Červen 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 1)

Ján Mlynárik

Redakce CS-magazínu získala svolení autora i vydavatelství Academia k přetisku na pokračování v dubnu vydané knížky Jána Mlynárika: Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha duben 2005, 360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Památce rodiny Kirschnerů že Zeleného, kterou umučili v Osvětimi

Obsah:

Úvodem

I. Od římského impéria k Třetí říši

1. Příchod Židů do Podunajské nížiny

2. Exody a návraty ve středověkých Uhrách

3. Židovské osídlení na západním a jižním Slovensku

4. Zápas o rovnoprávnost, boj o vnitrní reformu

5. Schizma židovských náboženských obcí

6. Sociologická specifika Židovstva na Slovensku

7. V československém státě

8. Nástup sionismu a vystěhovalectví do Palestiny

9. Slovenský autonomismus a demokratická tradice ČSR

II. Genocida (1939 - 1945)

1. Ideologická a právní východiska holocaustu

2. Arizace a Židovský kodex

3. Nástup vatikánské diplomacie

4. Pracovní tábory a Ústředna Židů

5. Příprava deportací a odpor Vatikánu

6. Selhání ústavních činitelů Slovenské republiky

7. Transporty; cesta na popraviště

8. Stanovisko katolické hierarchie a evangelíků

9. Slepá ulička slovenského zákonodárství a společnosti

10. Bubnová palba Vatikánu: Burzio, Tuka

11. Ticho před bouří: zápas o nové deportace

12. Hnutí odporu, svépomoc Židovstva, zprávy o záhubě

13. Práce jako poslední prostředek k záchraně

14. Slovenské povstání 1944; vyvrcholení tragédie Židů

15. Poslední varování Vatikánu

16. Židé v boji: novácká skupina

III. Pogromy a poslední exodus (1945 - 1953)

1. Topoľčanský pogrom a poválečný antisemitismus

2. Benešovy dekrety a nové vyhnanství

3. Komunistický antisemitismus v praxi; partyzánské pogromy roku 1946

4. Kolektivní vina; co s německými a maďarskými Židy? Exodus!

5. Od pogromu k antisemitskému bratislavskému procesu

Epilog

Bibliografie

Anglické a německé resumé

Jmenný rejstřík

Dílo recenzovali:

Doc. PhDr. Václav Veber, CSc.

PhDr. Toman Brod, CSc.

PhDr. Ivan Kamenec, DrSc.

Úvodem

Budu osobní, protože ta věc mě trápí celý život. V naší malé vesničce Zelené na Ipľu s devadesáti domy a čtyřmi sty padesáti obyvateli žila židovská rodina Kirschnerů. Otec byl faktorem v místní šindelářské fabrice, matka se starala o domácnost, ve které žily čtyři děti; Šani (Alexander), Bandi, Zolo a dcera Lilla. Byla to slušná, pracovitá rodina, nikdo o ní nevěděl; nebyla bohatá ani se nepředváděla na veřejnosti, zapadla do vesnického kolektivu, jako by tam odjakživa patřila. My děti jsme si hrávaly s dětmi Kirschnerovými, chodily jsme s nimi do školy, nevěděly jsme, co je Žid či Nežid, byli to prostě naši spoluobčané, vrstevníci, kamarádi.

Jednoho dne se Lilla, která chodila do třídy se mnou; byl jsem třeťák, zničehonic objevila na ulici s několika desítkami černých postav s kufry. Byli to Židé z málinecké a uherskohradišťské doliny, kam nevedla železnice. Soustředili je tedy na našem nádraží. Tmaví, smutní, záhadní, jakoby ponoření sami do sebe nastupovali pomalu do vagónů. Neuměl jsem si vysvětlit, proč ne do normálního osobního vagónu, ale do toho, ve kterém se vozí dobytek. Zakrátko byl vagón připojen k nákladnímu vlaku a odjel směrem na Lovinobanu. Nikdy jsem už Kirschnerovy neviděl.

Až po válce jsem se dověděl, co se stalo. Zachránil se jen nejstarší syn Šano, protože byl na vojně a generálu Catlošovi se podařilo židovské odvedence zachránit.

Odjezd Kirschnerových padl na vesnici jako hanba. Nikdo proti ním nic neměl, naopak, všechny si získali svou vlídností. Byla to tolerantní, evangelická vesnice, která s židovskou komunitou zřejmě žila déle: na stráni u cesty na Poltár byl židovský hřbitov, na nemž se pochovávalo ješte za slovenského státu, byl tam odjakživa; další byl až v Lučenci.

Hanba, která padla na mou malou vesničku, padla i na mne. A setrvává ve mne jako znamení lidského selhání, potupy, pasivní pomoci při vraždě. Byla to hanba celého slovenského národa, který dopustil, tentokrát už ve vlastním samostatném státě, aby došlo ke genocidě části jeho spoluobčanů.

Minulost se však vrátit nedá. Zůstal jenom čas a prostor na retrospektivní pohled a snaha najít odpověď na otázku, jak se to mohlo stát.

Vystudoval jsem historii na Univerzitě Karlově v Praže. I když jsem se věnoval novým a nejnovějším dějinám, nenacházel jsem zmínky o genocidě Židů za nacistického běsnění. Jako by se to komunistické historiografie netýkalo. Žádné články, žádné studie, natož knihy. Něco vyšlo do roku 1948, ale pak to přestalo. Lánikova a Wetzlerova kniha o Osvětimi zůstávaly v zapomenutí. Komunistický režim se projevoval svými činy, zejména politickými procesy v padesátých letech, jako antisemitský. V tomto stalinském duchu setrvával i poté, co jeho protagonisté odešli na věčnost. Po roce 1968 nastal regres; návrat ke stalinismu: období normalizace (1969 - 1989) zůstalo věrné antisemitismu z časů Stalina a Gottwalda. Práce, napsané o židovské problematice na sklonku šedesátých let, nesměly vyjít; snad nejvýrazněji se to ukázalo na tvorbě Ivana Kamence. Pokud něco vycházelo, tak jen v zahraničí a domácí historik se s touto tvorbou mohl seznamovat jen s obtížemi. Šestidílné akademické Dějiny Slovenska, vycházející od roku 1985, o historii Židů na Slovensku přinášejí minimální, ba žádné svědectví. Až na období druhé světové války jako by Židé na Slovensku nežili, netvořili, nebyli součástí osídlení Slovenska a částí místní komunity. Marxistické dějepisectví věrně kopírovalo antisemitismus vládnoucí komunistické moci – Židy nepřipomínalo.

Rok 1989 situaci změnil od základu. Práce, jež byly desítky let v depozitářích či dokonce v soudních archívech, začaly vycházet. Kdysi v roce 1980 jsem na základě studia materiálu dr. Eduarda Jelena, uložených v archívu pražského Národního muzea, napsal studii Vatikán a genocida slovenských Židů. Měla vyjít v zahraničí. Zásilku zabavila následujícího roku politická policie a mne spolu s dalšími intelektuály posadila do vězení. Studie byla určena jako předmět doličný pro soudní líčení proti mé osobě. Zůstala zapečetěná do roku 1990, kdy mi ji generální prokuratura ČSFR vrátila. Publikoval jsem ji v témže roce v Kulturním životě.

Podobně začala vycházet i literatura, jež předtím byla publikována jen v zahraničí v cizích jazycích, zejména díla Ladislava Lipschera a dalších. Byly zpřístupněny dokumenty z domácích i zahraničních archívů, vyšly překlady vatikánských dokumentů. V Gottwaldově archívu se nalezly materiály o vztazích Československa k Izraeli po roce 1945. Začaly vycházet překlady vzpomínek účastníků perzekucí. Konaly se významné konference v Košicích a Banské Bystricí; sborníky, jež z nich vzešly, přinesly mnoho nových pohledů a materiálů. Množství článků a studií bylo publikováno časopisecky.

