Červen 2005

Češi v německých uniformách

Jindřich Marek

Vedle Němců i další dva miliony mužů ze všech evropských zemí oblékly za války nacistické uniformy. Drtivá většina z nich Hitlerovi sloužila dobrovolně. Výjimku tvořili jen Poláci a Češi, o kterých se Hitler vyjádřil, že nepřipustí, aby nosili německé uniformy a zbraně. Ale neplatilo to úplně. Uniformy německé armády museli obléci ti Češi, kteří měli říšské občanství a alespoň zlomek německé krve ve svých žilách zásluhou své matky či třeba dědečka (a byli současně zaznamenáni na tzv. Volksliste – poznámka red. CS-magazínu).

To byl především případ mnoha mladých mužů z Hlučínska a Těšínska. Nejeden z nich však při vhodné příležitosti zběhl a nebo se v zajetí přihlásil do čs. armády. Například takový Vendelín Roblička se dokonce stal parašutistou a rezidentem sovětské rozvědky. Také do jednotek SS mohli být přijati jen ti Češi, kterým byla přiznána německá národnost. Určitou výjimkou byl syn nejproslulejšího protektorátního kolaboranta ministra školství a osvěty Emanuela Moravce Igor, který se stal dokonce poručíkem zbraní SS. Po válce byl popraven, protože při zatýkání zastřelil českého policistu.

Svatováclavská rota

Jediná ryze česká dobrovolnická ozbrojená jednotka po boku nacistů měla naopak spíše nádech nepovedené operety. Vznikla se souhlasem K. H. Franka 5. března 1945 pod názvem "Svatováclavská rota" v počtu 86 agilních kolaborantů z řad členů tehdejšího protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Cvičila se na Čeperce u Unhoště, ale na sklonku války se po prvních výstřelech místních povstalců rychle rozprchla.

Zvláštní kapitolou je potom symbolicky vyzbrojené protektorátní vládní vojsko (lidově přezdívané Háchovi Melody Boys) v předělaných uniformách čs. armády a s českými symboly na nich. Bylo zformováno v červenci 1939 v počtu 12 praporů především z rotmistrů a délesloužících poddůstojníků pro vytvoření určitého zdání autonomie protektorátu se specifickými úkoly pouze pro jeho území (ostraha železnice, odstraňování přírodních kalamit, pomoc při sklizni brambor apod.).

Když však nacisté zjistili, že český odboj počítá s vládním vojskem pro boj s okupanty, odklidili na 5000 jeho příslušníků v květnu 1944 jako "doprovod říšské branné moci" s úkolem střežit železnice a muniční sklady v severní Itálii. Protože však v krátké době na 800 vládních vojáků zběhlo k italským partyzánům, rozhodli se nacisté 4. října 1944 vládní vojáky odzbrojit a do konce války používali jako pomocné stavební útvary.

I odtud se však pokoušeli někteří jedinci uprchnout k partyzánům. Pokud byli dopadeni, čekal je koncentrační tábor či popraviště.

Na německém území se potom v rámci tzv. totálního nasazení ocitlo nedobrovolně mnoho mladých Čechů v uniformách protiletecké ochranné policie (Luftschutz), technické nouzové pomoci (Technische Nothilfe) a požární ochranné policie (Feuerschutzpolizei), které zde měly za úkol odstraňovat následky spojeneckých náletů.

Další německou uniformovanou organizací byla Todtova organizace, která měla rovněž statut "doprovodu říšské branné moci" a pro potřeby německé armády budovala vojenská opevnění, pozemní komunikace a další důležité objekty. V rámci totálního nasazení rovněž i její uniformy obléklo nedobrovolně mnoho mladých Čechů, kteří byli rozstrkáni od Norska a Paříže až po Ukrajinu a Řecko. Mnozí při vhodné příležitosti zběhli a bojovali například v srpnu 1944 po boku Francouzů na barikádách v Paříži. Josef Pešek, Sláva Pajer a Josef Emrle bojovali několik měsíců dokonce v řadách řeckých partyzánů a Pešek s Pajerem se do vlasti vrátili dokonce s parašutistickým výcvikem v amerických uniformách.

Češi, němečtí policisté

Během války se českoslovenští letci v řadách britského RAF zúčastnili například 17 náletů na Brémy a 14 náletů na Hamburk a nejeden z nich se z těchto akcí nevrátil. Jiní Češi Hamburk později naopak pomáhali v německých uniformách hasit, a přesto to nemůžeme v žádném případě kvalifikovat jako projev aktivní kolaborace s nacistickým režimem, protože nikdo z nich s tím předem nepočítal.

Jeden z nich, devatenáctiletý Jiří Truhlář, maturoval v roce 1942 v Praze na gymnáziu, české vysoké školy byly však nacisty zavřeny, a jemu tak logicky hrozilo totální nasazení v Německu, které bylo neustále bombardováno spojeneckým letectvem. Proto se rozhodl vyhnout se tomuto riziku přihláškou k protektorátní policii. V Mladé Boleslavi prošel v rámci protektorátního policejního praporu "Čechy" tvrdým vojenským, policejním a okrajově i hasičským výcvikem. Především vojenský výcvik vyvolával mezi mladými adepty policejního řemesla obavy, protože se šuškalo, že všemocný státní ministr K. H. Frank kalkuluje s nasazením českých četníků a policistů proti partyzánům.

