Červen 2005

Sašovy uši aneb nový antisemitismus

Siegfried Mortkowitz

Jenom ve Francii bylo za poslední rok spácháno 970 útoků proti Židům, většinu mají na svědomí muslimové.

Tu a tam, když se na našeho čtrnáctiměsíčního syna podívám z určitého úhlu, vidím v něm svého otce. Jejich vzájemná podoba je patrná z tvaru Sašovy hlavy s měkce vystupující bradou, a zejména díky tvaru a velikosti jeho uší. Ano, Saša definitivně zdědil po mém otci uši, a to mě znepokojuje. Znepokojuje mě to z toho důvodu, že můj otec strávil více než rok v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald. A já mám teď strach - podvědomý, iracionální a nepochybně trochu šílený -, že by se můj syn díky své podobě s dědou mohl stát snadným terčem těch, kteří nesnášejí Židy.

Strach z antisemitismu, který mě naštěstí popadá jen zřídka, je novým přírůstkem do pestrého katalogu mých obav. Dokud se mi nenarodilo vlastní dítě, nic takového mi ani nepřišlo na mysl. Nikdy mě nenapadlo se bát, protože jsem se ani jedinkrát v životě nestal terčem antisemitů. Asi jsem měl štěstí. Svou roli sehrálo možná i mé jméno: Siegfried. Můj otec pro mě vybral to nejgermánštější možné jméno jako ochranu, kdyby se nacisté náhodou vrátili k moci. (Je jen ironií osudu, že jméno Siegfried už v Německu takřka nikdo nenosí, snad kromě pár Židů, kteří k němu bezpochyby přišli stejným způsobem jako já). Co já vím, možná mě mé německé jméno opravdu ochránilo.

Mé pocity se začaly měnit ve chvíli, kdy se mi narodil syn s ušima mého otce. Od té doby jsem si začal všímat násilí proti Židům, které se ve Francii, kde žijeme, už nějakou dobu stupňuje.

Kritika Židů, nebo antisemitismus?

Fakta hovoří jasně. Podle zprávy francouzské Národní poradní komise pro lidská práva došlo v loňském roce ve Francii k největšímu počtu antisemitsky a rasisticky motivovaných činů za posledních patnáct let. Z celkového počtu 1565 rasistických útoků spáchaných loni ve Francii jich bylo 970, tedy takřka dvě třetiny, namířeno právě proti Židům. K podobnému zvýšení počtu antisemitských útoků došlo v mnoha evropských zemích, ovšem francouzské statistiky jsou obzvlášť znepokojující z toho důvodu, že v této zemi žijí nejpočetnější židovské i muslimské komunity v Evropě. Jak známo, většina antisemitských útoků ve Francii i jinde v Evropě byla spáchána právě mladými muslimy.

Takže jsme dnes dospěli až sem: šedesát let poté, co hrůzy holocaustu jasně ukázaly, k jakému šílenství může rasismus vést, jsou Židé znovu fyzicky napadáni, uráženi a obtěžováni na ulicích jen proto, že jsou Židé. Tomuto fenoménu se dnes často říká "nový antisemitismus".

Jedním z důvodů, proč je současný antisemitismus považován za "nový", je fakt, že přichází po téměř šedesáti letech relativního míru, během něhož byla nenávist k Židům tabuizována díky neustále připomínaným barbarstvím holocaustu. Ovšem dalším důvodem je poněkud scestná představa, že dnešní antisemitismus má nové protagonisty, ať už se jedná o muslimskou mládež žijící v západní Evropě či o různé levicové skupiny, které prý s muslimy spolupracují.

To, co činí dnešní evropský antisemitismus novým, je bezesporu mezinárodní kontext. Holocaust stále vrhá dlouhý, temný stín na historii a ovlivňuje způsob, jakým spolu Židé a Nežidé komunikují. Osvětim sice odsunula antisemity do pozadí, zároveň však uvrhla v podezření kohokoliv, kdo se odvážil Židy a jejich instituce nějakým způsobem kritizovat. Již mnoho let vzbuzuje holocaust následující otázku: Je nutně jakákoliv kritika Židů projevem antisemitismu?

