Červen 2005

Laik žasne

Vlastimil Marek

V dobách socialismu se děly různé absurdní věci a už to zase začíná. Mám na mysli situaci, kdy vidíte, že je to tak, ale nějaký oponent (vyžírka, vyčuránek, nebo dokonce osoba vám blízká, ale většinou ženského pohlaví) najednou, protože se mu to hodí, začne tvrdit, že je to úplně naopak. Nebo že to přece (když už je to nabíledni) říkal(a) od začátku. Nebo když všichni vědí a vidí, že je něco bílého, a v novinách vyjde článek, ve kterém nějaký odborník tvrdí, že je to černé, to přece všichni musí vidět.

Podobná profesní drzost a donebevolající ignorance se objevila v Lidových novinách v podobě článku Dan Brown versus Vatikán, fikce versus fakta. „Duchovní a vysokoškolský student“ Lukáš Bujna v reakci na článek anglického novináře v týchž novinách, který vyšel o dva týdny dříve, komentoval „údajně kontroverzní“ knihu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Píše, že i tuhle knihu mohou křesťané číst v klidu, protože pokud budou poučení, fikce amerického spisovatele je jistě nevyvede z míry. A že umělecké pokusy o podání Ježíšova života v neortodoxním duchu přece nejsou ničím novým!

A pak to přijde: gnostici, které pro současné čtenáře své knihy Dan Brown objevil prý nebezpeční vůbec nejsou, protože prý do Ježíšova života vnesli jen předkřesťanské mytologie, které s Ježíšovým sebe-porozuměním nemají nic společného. Cituji (čtěte prosím pomalu, ať si to „vychutnáte“): „Historičtí gnostikové považovali svět za zlý a tělo za vězení duše. Křesťané, kteří vycházejí z bible a nikoli z orientálních dualistických nauk, chápou svět jako dobrý (je božím dílem) a tělesnost za nositelku lidské identity (člověk podle bible je psychosomatickou jednotou).“

Musím uznat, že schopnost tohoto duchovního a vysokoškolského studenta smíchat páté přes deváté, a především jeho fantazie, založená na ignoranci a zásadním nepochopení, je vskutku „bujná“. Tvrdit o orientálních naukách, že jsou dualistické, že tvrdily a tvrdí, že svět je zlý, a že tělo je vězením duše (v tom smyslu, jak je to zde použito), je asi takové, jako říkat, že Bin Ládin bojuje za mír mezi národy, že pornočasopis Leo vychovává ke zdravé sexualitě a Stanislav Gross je naprosto nevinný politický šampión, který jen byl cíleně pošpiněn novinářským póvlem. Laik žasne a bohužel se v redakci LN nenašel alespoň trochu odborník, který by se velmi podivil a takový blábol vůbec nepustil ke zveřejnění.

O čem to vlastně pan Bujna píše? Zmínil Kazantzakisovo Poslední pokušení. Také jsem to četl, také jsem viděl film. Teď mi ale ohromeně dochází, že pan Bujna sice četl tytéž knihy ale s úplně jiným výkladovým slovníkem v ruce (či v mysli), takže když četl bílý, jeho mysl četla „černý“. Jinak by přece nemohl napsat, že: „…křesťanská etika má k tělu vztah zásadně pozitivní a tělesnost nepotlačuje, pouze apeluje na zachování důstojnosti lidské osobnosti, tedy i jejího těla. Gnostici však měli se svým tělem problém. Pohlavní život pro ně znamenal uvěznění novorozeněte lidské bytosti ve zlé hmotě (světa a těla). Je takové přesvědčení moudré? Oproti tomu křesťanství chápe sexualitu jako obdarování (,Jako muže a ženu je stvořil´, stojí v bibli)…“ Pokud ovšem nežil donedávna na Marsu.

Copak, za všechny další v článku publikované nesmysly, křesťanskou církví již staletí např. neotřásá problém, zda připustit možnost svěcení žen, za kterým se samozřejmě skrývá obava kněží, mužů, před ženským tělem a sexualitou? Zvláště my, Češi bychom to měli vědět. Ostatně v témž vydání týchž novin připomíná v jiném článku (Papež – krotitel radikálů) Ivan Odilo Štampach, že již v roce 1919 adresovali Češi tehdejšímu papeži Benediktu XV. žádost o svěcení žen. Tehdejší papež je odmítl a část reformních kněží pak založila Církev československou, dnes husitskou.

Přiznávám, že osobně jsem vůči oněm pisálkům s bujnou fantazií (a vyčuránkům) naprosto bezbranný. Jejich pragmatická schopnost nedodržovat fair play (či jakákoliv pravidla, v důsledku čehož vypadá i naše politická reprezentace a scéna tak, jak vypadá) mne vždy spolehlivě uzemní k neschopnosti okamžitě zareagovat.

Dvě osobní vzpomínky: když mi předsedkyně bytové komise a místopředsedkyně městského úřadu Prahy 2 před lety na mou námitku (po dvou letech boje s byrokraty mi bylo slíbeno, že když se nechám soudně vyhodit z bytu, zařadí mne do seznamu uchazečů o pronájem obecního bytu) „…ale vy jste mi to osobně slíbila…“ odpověděla s ledovou tváří „Nic takového jsem vám nemohla slíbit a taky neslíbila!“, zalapal jsem po dechu a odešel ponížen a poražen. Proti tak nehorázné lži není obrany.

