Červen 2005

Návštěva rodné hroudy.

Věra Pokorny-Scheufler

Zase jednou jsme podlehli volání rodné hroudy, teda lépe řečeno, dlažební kostky. Jsme Pražané. Jak všeobecně tradováno, musíme totiž v cizině trpět steskem po domově. Je to povinné. Jenže, věřte či nevěřte, nám se nikdy nestejskalo. Neměli jsme nikdy to, čemu se česky říká Heimweh. Pokládáme to za zvláštní milost od Boha, ne, že bychom byli tak otrlí.

Máme vlast, ze které jsme nikdy neodešli, vzali jsme si ji s sebou. Mateřskou řeč, literaturu, hudbu, krásné kouty země, které jsme viděli o dovolených. Řeky, lesy, hory. Opustili jsme všední dny, zachovali si jen ty sváteční, které jsme vzali sebou. Dosud vzpomínáme na zážitky z mládí, žertovné i hrůzné. Milosrdný čas už všechny trochu zahladil, obrousil ostré hrany. Prý se to tak děje vždycky a každému, ať už žil kdekoliv. Hodně mužů vzpomíná například na dobu, strávenou na vojně tak, že se posluchači domnívají, že dotyční zažili jakýsi nepřetržitý kabaret.

Jezdíme tedy od devadesátých let navštěvovat zbytky rodiny, staré i nové kamarády – a našeho zubního lékaře. Vracíme se do všedních dnů země, která byla naším domovem po dlouhá léta. Jedeme vždycky s nadějí, že tentokrát bude všechno krásné, a že se nesetkáme s žádnými protivenstvími. Že zažijeme jen dny sváteční. Těšíme se opravdu upřímně na ta setkání s přáteli, zbylými z dávné doby i s těmi novými. Jsme jak nepopsaný bílý list papíru, bez emocí a přehnaného očekávání. Přesto při každé návštěvě zažijeme dost nepříjemností. Někteří čeští přátelé, také v cizině žijící, nám říkají, že máme nějakou podivnou smůlu. Vypadá to tak.

Přefičeli jsme tedy jako vždycky Německo a přehrkali kousek rozestavěné dálnice, spojující dálnici Regensburg – Hof s Waidhausem, čili Rozvadovem na straně české. Nikoliv hmla před námi a hmla za námi, nýbrž náklaďáky. České, slovenské, litevské, lotyšské, estonské, maďarské, ukrajinské, bulharské, polské – a to jsme jeli v sobotu. Za Rozvadovem na dálnici nás míjela, pochopitelně nedovolenou rychlostí, všechna auta, co jich na silnici jelo. To je nám celkem fuk, hrkáme si ve skromném renaultu po rodné hroudě. Milosrdná dálnice. Nemusíme totiž už jako dříve projíždět kolem stánků různých Asiatů a hlavně není kolem dálnice všechno tak kurvenreich. Zdraví nás až střecha kostela kladrubského kláštera. Objezd Plzně, to je kapitola sama pro sebe. Nikoliv „zatím dobrý“, ale „zatím hrozný“. Snad se ještě dočkáme dokončení této mimořádné stavby.

První den našeho pobytu je vždy ve znamení různých pochůzek. Tentokrát vyrazil manžel sám, rychle prý doběhne do banky. Přišel asi za čtyři hodiny, uražený do hloubi duše. „To se stalo mně, Pražákovi, vostuda, v mém rodném městě, atd.“ Namáhavě jsem z něj vymámila, co se stalo. V tramvaji číslo 22, na náměstí I. P. Pavlova mu ukradli peněženku z přepečlivě zapnuté vnitřní kapsy bundy. Jen to fiklo. Vzteky ani nešel na policii, maje pravděpodobně dosud na paměti čtyřhodinový „výslech“, kterému ho podrobili před časem, když nám zloději odvrtali zámek a zničili tak celé dveře od auta. Zablokoval tedy jen též odcizenou bankovní kartu, vybral z konta téměř všechny peníze a bylo, jak říkají Češi „vymalováno“.