Druhou důležitou změnou ve světovém kontextu je existence Státu Izrael, která významně přispěla k politickému aspektu židovské identity, a tím i k diskusi o antisemitismu. Díky ní totiž vyvstala další otázka: Lze jakoukoliv kritiku Izraele automaticky považovat za projev antisemitismu?

Co se mne týče, nemám nejmenší pochybnost o tom, že Izrael, zosobněný premiérem Arielem Šaronem a jeho politikou, má alespoň zčásti na svědomí nárůst násilí proti Židům v Evropě. Nezávislí pozorovatelé i agentury monitorující rasově motivované činy se shodují v tom, že k dramatickému nárůstu verbálních i fyzických útoků proti Židům došlo v roce 2000 prakticky ve stejné chvíli, kdy na Blízkém východě vzplanula tzv. druhá intifáda. 28. září 2000 navštívil Šaron Chrámovou horu, na níž stojí mešita Al-Aksá, považovaná za třetí nejposvátnější poutní místo islámu. Z dnešního pohledu to vypadá jako politický kalkul na vylepšení vlastní politické situace. V každém případě vyprovokovala Šaronova návštěva Chrámové hory rozzuřenou reakci Palestinců, vlnu násilí na palestinských územích, teroristické útoky na izraelské civilisty a následující zvolení Ariela Šarona premiérem Izraele.

Když vzplanuly synagogy

Dva dny po Šaronově návštěvě Francie vzplanula synagoga v naší čtvrti na severovýchodě Paříže. Jednalo se o první z mnoha projevů "nového" antisemitismu ve Francii. Po léta tyto útoky víceméně odrážely konflikty na Blízkém východě. Kupříkladu v dubnu 2002, v době, kdy izraelská armáda okupovala palestinská městečka, prudce narostl počet antisemitských útoků ve Francii i jinde v Evropě. Za drtivou většinou z těchto útoků stojí muslimští mladíci, z nichž převážná část žije na předměstí velkých francouzských měst, zejména Paříže. Vzhledem k tomu, že se tato skupina nikdy dříve nepokusila napadnout francouzské Židy, lze jejich čin klasifikovat jako "nový antisemitismus". Nicméně překvapivá studie skupiny francouzských vědců vrhá na věc trochu jiné světlo.

Sociolog Michel Wievorka a jeho dvanáctičlenný tým si dali za úkol odhalit kořeny antisemitismu ve Francii. Jejich průzkum vyvrcholil publikací knihy s názvem "Lákadlo antisemitismu - nenávist proti Židům v dnešní Francii", která se objevila na pultech knihkupectví před několika týdny. Kniha zmiňuje mimo jiné setkání starosty severofrancouzského města Roubaix se skupinou mladých arabských muslimů. Autoři publikace došli k překvapivému zjištění, že "v průběhu celého jednání nedošlo vůbec na téma Židů, Izraele, Palestiny či antisemitismu". Když dostali mladí francouzští muslimové šanci projednat své problémy s představitelem politické moci, začali si stěžovat na sociální problémy jako nezaměstnanost, policejní rasismus nebo nedostatek sportovních a rekreačních zařízení a na své antipatie vůči Židům úplně zapomněli.

Tito "noví" antisemité, stejně jako ti "staří", zjevně v Židech vidí terče pomsty za vlastní chudobu, frustraci a diskriminaci. (Mimochodem, počet rasově motivovaných útoků proti Arabům ve Francii také narůstá.) Rasismus nezná lepší živnou půdu než ekonomické a sociální rozdíly ve společnosti. Je tedy nasnadě, že vinu za nedávný nárůst antisemitismu ve Francii lze alespoň zčásti svalit na dva současně existující problémy: na palestinské povstání a na neschopnost francouzské společnosti integrovat muslimskou menšinu. Tím, že se identifikují s osudem Palestinců, nacházejí francouzští muslimové společného nepřítele: Židy.

