Červen 2005

Cesta Bavora Josepha Ratzingera k Benediktovi XVI.

Jiří Sobota

Vystoupil na balkon nad Svatopetrským náměstím a se štěstím v očích kynul zelektrizovanému davu dole. Složil hold svému předchůdci a v prvním projevu slíbil vstřícnost vůči jiným náboženstvím. Jeho prvním, všem viditelným krokem v „úřadě“ pak bylo odsouzení nového zákona povolujícího homosexuálům v katolickém Španělsku svatby a adopce. Nový papež Benedikt XVI. vstoupil na scénu. Jaká je jeho minulost?

Pevnost proti nacismu

Narodil se před 78 lety jako Joseph Ratzinger v rodině policisty a hotelové kuchařky v bavorské vesnici Marktl am Inn. Pamětníci na něj vzpomínají jako na jemného hocha bez zájmu o sport, obklopujícího se knihami a hudbou. Podle jeho vzpomínek se otec dostával do sporů s místními nacisty, a tak se rodina kvůli tomu často stěhovala. V roce 1937 ale otec odchází do důchodu a Ratzingerovi se usazují poblíž města Traunstein. Žijí na skromné farmě, kde je idylický výhled na okolní borové lesy a za nimi pak zasněžené vrcholky Alp. Jde o spořádaný, středostavovskými rodinami obydlený kraj s třemi čtvrtinami obyvatel katolického vyznání. Budoucí papež dochází do nedalekého kostela Ettendorfer, kde se stejně jako všude v okolí pěstuje kult Panny Marie. Se zatajeným dechem tam nejraději sleduje velkolepé velikonoční obřady, při nichž místní kněží objíždějí kraj a žehnají koním farmářů. Joseph Ratzinger později vzpomíná, jak hluboce na něj katolické rituály zapůsobily. Hlavně adventní bohoslužby se svíčkami a velikonoční mše, kde je vzkříšení ohlášeno roztrhnutím závěsů a do místnosti náhle proudí světlo. V nešťastném roce, kdy Hitler obsazuje Československo a útočí na Polsko, začíná i církevní kariéra budoucího papeže. Nastupuje do katolického semináře, vzdáleného půl hodiny chůze od domova. V roce 1941 ale nacisté seminář zavírají a mění na vojenskou nemocnici. Mladý Joseph Ratzinger je v té době z povinnosti stejně jako všichni ostatní mladíci členem Hitlerjugend a někteří rigidní katolíci se mu podle vzpomínek kvůli tomu vyhýbají.

Nevyhnutelný je i nástup do Wehrmachtu, ale dezerci několik měsíců před koncem války Ratzingerovi životopisci označují za důkaz jeho distance od nacismu. Upadá do amerického zajetí, kde zůstává do konce války. V rozhovoru pro časopis TIME Ratzinger později vzpomínal, že dezerci tehdy předcházela zkušenost z nasazení v Maďarsku, kde viděl odvážet Židy do koncentráku. Ratzinger také později vysvětluje, že katolická církev se pro něho stala „pevností proti nacistickému režimu“. Jeho životopisec John L. Allen k tomu napsal: „Ratzinger viděl nacismus v akci a dnes je přesvědčen, že nejlepším protilékem na politický totalitarismus je totalitarismus církevní. Jinými slovy věří, že katolická církev slouží věci lidské svobody omezením svobody ve svém vnitřním životě, aby mohla zůstat jasná a jednoznačná v tom, co učí a v co věří.“

Ohrožení všeho, co je lidské

Na podzim 1945 se s bratrem vrací do semináře a o šest let později jsou oba vysvěceni. Pak odjíždí do Mnichova, kde si dělá doktorát a píše disertační práci s názvem Lid a dům boží v církevní doktríně sv. Augustina. „Církev není od toho, aby se zapojila do světských záležitostí, ale aby nabízela způsob, jak žít,“ píše se v ní. „Není to lidská stavba, ale boží. Teologie není suché akademické cvičení. Teologové mají podpořit církevní učení tak, aby pomáhalo věrným neodchýlit se.“

V roce 1957 dostává Joseph Ratzinger licenci opravňující k výuce a začátkem šedesátých let se dostává ke kolínskému arcibiskupovi Josefu Fringsovi. Ten mladého teologa požádá, aby se stal jeho poradcem pro práci na 2. vatikánském koncilu na začátku šedesátých let, na němž se rozhoduje o další modernizaci církve. Právě tehdy měl Ratzinger pověst katolického reformátora a bývá mu připisováno, že právě on přesvědčil kardinála Fringse, aby se přidal k francouzským a německým biskupům, kteří se postavili členům vatikánské kurie bránícím reformám. Napsal také projev kritizující Svatou kancelář, předchůdce Kongregace pro doktrínu a víru, v jejímž čele mnohem později už jako církevní konzervativec stanul.

