Červen 2005

Místodržící Jana Pavla II.

Martin C. Putna

Jakou zprávou o stavu římské církve je volba Josepha Ratzingera papežem?

Za prvé je zprávou o euforii z euforie. Světlo, ve kterém se postava zesnulého papeže zjevila během několika dnů v médiích celého světa, bylo tak mocné a pozitivní, že se v citově vypjatých dnech kolem papežovy smrti a pohřbu vytvořil dojem, jako by celá církev stála a padala s postavou Jana Pavla II. Odtud volba toho, kdo se zdál slibovat nejen pokračování směru Jana Pavla II., ale jakoby pokračování jeho pontifikátu samotného. Všimněme si: papežovou pravou rukou za života byl kardinál Ratzinger (podle množství katolických vtipů byl skutečným papežem už dávno kardinál Ratzinger), pohřební obřady vedl kardinál Ratzinger, kázání před započetím konkláve pronášel kardinál Ratzinger. Když byl zvolen, jeho vůbec první veřejná slova zněla „velký papež Jan Pavel II.“, a druhého dne promluvil o tom, že „slyší hlas Jana Pavla II., a ten mu říká: Neboj se“.

Ratzinger vystupuje, jako by ve svém úřadě nebyl náměstkem Ježíše Krista (jak zní jeden z oficiálních titulů římského papeže), ale náměstkem Jana Pavla II., jako by mu jen držel místo, než se ten vrátí soudit živé i mrtvé. To je klíč k volbě jména „Benedikt“: jméno málo výrazného papeže z doby první světové války neznamená nic než deklarovanou pokoru „nejsem Jan Pavel III., nemohu být Jan Pavel III., jsem jen jeho místodržící, jménem Jakkolvěk“. Stylizuje-li se Joseph Ratzinger coby papež takto, znamená to, že církev naší doby spoléhá na aureolu kolem Jana Pavla II. jako na hodnotu absolutní.

Krajní bod reforem

Za druhé je tato volba zprávou o obavách. Joseph Ratzinger je teologem, který se odvrátil od svých vlastních „reformátorských“ šedesátých let a postavil své nadání a znalosti (napsal výbornou knihu o eschatologii) do služeb obrany tradičních církevních pravd před moderními teologickými proudy i před tlakem laické morálky. Jeho ujištění, že v nové roli papeže hodlá navazovat na druhý vatikánský koncil a vést ekumenický dialog, neznamená nic. V jedné knize rozhovorů říká Ratzinger jasně: Koncil ano – ale jako krajní bod reforem, nikoli bod výchozí. Zvolili-li kardinálové tohoto muže papežem, dali najevo, že sdílejí jeho obavy. Jistě, ne že by církev byla povinna honem honem přijímat za svůj kdejaký moderní módní zákrut; určitá míra tradicionalismu k církvi prostě patří. Přece však tento OBAVNÝ směr myšlení, jak jej reprezentují Ratzingerem vypracované dokumenty z posledních let (Dominus Jesus), příliš připomíná „mentalitu ghetta“, která poznamenala katolickou církev v 19. a první půli 20. století a s níž měl přece koncil skoncovat.

Za třetí tato volba svědčí o nezájmu volitelů vzít v potaz mínění celého spektra církevní veřejnosti. Museli přece dobře vědět, že jméno Ratzinger je pro miliony liberálněji smýšlejících katolíků v Evropě a v Americe jménem odiózním, symbolem centralismu, jménem-fackou. Museli dobře vědět, že miliony katolíků budou mít k tomuto papeži od prvního dne vztah kritický nebo přinejmenším vyčkávací a že při prvním „starém“ autoritářském projevení Ratzingera v nové roli může dojít k vnitrocírkevním konfliktům. Přesto se nepokusili hledat ne snad nějakého reformátora, ale ani kandidáta kompromisu, kandidáta jednoty, „tradicionalistu s lidskou tváří“. Bůh buď jejich zvolenci milostiv.

(Respekt, www.respekt.cz)