Nicméně zpráva Národní poradní komise pro lidská práva uvádí, že "v loňském roce lidé spojovali rasistické útoky s mezinárodní situací méně často než v předchozích letech", a jeden z členů komise uvedl, že se obává "banalizace násilných trestných činů". Antisemitismus se tedy bez ohledu na příčinu znovu stává společenským zvykem.

Ne všechny antisemitské útoky ve Francii byly pochopitelně spáchány mladými muslimy. Existuje mnoho případů, kdy skinheadi znesvětili židovské hřbitovy a synagogy a příznivci ultrapravicové Národní fronty Jeana-Marii Le Pena znovu veřejně zpochybňují existenci osvětimských plynových komor.

Společensky přijatelní antisemité

Staré známé protižidovské brblání pod fousy začíná ovšem pomalu ale jistě pronikat i do vyšších vrstev společnosti. A zde hraje důležitou roli právě mezinárodní politika. Izrael se, ať už zaslouženě či ne, v očích společnosti postupně proměnil z útočiště perzekvovaných Židů v agresivní, dokonce rasistickou zemi, a tím výrazně přispěl k oslabení tabu, které od konce 2. světové války tlačilo antisemitismus a kritiku Židů do ústraní. Osobně se domnívám, že s rostoucí kritikou Šarona a Izraele se znovu stalo přijatelným navážet se do Židů a že mnoho antisemitů začalo používat Izrael pouze jako záminku pro vyjádření své nenávisti. A to nejen ve Francii.

Krátce po teroristických útocích 11. září 2001 se v britském deníku The Spectator objevil komentář, v němž redaktorka Petronella Wyattová píše, že "otevřený antisemitismus se znovu stává společensky přijatelným jevem. A to nikoliv v Německu či v katolické střední Evropě, ale kolem londýnských rodinných stolů." Novinářka dále uvádí, že podle mnoha britských liberálů by k teroristickým útokům na Spojené státy a k následné válce v Afghánistánu nikdy nedošlo, kdyby se Izrael nechoval tak agresivně vůči Palestincům. Jako důkaz cituje liberálního člena britské Sněmovny lordů, který prý prohlásil: "Židé si o to již dlouho říkali, a my teď díkybohu máme konečně možnost říci, co si opravdu myslíme." Jinými slovy "staří" rasisté využívají nové mezinárodní situace.

Lze ale skutečně považovat jakoukoliv kritiku Izraele za synonymum antisemitismu? Mnohé židovské organizace a někteří intelektuálové se domnívají, že ano.

Například izraelský překladatel a esejista Hillel Halkin napsal v americkém měsíčníku Commentary, že "hanobení Izraele rovná se hanobení Židů... To, že Izrael je dnes posuzován přísněji než jiné země, jen zastírá současný antisemitismus."

To je naprosto absurdní prohlášení. Za prvé, v čem přesně spočívá "hanobení" Izraele? A za druhé, kdo rozhoduje o tom, zdali je Izrael posuzován "přísně" proto, že se jedná o židovský stát, nebo prostě pro své chování k sousedním zemím? Většina levičáků, kteří dnes Izrael kritizují, tak činí především ze sympatií k utlačovaným Palestincům. To lze jen těžko kvalifikovat jako rasismus. Spíše bych to označil za automatickou emocionální reakci typickou pro mnoho levicových politiků a intelektuálů. Podle nich se Izrael zkrátka zařadil po bok Spojených států a vytváří s nimi mocnou "západní imperialistickou frontu" vykořisťující "chudinu třetího světa".