Protože navštěvujeme především hřbitovy a pozůstalé po přátelích, kteří se do vlasti natrvalo vrátili, musíme získávat duševní rovnováhu návštěvami výstav, divadel, kde nás některé inscenace dokáží dost naštvat, a koncertů, jakož i procházkami v malostranských palácových zahradách a posezením v kavárnách a vinárničkách. Ovšem ne večer, jít domů později v noci se starcům nedoporučuje. I mladší mohou přijít k úhoně. A taxíky podražily na výši pro obyčejného smrtelníka téměř neúnosnou.

Holdujeme starým vášním, nakupujeme knihy. Tentokrát jsme koupili také jednu pro pražského švagra, který měl narozeniny. V knihkupectví šikmo naproti Národnímu divadlu. Prodavačka, kterou jsme požádali, aby knihu zabalila jako dárek, na nás pohlédla udiveným okem a její kolega, nečinně vedle ní stojící, procedil skrz zuby: „Dojděte si do Teska.“ Vzdali jsme to. „Hledám ještě nějaké verše Jana Skácela, zejména z té doby, kdy nesměl publikovat a psal do šuplete“, povídám mu. Což jsem říkat neměla. Prodavač, ten, co posílá lidi do Teska, když chtějí hezky zabalit knihu, řekl se zvláštním bleskem v oku: „Von směl publikovat.“ Nehnul se z místa. Nepřela jsem se. Jen jsem prohodila směrem k manželovi, že by si člověk někdy zoufal. „Já bych si taky zoufal, když jsem v cizině a všichni si tam o nás myslí, že jsme nějaká Afrika,“ procedil skrz zuby. Podivná nenávist z něj sršela jak elektřina. Takže je zas o jeden obchod méně, kam budeme chodit nakupovat knihy. Ale je fakt, že jsme si v tom obchodě opravdu připadali jako někde v Kongu.

Plesnivé jahody v malém obchůdku ve Strašnicích nám byly předhozeny se slovy: “Nic si nevybírejte, je to všechno stejný.“ Asi bylo. Zkažené. V Praze jíme většinou jen rohlíky a jogurt, tvaroh, sýry, zejména Lučinu, občas zajdeme někam na oběd. Opatrně. Naletíme totiž skoro vždycky, pokud nás nenaviguje nějaký dobrý známý. Restaurace, která při minulé návštěvě byla dobrá a kterou jsme doporučovali v Holandsku známým, se většinou během necelého roku zaručeně změní v hroznou dračí jeskyni, plnou loupežníků. Začneme to asi řešit tak jako stařičký strýc našeho kamaráda, který žije v cizině už od roku 1948. Měl pestrý život, mimo jiné také vlastnil restauraci v Santiago de Chile, odkud musel odejít, když se dostal k vládě Allende. Nyní, na stará kolena, žije na Floridě. Procestoval celý svět, bylo by zajímavé zeptat se ho, se kterou zemí, či světadílem by srovnal dnešní Česko. Občas totiž přijede i na návštěvu do staré vlasti. Nic ho nepřekvapí, na všechno je připravený. Peníze nosí zásadně v ponožce, je mu fuk, kde se zuje. Péruje číšníky, vyžaduje nahřátý talíř a dostatek šťávy na vepřové pečeni. Když mu tuto přinesou a potom účtují zvlášť, prostě tu položku na účtu škrtne. Krásný dědek.

Protože v Praze nemůžeme za pár dnů dobře dýchat, stejně tak, jako v mnoha dalších velkých městech světa, odjíždíme zase brzy domů. Do malého městečka, kde je čistý vzduch, kde jsou na nás domorodci kupodivu hodní v obchodech i všude okolo. Známí i neznámí. Začala nám sezóna chřestu, jahod (bez plísně), veškeré zeleniny. Zahrádka krásně kvete.

Člověk by si zoufal. Nebo ne? Vždyť si za to můžeme sami. Kdybychom nikam neodešli, nemuseli jsme se nikam vracet a hlavně: byli bychom na všechno zvyklí.