Červen 2005

Češi proti Česku

Vladimír Ševela

Čeští občané zavalili svými stížnostmi Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Stát tam loni prohrál rekordní počet kauz. Co se děje za zdmi instituce "Poslední spásy"?

Češi nevěří v Boha, ale na Štrasburk. Když selže tuzemská spravedlnost, je Evropský soud pro lidská práva tou poslední instancí, na kterou se obracejí ponížení a ukřivdění. S nadějí k ní vzhlíží babička z Dolní Horní stejně jako zpěvačka Helena Vondráčková. Jen malá část stěžovatelů (tak je označuje právnický jazyk) se ale může těšit na zadostiučinění a tisíce eur jako náhradu za "morální újmu". Mnoho lidí čeká naopak zklamání a ty podezřívavější pocit, že andělé ze Štrasburku jsou spíš úplatní ďáblové.

Ta budova trochu vypadá, jako kdyby přilétla z vesmíru. Sídlo Evropského soudu pro lidská práva ve francouzském Štrasburku má k stavbám z šedivého kamene pocházejícím z dob Rakouska-Uherska, v nichž obvykle fungují české soudy, dost daleko. Kancelář Evy Hubálkové, české právničky působící u štrasburského soudu, ale žádný galaktický dojem nedělá. Na stěně visí plakát vozu Porsche, kalendář s Hradčany, obrázky psů a z jedné židle si vás nedůvěřivě prohlíží skutečný pes paní magistry. Eva Hubálková, štíhlá a poněkud nervózní blondýna, líčí, jak je "evropská spravedlnost" nečekaně snadno dosažitelná. "Stížnost je možné psát v češtině, rukou a není vůbec nutné, aby stěžovatele zastupoval advokát."

Jsme národ kverulantů?

Možná i proto má práce opravdu dost. A nejen ona. Kromě paní Hubálkové pracuje u Evropského soudu ještě sedm dalších Čechů: jeden soudce, tři další právníci a tři asistenti. Všichni se zabývají především českými stížnostmi vůči českému státu.

Češi patří k nejpilnějším pisatelům. V loňském roce soud svými kauzami přímo zavalili. Nedávná zpráva české vlády varuje, že v posledních dvou letech se republika zařadila jednoznačně na první místo mezi zeměmi Rady Evropy, pokud jde o nárůst stížností. Zatímco v roce 2002 přišlo z Česka do Štrasburku 491 případů, loni už jich bylo 1370. (Například Němci, kterých je téměř osmkrát víc, poslali loni ani ne dvojnásobný počet stížností - 2470, Maďaři zhruba se stejným počtem obyvatel si stěžovali 519krát.)

Jen malá část stěžovatelů se ale dočká vítězství. Ze 4 598 stížností poslaných Čechy od konce roku 1998 do března 2005 dospělo do závěrečné rozhodovací fáze jen 45 případů (z nich ale 43 skončilo vítězstvím občana proti státu). Štrasburský soud, který opakovaně odsoudil Českou republiku k zaplacení penále za nepřiměřenou délku soudního řízení, sám paradoxně "nestíhá". Na rozhodnutí se tu někdy čeká až pět let.

Někdy také dost dlouho trvá, než se člověk dozví, že jeho stížnost je nepřijatelná. "V dopise, v němž se stěžovateli napíše, že jeho stížnost je neakceptovatelná, se neuvádí proč," upozorňuje Hubálková. Mnoho odmítnutých žadatelů o satisfakci tedy ani po zamítnutí netuší, že štrasburský soud nerozhoduje o meritu sporu, tedy o tom, jestli je dotyčný vinen či nevinen. Štrasburské soudce zajímá, "jen" zda stěžujícím si bylo zaručeno v jejich zemi právo na spravedlivý proces. To znamená, zda soud ve sporu přihlížel ke všem důkazům, rozhodoval podle zákona a v přiměřené době.