Na počátku 90. let jsem se stýkal s velmi inteligentní a filozoficky vzdělanou překladatelkou. Občas jsme se přeli o význam toho kterého filozofického pojmu. Po dvou třech hodinách, kdy jsem musel zastávat nekompromisní stanovisko (jsem v čínském horoskopu Pes, a to je neohrožený bojovník za pravdu a spravedlnost), že A je jen A a nikoliv B, a kdy se mi logicky a pomocí otázek, na které už nešlo odpovědět jinak než ano, je to tak, už podařilo ji přesvědčit, tedy aspoň to tak vypadalo, najednou s vítězoslavným úsměvem řekla: „Ale vždyť já jsem od začátku tvrdila, že je to A…“ Zalapal jsem po dechu, namítl, tak proč se tu tři hodiny přeme, a jak si to může dovolit, takhle obrátit, ale ona s ledovým klidem prohlásila: „To víš, my ženy můžeme všechno. Já jsem tě celou tu dobu jen zkoušela…“

Když se to týká jednoho člověka, lze se poučit, příště dát pozor, anebo mávnout rukou. Jenže v případě bujné fantazie „duchovního a vysokoškolského studenta“ a dvě stě tisíc možných čtenářů jeho blábolů jde o daleko víc.

Jde o to, že nejen tyhle jedny, ale všechny ještě nedávno jakž takž seriózní noviny otiskují (snad autorům ze známosti? z neinformovanosti?) stále častěji naprosté bláboly, ale protože obyčejný čtenář většinou (a z lenosti a stále větší neschopnosti i promýšlet, co čte, tedy přelétává očima) stále ještě bere co je psáno, to je dáno, a nechá si tak do své databáze mysli zapustit i tyhle naprosté paskvily a guláše.

Nemyslím si, že to je spiknutí satana. Je to spíše naše lenost zareagovat a ignorance a hloupost editorů (a odborníků), co to způsobuje. V konečném důsledku je ale výsledkem totéž: naprosté zmatení pojmů a podminování významu i těch slov a pojmů, které by měly ještě našim rodičům co říci, a jenž kdysi, donedávna, uměly podpořit jakýsi stabilní světonázor (nechci psát, v zemi ateistů, přímo jistotu víry) či morální a duchovní balanc uvnitř. A dnes již víme, že onu niternou stabilitu potřebuje i naše mysl a náš mozek jako sůl. Oddělovat plevy od zrn, dokud to ještě alespoň někdo rozezná... to je, oč tu běží. Jenže co když v tzv. seriózních novinách vyjde článek, kde se plevy popisují (suverénně a rádoby poučeně) jako zrna?

Když si po návštěvě veřejného WC neumyjete ruce, možná dostanete nějakou tu nepříjemnou střevní nebo dokonce infekční nemoc. Původcem velkých starostí s někdy dlouhodobými následky bývá malinkatý tvor, kterého lidskýma očima není vidět, a také ovšem malinká nepozornost.

Když si po přečtení současných novin či shlédnutí hlavního televizního zpravodajství na různých kanálech (obojí je - a to nepíšu o bulváru - vlastně jakási žumpa, plná nečistot, společenských fekálií a adorace havárií, katastrof, vražd a násilí) nejdete zameditovat, nedivte se, že se podvědomě budete cítit pošpiněni a pak i na své nejbližší se stále častěji začnete agresivně utrhovat. Vypadá to vše sice jako běžné, neškodné a vlastně nedůležité maličkosti – jenže důsledkem jsou a budou velké individuální zdravotní ale i celospolečenské sociální (a ekologické a kriminální) starosti.

Nestačí mávnout rukou, jakoby se nechumelilo. Tak jako je třeba si po návštěvě veřejného WC prostě preventivně umýt ruce, tak také je třeba reagovat na nesmysly v novinách a jinde. Pisálci s bujnou fantazií jsou z dlouhodobého hlediska nebezpečnější, než se zdá.

A ono to má i další, individuální aspekt. Nepodléhejme omylu, že to pro nás samotné není zase až tak důležité. Zdánlivě nevýznamné rozdrolení po staletí neměnných významů (a souvisejících kontextů) jednotlivých slov a pojmů (zvláště těch abstraktních, z oblasti morálky) znamená na individuální úrovni podminování celoživotně budované niterné jistoty (či nejistoty) našeho Já v prostoru a čase. Ještě jinak, důsledkem oněch překvapení (při čtení bujných nesmyslů či uplatnění „ženské“ nelogiky v logických sporech) jsou zvláště u nás mužů hluboké negativní jámy v emoční databázi, které nám po celý další život budou „barvit“ všechny podobné příhody a situace zklamáním již kdysi zažitým – a my nedokážeme uvažovat a případně jednat adekvátně.

V současné postmoderní době babylónského popletení pojmů pak budeme mít jen chaos (a vyčuránci všech zemí splnění svých snů).

Laik žasne, s jakou naivitou si (a nám) nechávají naši odborníci fekalizovat média a rozmělňovat to, čemu bychom mohli pracovně říkat Pravda.