Pokusil jsem se udělat z této roztříštěné mozaiky přehled. Nejde o syntetickou práci, ale spíše o populárně vědecký výklad dějin Židů, žijících od úsvitu našich dějin na území Slovenska. Předpokládám, že další bádání prohloubí náš pohled na tuto problematiku a vzniknou vědecká syntetická díla. Byl bych rád, kdyby můj skromný pokus pomohl upozornit na důležitost židovské problematiky. Současně jej považuji za skromný pomník obětem holocaustu a za tichou prosbu o odpuštění.

V Praze 17. dubna 1996

J. M.

I. část

OD ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA K TŘETÍ ŘÍŠI

1. Příchod Židů do Podunajské nížiny

Genocida evropských Židů během druhé světové války, prováděná nacistickým Německem a jeho satelity, patří k nejotřesnějším stránkám dějin lidstva. Nevyhnula se ani Židům žijícím na území tehdejšího území Slovenské republiky, později v jižní části Slovenska, která připadla po vídeňské arbitráži Maďarsku.

Židovská problematika nepatří na stránky slovenských dějin jen svým tragickým historickým zauzlením. Reflektovala se i v pozitivních rysech soužití obyvatelstva obývajícího Slovensko, a to ještě před příchodem Slovanů do Podunajské kotliny. Židé se stali trvalou součástí civilizace, jež se rozvíjela a měnila pod obloukem Karpat, tedy i na Slovensku.

Historici 19. století poukazovali na skutečnost, že na západním Slovensku, v Bratislavě a jejím okolí nejsou římské památky. Výzkumy z dvacátých let 20. století, hlavně zásluhou archeologa Jána Eisnera a dalších, dokázaly a v druhé polovině minulého století potvrdily, že od 1. do 3. století našeho letopočtu byla oblast Carnunta, Gerulaty (Rusovce) a jiných vojenských posádek centrem významného římského osídlení a s tím souvisejícího čilého obchodního a hospodářského života. Devín, Bratislava, Mást, Stupava, Pác, Stráže a desítky jiných lokalit na levém břehu Dunaje až po Trenčín; jak ukázal nejnovější archeologický průzkum, byly významnými římskými středisky. Část legií, jež dobyly Judeu, měla posádky i v některých jmenovaných lokalitách. Je jisté, že dějiny Židovstva v Bratislavě a na západním Slovensku se táhnou od začátku našeho letopočtu až po současnost.

Prvními obyvateli židovského původu na území dnešní Bratislavy, okolních lokalit a římských středisek byli otroci, které si legionáři přivedli z dobyté Judey, anebo kteří jako obchodníci-markytáni putovali s těmito legiemi na západ. Konkrétněji to ukázaly archeologické výzkumy ve Stupavě. Ta byla jednou ze stanic XV. římské legie, jež roku 70 n. l. dobyla Jeruzalém v „židovské válce“, kterou působivé popsal římský historik Josephus Flavius. Části legie se znovu vrátily na svou základnu ve Stupavě a přivlekly s sebou i mnohé Židy, kteří padli do římského otroctví. Tito otroci stavěli z cihel, označených znakem XV. legie, kanály, které archeolog Gnirs objevil v první polovině 20. století. Kromě cihel archeologové vykopali mnoho dalších předmětů pocházejících z římských dob. Mezi nimi jsou stély, váhy, mísy, meče, ale i dvě menory (svícny), o nichž se tvrdí, že jsou palestinského původu, z doby kolem 1. století našeho letopočtu. Tehdy začínají dějiny Židovstva ve Stupavě, ale i v Devíně, Bratislavě a na západním Slovensku.

Potom nastal čas dlouhého mlčení. Po zániku římského impéria v 5. století přestala být Bratislava významným sídlem a střediskem obchodu; ležela na hlavním tahu stěhování národů a Židé se na jejím území a v okolí zdržovali zřejmě jen přechodně. První písemná zmínka o židovských obchodnících pochází z 10. století. Jde o tzv. raffelstettské celní předpisy z roku 903, v nichž se uvádí, že židovští obchodníci, obývající lokalitu na středním toku Dunaje, pravidelně za účelem obchodu navštěvovali české knížectví. První historická zmínka o „velké a krásné Praze“, pocházející od španělsko-arabského kupce Ibrahíma ibn Jákúba, uvádí, že židovští obchodníci přiváželi do Prahy různé zboží.

Protože se Židé zabývali především obchodem, usazovali se hlavně ve městech, zejména královských, ležících na obchodních cestách. K obchodování byli donucení panujícím feudálním zřízením, zákazem vlastnictví půdy a nedostupností křesťanských, světských a církevních úřadů. Židovští obchodníci byli v prvních staletích po pádu římské říše zcela svobodní. Historické prameny dokládají, že na počátku středověku se těšili všeobecné úctě a vážnosti. Bylo tomu tak i po příchodu Maďarů a Kumánů do Potiské a Podunajské nížiny koncem 9. století. Toto pro uherské Židy příznivé období trvalo s přestávkami až do vymření Arpádovců, tedy do začátku 14. století. Židé v Uhrách měli ještě před josefínským patentem určitá občanská práva. Docházelo k navazování rodinných styků, sňatků mezi nimi a příslušníky uherské aristokracie.

Již v 11. století tvořili Židé v Bratislavě, Trnavě a Nitře náboženskou obec. Bratislavská obec měla kontakty s náboženskou obcí v Ostřihomi, kde Židé měli svou synagogu již na začátku 11. století. Ostřihom byla kolem roku 1050 jedním z nejbohatších měst Uher, byla sídlem krále, později biskupa a arcibiskupa ostřihomské diecéze, sahající hluboko do západního Slovensko. Tehdy již byla Bratislava, podobně jako Nitra a Trnava, důležitým obchodním centrem. Její obyvatelstvo se skládalo z Vádů, Slovanů, dále Kvádů, Římanů, Arabů a Židů; Němci a Maďaři přišli do Bratislavy později.

V době předkřesťanské se Židům dařilo lépe než později. Změna nastala poté, co král Štěpán přijal křesťanství a s ním jurisdikci římského papeže. Pod papežovým vlivem přistoupil k vydávání protižidovských nařízení. Král Béla I. nařídil přeložit trhové dny na sobotu, aby Židům znemožnil účast; na konci 11. století byly zakázány sňatky mezi Židy a křesťany, král Koloman zakázal Židům žít v městech s biskupskou rezidencí. Na mnohá nařízení se časem zapomnělo, ale řada protižidovských ediktů přetrvala až do patentu Josefa II.

Ve středověku byli Židé pod nejrůznějšími záminkami, podobně jako v jiných evropských zemích, z různých částí Uher vypovídáni. Po zaplacení zvláštní daně jim byl však vždy povolen návrat. Navzdory častým vyhoštěním a perzekucím počet Židů ani jejich význam neklesal. Stalo se tak díky jejich majetku a schopnosti účinně se zapojit do hospodářského a obchodního života země: máme na mysli jejich staletou tradicí vypěstovanou schopnost adaptovat se na dané poměry a těžit z nich. Profitovali z toho nejen panovníci, ale také velcí i menší feudální vlastníci. Uherští králové v 11. až 13. století vydali vetší počet židovských privilegií, jež kodifikovala práva a povinnosti Židů, regulovala jejich postavení v hospodářském a veřejném živote, ale často i omezovala jejich občanská práva. Roku 1360 král Ludvík I. Židy z Uher vypověděl. Po pěti letech se sice mohli vrátit, ale dřívější práva již nezískali.

