Červen 2005

Deccabi

Ivan Špaček

Když se povede Číňanka, je to nádhera. Deccabi je povedená Číňanka. Sedí v kanceláří a pracuje. A pracuje. A pracuje. Od rána do noci.

Je po páté hodině odpoledne, pátek. Kanceláře jsou prázdné, což je neobvyklé, v této zemi se pracuje tvrdě a dlouho. Zašel jsem si pro kafe, zmáčknu knoflík "Large cup", pak "Coffee" a nakonec "Start", v mašince to hrkne, zachrastí a zabublá - mince se vhazovat nemusí, neboť šéfové jsou lidumilové, mají v srdci dobro pracovitých mravenečků a že všech pracovitých mravenečků ten, respektive ta "mravenečka" z nejpracovitějších jménem Deccabi sedí u computeru a cosi tvoří. Jméno její funkce je "software developer" - což neumím přeložit do češtiny, za což přikládám omluvu, takže je nejen pěkná ale i nehloupá.

Tekuté krystaly obrazovky zobrazují změť čar, které určitě něco znamenají, ale já se koukám na tu líbeznou ženskou, vodopád (vlasopád?) nádherných, dokonale rovných vlasů černých jako půlnoc v jeskyni uprostřed lesa se rozráží o její útlá ramínka - ale ne příliš útlá, není neuroticky vychrtlá podle zvráceného standardu posledního století - rozlévají se po poprsí, které by se líbilo i Šalamounovi - sice jsem ještě neviděl prsatou srnku, ale řekl to moc hezky v Písní písní - tvář hladká. Číňan získá vrásky, snad až když začne tlít šest stop pod zemí. Zemský ráj to na pohled, ale to je jiná opereta, jiné místo, jiný čas.

Usměje se na mne jako rozsvícená žárovka, ale já se na ní dívám přísně. "Deccabi, proč nejdeš domů?" ptám se ji jako téměř každý den. Je to taková hra, games that people play, nařknu ji z přílišné pracovitosti, neboť život je krátký. „Pracuješ, abys žila, nebo žiješ, abys pracovala?" A Deccabi se zatváří provinile, zadolíčkuje tváře a slíbí, že už brzo půjde domů.

Její angličtina se blíží dokonalosti, ale nedosahuje ji, není divu, Deccabi není místní talent, přišla z kontinentální Číny před několika lety. Občasné chyby ve výslovnosti a v gramatice jsou svým způsobem roztomilé, další nespravedlivá výhoda výherců genetické loterie. Na rozdíl od "obvyklých" imigrantů čínského původu ovšem je srozumitelná, atonální přízvuk lehoučký.

Koukám se na ni a ona na mne a je mi v podstatě dobře, slyším bouchání mašin z povzdálí, bumbumbum, tvoří matky a matičky, což znamená, že moji kluci pracují a tak se mohu chvíli flákat a povídat si s pěknou ženskou.

A tak mluvíme a kecáme, v podstatě o ničem a je to příjemné, v každé konverzaci mezi mužem a ženou je vždycky podtónem jistá míra vnitřního napětí, hormonové sekrece povzbuzují metabolismus, panenky očí doširoka roztažené, úsměvy na tvářích. Proč ne?

"Co vlastně děláš, když nepracuješ?" ptám se. Nic tak moc, scházejí se s přáteli, hrají karty - jakousi čínskou variantu kanasty - ale o ty karty se ani nejedná, “...povídáme si a smějeme se...". "Číňané, imigranti“, ptám se, i když znám odpověď, „mají tendence se houfovat podle národností“, což mě už delší dobu nebaví, kolovrátek nekonečně se opakujících názorů, pohled na svět skrz brýle porovnávání nesrovnatelného, co je lepší a co horší - proč ne "jiné"? Přikyvuje, prý sem přišla příliš pozdě, takže nesplyne nikdy, bude žít v čínském ghettu, což je na sever od ghetta portugalského, které leží vedle ghetta indického, ruského a polského, snad i českého, ale to nevím, nebydlím tam.

