Červen 2005

Škodlivá rádia

Vlastimil Marek

Tak jako mnoho věcí, ani rozhlasové stanice (a jejich vysílání) již nejsou, tak jako cukr, pomeranče, chleba nebo špek, co bývaly ještě před takovými padesáti lety. Dnes tak jako příliš mnoho cukru nebo špeku, příliš barevné a ve skladech, ne na stromech a sluníčku dozrálé pomeranče, nebo příliš uměle obarvený chleba, co nevydrží ani do třetího dnes, zatímco naše babičky pekly chleba vždycky na týden, právě tak i to, co vysílají současná rádia, škodí zdraví.

Možná vám to, co chci sdělit, bude připadat přehnané, ale co když mám ale pravdu? Říkám a píši to totiž již léta - a snad je to stále zřejmější: soukromá (ale i některá veřejnoprávní) česká rádia skutečně začínají škodit zdraví svých posluchačů.

Proč jsou škodlivá?

Protože bez ohledu na vývoj technologií a společnosti a jejích potřeb vysílají jen to, co se hodí jim. Protože je jich mnoho, jsou zkorumpovaná a zaměřená výhradně na zisk, ne na potřeby svých posluchačů. Protože jsou, co se týče programové skladby, zoufale zastaralá (dle mínění informovaných nejhorší v „rozvinuté“ Evropě, včetně bývalých socialistických států). A protože pomocí přátel ve sněmovně a na ministerstvech a kvůli neustálému přílivu zalepených obálek od vydavatelů brání přirozenému vývoji, který by odrážel to, co se poslouchá a chce poslouchat v různých vrstvách společnosti. Věřte mi, dlouhodobý poslech českého rádia škodí (a to nezmiňuji ani případnou obavu, co udělá vysílání stovek a tisíců rozhlasových stanic v kombinaci s mobilními telefony s našimi mozky za pár desítek let).

Zaprvé jsou zde důvody psychologicko-fyziologické. Aby hudba ovlivnila člověka nejen co se týče emocí, ale i tělesně (pomocí mikroelektrod se dnes dají měřit reakce nejen jednotlivé buňky, ale i chemicko elektrických procesů uvnitř buňky), musí trvat nejméně 6 až 8 minut. Průměrná délka všech písniček a skladeb, vysílaných naprostou většinou rádií, jsou pouhé 3 minuty. Důvod? No přece délka záznamu, která se v raných dobách vývoje gramofonů vešla na tzv. singl, šelakovou malou gramofonovou desku (na současné generaci přece jen známější LP, tzv. „dlouhohrající desku“, se vešlo asi 40 minut - každá strana obsahovala cca 20 minut záznamu). Zkusme to domyslet: zatím co vám z rádia zpívá Karel Gott a vaše tělo, resp. buňky, se pomalu ladí na celkovou atmosféru a především základní akord písničky, tak v polovině toho procesu vám Gotta vezmou a pustí vám Vondráčkovou. A tak vaše zmatené tělo se začne znovu ladit, tentokrát na Vondráčkovou, ale v polovině ladění vám ji opět vezmou a vnutí vám Nedvěda. Atd., atp. Přidejte reklamy – a pak se nedivte, že většina vysílání většiny českých rádií vás tělesně a psychicky spíše vyčerpá, než pobaví nebo dokonce zklidní. Neodpočinete si u nich. Když si třeba zkusíte v pět ráno pustit stanici, která vysílá jen vážnou hudbu – necitlivě vás ohluší Wagner. Písničky navíc (až na výjimky) nevybírají moderátoři, ale speciální počítačový program.

Dlouhodobý negativní vývoj se již zacyklil: pokud se pokusíte v rádiu uplatnit nějakou svou písničku, nevezmou vám ji, pokud je delší než tři minuty, pokud má delší instrumentální úvod atd. Zadruhé, veřejnoprávní rozhlas zcela rezignoval na osvětovou a vzdělávací činnost. Kromě jednotlivých pořadů na veřejnoprávních stanicích Vltava nebo Praha se tak dnes dokonce, na rozdíl od dob ještě nedávno minulých, ani nepoučíte. Český rozhlas, tak jako veřejnoprávní televize zbytečně soutěží se soukromými stanicemi a postupně přebírá jejich styl. A se svými posluchači komunikuje, jen když se to hodí jemu. Zatřetí, tak jako televize, i Český rozhlas je kolos se všemi výhodami, ale především nectnostmi z toho vyplývajícími. Nepřehledné vazby mezi většinou staršími šéfy, redaktory a dramaturgy, neochota cokoliv měnit, a z toho vyplývající těžkopádné, někdy až nepřátelské reakce na jakékoliv nové trendy a nápady (mladí, pokud si chtějí udržet zaměstnání, jsou rychle zpacifikováni).