Dějiny Židů na Slovensku jsou tedy úzce spjaty se životem země, s jejími vzestupy a pády, s hospodářskými a společenskými pozitivy a negativy. Židé tu nejednou tvořili konfliktní společenství, jehož význam byl pociťován diferencovaně, podle toho, jaká byla všeobecná situace. Při vzestupu křesťanského fundamentalismu se jim dařilo špatně; dokládá to i kodex Memor z Mohuče, podle něhož došlo za křižáckých výprav kolem let 1270 - 1280 k umučení bratislavských Židů a jejich rabína Johana. V literatuře se tak uvádí, že „první tragédie uherských Židu je spojena se jménem města Bratislavy“.

Bratislavští Židé v té době žili uvnitř městských hradeb, rozptýleni mezi ostatním obyvatelstvem, živili se obchodem a zprostředkováním exportu a importu. Vpád Tatarů do Uher, a tím i do Bratislavy roku 1241 je velmi poškodil; mnoho jich zahynulo, pravda, ne kvůli vyznání a rase, ale kvůli majetku. Když deset let po tomto vpádu, roku 1251, král Béla IV. převzal zákon krále Fridricha II. o Židech, znamenalo to pro ně velké uvolnění; šlo o humánní a pokrokový zákon. Podle jeho výsadní listiny se uherští Židé stali služebníky královské komory a byli součástí majetku komory. Ztratili tak sice občanská práva, ale byla jim zaručena bezpečnost a život. Král Béla IV. Židy pokládal pro jejich majetkovou i obchodní zdatnost za nepostradatelné. Vysloužil si tím sice pokárání od papeže, ale na jeho příznivém vztahu k Židům to nic nezměnilo.

Židovská politika uherských králů se neřídila tehdejšími evropskými poměry a vztahem vůči Židům v jiných evropských zemích, a tak se Uhry v mnohém staly zemí příznivě nakloněnou Židům i náboženské toleranci. Koncem 13. století bylo středoevropské ovzduší infikováno výbojným antisemitismem, přicházejícím že Španělska. I navzdory tomu poslední Arpádovec Ondřej III. udělil roku 1291 Bratislavě výsadní listinu, v níž se uvádí, že bratislavští Židé mají mít stejná práva na svobodu jako všichni ostatní občané. Výsady se týkaly i finančních věcí; Židé v té době financovali hradní pány a často i panovníky. Ti uznávali, i podle maďarského historika Acsádyho, že „Židé jsou prospěšnými členy společnosti“. Protižidovská opatření uherských králů měla spíše význam symbolů, jimiž si tito panovníci chtěli usmířit papeže nebo západoevropské vladaře. Vzpomínaný král Ludvík Velký sice roku 1360 vyhnal Židy že země poté, co odmítli přijmout křesťanství, a ti odešli do Rakouska a Polska, ale tentýž král je o několik let později pozval zpět, když nepřipustil v Uhrách inkvizici.

Za panování císaře krále Zikmunda po roce 1385 se uherským Židů vedlo poměrně dobře. Za své padesátileté vlády s nimi Zikmund jednal tolerantněji než v jiných částech říše. Vyžadovala to jeho finanční situace, byl na Židech hospodářsky závislý. Upřednostňování Židů však vyvolávalo antisemitismus, jenž se v Bratislavě projevil roku 1388 přepadem židovských domů místním obyvatelstvem. V závěru Zikmundova panování se vyskytlo více protižidovských projevů. Na druhé straně se panovník v dopise Bratislavanům ujal židovských věřitelů a později na žádost bratislavského Žida Jakuba a budínského Žida Nikoly nechal vyhotovit opis privilegií vydaných králem Bélou IV., jež kodifikovala majetkoprávní poměry Židu k Židům, ale i ke křesťanským obyvatelům tak, aby bylo křesťanům znemožněno beztrestně nevracet Židům půjčky a úroky z nich.

Ale jako by si každá vlídnost projevená Židům vybírala svou daň. Koncem jara 1446, na den Božího Těla, vtrhli bratislavští obyvatelé do Židovské ulice a vyrabovali nejen domy, ale i synagogu. Z třiceti sedmi židovských věřitelů, kteří figurovali v pozemkové knize před rabováním, zůstalo jen jedenadvacet. Židé upadli do velké bídy. Od druhé poloviny 15. století již přespolní Židé do Bratislavy nepřicházeli. V té době mnoho Židů přestoupilo na křesťanskou víru, ale i po křtu jim zůstalo jméno „Jud“; pozemková kniha zaznamenala mnoho takových „Judů“, kteří vlastnili domy nebo vinice. Mnoho vinohradů, jež se zachovaly až do 20. století, nese židovská jména.

Zikmundův nástupce na trůnu Albrecht Habsburký a jeho žena Alžběta se nejednou ujali Židů, jimž se děly křivdy. Ale tatáž Alžběta jako královna vdova vydala roku 1440 bratislavským Židům příkaz odvádět daně přímo městu Bratislavě. Byla to odměna městu za služby, jež poskytlo trůnu v protitureckých válkách. Tyto příjmy byly v městských knihách označeny jako Judengeld. Alžběta v projevech vděčnosti pokračovala tím, že Bratislavany osvobodila od placení dluhu Židům a podřídila Židy administrativní a soudní pravomoci městské správy. Zrušila tím všechna privilegia, podle nichž Židé podléhali zvláštnímu „židovskému“ soudu.

Naděje uherských Židů se upínaly k Janu Hunyadimu, regentovi neplnoletého Ladislava Pohrobka. V té době vyžadovala města od Židů nepřiměřené vysoké daně. Neplatiči byli často v řetězech uvrženi do vezení. Na židovskou žádost Hunyadi zakázal Bratislavě roku 1447 přísným ediktem předpisovat daně Židům, a to vzhledem k jejich původním výsadám. Výslovně zakázal Židům křivdit a nařídil všechny uvězněné propustit. Hunyadi vzal pod osobní ochranu řadu Židů v Bratislavě, ale i v Trnavě. Války a stavovské třenice však způsobily, že král či regent se stali závislými na městech, jež donutila trůn ve věci ochrany Židů kapitulovat. Dělo se tak za protitureckých válek i v bojích proti bratříkům Jana Jiskry z Brandýsa. Aby panovník získal podporu měst, potvrdil smlouvu královny Alžběty, která přenechala všechny výnosy od Židů na deset let městu. Z toho si bratislavský magistrát vyvodil, že nikdo není povinen vracet Židům úroky či dluhy. Z židovských půjček byly postaveny a vyzbrojovány armády; Židé tím nesli velkou část válečných nákladů.

Král Ladislav V. v této politice diskriminace Židů pokračoval. Odpustil Bratislavanům úroky za jakékoli dluhy, jež od nich požadovali Židé v Bratislavě nebo kdekoli jinde. Dále vydal příkaz, aby Židé nadále přispívali na udržování opevnění a financovali i jiné veřejné výdaje. V porovnání s ostatními zeměmi Svaté říše římské národa německého měli však Židé v Uhrách poměrný klid. V jiných částech říše byli brutálně pronásledováni. V době panování Ladislava V. působil fanatický mnich Jan Kapistrán, který stejně krutě pronásledoval husity-kališníky i Židy.