Boj neohroženého Ostravana

Loňský rok byl pro český stát zatím nejčernějším obdobím ve Štrasburku. Od roku 1992 (kdy se čeští občané začali na Štrasburk obracet) do konce roku 2003 prohrála Česká republika jen patnáct případů, během následujících dvanácti měsíců jich bylo už dvacet sedm. Největší satisfakce, alespoň podle výše sumy vysouzené jako náhrada za "morální újmu", se dostalo ostravskému tiskaři Eduardu Vitáskovi (58). Stát mu má do letošního června vyplatit deset tisíc eur za to, že české soudy nedokázaly rozhodnout v jeho triviálním sporu ani za neuvěřitelných dvanáct let.

Eduard Vitásek dal v roce 1992 své auto Renault Traffic do ostravského autobazaru. Několik dní poté, co s prodejnou podepsal smlouvu, zjistil, že jeho vůz někdo za plotem bazaru vykradl a poničil. Majitel bazaru odmítl škodu na autě uhradit, Vitásek na něj podal žalobu o třicet tisíc korun. "A děly se věci. Teda spíš se nedělo nic," vzpomíná. Jednomu soudnímu znalci například trvalo tři roky, než si opatřil z policie potřebné dokumenty, pro které si pak Eduard Vitásek došel sám... A získal je během jedné návštěvy policie za dvacet minut.

Spor po letech nerozhodl ani Nejvyšší soud a znechucený podnikatel se rozhodl, že si bude na českou justici stěžovat u Evropského soudu pro lidská práva. "Po čase mi napsali, kolik bych si představoval jako satisfakci. To je první signál, že se soud kloní k vám," říká. Svým návrhem pak neohrožený Ostravan šokoval nejen soud, ale především právníky zastupující ve sporu český stát, jenž by případnou sumu měl zaplatit. Vitásek uvedl částku 350 milionů korun, které ale nežádal pro sebe, ale podle jeho návrhu je měla v případě jeho vítězství česká vláda investovat "na zlepšení stavu soudnictví". Lidem z pražského ministerstva spravedlnosti, kteří štrasburské případy sledují, pak jistě spadl kámen ze srdce, když soud pro lidská práva nakonec loni v listopadu přiřkl "jen" deset tisíc eur, a to přímo panu Vitáskovi.

Po tomto úspěchu ale následoval návrat do drsné české reality, na niž štrasburský verdikt neměl velký vliv (podle mezinárodního práva ani mít nemůže - nejde o soud odvolací či nadřazený těm národním). České soudy o tom, kdo může za zničení Vitáskova auta v ostravském bazaru, tedy ani třináct let po zahájení sporu nerozhodly.

Štrasburský vítěz Vitásek v hlavním městě Alsaska nikdy nebyl. Soud pro lidská práva totiž vynáší rozsudky většinou neveřejně, se stěžovateli i zástupci žalovaného státu komunikuje v drtivé většině korespondenčně. Žalujícího a zástupce žalovaného státu zve soud do Štrasburku jen výjimečně v případě, kdy je případ neobvykle složitý nebo nejasný. Taková jednání jsou veřejná.

Čtyřicet let v kriminále

Soud přichází," oznamuje zakulacený úředník v šedivém obleku. Zhruba stovka lidí, která se zvedla ze židlí v auditoriu rozlehlé soudní síně, sleduje jedenáctku mužů a žen v černých talárech, jež se šine k místům v čele sálu. Každý pochází z jiné evropské země. Mezi nimi je i český soudce Karel Jungwiert (59).

Je poslední dubnové úterý a právě začíná veřejné slyšení v kauze Lucien Léger versus Francie, která do budovy soudu přilákala na zdejší poměry neobvyklé množství novinářů. (V dubnu proběhlo kromě tohoto už jen jedno veřejné jednání.)

Lucien Léger je osmašedesátiletý muž, jenž většinu svého života - čtyřicet jedna let - prožil ve vězení. V roce 1964 byl odsouzen na doživotí za vraždu jedenáctiletého chlapce. Nejdříve se k činu přiznal, později vinu popřel s argumentem, že žalobci mu za přiznání slíbili život (tehdy ve Francii ještě platil trest smrti). Třináct Légerových žádostí o propuštění, obnovu procesu nebo zkrácení trestu francouzská justice odmítla. Počtrnácté se už obrátil na mezinárodní soud pro lidská práva.