Izrael má samozřejmě právo na existenci a na vlastní obranu. Zároveň má však také - stejně jako ostatní země a jejich vůdci - konečně právo na to být i terčem kritiky, zasloužené i nezasloužené. Existence antisemitismu nesmí Izraelce ani Židy připravit o právo na omyl a o to, aby je ostatní jako omylné vnímali.

Ignorance a strach

Pro některé lidi je možné obdivovat Izrael a Šarona a zároveň být antisemity. Vzpomínám si na jednoho Řeka, od kterého jsem si před lety na ostrově Rhodos kupoval lístek na trajekt. Zavalitý čtyřicátník se rozpovídal o svém obdivu k izraelské armádě a pak jedním dechem přeskočil na teorii o "židovském systému". "Židi mají takový systém," začal mě poučovat, nevěda, že k "nim" také patřím. "Když se Žid přestěhuje do cizí země, dají mu telefonní číslo, na které zavolá, a tam mu dají peníze, aby si založil obchod, koupil dům, cokoliv co potřebuje."

To zní úžasně. Bohužel se jedná jen o další antisemitskou chiméru. Podle Evropského monitorovacího centra pro rasismus a xenofobii v Řecku takřka k žádným útokům na Židy nedochází, nicméně ve veřejné debatě prý vládne zjevný antisemitismus. Jedná se o tzv. "lidový antisemitismus", kdy značná část řecké veřejnosti věří na celosvětové židovské mocenské spiknutí a podezřívá izraelskou tajnou službu z toho, že pomáhala organizovat zářijové teroristické útoky na Spojené státy. Takže v Řecku, stejně jako jinde v Evropě, starý antisemitismus nezmizel. Žádný nový antisemitismus ani neexistuje: je to pořád to samé trpké víno, jen jej nalili do nových lahví. Nic se od konce 2. světové války nezměnilo.

Izraelský spisovatel Uri Avnery ve svém článku "Antisemitismus: praktická příručka" vypráví následující maďarský vtip: Během války mezi Izraelem a několika arabskými sousedy v roce 1967 se jeden Maďar ptá druhého, proč se tváří tak spokojeně. "Slyšel jsem, že Izraelci dnes sestřelili šest sovětských migů," povídá mu kamarád. Druhý den vypadá ještě spokojeněji. "Dneska Izraelci sestřelili dalších osm migů," říká šťastně. Ale třetí den vypadá jak zmoklá slepice. "Copak, copak?", ptá se ho přítel. "Dnes Izraelci nic nesestřelili?" "Ale jo, sestřelili," povídá ten první. "Sedm dokonce." "Tak proč vypadáš tak nešťastně?" ptá se ho ten druhý. "Protože dnes mi někdo řekl, že Izraelci jsou ve skutečnosti Židi!" Jinými slovy, Židé budou vždy nenáviděni, ať dělají cokoliv. I kdyby Izraelci a Palestinci uzavřeli mír, vždycky bude existovat menšina, která bude Židy nenávidět, ať už ve Francii či jinde. Židé budou vždy podezříváni z požívání nezasloužených výhod, z budování tajných mezinárodních sítí a lobby, z toho, že tahají za drátky a kontrolují Hollywood, Bollywood a prezidenta Spojených států. Bohužel to vypadá tak, že na světě budou vždy existovat lidé, kteří budou mého syna nenávidět kvůli jeho "židovským uším". Ale na tom není nic nového. Tato nenávist je stejně stará jako ignorance a strach.

Většina levičáků, kteří dnes Izrael kritizují, tak činí především ze sympatií k utlačovaným Palestincům. To lze jen těžko kvalifikovat jako rasismus. Spíše bych to označil za automatickou emocionální reakci typickou pro mnoho levicových politiků a intelektuálů.

Židé budou vždy nenáviděni, ať dělají cokoliv. I kdyby Izraelci a Palestinci uzavřeli mír, vždycky bude existovat menšina, která bude Židy nenávidět. Židé budou vždy podezříváni z požívání nezasloužených výhod, z budování tajných mezinárodních sítí a lobby.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)