Král Matěj Hunyadi, který se vrátil z Čech, potvrdil Židům staré výsady a privilegia, ale s omezující doložkou vůči privilegiím, jež udělil Béla IV. a Zikmund. Židům se zhoršily životní a právní podmínky, nemohli mít nadále úřad zemského židovského soudce. Král Matěj však na jejich žádost ustanovil nový zemský úřad, „židovskou prefekturu“, jež zastupovala zájmy Židů na královském dvoře. Prvním prefektem se stal Jakub Mendel. Král Matěj však zároveň vydal řadu ediktů, jež znemožňovaly různé obchodní transakce mezi křesťany a Židy. Roku 1475 osvobodil Bratislavany od placení poloviny úroku za půjčky od Židů. Těm bylo zakázáno žádat druhou polovinu. Židé, kteří přestoupili na křesťanskou víru, měli hmotné výhody: častý výskyt vysoké uherské šlechty židovského původu je důsledkem poměrně hojné christianizace Židů. Pokřtění Židé pak zastávali vysoké církevní a státní úřady až do hodnosti bána nebo biskupa.

Matějův nástupce král Ladislav II. našel prázdnou pokladnu. Židovské daně za Matěje dosahovaly 20 000 zlatých florénu, za Vladislava již ani polovinu této sumy. Proto nový král zavedl zvláštní židovskou daň. Roku 1503 nařídil, aby občané dlužící Židům byli osvobozeni od placení úroků; jako zálohy nesměly být v žádném případě brány nemovitosti. Roku 1504 předepsal všem Židům další mimořádnou daň. Měl ji vymáhat židovský prefekt Mendel. I když měl ochranný glejt, byl napaden a zbit a král musel na jeho ochranu vydat novou listinu. Požadoval pro něj zvláštní ochranu i z toho důvodů, že v témže roce bylo svoláno zasedání uherského sněmu do Budína a při takových příležitostech docházelo často k protižidovským výtržnostem. Židé museli nosit zvláštní oděvy, což se přísně, zvláště v Bratislavě, dodržovalo. Zvláštní židovské odznaky byly na papežův nátlak zavedeny již ve 13. století, ale toto opatření se neujalo. Časem se na ně zapomnělo, dodržovalo se jen v místech s vetší koncentrací Židů jako v Bratislavě a v Budíně. V Budíně měli Židé na oděvu kus červeného plátna, v Bratislavě nosili plášť s kuklou. Nástupce Vladislava II. král Ludvík II. však roku 1520 Židy v celých Uhrách od povinného označení osvobodil. Zastával se židovských soudců a pronásledoval ty, kteří Židy pomlouvali a okrádali. Za jeho vlády došlo k značnému prolnutí židovských a křesťanských obytných zón.

V době akutního tureckého ohrožení Uher se případy pronásledování Židů množily. Královský dvůr vypsal daň jednoho florénu na každého židovského obyvatele, přičemž za nemajetné měli platit bohatší Židé. Autorita krále Ludvíka II. rapidně upadala, čehož využila královna Marie, dcera španělského krále Filipa, jež že své domoviny importovala do Uher výbojný antisemitismus. Ten živili i různí novokřtěnci, kteří se na pronásledování Židů přiživovali. Navzdory všem těmto skutečnostem patřil Ludvík II. k nejtolerantnějším panovníkům uherského království. Jeho smrt a porážka u Moháče roku 1526 znamenala obrat v historii uherského Židovstva.

Kromě menších či větších útoku proti židovskému obyvatelstvu docházelo ve 14. a 15. století i k protižidovským pogromům. Jeden z největších se udál roku 1391 v Trnavě. Zprávy o něm zůstaly zachovány i na náhrobních kamenech, jež se našly při zbourání nové městské trnavské brány roku 1862. Tyto nápisy plné smutku a žalmické poezie jsou dokladem velkého neštěstí Židů v roce 1391.

Za vlády slabého krále Vladislava II. došlo k další tragédii trnavských Židů. Král zvýšil Židům neúměrně daně a pronásledování na sebe nenechalo dlouho čekat. Protižidovský teror, běžný například v Německu, se přenesl i do Uher; výmysly o rituálních vraždách se objevily i tady a konkrétní výraz našly v Trnavě. Tady se roku 1494 ztratilo křesťanské dítě. O tom, co následovalo, napsal kronikář Bonfinius:

„Jelikož se dlouho hledané dítě nikde nenašlo a bylo dokázáno, že předcházející den bylo v židovské ulici, právem byla podána žaloba proti Židům. Hajduci, které poslali do jejich příbytků, našli stopy po čerstvé krvi a zatkli majitele domů i s celou rodinou. Výslechu podrobené ženy se ze strachu před mučením k hroznému zločinu přiznaly. Na základě jejich přiznání byli usvědčeni i ostatní a na rozkaz palatina a městského prefekta byli upáleni na velké hranici a mnozí, jichž byla většina, byli odsouzeni k velkým peněžitým trestům“.

Bonfinius podrobně popsal výslechy, zopakoval, co při mučení vypovídali starci a stařeny, a zopakoval všechny výmysly, jež ve středověku kolovaly v souvislosti s rituálními vraždami, o krvi na macesy, o krvi na nápoj lásky a podobně. Kromě Bonfiniova svědectví vypovídá o tragédii i hebrejská smuteční elegie. Podle ní bylo 5. srpna zatčeno a 22. srpna upáleno čtrnáct Židů. Prvního natáhli na skřipec jakéhosi levitu, potom přišli na řadu dva kohani. Dva starci, Abrahám a Juda, podstoupili martyrskou smrt, odříkávajíce modlitby. Zachovala se i jejich poslední slova. Jeden z nich se na hranici modlil:

„I za toto všechno nechť je pochváleno, posvěceno, uctěno a blahoslaveno jméno krále králu!“

Druhý stařec na hranici zemřel se slovy:

„Ve své úzkosti té volám, Hospodine!“

Tragédii zaznamenal Jošua ben Chaim ve smuteční písni, jež se našla v krakovské „staré synagoze“ na konci starého kodexu. Píseň měla čtyřicet pět strof, přičemž čitelných z nich bylo jen dvacet dva. V jedné z nich se vyslovuje cherem, kletba nad Trnavou.

Ve městě měla celá událost zřejmě silnou odezvu. Pro její připomínku umístil magistrát na tzv. židovskou (později sereďskou) bránu, kterou Židé procházeli při svém vystěhování, sochu dítěte, jež údajně zavraždili. Socha byla na uvedeném místě vedle kláštera klarisek ještě v roce 1850.

Řada historiků a etnografů později tvrdila, že po upálení Židů byli z Trnavy vyhnáni všichni jejich souvěrci. Tvrdil to Matěj Bél, Ocskovszký a Korabinský. Novejší bádání jejich verzi nepotvrdilo. Židé v Trnavě zůstali až do roku 1539; až tehdy nařídil jejich vyhnání císař Ferdinand I. Tento Habsburk se vůči trnavským Židům dopustil mnoha represálií, zejména v majetkových záležitostech. Židé se do Trnavy vrátili až po dvě stě padesátiletém vyhnanství za Josefa II.

Známé přísloví antisemitů „Der Jude ist schuld! (Žid je vinen!) nebylo objevem 20. století, ale bylo tu snad už od nepaměti. Zřejmě se jím řídila i královna Marie, která po bitvě u Moháče roku 1526 obvinila z podílu na této katastrofě i Židy a nařídila vyhnat je z Bratislavy. Pomohl jí v tom i německý patriciát, který měl ve městě významné slovo a netajil se antisemitismem, tak hojně tehdy prezentovaným v německých knížectvích.