Truhlářovy obavy se však naplnily již v květnu 1943 ihned po skončení výcviku - byť dostaly zcela jinou podobu. Byl totiž "rozhodnutím velitele pořádkové policie u říšského protektora povolán k povinnému dlouhodobému nástupu služby u německé policie" - a s 302 stejnými smolaři z jeho praporu odeslán o několik dní později do Německa. Jejich uniformy, doplněné německou vojenskou přilbou, byly zvláštním hybridem, protože používaly brigadýrku německého typu, německé četnické výložky a hodnostní označení, ale saka byla českého původu i s knoflíky se zkříženými karabinami.

Při svém nasazení v Německu měli čeští policisté na čapkách a přilbách protektorátní znaky s českým lvem a moravskou orlicí a na rukávových páskách ovšem také německý nápis, že jsou ve službách německé pořádkové policie, což potvrzovaly i pistole jako osobní zbraň jednotlivce.

Prapor "Čechy" působil od června 1943 v Brémách, Hamburku, Lübecku a Kielu, kde střežil oblasti zasažené bombardováním a pomáhal při odstraňování nevybuchlých bomb, při vyprošťování zasypaných osob a úklidu mrtvých těl. V Porúří potom stejným nasazením prošel prapor "Morava", který předtím prošel obdobným výcvikem v Holešově u Zlína.

Drtivou většinu obou praporů tvořili mladí policejní čekatelé jako Jiří Truhlář, kteří věřili, že právě přihláška k protektorátní policii jim pomůže vyhnout se pracovnímu nasazení v Spojenci intenzivně bombardovaném Německu. Nyní měli v ulicích Hamburku až do tří vrstev rovnat těla mrtvých před jejich odvozem do hromadných hrobů.

Brémský děda

Tato historie by byla patrně zcela zapomenuta nebýt bývalých policistů Ludvíka Landiše a Františka Hory, kteří v roce 2000 vydali své vzpomínky v knize "Ohnivý koberec nad Hamburkem". První z nich byl absolventem Obchodní akademie v Karlíně a druhý učitelského ústavu v Plzni. Chtěli se obdobně jako Jiří Truhlář vyhnout otrocké práci v nacistické Říši, a místo toho se dostali jako figurky do válečné mašinérie, kde každodenní smrt stovek lidí a zápach z tlejících těl se staly běžnou realitou jejich služby. Skutečnost, že nikdo z policejního praporu "Čechy" v Německu nezahynul, lze považovat za zázrak.

Čeští policisté přijížděli do Německa nedobrovolně, neteční až zlomyslní k válečnému utrpení německého obyvatelstva. Díky hrůzostrašným zážitkům z následků náletů, především při úklidu mrtvých, a osobnímu ohrožení života, které bylo stejné, začali vnímat válku jinou optikou. Uvědomovali si stále více, že nelze nenávidět nevinné děti, staré lidi a že ne každý Němec musí být automaticky nacistou. Podle toho mnozí z nich i jednali.

Jednoho dne například Ludvík Landiš na základě prosby jakéhosi brémského dědy, hlídajícího svá vnoučata, odstranil sám s nemalým rizikem z jeho zahrádky pětatřicetikilovou zápalnou bombu. Na bručení jednoho kamaráda, proč se "jim" (Němcům) na to nevykašle, odpověděl: "Když on ten děda měl stejnou fajfku jako můj táta."

Stejnou dávku nefalšované obyčejné člověčiny bez předsudků projevovali mnozí čeští policisté k mladým německým ženám, se kterými navazovali ochotně milostné vztahy. Zvláštnost toho jevu dokresluje ve svých vzpomínkách Jiří Truhlář: "Paradoxně největší úspěchy u německých žen a děvčat, včetně nějakých těch zanechaných potomků, zde měli ti, jejichž němčina byla velice chabá."

Policejní prapory "Čechy" a "Morava" byly nakonec v lednu 1944 k obrovské radosti jejich příslušníků staženy zpět do českých zemí a jejich příslušníci rozděleni do různých pohotovostních četnických jednotek či na jednotlivé četnické stanice a policejní revíry. Po válce je čekaly problémy se započítáním této služby do důchodu, nálepkování coby kolaborantů s Němci, a dokonce někdy i kárné vyšetřování za to, že některým byl za účast na záchranných pracích po náletech udělen německý Čestný odznak protiletecké ochrany 2. stupně.

Naopak velice rychle se zapomnělo na jejich hrdinství v květnu 1945 na pražských barikádách, kdy asi 180 příslušníků bývalého policejního praporu "Čechy" se zbraní v ruce statečně bojovalo u rozhlasu, na Pankráci či v hořící budově Staroměstské radnice.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)