Červen 2005

Točení kolem dějin se nám vymstilo

Emanuel Mandler

Nejen evropskou cestou George Bushe, ale především časovým odstupem od konce války lze vysvětlit zájem žurnalistiky i veřejnosti, jak to v roce 1945 bylo s osvobozením a se vstupem zemí východní Evropy do nového poddanství. Pokud jde o Československo, soustavně se této otázce věnuje prezident Václav Klaus. U příležitosti oslav osvobození odpověděl na otázky novinářů, jak souvisí "válka a následné šíření komunismu v Evropě", že jedna věc nemá překrývat druhou. "Tyto věci mají být hodnoceny odděleně. Miliony obětí a miliony prostých vojáků Ruska přece nebojovaly za zavedení komunismu."

Při příležitostech, jako jsou oslavy, státníci často tlumočí názory voličů. Ti by jistě z větší části souhlasili s tím, co Klaus tak často zdůrazňuje, že je třeba dívat se na události před šedesáti lety očima tehdy žijících a jednajících lidí. Avšak mnozí z nich, alespoň u nás, spatřovali v šíření komunismu logické vyústění porážky nacismu. Ale nejen to. Okolnost, že "miliony prostých vojáků Ruska" bojovaly za svobodu vlasti (mnozí z nich však bojovali proto, že je odvedli na vojnu), je jedna věc, pro Evropu bylo bohužel důležitější, za co bojovaly ruské armády. Ty řídil Stalin, a to jak k porážce nacismu, tak k zabrání co největší části Evropy pro komunistické impérium Sovětského svazu.

V osvobozené východní oblasti Československa předložila tzv. vláda Národní fronty ještě před koncem války program (tzv. Košický vládní program), který spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem. Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran. Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno. Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit "tyto věci odděleně", ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank - nesouviselo snad s počátky komunismu? Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců.

Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození. Divoký odsun mohlo uskutečňovat Československo jen proto, že jeho území bylo obsazeno vojskem Sovětského svazu, který umožnil směrovat proud vyhnanců do svého okupačního pásma. Stalin pak na postupimské konferenci snadno odsun prosadil - že by se tedy osvobozené Československo komunistickému Sovětskému svazu nezavázalo, to se opravdu nedá říci.

A tak, jestliže prezident Bush zdůrazňoval, že pobaltské státy byly současně s "osvobozením" zahrnuty do oblasti otroctví, mělo by nám to připomenout, že ani u nás - i když ne v takové míře jako v pobaltských republikách - nelze oddělovat osvobození a šíření komunismu. Jen si k tomu musíme připojit onen vypjatý nacionalismus a okolnost, že, jak říká Václav Klaus, "my jsme v letech 1945-48 mohli pootočit kolo dějin". Taky jsme je pootočili - a dodnes to pociťujeme.