Červen 2005

Peníze na pomník USA šly do Koreje

Luděk Navara

Měl to být pomník americkým osvoboditelům, skončilo to jako „dar hrdinnému bojujícímu korejskému lidu“. Pět a půl milionu korun, které po válce vybrali Plzeňané na pomník vojákům USA, komunisté nejenže zabavili, ale poslali je v roce 1952 do Severní Koreje. Do té Severní Koreje, jejíž vojáci právě bojovali s Američany.

Unikátní, nově objevené písemnosti, které transakci dokumentují, získal v těchto dnech Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „Prověříme, zda se toto stalo v souladu s příslušnými předpisy. A také, kdo se na tom podílel,“ řekl náměstek ředitele ÚDV Pavel Bret. Převod peněz byl zřejmě nezákonný. „Z právního pohledu šlo nejspíš o zpronevěru,“ řekl Bret. Vzhledem k časovému odstupu je však nepravděpodobné, že by za to mohl být dnes někdo potrestán.

Plzeňané začali vybírat na pomník hned po válce. Když přišel komunistický převrat, peníze zabavili komunisté. O čtyři roky později si do Plzně pozvali korejského velvyslance Kim Yu-giho a peníze mu veřejně předali. Co s nimi Korejci udělali a zda si za peníze nenakoupili zbraně, není dnes jasné. „Zapadá to do propagandistické politiky toho režimu,“ říká historik Oldřich Tůma. Komunisté chtěli, aby Plzeňané na osvoboditele zapomněli.

Plzeň sice v roce 1945 osvobodili američtí vojáci, ale československý komunistický režim dělal všechno možné, aby se na to zapomnělo. Základní kámen pomníku americkým osvoboditelům byl odstraněn, lidé, kteří u něj demonstrovali, byli rozehnáni. Jestli se dá plánovat nenávist, plzeňští komunisté si ji tehdy naplánovali dokonale.

V červenci 1952 organizovali stranickou slavnost u Boleveckého rybníka. Tam měli místní obyvatelé organizovaně projevit rozhořčení nad americkou politikou. „Chceme, aby se tato akce nesla v duchu nenávisti proti anglo-americkým imperialistům,“ stálo v dopise, který zaslalo vedení městského výboru KSČ v Plzni pražskému ministerstvu zahraničí.

Ministerští úředníci totiž dostali od soudruhů z Plzně důležitý úkol: zajistit návštěvu korejského velvyslance Kim Yu-giho. Měl se dostavit přímo k Boleveckému rybníku. A tam převzít peníze původně vybrané na „americký“ pomník, které komunisté zabavili dřív, než se pomník stačil postavit. Nebyla to malá částka. Pět a půl milionu korun před měnovou reformou byl slušný balík. Pro Koreu mohl znamenat zajímavý příspěvek, zvlášť když byl zadarmo.

Špatné vzpomínky

Vzpomínky na americké vojáky byly totiž stále v živé paměti obyvatel západní části Čech, což se vládcům v Praze vůbec nelíbilo. Tím spíše, že vrcholící studená válka se v Koreji už dávno změnila v horkou. V dramatických bojích čelili korejským komunistům právě Američané. Oni tedy měli být těmi hlavními nepřáteli i pro Čechy a Slováky. Komunisté už dávno zavedli pozoruhodné termíny, které obracely historii naruby: Američané v západních Čechách podle nich nebyli osvoboditelé, ale okupanti.

V dopise KSČ se píše: „Po vítězných únorových událostech i u nás ve městě poměry vzaly jiný zvrat, než buržoazie očekávala, a proto již loňského roku byl odstraněn základní kámen tohoto pomníku, což obyvatelstvo přijalo s povděkem... neboť je rozhořčeno barbarstvím amerických fašistů v Koreji, kteří si nevybírají prostředky ve snaze vyhladit hrdinný korejský lid, aby si vytvořili základnu pro rozpoutání třetí světové války...“

Podle zápisu z archivů bývalého komunistického Československa si velvyslanec pro peníze skutečně přijel. Co s nimi však Severní Korea udělala, není jasné. Není vyloučeno, že za peníze vybrané na počest Američanů byly nakoupeny zbraně, které je měly zabíjet. Jasné však je něco jiného: představení zcela jistě nesplnilo svůj propagandistický účel: nepřesvědčilo Plzeňany, aby zapomněli na své skutečné osvoboditele.

Nezapomínáme!

