Červen 2005

Válečný zločinec číslo 7372

Luděk Navara

Velitel jednotek SS Otto Skorzeny byl odvážný, ale bohužel i zcela oddaný Hitlerův stoupenec. A vůdce na něj sázel vždy, když se nemohl spolehnout na „obyčejné“ vojáky. Smělými akcemi prodloužil tento dobrodruh válku a jeho jednotky „zajistily“, že krev tekla až do samého jejího konce. Byl to prostě v celé Evropě obávaný muž.

V československém seznamu válečných zločinců měl číslo 7372. Jako velitel komanda SS dal - pod záminkou boje proti partyzánům - srovnat se zemí obce Prlov a Ploštinu. Zatykač na něj vydalo pro vraždění civilního obyvatelstva i Rakousko a vydání po válce žádala i Jugoslávie, která vyšetřovala vraždu vojenských zajatců.

Záliba v soubojích

Otto Skorzeny se narodil v roce 1908 ve Vídni, byl Rakušan jako Hitler. Pocházel ze středostavovské rodiny, vystudoval technickou univerzitu, stal se inženýrem. V době studia si oblíbil šermířské souboje (kvůli jizvám ze soubojů získal později přezdívku Zjizvenec). Po studiu pracoval ve svém oboru a vybudoval si ve Vídni firmu. Lákala ho však armáda, a tak se hned na začátku války pokusil dostat k letectvu, ale neúspěšně. Přihlásil se tedy jako dobrovolník k elitní Hitlerově jednotce SS zvané Leibstandarte a později byl přeložen k Waffen SS a k jednotce Das Reich. Když byl na ruské frontě zraněn a poslán do týlu, vypadalo to, že jeho vojenská kariéra končí. Ale v dubnu 1943, kdy Hitlerově říši začala hrozit porážka, si na něj vzpomněli a dostal nabídku vybudovat speciální oddíly.

Únos Mussoliniho

Nejznámější Skorzenyho akcí, která mu vynesla vyznamenání přímo z rukou Hitlera, se odehrála v Itálii roku 1943. Byla to tehdy pro nacisty svízelná situace: Italové měli války už plné zuby, takže nová italská vláda svrhla Mussoliniho a uvěznila ho na tajném místě vysoko v horách. Mezitím se chtěla vyvázat ze závazků k Hitlerovi. Ten zuřil -ztráta spojence na jihu by znamenala katastrofu.

Pomohl Skorzeny. Odvážným výsadkem ze závěsných kluzáků se dostal na horskou stráň a pronikl do chaty, kde byl diktátor vězněn, osvobodil ho a v jednom z letadel dopravil do bezpečí (byť jen krátkodobého, na konci války Mussoliniho popravili italští partyzáni). Ale v té chvíli to byl pro Němce důležitý úspěch - Skorzeny je hrdinou a tisk ho oslavuje. Ale to už na dobrodruha Skorzenyho čekaly další výzvy. Má za úkol dostat (živého či mrtvého) významného jugoslávského partyzánského velitele Tita. To se mu sice nepodaří, ale jeho pověst tím neutrpí.

Cenný koberec

Dne 10. září 1944 si Skorzenyho povolal Hitler. Rusové útočili na Balkáně a Maďaři (jako předtím Italové) s nimi vyjednávali. Správně tušili, že válka je prohraná. Vládci zmenšující se říše zbývala jediná možnost: zorganizovat převrat. „Spoléhám na vás,“ řekl Skorzenymu Hitler.

Spoléhal se správně. Skorzeny s hrstkou mužů překvapivě obsadil budapešťský hradní vrch a unesl syna maďarského vládce Miklose Horthyho. Zabalil ho do koberce a poslal letadlem do Vídně. Horthy, který už mezitím vyhlásil příměří, rezignoval a k moci se dostali Hitlerovi věrní: válka na Balkáně mohla pokračovat. Pro nacisty v Německu to byla úžasná zpráva, ale tragická pro Maďary. Jejich nový fanatický vůdce Ferenc Szálasi později nařídí bránit Budapešť dům od domu. Nejhůř dopadnou Židé. Konvoje smrti budou pokračovat a bezbranní maďarští Židé budou umírat až do poslední chvíle.