V polovině šedesátých let potkává Ratzinger švýcarského profesora teologie Hanse Künga, který je jeho intelektuálními schopnostmi tak unesen, že jej přivádí na univerzitu do Tübingenu, kam je mladý Joseph Ratzinger přijat bez výběrového řízení, což bylo podle pamětníků něco nevídaného. Právě v Tübingenu ale mladého geniálního teologa zastihly studentské bouře roku 1968. Na přednáškách uměl svým brilantním přednesem vždy zaujmout pozornost studentů. Najednou ale hulákající studentská lůza napochodovala do posluchárny, křičela mu něco do obličeje a překážela při vyučování. „V Tübingenu byl najednou konfrontován s názory, se kterými nemohl žít,“ prohlásil později Dietmar Mieth, Ratzingerův univerzitní kolega. „Tübingen zachvátila vlna módního marxismu, která pronikla nejen mezi studenty, ale i do učitelského sboru. Studentské hnutí vnímal jako terorismus v ulicích. Chtěl proto odejít okamžitě, když studentské protesty začaly. Šlo podle něj o zásadní útok na lidskou svobodu a důstojnost, hluboké ohrožení všeho, co je lidské.“ Zážitek s rebelujícími studenty Ratzingera evidentně zasáhl více, než si dokázali jeho blízcí představit. Profesor Küng k tomu prohlásil: „Slíbil mi, že se s problémy okolo studentských nepokojů nějak vypořádá. Svůj odchod z univerzity mi pak ale oznámil jen dopisem.“

Strážcem čistoty víry

Z té doby pochází názorový obrat dnešního papeže. Z mladého reformátora se stává přesvědčený církevní konzervativec. Z Tübingen odchází do Řezna, kde spoluzakládá novou, ortodoxnější katolickou univerzitu. Zakládá také časopis Communio, který zaujímá mnohem tradičnější postoje než listy, do nichž přispíval předtím. O změně postoje se ale dodnes vedou spory a sám Ratzinger to nikdy jasně nevysvětlil. „Možná ani tak nejde o proměnu samotného Ratzingera, ale spíše se svět proměnil rychleji než on. Co bylo na počátku 60. let vnímáno jako liberální, už po roce 1968 působilo konzervativně,“ prohlásil v jednom z rozhovorů historik z Daytonské univerzity v Ohiu Denis Doyle.

V druhé polovině sedmdesátých let opouští Josef Ratzinger univerzitní půdu, stává se mnichovským arcibiskupem a po třech měsících i kardinálem. To už ale nikdo o jeho postojích nepochybuje: doba je šílená, rozviklaná, ale je tady stará omšelá budova – církev, do které je možné se uchýlit. Musí však zůstat pevnou – žádná modernizace, žádná větší okna a moderní líbivé úpravy, které mají přilákat více lidí. Nejdůležitější jsou pevné základy a zdi a nikdo nesmí nic podkopávat zevnitř. Církev je v jiném čase, aspiruje na věčnost, lidé budou přicházet a odcházet, za zdí se může dít, co chce, ale povinnost správce je udržet stavbu v co největší nehybnosti, tedy jistotě.

Pamětníci na Ratzingera z té doby vzpomínají také jako na člověka, který nemá rád přímé střety a s biskupy raději komunikuje prostřednictvím dopisů. V roce 1981 jej Jan Pavel II. povolává do Vatikánu, aby se stal prefektem zmiňované Kongregace pro doktrínu a víru.

Právě v této funkci se Ratzinger stává jakýmsi postrachem všech církevních liberálů. Útočí například proti tzv. teologii osvobození, hnutí v Latinské Americe, které propaguje radikální sociální změny ve prospěch chudých. Má prostě obavy, že jde o marxistickou úchylku. V roce 1984 prosazuje, že Kongregace toto hnutí oficiálně kritizuje, a povolává brazilského teologa a stoupence hnutí Leoparda Buffa k ročnímu pobytu a zpytování svědomí. Poměrně velký rozruch doprovází další zásah vrchního strážce čistoty víry, tentokrát proti teologovi z Catholic University of America Charlesi E. Curranovi. Za kritiku církve kvůli jejím názorům na sexualitu dostal Curran zákaz výuky na teologických univerzitách. V polovině devadesátých let je reverend Tissa Balasuriya ze Srí Lanky exkomunikován kvůli napadání základních církevních dogmat.

Značně kritizovány byly i další kroky vatikánského byrokrata Ratzingera. Například deklarace Dominus Jesus z roku 2000, v níž vyjádřil víru v nadřazenost katolické církve, nebo nesouhlas se vstupem Turecka do Evropské unie, při němž se vládě v Ankaře dostalo rady, aby si založila podobný spolek v Asii a raději vstoupila tam.

(Respekt, www.respekt.cz)