Červen 2005

Hitler a umělci: kdo se zaprodal a kdo ne

Alena Slezáková

Když loni v listopadu v pražské Sazka Areně nadšené publikum tleskalo scénické kantátě německého skladatele Carla Orffa Carmina Burana, zřejmě jen málokdo tušil, že stejně nadšeně uvítal tuto obdivuhodnou skladbu při její světové premiéře v červnu 1937 orgán německé nacistické strany Völkischer Beobachter. A že Orff o rok dříve zkomponoval Dětský rej pro úvodní ceremoniál olympijských her v Berlíně.

Sympatizoval Carl Orff s nacismem? Odpověď není jednoduchá.

Občánku, a co teď?

Dne 30. ledna 1933 jmenoval říšský prezident maršál von Hindenburg říšským kancléřem Adolfa Hitlera, muže, jenž se - řečeno s Thomasem Mannem - „narodil k neštěstí svému i celého světa“. Téhož dne večer procházel Berlínem šestihodinový pochodňový průvod jednotek SA a SS, jemuž přihlížel více než milion jásajících Berlíňanů. Nacisté sice neměli v parlamentu většinu a nezískali ji ani po volbách z 5. března 1933 (dostali 43,9 procenta hlasů), ale tím si hlavu lámat nehodlali. O pár dnů později, 23. března, nechal Adolf Hitler poslanci schválit takzvaný zmocňovací zákon, který de facto rušil ústavu.

Německá potupa odčiněna, je konec s nespravedlivým versailleským systémem, čeká nás skvělá budoucnost, jásaly německé noviny a miliony Němců s nimi. Skvělá budoucnost? Jak pro koho.

Případ Mühsam

Básník a anarchista Erich Mühsam měl smůlu - byl Žid. Hned po požáru Říšského sněmu (28. února 1933) si koupil jízdenku do Prahy, ale nakonec ji dal příteli. Byl zatčen, odvezen do koncentračního tábora v Sonnenburgu a tam podroben „zvláštnímu zacházení“ - rozbili mu brýle, vyškubali vlasy, vyrazili zuby, zlomili oba palce, aby nemohl psát. Posléze ho převezli do koncentračního tábora v Oranienburgu. Dozorci tam měli šimpanze, o němž si mysleli, že je to kruté zvíře. Pustili ho na Mühsama, ale šimpanz jej místo útoku objal kolem krku - tak ho před básníkovýma očima umučili. Stejný konec čekal i Mühsama. V noci z 9. na 10. července 1934 ho dozorci zmlátili a oběsili na trámu v latríně.

Slavný vydavatel, publicista a zejména pacifista Carl von Ossietzky byl podobně jako Mühsam zatčen záhy po Hitlerově nástupu k moci. Odmítl totiž opustit Německo, neboť chtěl, aby v bojechtivé atmosféře zazníval i jiný hlas. Byl v koncentračním táboře, když mu v roce 1935 byla udělena Nobelova cena míru. Německý tisk se o tom nesměl zmínit a vláda rozhodla, že v budoucnu žádný Němec nesmí Nobelovu cenu přijmout. Ossietzky byl sice s těžkou tuberkulózou převezen z koncentráku do civilní nemocnice, ale až do své smrti na jaře 1938 tam byl pod neustálým dohledem.

Hranice plály

Mnozí nacističtí bossové včetně „malíře“ Hitlera se považovali za umělce. Baldur von Schirach a Hans Frank psali verše, státní tajemník v Goebbelsově ministerstvu propagandy Walther Funk skládal hudbu, rasistický ideolog Alfred Rosenberg a ministr Albert Speer byli architekty. Ale skutečná německá kulturní obec rychle prořídla. Hned v březnu 1933 vzplály na náměstích netradiční hranice - palivem byly knihy. Velkého květnového autodafé v Berlíně se zúčastnil i ministr propagandy Joseph Goebbels, autor pověstného výroku „když slyším slovo kultura, sahám po revolveru“. Koňonohá Lorelei se mu potajmu říkalo - kvůli jeho koňské noze a neuvěřitelně přesvědčivé výmluvnosti, jíž oslnil i Lídu Baarovou. Tentokrát nad hranicí, na níž se měnily v popel knihy největších německých autorů, jásal: „Ó století, ó vědy, je radost žít!“

Opět: jak pro koho. Z velkých jmen německé literatury se k nacismu, i když jen zpočátku, přiklonili vlastně jen dva autoři - Ernst Jünger a Gottfried Benn. Erich Kästner byl zatčen. Erich Maria Remarque opustil zemi již v roce 1931, ale po nástupu nacistů se spisovatelská emigrace stala masovou. Sáhli k ní Lion Feuchtwanger, Thomas, Heinrich i Klaus Mannové, Kurt Tucholsky, Arnold Zweig, Anna Seghersová a s nimi další tisíce umělců, profesorů, vědců včetně Alberta Einsteina. Jiní se uchylovali do vnitřní emigrace nebo - jako Hans Fallada, autor románu Občánku, a co teď? k alkoholu (svou další slavnou knihu Pijan napsal potají v posledních válečných letech v léčebně pro alkoholiky a narkomany).

A nacisté účtovali dál: připomeňme výstavy „zvrhlého umění“ v Norimberku (1935) a v Mnichově (1937) a příkaz, aby se muzea zbavovala děl van Gogha, Gauguina, Picassa a dalších „zvrhlých“ umělců.

Mefisto

Atmosféru doby po Hitlerově nástupu snad nejlépe popsal Klaus Mann ve slavném Mefistovi, příběhu nadaného herce Hendrika Höfgena, který se za kariéru zaprodal ďáblu. Byl to i případ Carla Orffa? Jeho životopisci se různí. Nacisté zprvu Orffa označovali za „kulturního bolševika“, ostatně jako mnohé jiné. Je těžké určit hranici mezi službou režimu a snahou za každou cenu přežít v tom šíleném čase. Faktem je, že Orff nemusel emigrovat jako Paul Hindemith, proti němuž Goebbels rozpoutal nevybíravou kampaň, ale také nikdy nevstoupil do nacistické NSDAP, na rozdíl od Herberta von Karajana, který kvůli tomu po válce nějakou dobu nesměl dirigovat.

A podobné rozdíly najdeme i v jiných uměleckých profesích. Režisérka Leni Riefenstahlová svými filmy oslavovala vítězný nacismus. Dva z nejslavnějších německých herců té doby, Marlene Dietrichová a Heinz Rühmann, natáčeli ve 30. letech v Hollywoodu. Zatímco ona se do Německa odmítla vrátit a po válce zůstala pro mnoho Němců nežádoucí osobou, Rühmann to učinil. A natáčel veselohry jak za války, kdy zpříjemňovaly chvíle oddechu německým vojákům na frontách od Atlantiku po Volhu, tak ještě desítky let po jejím skončení.

Mimochodem, jak připomíná Paul Johnson v Dějinách dvacátého století, Erich Mühsam před zatčením varoval manželku, aby, podaří-li se jí uprchnout, nemířila do Sovětského svazu. Neposlechla - a strávila příštích dvacet let v gulagu jako „trockistický agent“.

Neboť osudy mnoha německých umělců během těch dvanácti let „tisícileté říše“ se v mnohém podobají osudům v komunistickém režimu. Je to logické. I když se totalitní systémy v jednotlivostech liší, jejich podstata - deklasování jedince ve jménu ideologie a státu - zůstává totožná.

(MFDNES)