A nevěřte Gottovi, ale ani redaktorům a vydavatelům, že „lid“ si ho (a další dvacet třicet let „staré“ a nové, leč velmi podobné písničky) žádá. Lid si žádá to, co je mu neustále předkládáno. Příklad BBC (ať už ta televizní, nebo rozhlasová), která na vzdělávací a osvětovou činnost nerezignovala, je nabíledni.

Začtvrté, systém udělování vysílacích frekvencí je stále mocenský, rozuměj, socialistický: nepřipouští svobodu, udržuje mocenský diktát (a tím prostor pro již zmíněnou korupci). Vlivem toho je na rozběh nového rádia nutno vynaložit stovky milionů korun, takže je financují banky, a ty chtějí své peníze co nejrychleji zpátky. Přitom např. v USA se ví, že nová rádiová stanice musí dostat nejméně dvě až tři roky na to, aby si našla své posluchače a etablovala se na „trhu“. U nás banky počkají tak maximálně jeden rok, a pak nevýdělečná rádia nemilosrdně ruší.

Nevěřte jejich nářkům, že to u nás jinak nejde. Všude jinde to šlo a jde, tak proč ne u nás? Například co se týče new age hudby. Zatímco u nás se dá tato ve světě tak poslouchaná a žádaná hudba zaslechnout (občas ve tři ráno v noci a jednou týdně před půlnocí v neděli) jen na Vltavě (ČRo 3), ve světě existují, jistě ne náhodou, stovky a tisíce rozhlasových stanic, které vysílají dominantně právě hudbu new age. A nejen těch internetových. New age rádio mají nejen v USA, jmenovitě např. v Kansasu (Cosmic Radio), New Yorku (Digitally Imported), v Kalifornii (KZSU ve Stanfordu) nebo v Novém Mexiku (Mystic Soundscapes), ale i v Paříži (DreamScape), na Novém Zélandu (George FM), i v Bělehradu (B92). Názvy internetových stanic, které se specializují na hudbu, která posluchače zklidní a zharmonizuje, hovoří samy za sebe (na internetu jich naleznete skutečně stovky a tisíce): Internet Oasis, Whispering (šeptání), Cosmic Island (Kosmické ostrovy), Meditation Music, Mood of the Moon (Nálada Měsíce), ListenEasy (Příjemné poslouchání), Gentle Sounds (Něžné zvuky), Smiling Ear (Smějící se ucho), Night Music, New Sounds (Nové zvuky), Audioscapes, Brain Waves, Alternative Currents (Alternativní proudy), Acoustic Sunrise (Akustický východ slunce), Music For a New Age, atd. (vyhledávač vám nabídne dalších 448 stanic).

Někteří profesionální hudebníci dokonce na svých stránkách uvádějí seznamy stovek rozhlasových stanic, které občas vysílají jejich skladby.

Právě tak u nás ovšem neexistuje stanice, která by se specializovala na world music (ve světě jsou jich tisíce), ale i jazz a další žánry, který se říká „menšinové“.

Jak z toho ven? Nenechat s sebou manipulovat. Vyžadovat změny (veřejnoprávní stanice, rozhlasové i ty televizní, ze značné části financujeme všichni povinným poplatkem). Co si neuděláme, to mít nebudeme. Kapři v kancelářích českých rozhlasových stanic si rybník přece sami od sebe nevypustí. Musíme je ke změně či k odstoupení nutit a donutit svým vytrvalým tlakem - ostatně tak jako nefunkční a jakékoliv změně se bránící ministry, stranické funkcionáře, porodníky a lobbisty lékařsko-farmaceutického komplexu, fotbalové a jiné sportovní bafuňáře, policisty a městské a krajové úředníky, dokonale propojené s místními podnikateli. Problém, nespočívá ve všech těch zmíněných i dalších oblastech života, v penězích či technologii či nedostatku nadšenců, témat a případně, co se týká rádií new age, hudby, v nedostatku toho, co by se dalo vysílat, ale pouze ve fosilním myšlení oněch zmíněných šéfů. A nejen jejich myšlení. Pokročilí hledači duchovna velmi dobře vědí, že skutečný začátek nápravy začíná samozřejmě změnou myšlení i v hlavě každého z nás, milí čtenáři. V tomto smyslu tak stále platí, že každý národ má nejen takovou vládu, ale i takovou televizi a také, jak se pokouším naznačit, i takové rozhlasové stanice, jaké si, díky své lenosti a neschopnosti cokoliv změnit, zaslouží.

Ale protože média, i onen rozhlas, který by mohl a měl, právě protože se např. u jeho poslechu dá i žehlit, vařit, uklízet a jinak pracovat, a funguje spíše pravohemisférově, jsou tak mocné „sdělovací“ prostředky, a protože ony (a jejich šéfové) jsou nemocné(í), počátek nápravy by měl začít právě u nich.

A oni a „jejich“ rádia budou tak dlouho škodit, až… co? To záleží jen a jen na nás.