Za vlády Habsburků v Uhrách se osud Židů viditelně zhoršil. Bylo tomu tak zejména ve městech blízko rakouských hranic, obývaných německým obyvatelstvem. Kolem roku 1529, krátce po bitvě u Moháče, došlo k protižidovskému pogromu v Pezinku, při němž z celkového počtu sto padesáti židovských obyvatel města jich bylo upáleno na třicet. K upalování Židu došlo v té době i v Senci.

Po vyhnání se většina trnavských Židu obrátila na západ. Mnozí se usídlili v Hainburgu, další se uchýlili k příbuzným ve Stupavě, jiní odešli do městeček na Žitný ostrov i jinam. Někteří se usadili za městskými hradbami na úbočí bratislavského hradu, jež městu nepatřilo. Toto území náleželo vždy hlavním županům a mnozí velmoži a šlechtici tu měli hospodářské dvory. Mezi nimi byli i takoví, kteří na těchto dvorech trpěli „své Židy“, někteří jim dokonce odprodali své pozemky. Tak se v druhé polovině 16. století pod bratislavským hradem objevila židovská usedlost. Zvyšování počtu Židů znamenalo ubývání ostatního obyvatelstva včetně šlechticů. Postupně byla postavena židovská ulice, rovnoběžná s hradbami. Vzniklo tak první židovské ghetto Bratislavy. Židé si tu postavili i synagogu.

Roku 1599 se bratislavský hrad s přilehlým okolím dostal do vlastnictví hraběte Pálffyho. Magistrát sice na hraběte ustavičně naléhal, aby Židy že svých pozemků vyhnal, ten však bystře vystihl ekonomický přínos a inteligenci Židů, naléhání magistrátu ignoroval a počet Židů na jeho pozemcích stoupl. Místní Židé se zabývali obchodem a vinohradnictvím, jiné doklady uvádějí, že hlavním povoláním Židů v té době bylo půjčování peněz, obchodování s kůžemi, zlatem a stříbrem, prodej šperků, obchodování s dobytkem, solí a jiným spotřebním zbožím.

Židovská politika Habsburků byla značně protikladná. Ferdinand II. vydal nařízení, jímž se přísně zakazovalo ubližovat Židům a zahraničním obchodníkům přicházejícím do Uher, výslovně povolil Židům v celých Uhrách podomní obchod a uložil magistrátům pomáhat jim v této věci. Přesto docházelo k pronásledování Židů, k jejich věznění a mučení.

Bratislavský magistrát nepřestal na hraběte Jána Pálffyho naléhat, aby Židy zpod hradu vyhnal, žádal to i roku 1676. Pálffy však nebyl jen humanistického smýšlení, ale dobře znal obchodně-organizační schopnosti Židů. Během bojů proti Turkům a kurucům sehráli „jeho“ Židé důležitou úlohu při zásobování vojsk. Ocenil to zejména hrabě Mikuláš Pálffy, který roku 1714 poskytl Židům žijícím pod jeho hradem řadu velkých a významných privilegií.

Koncem 17. století došlo k založení židovské náboženské obce v Bratislavě. Jejím prvním rabínem byl Jovtom Lippmann. Židé tehdy žili nejen pod hradem, ale také v takzvaném Zuckermandlu, kde měli i synagogu. Koncem 17. století měla bratislavská židovská náboženská obec vybudovány všechny své náboženské, rituální, školské i osvětové instituce. Podobně tomu bylo i v jiných větších městech na Slovensku, odkud Židé nebyli vyhnáni.

2. Exody a návraty ve středověkých Uhrách

Středověké Uhry, tedy i Slovensko, vypovídaly Židy čas od času z celého území nebo z jednotlivých měst či městských částí. Byly to vlny antisemitismu, živené nátlakem papeže a církve, jakož i městským patriciátem, z větší části německým, který těžko snášel židovskou obratnost v obchodování, jejich finanční vynalézavost a fantazii. Po nějakém čase panovník, ale i města zjistili, že bez ekonomické aktivity Židů se země či komuna neudrží, a proto je zvali již po několika letech zpět a udělovali jim privilegia. Tyto vlny klidu, míru a nenávisti jsou pro židovskou komunitu na Slovensku ve státním rámci uherského království charakteristické.

Ve smyslu feudální jurisdikce tvořili Židé nejnižší společenskou a správní vrstvu, často i navenek označenou zvláštními znaky, oděvem či jeho částí. Ostatní obyvatelstvo se mohlo s Židy stýkat jen po obchodní stránce. Ve smyslu královských privilegií byli Židé předmětem práv Uherské královské komory. I jejich náboženská práva byla pod královskou ochranou a podléhala zvláštnímu královskému soudci. Před dvorskými úřady reprezentoval Židy královský prefekt židovského původu, ustanovený roku 1477, který úřadům zodpovídal za vybírání židovské daně. Za svou ochranu museli Židé platit zvláštní daň, která tvořila důležitý příjem uherské královské pokladny. Židé se mohli usazovat jen na královské půdě, pod hradbami a ve městech, která byla biskupskými sídly. V hornických středověkých městech, kde měl určující slovo německý patriciát, se usazovat nesměli. Žili v ghettech, jež v příznivějších časech opouštěli a mísili se s ostatním obyvatelstvem. Postupně se dostávali i do zeměpanských měst a obcí. Hlavně po nástupu Habsburků na uherský trůn byli vyloučeni ze soukromoprávních vztahu s kresťany, měli zakázána manželství s nimi i zaměstnání v křesťanských domácnostech. V zásadě neměli získávat veřejné úřady a funkce, ale uherští panovníci jim je v dobách finanční nouze rádi prodávali, nebo je povolávali do královských úřadů s tím, aby pracovali s finanční a důchodovou agendou. Hlavní doménou Židů byl obchod a finanční transakce, zejména půjčky na vysoké úroky, což vyvolávalo závist a nenávist a často vedlo k narůstání antisemitismu, ústícího do pogromu, jež podněcovali zeměpáni a feudální dlužníci. Tento věčný spor, založený na penězích a majetku, se přenesl až do 20. století.

Někteří feudálové, kteří rozpoznali schopnosti Židů, je dokázali pozitivně využít. Pálffyové v Bratislavě pochopili jejich význam a chovali se k ním ohleduplně, z čehož jim plynuly velké zisky. Právo volit předsedu náboženské obce a funkcionáře dál Židům v Bratislavě hrabě Mikuláš Pálffy ediktem roku 1714 o privilegiích pro Židy. Dokument o výsadách Židů, žijících pod bratislavským hradem a v Zuckermandlu, je jedním z nejvýznamnějších dokladů historie bratislavských Židů. Znamenal zásadní obrat v jejich životě. Dokument vypočítává všechna práva Židů a v souhrnu z nich vytváří vlastně rovnoprávné občany. Pálffy tímto ediktem předběhl reformy osvíceneckého panovníka Josefa II. a v evropském měřítku Velkou francouzskou revoluci, která Židy prohlásila za rovnoprávné občany. Roku 1732 privilegia potvrdil hrabě Ján Pálffy a roku 1752 jeho nástupce hrabě Karol Pálffy.

Pálffyovská židovská privilegia se neomezila jen na Bratislavu. Měla značný vliv i na ostatní Židy v Uhrách. Židé v rámci těchto privilegií získali svobodu pohybu a cestování, měli právo navštěvovat jarmarky a trhy, svobodné vykonávat bohoslužby a nechat se pochovávat podle starých židovských zvyků. Pálffyovská velkorysost k Židům měla velký ohlas i u jiných zeměpánů a šlechticů v Uhrách. Mnozí šlechtici podle jejich příkladu udělili také privilegia „svým“ Židům, hlavně tam, kde byli více soustředění, jako ve Stupave, Hlohovci, Mikuláši a jinde.

