Červen 2005

Německé firmy stále tíží válečná minulost

Petr Němec

Fotografie z roku 1944 v památníku koncernu Volkswagen ve Wolfsburgu: Je na ní dosud existující most přes Středozemní průplav, který vede na pozemek Volkswagenu, k výrobním halám. U mostu stojí hlídka SS. Fotka symbolizuje vztah německého hospodářství a hitlerovců. Snímek vypovídá: Až po onu hlídku sahala pravomoc nacistů. Do roku 1944 v něm pracovali nuceně nasazení, od jara roku 1944 také vězni z koncentračního tábora Osvětim. "Ve srovnání s poměry v Osvětimi to byl téměř normální život," připustil v historické publikaci Volkswagenu jeden z vězňů. Pravda je, že Volkswagen byl jednou z mála německých firem, která se snažila vyrovnat s nacistickou minulostí.

Opačný příklad, Daimler-Benz. Když už bylo zřejmé, že je válka prohraná, dělal opatření pro přežití. Od roku 1944 přemisťovali manažeři stroje do podzemních továren. V nich dřeli vězni z koncentračních táborů. Jen ve slujích Dory v pohoří Harz zahynula třetina nasazených vězňů. Na tuto kapitolu historie si koncern nechtěl vzpomenout. Až ho k tomu donutila veřejnost.

Němečtí historici, podráždění neochotou mnoha německých firem podívat se pravdě do očí a přiznat svou spoluúčast na zločinech nacismu, připouštějí: Většina z manažerů nepatřila, až na výjimky, mezi přesvědčené nacisty. Mnozí se od Hitlerovy NSDAP drželi stranou. Ale také neodolali svodům vysokých zisků, možnosti využívat zdroje porobených národů. A jiné hnala i ješitnost: ukázat, jak efektivně dokáží své firmy vést v extrémních podmínkách.

Velmi často to byly dlouhodobé ekonomické zájmy zaměřené na dobu po válce, které z manažerů firem udělaly spoluviníky. Mnohé podniky se provinily i tím, že se chovaly pasivně přesto, že věděly, co je v pozadí hospodářského úsilí. Musely to vědět, protože ve většině z nich pracovali nuceně nasazení lidé nahnaní do nich ze všech zemí Evropy, kterých se zmocnila nacistická vojska.

Na jaře roku 1944 už bylo těm moudřejším jasné, že válka je prohraná. Postupující Rudá armáda osvobozovala porobené země a nacistické hospodářství začalo pociťovat nedostatek pracovních sil. Aby se udrželo v chodu, sáhli nacističtí plánovači do rezervoárů otroků v koncentračních táborech.

Izraelský historik Avraham Barkai, který nyní žije v Berlíně, hovoří o německých firmách a jejích šéfech, z nichž se většina více či méně propojila s nacistickým režimem, jako o "Hitlerových tichých společnících". Ti nesou spoluvinu. I když se chovali "pouze ekonomicky". Většina z těchto "společníků" přežila válku a v různé podobě pokračovala ve své činnosti dále. Zejména v americké, britské a z velké části i francouzské okupační zóně.

Na východě Německa mizely z továren stroje, z železničních tratí koleje. Sovětský svaz si hojil těžké rány materiálními reparacemi. V západních zónách se to nedělo. Západní vítězné mocnosti podporovaly německý průmysl ve snahách o oživení. Šlo například o výrobní závody, jako Siemens a ThyssenKrupp, finanční instituce, například Deutsche Bank či Dresdner Bank, nebo největší světová pojišťovna Allianz. Některé se pak rozplynuly ve fúzích či zanikly v důsledku insolvence, jako AEG. Prakticky jedinou světoznámou firmou, na kterou dopadl hněv vítězných mocností, byla společnost známá pod jménem IG Farben.

Tento německý koncern byl snad nejvíce propojený s nacistickým režimem. Podporoval nacisty ještě před konečným převzetím moci. Za války bezostyšně využíval otrockou práci nuceně nasazených a vězňů z koncentračních táborů. V jeho dceřiné společnosti Degesh se vyráběl smrtící plyn Cyklon B, kterým byly otráveny milióny lidí, především Židů ve vyhlazovacích táborech. Poblíž koncentračního tábora Osvětim byla postavena továrna na výrobu syntetického benzínu. Kolem ní vznikl zvláštní koncentrační tábor, který prostě patřil IG Farben.

Podíl na zločinech nacistů byl tak výrazný, že v roce 1948 vítězné mocnosti odsoudily třináct vedoucích představitelů koncernu k trestům odnětí svobody od osmnácti měsíců do šesti let. Koncern byl rozpuštěn a z jeho podstaty vzešly firmy, jako BASF, Bayer a další.

Z koncernu zůstala pouze centrála (IG Farben v likvidaci). Smyslem tohoto opatření bylo mimo jiné také odškodnění těch, kdo museli v IG Farben dřít za války za nelidských podmínek. To se však minulo účinkem. Manipulace prvních správců podstaty způsobily, že z pokladny zbytkového koncernu zmizely prakticky všechny peníze za prodej zahraničních účastí a jiných aktiv.

Nikoho neutěší, že krach koncernu byl ohlášený přesně 65 roků ode dne, kdy v Německu hořely synagogy a uskutečnily se první hromadné pogromy na Židy. "Jde jen o neúmyslnou časovou shodu," ujistil na tiskové konferenci ve Frankfurtu nad Mohanem v listopadu roku 2003 poslední likvidátor IG Farben Otto Bernhard.

Německé firmy se staly cílem hromadných žalob za odškodnění, ale povětšinou odolaly. Letos v lednu rozhodl ústavní soud SRN, že poškození se s žalobami o odškodnění za otrockou dřinu mohou obracet pouze na speciální odškodňovací fond, který byl pro ten účel zřízený v roce 2000. Ovšem fond nemá dost peněz. Německé firmy do něj platí jen nerady. List Handelsblatt v této souvislosti napsal: "To, co zůstalo, nestačí ani na symbolické penze."

(Hospodářské noviny)