Na lavici pro zástupce státu sedí právník francouzské vlády Jean-Luc Florent, obklopen čtyřmi spolupracovníky, a s mírně zakloněnou hlavou poslouchá řeč šedovlasého muže osaměle stojícího v lavici vyhrazené pro "stěžovatele": "Evropská úmluva o lidských právech říká: nikdo nesmí být vystaven mučení. A není mučení držet člověka do konce života za mřížemi - zvláště když tvrdí, že je nevinen?" říká stařec naléhavě. Není to ale odsouzenec Léger, ten je stále ve francouzském vězení, nýbrž jeho právník Jean-Jacques De Félice. Pak se ujímá slova zástupce Francie a vysvětluje, proč je potřeba, aby Léger zůstal ve vězení. Mluví mnohem déle než jeho předřečník, diváci se začínají nudit a někteří opouštějí sál. Vědí, že soud dnes stejně nerozhodne.

Trestanec Léger dostane zprávu o tom, zda zůstane ve vězení až do konce života, teprve za několik měsíců.

Smát se, nebo brečet?

Český vězeň Josef Hradecký se o svém vítězství ve Štrasburku dozvěděl z rádia vyhrávajícího v areálu čističky odpadních vod, kam chodil každý všední den pracovat. "Večer na cele mi ostatní vězni říkali ,naše mediální hvězda`," vypráví Hradecký, který díky lehčímu trestu chodil za bránu věznice ve Všehrdech nejen do práce, ale i na vycházky. Od letošního března je na svobodě.

Za soudní průtahy v jeho kauze ho soud pro lidská práva odškodnil částkou tři tisíce eur, dalších pět set Hradecký dostal na zaplacení nákladů řízení. Pražana, který se živil obchodováním, před deseti lety zatkla policie a obvinila ho, že za zboží získané od několika firem nezaplatil. Hradecký pobyl kvůli pomalému vyšetřování rok a dva měsíce ve vazbě a soudu, který nakonec vyčíslil škodu na devět milionů korun, trvalo čtyři roky, než v jeho případě rozhodl a poslal jej na šest let za mříže. Podnikatel se dostal do vězení až v roce 2001, letos v březnu byl po odpykaných dvou třetinách trestu propuštěn. Štrasburský verdikt však na zkrácení trestu neměl vliv. "Evropský soud v jeho případě posuzoval délku řízení, a tento rozsudek proto nemá vliv na předčasné propuštění nebo nepropuštění," říká Vít Schorm, který ve sporech před štrasburským soudem zastupuje českou vládu.

Hradecký, jenž se sám označuje za nevinnou oběť někdejší vládní akce Čisté ruce, ale se štrasburským verdiktem spokojen není. "Tři tisíce eur za deset let života?" ptá se s hořkým úsměvem. O peníze "vydělané" ve Štrasburku navíc nejspíš přijde. "Dlužím státu zhruba 150 tisíc korun za advokáta, ten mi byl přidělen ex offo," říká muž, který dnes zatím neúspěšně shání práci.

Hradecký se stejně jako drtivá většina štrasburských stěžovatelů mylně domníval, že soud pro lidská práva rozhodne o jeho nevině. "Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet," popisuje okamžik, kdy se dozvěděl o rozsudku.

Stěžujte si Štrasburku!

Češi hrají kromě loňského prvenství v nárůstu počtu stížností prim ještě v jedné věci. Založili vůbec první evropské občanské sdružení, které se rozhodlo stěžovat si na mekku všech stěžovatelů. Organizace kritizující Evropský soud pro lidská práva se jmenuje Štrasburský výbor. Její tři zástupci minulý týden vyrazili z Česka do Štrasburku už poněkolikáté a ve zdejším sídle Rady Evropy, tedy zřizovatele soudu, žádali evropské poslance, aby si "posvítili" na jeho nekalé praktiky.

"Rozhodování Evropského soudu považujeme za značně neprůhledné a chceme, aby se to poslanci pokusili změnit," vysvětluje udýchaný Dalibor Pech, když se krátce poté, co se dvěma kolegy dorazil do Štrasburku po celonoční jízdě z Čech, řítí bludištěm chodeb sídla Rady na schůzi poslanců evropských konzervativních stran. Unaveně však Pech vůbec nevypadá. To se ovšem nedá říci o francouzských a britských politicích, kteří pak poslouchají žádost českých štrasburských aktivistů, aby na jednání právního výboru konzervativních stran zastoupených v Radě Evropy zařadili i jejich osobní kauzy - když se podle jejich názoru Evropský soud pro lidská práva jimi nezabývá tak, jak by měl. Přítomný poslanec ODS Miroslav Beneš se tváří znuděně.

