Červen 2005

Co ukázal Grossův skandál

Pavel Šafr

Tisková agentura Reuters včera (25. 04. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) přinesla lapidární informaci: „Český premiér Stanislav Gross v pondělí rezignoval poté, kdy jeho bytový skandál rozložil vládu.“ Tahle zpráva vystihuje ve své jednoduchosti podstatu věci. Kdyby Gross uměl přesvědčivě vysvětlit své finanční nesrovnalosti, vláda by se mu nerozpadla a on nemusel odstupovat. Teď už je lhostejné, že Gross za svým politickým bankrotem hledá spiknutí temných sil a odmítá vidět realitu v její ryzí prostotě. Důležité je, že Grossovým odchodem končí jedna velice ostudná epizoda naší polistopadové historie.

Bylo to příliš dlouhé, velmi vyčerpávající a místy až ubohé představení. Tak dlouhé, že už diváci snad ani necítí na jeho konci žádnou velkou radost. Jen pocit střízlivé úlevy, že politická kultura snad přece jen i v Česku po patnácti letech demokracie nějak funguje, třebaže k jejímu úspěchu vede cesta křivolaká a svízelná.

Proč to tedy trvalo tak dlouho? A jaké pravdy o České republice nám odhalila tato krize?

Zdá se, že Grossova neochota vzdát se funkce skutečně souvisela s tím, že on sám si (zcela upřímně) myslí, že za celým skandálem stál od počátku někdo, kdo mu prostě nepřál. Že mu třeba nepřál, aby jeho vláda zprivatizovala Český Telecom. Grossovo podřeknutí se na sjezdu ČSSD ukázalo, že jeho touha prodat tuto drahou firmu byla vskutku obrovská. Tato velká privatizace se nakonec podařila, a to s výsledkem, který podle všeho není vůbec špatný. To však bohužel nevysvětluje, proč měl Stanislav Gross tak ukrutnou touhu být v roli prodavače takové lákavé a drahé věcičky a proč po jejím prodeji byl přece jen o něco svolnější k odchodu. Na tuto otázku uspokojivou odpověď neznáme a nejspíš se ji ani nedozvíme. (Co kdyby za tím stála Grossova provize z prodeje Telecomu? Pozn. red. CS-magazínu.)

Jisté je však jedno: Čeští politici -tedy zdaleka nejen Gross - žijí v paranoidní atmosféře, v níž ztrácejí schopnost vidět jádro věci. Nevidí, že udělali nějakou chybu a že se k ní musí nějak postavit. Všude kolem sebe cítí jen útoky konkurenčních politických sil, nepřátelských médií, vlivových agentur a bůhví koho ještě. Tuto paranoidní atmosféru udržují při životě celé týmy poradců, kteří prezentují svým politikům veřejný život jako permanentní vyhlazovací válku, kde v boji vyhraje jenom ten, kdo se také umí projevit jako drsný rváč.

Proč to dělají poradci, je zjevné, vždyť je takové prostředí živí a postavili na něm svou existenci. Ale proč jim to věří špičkoví političtí představitelé, je opravdovou záhadou.

Grossův skandál ukázal v plné nahotě nemoci české politiky. A ty se netýkají jen Grosse a jeho strany: je to často politická nekulturnost, nepochopení pravidel hry a mentalita boje, kde je třeba soupeře či jen pouhého kritika zneškodnit, umlčet, zašlapat do země. A to jakkoli. Vypadá to, že lehkou nákazou trpí i nový premiér. Naznačuje, že kritické projevy novinářů mají svou hranici, poukazování na trapné výmluvy svého předchůdce považuje za útoky „pravicových médií“ a přejal i celou teorii protigrossovského spiknutí. Gross tedy odešel z čela vlády, ale jeho nemoc v české politice zůstává. Doufejme, že v sobě nový premiér Jiří Paroubek nakonec nalezne větší úctu ke svobodnému kritickému projevu a především respekt k pravidlům hry než odcházející ministerský předseda.

Stanislav Gross zřejmě nyní cítí obrovskou nespravedlnost a ptá se: Proč já? Proč, proboha, zrovna já? Má pocit, že ostatní dělají totéž, ne-li ještě něco daleko horšího, a jen on musí z funkce pryč. Přesto i pro Grosse může v budoucnu přijít okamžik útěchy. Třeba se ukáže, že byl ve skutečnosti prvním politikem „nové éry“. Takové, v níž politik za chyby a trapné vykrucování, při kterém mají lidé pocit, že se jim směje do tváře, platí odchodem. A je přitom jedno, z které je politické strany.

(MFDNES)