Červen 2005

Jak měli českoslovenští vojáci dobýt Evropu

Luděk Navara, Jan Gazdík

Čeští vojáci by vyrazili směrem na německý Norimberk. Za tři dny měli být u Rýna, za pět dní u kanálu La Manche.

Tak měla vypadat role československé armády při bleskovém útoku Varšavské smlouvy na "kapitalistickou Evropu". Tehdejší podplukovník letectva Zbyněk Čeřovský viděl invazní plány na vlastní oči. Kdyby ke konfliktu došlo, ke břehům La Manche by se nejspíš nedostal. "V našem druhu vojska jsme měli počítanou životnost dva tři dny," říká. Češi by to podle něho měli dobré - jejich útok šel ve vedlejším směru. Ten hlavní vedl přes Berlín. V plánu bleskové války velitelé mysleli na vše: na medaile pro budoucí hrdiny i na okupační platidla. Varšavská smlouva uzavřená před padesáti lety se však obrátila proti jejím členům. V srpnu 1968 obsadila Československo a Čeřovský viděl, jak se spojenci přes noc změnili v okupanty.

Když někdejší předseda československé vlády Viliam Široký podepsal 14. května 1955 ve Varšavě smlouvu o vzájemné pomoci s dalšími státy ovládanými tehdejším komunistickým Sovětským svazem, byl Čeřovský v armádě už šest let. "Já byl v té době na akademii, říkalo se, že to má být protiváha NATO," říká.

Podpis smlouvy byl však jen formalitou. Ve skutečnosti nešlo o dobrovolnou ani rovnoprávnou organizaci. Ve velení nebyli žádní čeští vojáci. Jen styční důstojníci bez rozhodovací pravomoci.

Varšavská smlouva byla totiž zástěrkou pro útočné plány sovětských komunistů. Proto se také chystaly bleskové války. "Cílem bylo, aby se neopakovala situace z 2. světové války, aby Američané nemohli přijít včas do Velké Británie a pak útočit přes Kanál. Proto ten krátký termín," popisuje jeden z plánů Varšavské smlouvy Čeřovský. Američané měli sice v Německu takzvané atomové zátarasy, ale počítalo se s tím, že je nestihnou aktivovat. Čeřovský, který se k plánům dostal v šedesátých letech, připomíná, že hlavním cílem českých a slovenských vojsk by bylo eliminovat Rakousko a rozvinout útok na Norimberk. "V plánech tehdy také bylo, že do konfliktu nebude zatažena Francie, tamní prezident de Gaulle se pokoušel o samostatnou politiku," připomíná.

Jenže všechno bylo jinak. Vojska sice vyrazila, ale nikoli proti západní Evropě, ale proti jednomu ze spojenců - do Československa. Tehdy se také ukázalo, co je ve skutečnosti Varšavská smlouva. "Bylo to obrovské zklamání. Uvědomil jsem si, že takzvaní spojenci, s nimiž jsme měli udržovat dobré vztahy, se začali chovat jako banditi. Ti lidé byli proti nám nepřátelsky naladění. Poznal jsem také, jaká je nevraživost mezi polskou a sovětskou armádou. Bylo vidět, že se nenávidí," popisuje Čeřovský. Pokřivené cíle, pokřivené vztahy: Varšavskou smlouvu popsala americká ministryně zahraničí českého původu Madeleine Albrightová jako obraz Severoatlantické smlouvy v pokřiveném zrcadle. Sám Čeřovský musel po srpnu armádu opustit a nakonec byl donucen s rodinou k emigraci. Do pádu komunismu žil v zemi, na kterou měl útočit: v západním Německu.

Varšavská smlouva skončila v roce 1991 symbolicky v Praze. Česko se stalo součástí NATO. A vojáci, zvyklí na poručníkování z Moskvy, si prožili malý šok. "Najednou se museli sami rozhodovat a nést za to i zodpovědnost," popisuje bývalý šéf generálního štábu Jiří Šedivý. "Ve Varšavské smlouvě nebyla žádná diskuse. V Alianci stačí hlas proti a od akce se upouští," dodává.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)