Červen 2005

Konec války osvobodil i nacisty

Berndt Posselt

Velmi dlouho ještě potrvá, než celá Evropa dospěje ke společnému pohledu na II. světovou válku.

Konec války 8. května 1945 byl pro všechny Evropany, ale také pro Němce, přirozeně dnem osvobození. Evropané byli osvobozeni od nejhoršího teroristického systému, jaký lidstvo do té doby poznalo -národního socialismu. A osvobozeni byli kromě toho i od hrůz války. Osvobozeni byli především vězni koncentračních táborů, pokud se jim ovšem podařilo uniknout systematickému vyhlazování: Židé, Romové a ostatní "rasisticky" pronásledované osoby, političtí a další vězni. Osvobozeni byli také zotročené národy, které takzvaná Třetí říše napadla, okupovala a utiskovala. Mezi nimi Češi. Pro miliony skončilo permanentní ohrožení života, brutální šikana a nucené práce.

Osmý květen byl osvobozením konec konců také pro Němce, dokonce i pro tu část, která se nechala zlákat Hitlerem a jeho fanatickými přívrženci. Přesto zanechává 8. květen 1945 v mnoha Evropanech také rozporuplné vzpomínky. Národy, které se dostaly do područí Sovětského svazu, od pobaltských národů až po Bulhary na Balkáně, se staly oběťmi nového totalitního systému, který vystřídal ten starý. Většinou se tak stalo ihned, v Československu po ani ne tříletém intermezzu. Pro národy, které musely po hnědé diktatuře snášet tu rudou, skončila druhá světová válka teprve v době mezi 19. srpnem 1989, kdy byla na Panevropském pikniku otevřena rakousko-maďarská hranice, a srpnem 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz.

Svobodu nejprve nijak nevnímaly, stejně jako ti, kteří v rozbombardovaných městech seděli na troskách své existence. Pocit osvobození nemohly mít ani miliony lidí vyhnaných z vlasti, od obyvatel Karélie na severu přes sudetské Němce ve střední Evropě až po dalmatské Italy na jihu. Starý muž, který byl upálen na Václavském náměstí, dítě, které muselo jít v brněnském pochodu smrti, znásilněná žena v příkopu u cesty - jak se mohli cítit osvobozeni?

Proto bude ještě dlouho trvat, než všechny národy dospějí ke společnému pohledu na události nyní již šedesát let staré. Vyžaduje to mnoho dobré vůle, trpělivosti a soustavného dialogu. Na jednom se však již dnes můžeme a měli bychom se dohodnout: Nikdy více diktatura opovrhující lidmi, nikdy více válka, nikdy více vyhánění lidí a nikdy více nacionalismus. V konečném důsledku tak hrůza, kterou musely naše národy zažívat, nepřímo přispěje ke zrození nové, lepší Evropy.

To je totiž skutečný smysl sjednocení Evropy: prostřednictvím smíření, společného právního řádu a stabilních demokratických institucí usilovat o to, aby uvnitř Evropy vládl mír a aby silná, akceschopná Evropa také přispěla k vybudování celosvětového mírového uspořádání. To byla myšlenka křesťanských otců zakladatelů jednotné Evropy, jako byli Robert Schuman a Charles de Gaulle z Francie, Alcide de Gasperi z Itálie a Konrad Adenauer z Německa. Její duch v osmdesátých letech zasáhl i střední a východní Evropu, s vynikajícími osobnostmi jako papež Jan Pavel II., Lech Wałęsa a Václav Havel. Poslední z jmenovaných zformuloval pro Čechy a Slováky - ale také pro sousední národy na východě a jihu - heslo: "Zpět do Evropy". I to byla odpověď na druhou světovou válku, předcházející události a jejich důsledky.

A jestliže nyní politikové tvrdí, že jsou to témata dob minulých, že mír a svoboda jsou samozřejmostí a že záleží už jen na tržních mechanismech, mýlí se. Mír a svoboda bohužel nejsou, jak víme z historie, přirozeným stavem, ale generace za generací je musejí znovu budovat. Pokud je jedna generace považuje za samozřejmé, jsou ohroženy. I proto nikdy nesmíme zapomenout na poselství 8. května 1945.

Pro národy, které musely po hnědé diktatuře snášet tu rudou, skončila druhá světová válka teprve v době mezi 19. srpnem 1989 a srpnem 1991. V konečném důsledku hrůza, kterou musely naše národy zažívat, nepřímo přispěje ke zrození nové, lepší Evropy.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)