Všichni tři členové Štrasburského výboru poslali k soudu pro lidská práva své případy. Dalibor Pech (44) z Plzně se v Česku bez úspěchu sedm let soudil o právo na návrat do nájemního bytu, odkud byl vystěhován. Rozvedený otec Jiří Fiala (41) z Prahy vede pět let proces o možnost vidět se se svými dvěma syny. Třetí z nich, Pražan Karel Berka (65), napadl u soudů všech instancí platnost pražských magistrátních voleb z roku 2002. Případ ani jednoho z nich soud dosud neodmítl, ale ani nerozhodl v jejich prospěch.

Všichni prý mají z komunikace se soudem nepříjemnou zkušenost. Například Karel Berka loni dostal od Evropského soudu dopis, v němž mu česká úřednice podepsaná jako I. Marková oznamuje, že "výbor tří soudců" rozhodl o nepřijatelnosti jeho stížnosti. "Jiný by nad tím mávl rukou, ale já jsem jiného charakteru," říká Berka, který se rozjel do Štrasburku a žádal od české úřednice podrobnosti k rozhodnutí soudu. Poté, co jiná úřednice jménem Jana Zemanová nahlédla do spisu, k nemalému překvapení Karla Berky prohlásila, že v jeho případě ještě soud nerozhodl, a tužkou to napsala na předchozí zamítavý dopis. Berka si písemně stěžoval u předsedy soudu Luzia Wildhabera. Jeho tajemník mu odepsal, že případ "byl uzavřen", ale už neprozradil jak.

Dalibor Pech zase v budově soudu marně žádal o možnost přečíst si zprávu, kterou české úřednice vypracovaly podle jeho stížnosti. U štrasburského soudu totiž kvůli obrovskému množství stížností (ročně jich sem dorazí na 50 tisíc) funguje jakýsi filtr: z mnohastránkových spisů vypracovávají úředníci soudu resumé (veřejně nepřístupné), podle nichž pak soudci rozhodují, zda stížnost splňuje podmínky, aby byla postoupena dál. Spisy ani resumé se z původních jazyků většinou nepřekládají. Každý evropský stát tu má"svého" soudce a ten se - kvůli urychlení a ušetření peněz za překlady - zabývá zpravidla stížnostmi pocházejícími z jeho země. Ty české posuzuje většinou český soudce Karel Jungwiert. Tato praxe se nelíbí zástupcům ze Štrasburského výboru. Podezírají české pracovníky Evropského soudu ze spolupráce s českou vládou, v jejímž zájmu je pochopitelně omezit počet stížností a rozsudků proti Česku na minimum.

Na adresu českých úředníků ve Štrasburku (zejména šéfové českého oddělení Evy Hubálkové) padla od některých členů Štrasburského výboru obvinění ze spojení s temnými silami. Ti navíc pátrají - většinou neúspěšně - v jejich minulosti. U Hubálkové vyšlo najevo, že těsně před listopadem 1989 byla na pražské právnické fakultě předsedkyní fakultního výboru SSM.

Bohové nejsme

Tvrzení o spolupráci s českým státem jsou nesmyslná. My jsme byli vybráni v konkursu Radou Evropy a skládali jsme slib, že se nenecháme nikým ovlivňovat," říká Eva Hubálková. Soudce Karel Jungwiert, jehož komunistický režim vyloučil z řad advokátů kvůli důsledné obhajobě mladíka obviněného ze zničení sovětské vlajky, sice byl na štrasburský post navržen českým parlamentem, ale (ze tří českých kandidátů) byl vybrán také Radou Evropy. Na otázku, zda v případě stížností proti Česku, které se dostaly do poslední "rozsudkové" fáze, někdy rozhodoval ve prospěch českého státu, odpovídá: "Ne." O aktivistech Štrasburského výboru říká: "Neuvědomují si, že náš soud je poslední instancí a jeho rozhodnutí je nezpochybnitelné. Ale oni je zpochybňují. To by takového Angličana nikdy nenapadlo."