To už však Skorzenyho zajímat nemusí. Na západě se totiž chystá velká ofenziva. Poslední. Jak zajistit úspěch, proti sílícímu nepříteli?

Na hranici válečné morálky

S tím nápadem přišel Hitler a 21. října 1944 poslal pro obersturmbannführera SS Ottu Skorzenyho. Plán byl jasný: Skorzeny vybere muže, kteří mluví anglicky, převleče je do amerických uniforem a nechá tajně přejít frontu: tam pak budou narušovat spojení, obracet směrovky, zkrátka nepřítele zmatou.

Podařilo se a psychologický efekt byl pozoruhodný: generál Eisenhower opustil hlavní stan, protože se bál atentátu, jeho podřízení zatýkali vlastní vojáky. Jen proto, že na sobě měli části německé výstroje nebo neobstáli ve speciálních kontrolních testech. Ty zavedli sami američtí velitelé. Aby si ověřili, že jde o „opravdové“ Američany, zkoušeli je z pravidel baseballu nebo ze znalosti amerických sportovních klubů. Kdo nebyl sportovní fanoušek, měl smůlu.

Jenže to nebyla osamocená akce. Jak se blížil konec války, Hitler hledal všechny možnosti, jak odvrátit zánik své temné říše. Jednou z nich bylo vybudování speciálních jednotek, které budou bojovat za frontou. Čtyři speciální stíhací svazy SS měly mít na starosti různé části Evropy. Slovensko a Morava „patřily“ stíhacímu svazu Jihovýchod se sídlem ve Vídni. Oficiální nacistická propaganda říkala, že jednotky plní úkoly, které nemohou plnit řadoví vojáci. Byl to však jen jiný název pro diverzi a boj v týlu, které byly na samé hranici - i tehdejší válečné - morálky.

Spravedlnosti unikl

Skorzeny byl pověřen přebudováním těchto svazů v září 1944. Dostal k tomu dva tisíce mužů. A školení začalo hned, výcvik byl zorganizovaný rychle a dobře. Každý ze stíhacích svazů měl svého velitele a vlastní bojovou školu. Friedrich Winter, za války kriminální rada v Brně a ještě předtím nedostudovaný medik z Hamburku, u brněnského mimořádného lidového soudu po válce vypověděl: „Skorzeny mne v roce 1944 pověřil, abych vedl budovanou bojovou školu pro jeho svaz Severovýchod. Měl jsem vypracovat vzdělávací plány pro nové skupiny, které by odpovídaly britským ,commandos‘“. Skupiny dostaly jméno SS-Jagdverbände. Podle Wintera měli příslušníci svazů za frontou narušovat zásobování a provádět sabotáže.

Avšak na východě Evropy byla situace jiná než na západě: do speciálních jednotek se nemuseli hledat jazykově zdatní vojáci, stačilo se spolehnout na místní kolaboranty a zrádce z řad potlačených národů. Jednou ze Skorzenyho bojových skupin byla i jednotka Josef, tvořená právě slovenskými hlinkovci a sudetskými Němci. Ta byla odpovědná za vyvraždění desítek civilistů včetně žen za údajnou spolupráci s partyzány. Tato jednotka také vypálila Ploštinu a Prlov.

Skorzeny po válce tvrdil, že tam nebyl. Nakonec to bylo jedno. Soud se Skorzenym se nekonal. Ač se obávaný dobrodruh dostal do amerického zajetí, spravedlnosti unikl. Z internace uprchl díky svým příznivcům, kteří si pro něj přijeli v americkém džípu převlečeni za americké policisty. Zemřel v Madridu. Pohřben byl „doma“ na hřbitově ve Vídni-Döblingu. Když 17. července 1975 ukládali na hřbitově urnu s jeho popelem, sjeli se tam jeho příznivci z celé Evropy.

(MFDNES)