Tento postup šlechticů měl odezvu i na královském dvoře. Dvorská komora na svých lenících stále naléhavěji požadovala, aby zachovávali práva Židů, a tím udržovali pevný a jistý finanční zdroj komorních zisku. Samotní panovníci vydávali mnoho listin, v nichž potvrzovali privilegia nejen jednotlivým židovským lokalitám, ale i jednotlivcům. Známá jsou privilegia udělená Židovi Menasovi Löwovi a pak hlavně těm, kteří po vzoru porýnských Rothschildů a hamburských Heinů povznesli v zemí peněžnictví. To se týkalo hlavně židovského finančníka Oppenheimera, který se stal prefektem Židů v 17. století, a posléze celé židovské finančnické dynastie Wertheimeru, jejichž předek začal svou kariéru právě u Oppenheimera. Tito bankéři, působící v době prudce se rozvíjejícího kapitalismu, získávali stále vetší prostor pro svou činnost a stali se vlivnými činiteli v celé říši. Jednou z nejvlivnějších rodin byla právě rodina Wertheimerů, bankéřů a průmyslníků. Její vliv potvrdil král Karel III., který jednoho Wertheimera jmenoval hlavním rabínem nejen Rakouska, ale celé podunajské monarchie. Po rabínově smrti se jeho syn obrátil na krále, aby jmenoval hlavním rabínem říše jeho švagra Gabriela Eselese Berendiho. Karel III. žádosti vyhověl. Vídeňská dvorská komora pokárala bratislavskou komoru za to, že nedodržela uctivý postup vůči Samuelovi Wertheimerovi, který měl složit sumu 200 florénu při příležitosti svolání krajinského sněmu; jako privilegované osobě mu měl být přípis doručen přímo, a ne zprostředkovaně.

V 18. století bratislavští Židé navštěvovali vyhlášené lipské veletrhy. Z té doby se zachoval i soupis bratislavských Židů, podle něhož roku 1736 žilo na pálffyovském panství sto dvacet tři rodin s osmi sty osobami. Podle soupisu se Židé zabývali obchodem s vínem, pivem, lihovými nápoji, starým železem, kořením, husami, kůží, kupovali a prodávali plátno, papír, kožešiny, hedvábí, krajky, tabák, vlnu a jiné předměty denní potřeby. Obchodovali samozřejmě také s penězi, půjčovali a zálohovali je.

Na sklonku 18. století se i mezi bratislavskými Židy, mezi nimiž pracovalo postupně mnoho vzdělaných rabínů, rozšířily myšlenky osvícenství, josefinismu a francouzské revoluce. Bratislavští vzdělaní a kultivovaní Židé si osvojovali i myšlenky židovského filosofa Mendelssohna a dramatiků Lessinga a Schillera. V náboženském a veřejném živote dosáhli značných úspěchů i díky tomu, že mezi nimi celé století působili potomci dvorních faktorů Oppenheimerů a Wertheimerů. Nejúspěšnější předseda bratislavské židovské náboženské obce Mandl Theben Koppel měl velký vliv na vídeňském císařském dvoře. Dosáhl zrušení některých diskriminačních opatření, například zákazu nosit vousy, zasazoval se za povinnou vojenskou službu Židů jen tehdy, pokud jim budou zaručena všechna občanská práva. Za vlády Josefa II. autorita bratislavských Židů na vídenském dvoře stoupla právě díky jejich vzdělanosti a kulturnosti. Je možno konstatovat, že dějiny bratislavských Židů v 18. století patří k nejsvětlejším dějinám evropských Židů vůbec. Košatěl náboženský život, rostla autorita Židů a mohutněl i jejich hospodářský význam. Na počátku 19. století za rabinátu Chatama Sófera se bratislavská ješiva stala nejvýznamnějším rabínským učilištěm v Evropě; Chatám Sófer ovlivňoval náboženské dění Židů daleko za hranicemi Uher a habsburské říše. Jeho spisy, jež vyšly v osmi svazcích, byly přeloženy do mnoha evropských jazyků.

Na základě tolerančního patentu panovníka Josefa II. se Židé po dvě stě padesátiletém vyhnanství mohli vrátit do Trnavy. Byli to podomní obchodníci a čalouníci. Zpočátku je chránili na ulicích vojáci, aby jim místní obyvatelstvo neubližovalo. Ve „slovenském Ríme“ byl hluboce zakořeněný antisemitismus nejen kvůli smyšlené rituální vraždě koncem 15. století, ale i v důsledku praxe, kterou vůči Židům uplatňoval místní magistrát; pokaždé, když se v Uhrách mělo v něčem ustoupit Židů, například při výstavbě synagogy v Budíně, trnavský magistrát ostře protestoval. Podílel se na opatřeních, znemožňujících Židům cestovat přes Trnavu, a když už tam nějaký Žid zavítal, byl okraden; král Karel III. město energicky vyzval, aby vrátilo peníze okradenému moravskému Židovi Keczelovi. Židům bylo povoleno projíždět Trnavou až roku 1717; bylo to poslední období, kdy něco takového bylo pro Židy třeba vymáhat. Magistrát dělal Židům těžkosti při přidělování půdy na hřbitov, nakonec jim přidělil kus půdy několik kilometrů za městem.

Roku 1790 žilo v Trnavě 78 Židů, jejich počet do roku 1865 vzrostl na 524. Trnavští Židé prošli torturou i během revolučních let 1848 - 1849, kdy v Trnavě došlo k silným protižidovským výtržnostem. Roku 1855 se Trnava stala sídlem rabinátu, židovská obec byla do té doby spojena s obcí v Cíferu a měla židovskou školu s třemi učiteli.

Podíváme-li se na mapu židovského osídlení na Slovensku, zjišťujeme, že nejhustší bylo v okolí Bratislavy, potom na Záhorí, dále v okolí Trnavy a Nitry a na Žitném ostrově. V porovnání s touto hustotou se střední Slovensko od Šaly až po Poprad jeví jakoby prázdné. Židovských obcí tu bylo možno napočítat asi třicet. V takovém Novohradsku (oblast Lučence) měli jen dvě obce, v Gemerské župě osm, na středním Slovensku o něco více. Vliv tu měla jistě politika magistrátu báňských měst, jež Židum neumožňovala, aby se v nich ve středověku, ale i v novějších obdobích usazovali. Hustější osídlení začíná zase až na Spiši, největší je v okolí Košic, početné je i na celém východním Slovensku. Tady měla vliv diskriminační politika Polska a ruské říše, kde docházelo k masovým pogromům a útěk do klidnějšího a tolerantnějšího uherského království se Židům jevil jako spása.

Jistým charakteristickým příkladem židovského osídlování východního Slovenska z Haliče a Polska jsou dějiny Židů v malé obcí Čírc, ležící mezi horami a hlubokými lesy asi kilometr od polských hranic. Podle náhrobních kamenů se dá usuzovat, že Židé tu žili již po roce 1700. Čírc byl královským loveckým revírem od 13. století, od 17. století byl vlastnictvím hrabat Desewffyových, kteří s Židy zacházeli slušně. Do 19. století byl počet Židů v obcí malý, začal vzrůstat za protižidovských pogromů v Polsku. Podle kossuthovského soupisu z roku 1848 žilo v obcí 137 Židů. V Čírci byla náboženská obec, která i navzdory své chudobě měla školu, dřevěnou synagogu, jatky a jiná rituální zařízení. Středobodem celého života Židů byla ješiva, vysoká škola talmudu. Studenti byli většinou úplně chudí, obědy dostávali každý den od jiného Žida; říkali tomu „Tagessen“. Před první světovou válkou měla vesnička zcela židovský ráz. Křesťanské obyvatelstvo pracovalo na polích, v obcí byli vidět téměř jen staří Židé v kaftanech, studenti-talmudisté s dlouhými pejzy, ženy s parukami. Byly to typické postavy východních Židů, kteří spolu s rabínem opovrhovali evropskou civilizací. Jejich počet se časem zmenšoval, protože odcházeli do jižních, bohatších sídel.