Plzeňané totiž kvůli svým „nevhodným“ osvoboditelům zkusili své. Poprvé hned po komunistickém převratu v únoru 1948. Tehdy policie rozehnala poklidné shromáždění u základního kamene pomníku na počest Ameriky.

Jenže všechno začalo už po válce. Plzeňské úřady zorganizovaly sbírku na památník americké armádě. Když přišel komunistický převrat, bylo na kontě už pět a půl milionu korun, ale pomník stále nestál. Přesněji řečeno stál z něj jen podstavec. Ale právě u něj se pátého května 1948 odehraje neorganizovaná, ale o to upřímnější vzpomínka na americkou armádu. Taková, že vzbudí zděšení v samotném ústředí tajné policie. Odtud přijde do Plzně výhružný dálnopis: „Žádáme o okamžité podání zprávy o průběhu školní manifestace, která měla být dnešního dne v Plzni. Při provolávání jednoho hesla objevily se prý v rukou dětí americké praporky!“

Slavnost u základního kamene ve skutečnosti byla oficiálně povolená. Akce měla připomínat výročí povstání českého lidu. Účastnili se jí školáci i zástupci armády. Když se účastníci rozcházeli, minuli základní kámen pomníku a zcela spontánně k němu začali pokládat kytičky a americké vlaječky. „Celý akt zvrhl se v proamerickou demonstraci, jejíž organizátory je nutno hledati v řadách středoškolského studentstva,“ píše se ve zprávě SNB (tehdejší policie) zaslané ústředí StB v Praze. Vypadalo to pořád ještě docela nevinně. Jenže mělo být hůř. Lidí přibývalo a večer se jich u základního kamene shromáždilo asi pět stovek.

Sláva Americe!

„Asi 500 studentů odpochodovalo od základního kamene směrem na náměstí Republiky a to v průvodu, který vzrostl na náměstí na několik tisíc osob. Průvod provolával tato hesla: Sláva Americe, Hanba SNB!, Republika bez teroru! Nestrpíme v republice štvaní proti Americe! Spojenectví se svobodnou Amerikou! a dokonce se ozvalo Pryč s Gottwaldem! „Od únoru 1948 uplynul tehdy příliš krátký čas. Všichni věřili, že se demokracie ještě vrátí,“ vysvětluje dokumentarista Patrick Wirkner z ÚDV.

Obavy policie z lidových bouří byly tak silné, že se zvažoval dovoz posil z Tachova. Ale lidovému protestu měl být učiněn rázný konec i bez nich. V noci z 5. na 6. května byly davy demonstrantů rozehnány a hlavní organizátoři zatčeni. Policisté pak výzdobu odstranili a kámen hlídali.

Mezi nešťastnými zatčenými byl například prodavač novin Josef Fencl, který na kámen položil obraz amerického prezidenta (StB ho udal místní předseda svazu přátel SSSR). Zatčen byl i jistý Ladislav Langmajer, který se prý později přiznal, že vyzval přítomné k držení dvouminutového ticha. Ani jeho zadržení nebylo snadné. „Pojďte ty tajný zmalovat,“ křičel prý dav, když Langmajera zatýkali.

Jak se mám rozejít, když jsem sama?

O den později nepokoje pokračovaly, i když policie už místo hlídala. Ale i demonstrantů přibylo: podle odhadu samotných policistů jich bylo asi dva až tři tisíce. Policie zkontrolovala pětatřicet osob a devatenáct poslala do vazby. Mezi nimi byla například Jiřina Kalistová. Na výzvu policistů odpověděla: „Jak se mám rozejít, když tu stojím sama?“ Takže skončila v policejní cele, protože se prý k uvedenému výroku přiznala. Zatčen byl i student Vladimír Drozda, který se ve skautském oddíle domluvil, že bude se spolužáky držet u základního kamene čestnou stráž. Smůla byla jen v tom, že on měl „hlídku“ první.

„Řada demonstrantů pocházela z dělnické třídy, proto byly tresty relativně mírné,“ připomíná náměstek ředitele ÚDV Bret. Nový režim nebyl ještě tak tvrdý jak v pozdějších letech. Přesto to vypadalo, že vzpomínání na americké osvoboditele definitivně skončilo. Jenže to nebyla pravda, Plzeňané nezapomněli. Podobná připomínka se na stejném místě odehrála v roce 1968 a o rok později znovu. A opět musela zasahovat policie. Historie se opakovala.

(MFDNES)