Červen 2005

Čeští váleční hrdinové? Kdo to je?

Luděk Navara, Jan Gazdík

Málokdo dnes ví, že kapitán Jaroš nebyl komunista, či kdo byl Josef Bryks.

Od konce války sice za pár dnů uplyne šedesát let, ale české hrdiny, kteří za naši svobodu položili i životy, známe stále málo. Odborníci navíc varují, že představy mnohých lidí o některých slavných lidech se podstatně liší od skutečnosti. Typickým příkladem je muž, z něhož komunisté vytvořili přímo symbol protinacistického odboje - Otakar Jaroš. „Kdyby Jaroš nepadl v boji s Němci jako velitel roty československého praporu v SSSR, popravili by jej po válce zřejmě komunisté. Důvod? Jaroš byl zarytý antikomunista a potíral jakoukoli politickou agitaci ve své rotě,“ říká historik Eduard Stehlík.

Není to nadsázka, jiní hrdinové skutečně za komunistické éry tragicky skončili: muž, který se proslavil legendárními útěky z nacistických vězení a o němž byl v Anglii natočen film, nakonec umřel v komunistickém lágru při kopání uranové rudy. Jmenoval se Josef Bryks a je dodnes pro širokou veřejnost prakticky neznámý. Shodou okolností právě on ve vězení napsal: „Za dobro a obětavost pro člověka jsem už devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše.“

Česko se také nechová úplně příkladně k veteránům, penzion pro válečné hrdiny je v zemi zatím jen jeden, v Praze. Vedení ministerstva obrany to chce změnit - brzy proto otevře druhý, v Karlových Varech.

O českých válečných hrdinech točili v cizině filmy. Doma je často čekalo zapomnění, nebo dokonce kriminál. Příběh, který hovoří za všechny ostatní. Když musel český hrdina (a po válce v Anglii tolik obdivovaný) letec Josef Bryks smolit vlastní životopis v komunistickém lágru, napsal: „Za dobro a obětavost pro člověka jsem už devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše!“

Promítlo se do jeho slov zklamání z toho, jak si tehdejší Československo vážilo jeho a dalších hrdinů? Vždyť to nebylo tak dávno, co o něm Angličané natočili film... A nyní mu dozorci dokonce zakazují posílat dopisy a peníze své rodině... Jenže ani dnes, patnáct let po pádu komunismu, o něm veřejnost příliš neví.

„V každém státě by to byl národní hrdina... normálním státě,“ říká o Bryksovi historik Jiří Rajlich, který připomíná, že čtyřicetiletá vláda komunistů, která mnohé lidi odsoudila k zapomnění, se nedá jen tak rychle překonat.

„Žádný národ (snad kromě Sovětského svazu) se nechoval k lidem, bez nichž by nepřežil, tak krutě jako Češi ke svým hrdinům. I Poláci či Maďaři je ctili víc. Češi byli naopak popravováni a žalářováni - ať již to byli odbojáři, kteří sympatizovali s Londýnem, či naopak s Moskvou,“ připomíná historik Eduard Stehlík. Českoslovenští komunisté totiž pronásledovali všechny, kteří byli odvážní, měli vlastní názory či jen chuť bojovat.

Ovšem dodnes jsou patrné rozdíly v přístupu k veteránům u nás a například v Anglii.

Veterán jako veterán?

V Anglii jsou takzvané dny veteránů, kdy si lidé dávají do klopy vlčí máky. „Veteráni jsou tam v úctě, neřeší se, jestli bojovali na té či oné straně a jestli měli či neměli zrádce. Každá rodina měla někoho ve válce a je to součástí rodinných historií. U nás ve druhé světové válce bojovaly jen desítky tisíc lidí, naše historie byla prostě jiná,“ připomíná Rajlich.

Ale jiná je i současnost. V Anglii je naprostou samozřejmostí, že rodiny veteránů jsou zabezpečené. „Existuje řada nadací, fondů a dokonce i speciální odbor na ministerstvu obrany. Veteráni mají svou organizaci, jejími patrony jsou někdy i členové královského rodu,“ připomíná Rajlich. „Pamatuji se na naše veterány, kteří v roce 1990 navštívili Británii - a zdravily je tam i malé děti. U nás si o něčem takovém můžeme nechat jen zdát,“ říká historik Zdeněk Vališ. A připomíná, že penzion pro válečné hrdiny je v Česku dnes jediný. Je v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. „Snažíme se situaci zlepšovat, víme, že veteráni tu nebudou věčně. Nový dům pro veterány bude otevřen v květnu v Karlových Varech. Připravuje se i další soukromé zařízení v Ostravě,“ říká Andrej Čírtek, tiskový mluvčí ministra obrany.

Problémový dějepis

Historik Stehlík míní, že chyba může být i ve výchově: „Studenti středních škol se učí mnoho hodin o starém Egyptu, avšak důležitým etapám novodobé historie vlasti jsou věnovány jen čtyři hodiny,“ říká.

Ale i samy dějiny mohou být přítěží. „Pro Čechy je typické, že nemají leckdy své hrdiny v lásce. Jejich postoje totiž chápou jako němou výčitku vůči vlastnímu chování, kdy často vyniká česká malost i nedostatky lidí, kteří nenalezli odvahu se totalitě vzepřít,“ říká. A dodává: „Z fleku mohu uvést sto jmen, která většině Čechů nic neřeknou, a přitom jsou jejich životní příběhy na natočení celovečerních filmů.“ Třeba je však natočí v Anglii, jako o Bryksovi...

(MFDNES)