Kilometr od obce Čírc tečou řeky Poprad a Dunajec, jež tvoří přírodní hraniční cáru. Chudí Židé, kteří se do obce přistěhovali, museli tyto řeky překročit. Domácí židovští obyvatelé je proto nazývali Wasserpoláky. Wasserpoláci pocházeli z nejchudších polských vrstev. Členové rodiny zůstávali v první uherské vesnici za hranicí, kde je nikdo nepronásledoval. Vyhnuli se tak pogromům a zachránili si život. Dospělí muži chodili na trhy do okolních měst. Laciné pracovní síly byly vítány, a tak se Wasserpoláci dostávali k výdělkům. Spokojili se s nejnižší mzdou a tím silně konkurovali židovským obchodníkům, řemeslníkům i dělníkům v horních Uhrách. Když si našetřili malý kapitál, opouštěli horské severní vesničky a přestěhovali se do většího města. I tady se zpočátku usídlili v židovských koloniích kolem větších sídel. Za čtyři pět let jejich cesta směřovala dále do bohatšího města, za pár dalších let získali vlastní domy. Koncem 19. století se hlavně na východním Slovensku Wasserpoláci dostali k poměrně velkým majetkům rychlým, „americkým“ tempem. Bohatství získali díky své šikovnosti, vytrvalosti, nízké životní úrovni a nenáročnosti. Křesťanské obyvatelstvo, jež i po roce 1867 zůstávalo vůči Židům předpojaté, vidělo jejich postup nerado. Nakonec i vláda volné přestěhovávání Židů z Haliče omezila. Navzdory tomu přistěhovalectví pokračovalo, i když už ne v takovém rozsahu. Řada Wasserpoláku se vystěhovala do zámoří, kde svůj majetek rozmnožili ve skutečných amerických podmínkách.

Haličští Židé, Wasserpoláci přicházeli nejen do Čírce a níže položených Lipan, ale i do dalších pohraničních vesnic a městeček, jakými byly Spišská Stará Ves, Stará Ľubovna, Bardejov, Zborov, Svidník, Dukla, Medzilaborce a Stropkov, v nejvýchodnejším výběžku do Kolbasova a Svidníku. Část příchozích že středního a západního Polska se zachytila v náboženských židovských obcích na Oravě a v Kysucích: v Tvrdošíne, Trstené, Námestovu, Čadci a Kysuckém Novém Městě.

Židovská náboženská obec ve Spišské Staré Vsi existovala podle svědectví náhrobních kamenů již v 18. století. K rabinátu v městečku patřilo dvanáct okolních obcí. Židovská obec měla všechny instituce patřící k řádně fungující náboženské obcí: školu chevru kadišu, ješivu, talmud tóru, mikve a vlastní jatky. Náboženská obec byla velmi chudá, existovala jen díky podpoře okolních obcí. Z městečka pocházeli mnozí židovští žebráci, šnoreři; z celkového počtu dvou set židovských obyvatel jich církevní daň mohlo platit jen padesát. Obyvatelstvo městečka a jeho okolí bylo velmi chudé, doplňované právě Wasserpoláky. Polské vlivy se odrazily na mnoha figurálních reliéfech na náhrobních kamenech s hebrejskými, řídce i německými nápisy. Poloha městečka, chráněného ze všech stran pohořím a řekou Dunajec, poskytovala Židům klid a mír a podle legendy, rozšířené hlavně mezi Židy z východu, měl Žid pochovaný v této obcí dosáhnout takového posmrtného míru, jako kdyby odpočíval pod Olivetskou horou v Jeruzalémě. Nechalo se tu pochovat mnoho cizích Židů včetně jednoho slavného ruského rabína.

Ve Staré Ľubovni existovala náboženská obec již v 16. až 18. století. V době polské nadvlády se městečko stalo cílem mnoha polských Židů.

Bardejovští Židé pravděpodobně po bitvě u Moháče založili nové domovy v sousedních obcích: Zborově, Herneku, Šibě, Cihelce a Lenártovcích. Předtím žili přímo ve městě; svědčí o tom fakt, že bylo v polovině 18. století v právním poměru s jistým židovským nájemníkem. Mezi šarišskými Židy, kteří se roku 1806 církevně organizovali, hráli bardejovští Židé významnou úlohu. V polovině 19. století žilo ve městě 181 Židů. Po budapešťském kongresu roku 1868 se bardejovští Židé připojili k ortodoxnímu směru. Bardejovský hřbitov se svými barevnými náhrobky tvoří unikát. Jde o polský vliv. Způsob výzdoby náhrobních kamenů žlutou, zelenou, modrou, červenou, červenomodrou, červenobílou, žlutomodrou barvou pochází od členů rabínské rodiny Halberstammů, pocházejících z blízkého Sandeku. Haličští Židé totiž s oblibou používali pestré barvy.

Obec Zborov, ležící deset kilometrů severně od Bardejova na polských hranicích, hrála důležitou úlohu na silnici, vedoucí z Budína do Polska. Polští Židé, kteří utíkali do Uher za bezpečnou existencí, sem měli nejlehčí přístup. Židé ve Zborově jsou připomínáni již roku 1726. Postupně jejich společenství povznášela hlavně haličská emigrace. Ve vesnici bylo sídlo rabinátu, roku 1930 zde žilo 467 Židů.

Městečko Stropkov leží v bezprostřední blízkosti Haliče, odkud se Židé přistěhovali v hojném počtu, zejména po roce 1867. V důsledku toho se stropkovští Židé velmi brzy rozdělili na dva tábory. Většina jich patřila k chasidům, menšina, tzv. die Datschen, se skládala že vzdělanějších příslušníků; projevovalo se to i v existenci dvou synagog. Podle Ujváryho lexikonu žili Židé ve Stropkově od 17. století. Avšak v městečku založeném ve 13. století, ležícím na cestě do Haliče, bylo židovské osídlení zřejmě již dříve. Roku 1700 byli Židé že Stropkova vypovězení a odstěhovali se do okolních obcí. Kolem roku 1800 se do městečka vrátili. V polovině 19. století tu žilo 550 Židů, měli i synagogu. Stropkov se stal jedním z hlavních středisek chasidismu na východním Slovensku. Odtud se vyznavači tohoto hnutí stěhovali dále a zakládali klausy v Prešově, Michalovcích, Košicích a jinde.

Jedním z nejzalidněnějších regionů střední Evropy, který obývali Židé, byla Podkarpatská Rus, chráněná z východu a severu lomícím se vysokým obloukem Karpat. Sem utíkali pronásledovaní Židé z ruské říše, z blízké Ukrajiny, ale také z Rumunska. Odtud potom pronikali dále na východní Slovensko, do Košic a jiných míst.

Na důležité staré silnici z Košic do Užhorodu leží Sebrance. Židé tu žili od 17. století a zřejmě se měli dobře; chodili na trhy do Užhorodu, do Michalovců. Žili téměř v každé vesnici, měli v nich i zvláštní hřbitovy. Sebrance měly i svého rabína. Roku 1930 v nich žilo 330 Židů. Pomníky si nechávali zhotovovat hlavně v Užhorodu.

