neexistuje žádný rozdíl. Proto i stejný odpor vůči němu je stejně legitimní a má za následek stejné průvodní jevy, jakkoli politováníhodné.

Válka pokračuje, tak nazval už v roce 1949 jeden svůj román Jiří Mucha. Myslel to tehdy loajálně, ve smyslu tehdejší terminologie, hovořící o "studeném" střetu dvou světových soustav, socialistické a kapitalistické. O dva roky později, při svém zatčení a uvěznění, měl poznat na vlastní kůži, že válka opravdu pokračuje: válka proti demokracii a svobodě individua.

Možná se jen nechce věřit, že co nepochopily i některé z nejlepších mozků téhle země, na to spontánně přišli obyčejní kluci, jako byli bratři Mašínové, Milan Paumer a pár dalších jejich kamarádů, a neváhali z toho pro sebe vyvodit praktické závěry. Válka v tomhle smyslu pokračuje dodnes: válka v našich hlavách, citech, vztahu k minulosti i přítomnosti. Jestli vše dobře dopadne, mohli bychom k nadcházejícím oslavám konce války vést hypotetickou paralelu. Asi tak kolem roku 2050 se bude o skupině bratří Mašínů mluvit jako o hrdinech a představitelích skutečného III. odboje, nikoli jen toho, který představovala pasivní rezistence komunisty zotročených třídních nepřátel.

Bude to mít jednu tradiční českou výhodu - všichni protagonisté toho případu budou dávno po smrti. A po smrti bude i většina z nás, kteří jsme se zachovali jinak než oni, a proto nám bylo víc líto obětí jejich boje než jich samých, pohřbených ve vlasti naší nejistotou ještě zaživa. "Zatím dobrý, válka pokračuje," řeknu si, jestli v pondělí vyjde s prázdnou i Novákův román.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)