Červen 2005

Vepře v Letech nic nemůže vytrhnout z klidu

Ondřej Štindl

Kdyby Evropského parlamentu nebylo, musela by si ho česká politika snad vymyslet. Dostala v něm totiž ideálního protivníka pro příležitostný wrestling (ten druh zápasu, při němž si dva řimbabové - jeden "dobrý" a jeden "zlý" - navzájem ohryzávají sluchové ústrojí a poskakují po ústrojí trávicím a všechno je to secvičené a vůbec jištěné, aby se nikomu nic nestalo).

Není prostě lepšího povyražení než si to čas od času rozdat s Evropským parlamentem. Vypadá nebezpečně - takový veliký betonový barák, kolik jenom váží? Je přitom v zásadě neškodný, nemůže vyslat tajného agenta s ostrými nůžkami, aby přestřihl mikrofonní kabel v případě, že by se chystal promluvit politik, jenž má být "umlčen". Pokud jde o počet divizí, je na tom asi stejně jako papež, s formální i neformální autoritou je na tom naopak o dost hůř. Když se mu tedy našinec jme hrdinně vzdorovat, může publikum propadnout iluzi, že se vystavuje nebezpečí. Asi jako když někdo z dálky dráždí pitbulla bezpečně uvázaného u boudy. Nějaký suchar by možná namítl, že projevovat při přestřelkách s Evropským parlamentem nebo jeho jednotlivými členy jen tu míru znělého patosu, jaká odpovídá situaci, by bylo jaksi státničtější. Takhle je to ale větší zábava. To nepochybně.

Fronta téhle mediálně i jinak vděčné války momentálně vede kolem vepřína v Letech. Evropský parlament - jak známo - vyzývá k jeho zbourání, část politiky a veřejného mínění to dosti silnými slovy odmítá. Nejdříve k věci samé. Možná by bylo skutečně nejlepší, kdyby tam ten vepřín zůstal. Cokoli jiného by v tuto chvíli asi nebylo "myšleno upřímně". Věc se prostě má tak, že to sousedství vepřína a místa někdejšího internačního tábora, kde jedni umírali a další byli odváženi do vyhlazovacích táborů, skoro nikomu nevadí. Když si jeden přečte noviny, může dojít i k tomu, že se ten prasečák stal pilířem české identity. Některé věci má smysl vynucovat zvenčí - zákon například lidi nutí nekrást (nechme stranou jak efektivně), a to i kdyby se jim náhodu zrovna chtělo. Jiné asi mají smysl jenom, když přicházejí "zevnitř". A přesvědčení, že v téhle zemi existuje nějaká statisticky významná skupina voličů, kterým vepřín v Letech vadí, není moc o co opřít.

Nemusí v tom být jenom rasismus, i když, pokud by ten prasečák byl třeba v Lidicích, asi by to dost lidí docela trklo. Pieta vůbec prostě v Česku zrovna nefrčí, stačí se podívat na statistiku pohřbů bez obřadu. Vepři v Letech tedy nemusejí trpět obavami z toho, že by je nějaké předpotopní předsudky mohly vytrhnout z klidu, jenž předchází porážce.

A ještě jedna poznámka. Na adresu Romů v souvislosti s památníkem v Letech zazněla výtka (například v úterních LN v pravidelném článku Miroslava Macka), že kříž, který původně byl na místě hromadných hrobů obětí z letského tábora, nechali spadnout. Nedbali o památku svých mrtvých, a proto by se dnes neměli pohoršovat nad poměry na místě tábora. Tím je - možná bezděčně - řečeno následující: Ti romští mrtví byli "jejich", nebyli "naši". Mohli se narodit v Čechách nebo na Moravě a prožít tam celý život, stejně jako generace před nimi, přesto tam nepatřili. Pokud je to pravda, tak proč by potom k té zemi měli být dnešní Romové loajální?

Když si jeden přečte noviny, může dojít k tomu, že se ten prasečák stal pilířem české identity.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)