Patnáct kilometrů od Užhorodu se v úrodné nížině rozprostírá bohatá obec Pavlovice. Blízkost Užhorodu měla bezprostřední vliv na ráz obce a zejména na její židovské obyvatelstvo. V Užhorodu existovala náboženská židovská obec již od 18. století. Působili v ní význační rabíni, silně ovlivňující židovské obyvatelstvo blízkých i vzdálenějších obcí. Užhorod měl prosperující instituce jako židovskou nemocnici, postavenou roku 1807, talmud tóru s vlastními učiteli, lidovou kuchyni. Židé z Pavlovič chodili na trhy do Užhorodu, účastnili se však i náboženských obřadů. Jejich životní úroveň byla značně vyšší a odlišná od souvěrců v šarišské anebo spišské župě. Židé se tu živili zemědělstvím na vlastní nebo pronajaté půdě. Většinu půdy obdělávali sami se členy svých rodin, věnovali se však i obchodu a řemeslům.

Východní Slovensko, zejména jeho metropole Košice a Prešov, ale i jiná vetší města a městečka, bylo vystaveno silné migraci židovského obyvatelstva ze severní Haliče a Polska, jakož i z východních a jihovýchodních území Podkarpatska a Rumunska, což tomuto regionu vtisklo zvláštní ráz a jedinečnou internacionální tvář. Židé tu vedle Maďarů, Němců a Slováků vytvářeli osobitou kulturu, která ovlivňovala celkový kolorit východního Slovenska. Tento charakter si region v mnohém zachoval dodnes. Bez specifické židovské kultury by jeho ráz byl nemyslitelný.

Město Košice, ležící na důležité obchodní cestě Orient - Balt, samo též obchodní středisko, přitahovalo Židy svou polohou a finančními a obchodními možnostmi. Košický městský archív zaznamenal přítomnost Židů již v druhé polovině 15. století, kdy došlo k finančním transakcím mezi nimi a městem. Roku 1524 oznámil uherský král Ludvík II. představenstvu města Košic, že jmenoval Žida Izáka vedoucím mincovny. Po bitvě u Moháče roku 1526 došlo k masivnímu vytlačování Židů z měst do vesnic, jejichž obyvatelstvo je nepronásledovalo a nebránilo jim v náboženských obřadech. Tak tomu bylo i v Košicích, kde pod tlakem cechu a protižidovských opatření byli Židé z města vytlačováni. Roku 1690 se košické obchodní grémium podrobně zabývalo „židovským nebezpecím“. Cechmistři se obávali židovské konkurence a chtěli mít město jen pro sebe. Obchodní grémium v Košicích vyneslo rozhodnutí, že se křesťané nesmějí stýkat s Židy.

Židů v Uhrách však přibývalo. Pomohlo tomu i nařízení Karla III. roku 1726, podle něhož se v každé židovské rodině v Rakousku mohl ženit jen jeden muž. Postižení se stěhovali do Uher, a tedy i na Slovensko. Protože v té době Židé nemohli žít ve svobodných královských městech ani v báňských městech, kde na mostech a trzích platili dvojnásobné mýto, Židé z okolí Košic žili v Rozhanovcích ležících sedm kilometrů od města a ve Velké Idě. Odtud docházeli do Košic uzavírat obchody a tajně přebírat řemeslnické objednávky. Za Josefa II. se postavení košických Židů zlepšilo. Avšak když se košické cechy dověděly, že Židé mají být zrovnoprávněni s měšťany, prohlásily to za škodlivou věc nejen pro obchod, ale pro každého. Bratislavská obchodní komora stála v čele protižidovského hnutí, košická ji věrně následovala.

Emancipační proces Židů, započatý osvícenskými zákony Josefa II., se však již nedal zastavit. Od roku 1840 se Židé mohli usazovat na celém území státu (s výjimkou báňských měst), vykonávat živnosti, vlastnit továrenské podniky, navštěvovat křesťanské školy. Měli povinnost přijmout občanská jména a vést vlastní matriky. Od roku 1860 mohli též vlastnit nemovitosti. Článek 17 zákona z roku 1867 přiznal Židům v Uhrách úplnou rovnoprávnost s ostatními občany státu. Židé se mohli na konfesionální bázi všestranně hospodářsky, politický i kulturně rozvíjet. Nacionálně se přikláněli k vládnoucímu maďarskému národu, neměli vlastní národnostní či etnické požadavky, a tak je maďarizační útlak postihl podstatně méně nebo vůbec - na rozdíl od Slováků či na Slovensku žijících Němců.

Roku 1840 se Židé mohli usadit i v Košicích. Povolení k pobytu dostalo sedmdesát rodin. O čtyři roky později tu byly již čtyři židovské textilní obchody, pracoval tu klenotník a obchodník s kůží. Městská řada povolila Židům používat modlitebny, což bylo až do té doby zakázáno. Roku 1844 matrika zaznamenala 29 narozených.

Židé z Košic byli potomky Židů z Rozhanovců. Když dostali povolení nastěhovat se do Košic, odešli tam nejen z této obce, ale také z Bárce a z Velké Idy. Roku 1842 košičtí Židé žádali o povolení postavit si modlitebnu a následujícího roku magistrát schválil stanovy nové vzniklé náboženské obce. Roku 1844 Židé otevřeli vlastní hřbitov. Roku 1867 v Košicích žilo již na tři sta židovských rodin zabývajících se obchodem a drobnými živnostmi - řemesly. V rámci náboženské obce byl založen ženský spolek s dobročinným posláním. Byla zřízena lidová kuchyně a byl postaven dům milosrdných, za což si Židé získali úctu i ostatních obyvatel Košic.

Prešovští Židé měli šŤastnejší osud než košičtí, a to díky cílevědomosti Žida Markuse Holländera, jenž se na konci 18. století v Prešove usadil, i když proti tomu protestovala městská řada. Bohatý Holländer měl však dobré styky s vídeňským dvorem. Roku 1820 získal občanské právo, za něž dal na hlavní prešovské ulici postavit fontánu se sochou Neptuna.

Roku 1830 bylo v Prešove asi dvanáct židovských rodin. Tehdy začal i židovský náboženský život v Prešove. Holländer vymohl Židům v Zemplíně zrušení zákazu obchodu s tokajským vínem. Když byla na Židy vypsána zvláštní daň, zaplatil ji ze svého. Protesty obchodního grémia proti němu, že obchoduje s vínem, vlnou a antimonem, byly marné. Prvním předsedou náboženské obce v Prešove se stal Holländerův syn Leo. Pomáhal otci, procestoval celou Evropu, na setkáních s papežem hovořil o emancipaci maďarských Židů. V letech 1848 - 1849 bojoval v osvobozovacích bojích u Komárna v hodnosti majora, později se stal hlavním intendantem maďarské armády. Byl předsedou židovského kongresu v Budapešti a uherská vláda jej jako prvního židovského zástupce navrhla do uherské horní sněmovny.

Na osudu košických Židů, ale i prešovských Holländerů se ukázalo, jakými převratnými změnami prošlo židovstvo na Slovensku v první polovině 19. století. Z vyháněných a diskriminovaných Židů se stali po roce 1840, v Prešove již dříve, plnoprávní občané. Nyní záleželo jen na jejich dovednosti, pracovitosti a pilnosti, co mohou v otevřené společnosti, chráněné zákony konstituční monarchie, dokázat

(pokračování)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

ISBN 80-200-1301-6

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz

Zpátky