Řeč plyne jako potůček, kroutí se a točí, Deccabi se diví že znám čínskou historii a to zas jo, Čína mě fascinuje, zároveň nahání hrůzu, nespočitatelné milióny nadaných lidí přesvědčených o své výjimečnosti a nadřazenosti, co takhle miliarda Čechů, nejde vám z té představy mráz po zádech? Davy v ulicích čínských měst zase už pochodují, mávají transparenty a ukázněně skandovaně volají po pomstě, netřímají mrňavé rudé knížečky - ještě ji mám schovanou, ne v hrníčku, ale v šuplíku - jen málo by stačilo a teče krev. Terčem je tentokrát Japonsko, jedna z nejkrutějších kultur, které kdy svět viděl - sebemenší nahlédnutí do historie ukáže brutalitu, která převyšuje to nejhorší, s čím kdy přišel německý systematický sadismus. Milióny vyvražděných, bodáky do břich válečných zajatců, samurajský meč stínající méněcenné, tedy nejaponské hlavy - "...cítil jsem neslýchanou sílu po seknutí mečem ...", vypovídá japonský stařeček, vzpomínaje na své mládí, oficír zakalený jako damascenská ocel krví zajatců... "...tady tomu nikdo nerozumí!" stěžuje si Deccabi, ano, šťastní obyvatelé Severní Ameriky nerozumějí světovým standardům násilí, obraz indonéského studenta bušícího židlí do hlavy spolužáka visícího na provaze za nohy, úsměv pro kameru, tělo se kroutí a studentík se usmívá do čočky, ovšem každý ví, že americká kultura je kulturou násilí, ušlechtilé smutný Winnettou se stříbrnou ručnicí pozorující surové anglosaské osadníky masakrující čisté děti přírody, to je srozumitelné, na rozdíl od myslí neobsahnutelných čísel - cokoliv nad dvacet je abstrakci - milióny vyvražděných v Africe a Asii, vyvražděných ne ďábelskými Evropany, ale soukmenovci.

"Máš pravdu Deccabi, Japonci by se měli při nejmenším omluvit...", omluvit se za vypálená čínská města, za tím nejsurovějším způsobem vyvražděnou mužskou populaci - bodáky, meče a kulomety, ženy odvlečené do vojenských bordelů, děti ukopané k smrti, obraz japonského vojáka držícího miminko za nožičky, hlavička tříštící se o kmen stromů, ano, přinejmenším omluva, zmínka v dějepisných knihách užívaných v japonských školách, přiznání viny... "...ale víš že komunisté mají na svědomí víc mrtvol než Japonci?" Vyděšený pohled, nenene, půlnoční vlasy poletují ze strany na stranu, "...za to může Mao, to on...".

Už se neusmívá, vypadá znepokojeně, s lítosti pozoruji dolíčky na odchodu, ale, bohužel, nedokáži mlčet, s takřka slyšitelným cvaknutím se kdesi ve mně spojí kontakt a nastartuje se Standardní projev číslo jedna, ten o ďábelství komunismu, o horách mrtvol převyšujících ty vytvořené všemi válkami dvacátého století, slova se řinou takřka bez kontroly, Velký skok vpřed, kulturní revoluce, vzpomínky miniaturní předčasné zestárlé ženy, která prošla peklem šedesátých let, aby skončila v děravé lodi, která ji donesla do internačního tábora, ze kterého ji vysvobodila dobrotivost ontarijských farmářů přispívajících do církevního fondu na záchranu uprchlíků, dcera profesora, který prožil poslední chvíle svého života s čepicí hlupáka na hlavě, houpaje se na konci provazu, davy jásají, "psům psí smrt", to je odjinud, ale i tak ze stejného místa, tisíckrát opakovaný výsledek není deformací,

"...ano, to Mao, ten dával rozkazy...", které lid s nadšením uskutečnil, vlastně ne, konkrétní lidé, jednotlivci, muži a ženy, chápeš výraz "osobní odpovědnost? Organizace SS byla prohlášena zločineckou za vraždy miliónů, jaká je odměna pro organizaci která má na svědomí desítky, možná i stovky miliónů obětí?"

Přečerné vlasy se znovu rozevlály v uragánu nesouhlasu, mandlové oči se mračí, "...a co bys jim udělal? Co mohli dělat?" Mohli odmítnout, milá Deccabi, co bys udělala ty, kdybys obdržela rozkaz vraždit? Co mi nejvíc vadí, je, že po ulicích měst zemí komunistického tábora chodí tisíce nepotrestaných vrahů a mučitelů.

"To v Evropě, v Číně ne!" tvrdí rtíčky jako okvětní plátky, nenene, to jinde!

"Víš, Deccabi, tohle tvrdili Rusové taky, my nic, to Stalin, ten za všechno může! Říkali to konec konců i Němci."

"Ale to je politika! Já nemám ráda politiku!"

Kulka zabíjí bez ohledu na politické přesvědčení vraha či obětí, milá Deccabi. "Tvůj prst zmáčkl spoušť, čí to je rozhodnutí? Komisaře? Velkého kormidelníka?" Odpovědnost za vlastní skutky spočívá na mé hlavě, vinit kohokoliv jiného je výmluvou...

Deccabi se zlobí, viditelně mluvíme o osobní mytologii, víře, víra není postavena na důvodech, prostě... je.

A přichází pomsta, teď zase vyrazila Deccabi dech mně. "A co takovej Bush? Kdo potrestá jeho?" Valím oči a ztrácím úsměv, Bush zločincem na úrovni strýčka Mao? "Potrestá jej, za co?"

"Nenávidím ho!" V jejich slovech je absolutní přesvědčení, konečně něco, co nemohu vyvrátit, co každý ví, co je jasnější než tisíc sluncí.

"President George W. Bush je podle mého názoru nejlepším prezidentem Spojených států, kterého pamatuji", prohlašuji s trochou nadsázky, spíš to vidím jako remízu mezi ním a Reaganem, ale asi propadám zbabělosti, nemám chuť rozšiřovat diskusi.