Místopředseda soudu, Francouz Jean-Paul Costa tvrdí: "Ten filtrující systém je kvůli obrovskému závalu stížnostmi nutný. Musíme vytvořit kompromis mezi právy stěžovatelů a zajištěním funkčnosti soudu." Soudce Costa loni zakázal členům Štrasburského výboru poté, co se vehementně domáhali poskytnutí dokumentů, které soud označil za neveřejné, vstup do budovy. Nařídil také zaměstnancům soudu, aby s nimi přestali korespondovat. Zákaz platí dodnes.

"Oni zneužívali petičního práva," říká ve své kanceláři Costa. "Jak? Detaily si už nevybavuji." A za chvíli dodává: "Podívejte: My nejsme bozi, ale lidi, a taky děláme chyby. Ale to procento je opravdu malé."

Bolestné za Rakonu, smír s Červeňákovými

Česká republika prohrála ve sporech s vlastními občany již téměř 20 milionů korun. Nejvyšší částkou, kterou musel český stát zaplatit za prohraný spor ve Štrasburku, bylo necelých deset milionů korun ve prospěch potomků původního majitele rakovnického podniku Rakona. Rodina Ottova a její příbuzní byli před necelými pěti lety odškodněni za to, že stát v roce 1991 prodal firmu americké společnosti Procter&Gamble dříve, než potenciální dědici stačili požádat o její restituci. Většina českých kauz, které soud pro lidská práva řešil do konce roku 2003, se týkala právě nesprávně vyřizovaných restitucí. Průlomovým byl případ sourozenců Jana a Jiřího Hartmanových, kteří v prosinci předloňského roku vysoudili odškodné (asi 300 tisíc korun) za to, že české soudy řešily restituční nároky těchto penzistů nepřiměřeně dlouho (deset let). Předtím platilo, že čeští občané se musí "před Štrasburkem" obrátit na brněnský Ústavní soud, od případu Hartmanových to ale štrasburský soudní dvůr ve stížnostech na délku řízení nevyžaduje. Všechny rozsudky Evropského soudu z loňského roku proti Česku se týkaly zdlouhavých soudních procesů. "Evropský soud státu signalizuje, že s tím má něco dělat," připouští Vít Schorm, který Českou republiku ve sporech zastupuje. Vládní zmocněnec Schorm se v některých případech snaží domluvit se stěžovateli smírné řešení. I tehdy ale musí stát platit. Zatím nejdražší smír - 900 tisíc korun - byl dohodnut s osmičlennou rodinou Červeňákových, která si ve Štrasburku stěžovala na průtahy v jejich soudní při o tři obecní byty v Ústí nad Labem. Neúspěšná byla vozíčkářka Jitka Zehnalová, která ve Štrasburku protestovala proti tomu, že město Přerov, v kterém žije, diskriminuje nedostatečným počtem bezbariérových přístupů lidi s postižením. "Česká republika nemá takové prostředky jako USA nebo Japonsko, aby byl problém okamžitě vyřešen," vysvětluje zamítavé rozhodnutí Evropského soudu jeho místopředseda Jean-Paul Costa.

Štrasburské prohry

V kolika sporech evropské země neuspěly u soudu pro lidská práva. Státy EU podle neúspěšnosti.

Prohrané pře / Prohrané pře na milion obyvatel

1. Řecko 32 / 3

2. Česko 27 / 2,7

3. Maďarsko 20 / 2

4. Slovensko 11 / 2

5. Polsko 74 / 1,9

6. Rakousko 13 / 1,6

* země jsou řazeny podle počtu prohraných pří na milion obyvatel v roce 2004

Další vybrané státy EU:

Francie 59 / 1

Itálie 36 / 0,6

Nizozemsko 6 / 0,4

Británie 19 / 0,3

Německo 6 / 0,07

Státy vně EU:

Bulharsko 25 / 3,3

Turecko 154 / 2,2

Rumunsko 12 / 0,5

Ukrajina 13 / 0,3

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)