Reakce? Čekám výbuch stejný, jako když jsem projevil stejný názor před člověkem, kterého si nesmírně vážím, veteránem kanadské armády, účastníkem invaze a osvobození Holandska. Děkuji mu za svůj život, za což mi bylo odpuštěno.

Deccabi ztvrdnul obličej do nepřátelské grimasy, dostal jsem se na úroveň lidí, kteří se chlubí znásilňováním děti, jsem Nepřítel.

"Bush je blbec!"

Měl bych asi mlčet, ale neodpustím si poznámku o Bushově akademické kariéře, rovněž člověk, který umí lítat s moderní stíhačkami, musí mít vyšší IQ, než je jeho velikost bot.

"Bush je lhář!"

Ptám se po příkladu lži, čekám diskusi o zbraních hromadného ničení, ale slyším dávno diskreditovaný příběh který připravil CBS o důvěryhodnost, o útěku z National Guard. "Vždyť to je dokázaná lež!" nemohu si odpustit zvýšení hlasu, neboť začínám ztrácet nervy, abych se dověděl, že originální falzifikát žije, zatímco dopadení při lži pana Rathera se vlastně nekonalo, neboť "Oni" mají moc, zastrašili média a lžou všichni.

Nabízím diskusi o Bushovych lžích, ale neuspěji, neboť Deccabi si nemůže na nic, kromě faktu, že viděla veledílo Michaela Moora.

"Ten člověk lže od začátku až do konce!"

"Jak to víš?"

Hlavou mi prolétá rozbor filmu, padesát devět prokázaných nesmyslů, šikovně prostřihaných záběrů vytržených z kontextu, malichernosti a zkreslenosti.

"Ale já už se o tom nechci bavit, nenávidím politiku!" říká Deccabi a začíná se balit, půjde domů a asi bude diskutovat se svými přáteli nad partičkou karet o tom neuvěřitelném hlupákovi, tedy o mně.

"Máš vypraný mozek!" říkám zbytečně, na což dostanu jednoduchou odpověď, totiž, že majitelem vyprané mysli jsem já, neboť tady všichni fandí Americe, noviny lžou, televize lže, všichni lžou, tedy všichni kromě Michaela Moora.

Dívenka zřejmě nevidí, neslyší a nečte, kanadská média se pilně účastní v pěstování antiamerikanismu, nechávám si obvykle svoje názory pro sebe, ideologické diskuse mě naplňují pocitem marnosti, určitě věci prostě "...tak jsou..." a znevažování populárních mýtů, kacířství, nikdy nebylo populární a nikdy nebude, ukřižování ani zapálená hranice snad už dnes nehrozí, ale pár facek by se mohlo přihodit, spíš ne, než jo, násilí, i to v sebeobraně není společensky přijatelné, "...co blbnete kvůli třem tisícům mrtvých ve dvou mrakodrapech?" diví se veřejně Michael Moore, vždyť přece "...šance smrti v teroristickém útoku je menší než šance, že do vás udeří blesk..." takže je vlastně všechno v pořádku, stačí zůstat pod střechou v případě bouřky, snad to udeří do někoho jiného a já budu v suchu a v pohodě.

...a stojím přede dveřmi, kouřit uvnitř budovy se nesmí, ani ve vlastním bytě se to nesluší, další důkaz mé zastaralosti a nechápavosti, "...všichni vědí...", což se dá vyjádřit "...miliardy much žerou hovna, takže mají demokratickou pravdu..." a já chci zůstat hovna nežeroucí mouchou i přes to, že si musím připustit, že, jak vím, nejsem brainwashed já? Je možné, že ti všichni akademici, vědci, umělci a zedníci se mýlí a já mám pravdu? Probírám si znovu a znovu fakta, samozřejmě, že selektivně, snažím se věřit, že neignoruji nepohodlná, ano, Američané nejsou anděly, ovšem nejsou ani ďábly, k čemu mají blíže? Jsou to lidé, i Bush je člověk, ovšem i Usáma bin Ládin.

Nevěřící křesťan, profesionálně rozkolísaný, mám své desatero vytesáno v nezničitelném čediči? Rád bych věřil, že se jedna spíše o matrici tiskaře, olověná písmenka neodpovídající přítomnosti se rozpustí, žhavý kov zaplní nové vytvořené souvislosti a bude nová, lepší Pravda, tedy pravda, do té doby, než zjistím, že je třeba tavit, měnit a přizpůsobit se... což zní cosi jako osud občana totalitního režimu, který si musí přečíst noviny, aby věděl, v co věří.

Takže jsem se usmál na Deccabi, když šla kolem ke svému sněhobílému, zbrusu novému BMW, zaparkovaným před mým stařičkým Neonem, úspěch v kapitalistické společnosti - je to kapitalistická společnost?

Mám pocit života na kolotoči, přesouvají se světové strany, jih je na severu a sever na jihu, jsme dinosauři čekající na kometu?